ECLI:CZ:US:2021:1.US.2964.21.1
sp. zn. I. ÚS 2964/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Plzni, T. G. Masaryka 25, proti usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 224/2021 ze dne 24. srpna 2021 a Okresního soudu Plzeň-město č. j. 3 PP 136/2021-64 ze dne 21. července 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody uložených mu rozsudkem soudu prvního stupně sp. zn. 2 T 59/2015 ze dne 27. července 2015 (5 měsíců), rozsudkem soudu prvního stupně sp. zn. 4 T 41/2016 ze dne 19. září 2016 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "stížnostní soud") sp. zn. 8 To 512/2016 ze dne 28. března 2017 (2 roky) a rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 2 T 72/2016 ze dne 18. července 2017, ve spojení s usnesením stížnostního soudu sp. zn. 8 To 383/2017 ze dne 2. ledna 2018 (5 roků). Stížnostní soud stížnost proti usnesení soudu prvního stupně zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy posuzovaly jeho žádost mechanicky a formalisticky, vycházely především z jeho trestní minulosti a nezohlednily jeho aktuální životní postoj; tím zasáhly jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40
odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Podle stěžovatele soud prvního stupně při hodnocení jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody neodhlédl od minulosti ukazující "zažitý kriminální život stěžovatele". Ani přes doporučení ředitele věznice a snahu o náhradu škody podáním insolvenčního návrhu soud prvního stupně neposoudil projevenou snahu stěžovatele za dostatečnou pro naplnění prognózy vedení řádného života v případě propuštění. Rovněž stížnostní soud sdílel tyto obavy s ohledem na předchozí stěžovatelovo opakované selhání a z toho plynoucí potřebu kontinuálnějšího osvědčení trvalých změn jeho přístupu k plnění povinností. Stěžovatel je však přesvědčen, že splnil všechny podmínky pro podmíněné propuštění a požadavek delší kontinuity považuje za nesprávný, plní-li při výkonu trestu odnětí svobody více než pět a půl roku všechny podmínky. Podle něj obecné soudy nastolily nesplnitelné požadavky pro jeho podmíněné propuštění, přestože existuje řada instrumentů, jež lze při podmíněném propuštění použít. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že při výkonu trestu déle než čtyři roky vyvstává riziko adaptace na vězeňské prostředí, ztráty motivace, pocitu zbytečnosti a vytvoření špatného příkladu pro ostatní odsouzené. Proto stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje napadená usnesení zrušit.
4. Rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osob, od nichž lze bezvýhradně očekávat splnění všech zákonných podmínek, tedy nejen uplynutí zákonem stanovené doby a polepšení se, ale i prognózy vedení řádného života. Tento nenárokový nástroj má odsouzeného motivovat, aby prokázal polepšení se již v průběhu výkonu trestu, což posuzují obecné soudy, které mohou o podmíněném propuštění rozhodnout jen v případech, naplní-li se tím účel - snazší resocializace odsouzeného (viz například usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12 ze dne 23. února 2012, všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zjišťovat splnění všech požadavků na podmíněné propuštění z výkonu trestu; nejde o algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění.
5. V projednávané věci obecné soudy hodnotily na jedné straně aktivitu stěžovatele v průběhu jeho posledního výkonu trestu odnětí svobody (18 odměn, žádný kázeňský trest), jeho možnosti (práce a bydlení) po propuštění, i snahu řešit závazky - ve vztahu k jeho předchozím (15) trestům, z toho čtyř nepodmíněných. Obecné soudy konstatovaly u stěžovatele gradující závažnost trestných činů a nepoučení se z dřívějších trestů. Obecné soudy přiznaly trestné minulosti stěžovatele vyšší váhu a obavu z pokračování v trestné činnosti, což nelze považovat za porušení práva stěžovatele na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či dvojího přičítání - porušení zásady ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny). Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je jen výjimkou. Nesouhlas stěžovatele s napadenými usneseními je možná pochopitelný, neznamená ale tvrzený zásah do jeho zaručených práv.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu