ECLI:CZ:US:2021:1.US.301.21.1
sp. zn. I. ÚS 301/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Tomáše Berky, zastoupeného Petrem Kočím, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 129/2018-347 ze dne 20. 8. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 83/2020-367 ze dne 18. 11. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 17 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 64/2009, Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze v řízení o žalobě podané na ochranu osobnosti rozsudkem č. j. 32 C 64/2009-311 ze dne 25. 4. 2018 uložil stěžovateli, aby do patnácti dnů od doručení rozsudku doručil žalobci vlastnoručně podepsaný omluvný dopis v rozsudku blíže specifikovaného znění. Ve zbytku žalobu, požadující mimo jiné i peněžité zadostiučinění ve výši 200 000 Kč, jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že byl-li by akceptován názor odvolacího i dovolacího soudu o jeho odpovědnosti jako zřizovatele internetových stránek za obsah publikovaný na nich třetími osobami, došlo by k zavedení nového druhu kolektivní objektivní odpovědnosti za jednání třetích osob, která však dle jeho názoru nemá oporu v zákonné úpravě. Stěžovatel soudům rovněž vytkl, že zásah do osobnostních práv žalobce shledaly v použití výrazu "gang". Ten však má dle jeho mínění i jiný než pejorativní význam. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o výhrady stěžovatele stran nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nutno podotknout, že stěžovatel v tomto ohledu řádně nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých základních práv. Stěžovatel totiž závěr odvolacího soudu o jeho odpovědnosti za obsah jím zřízených (byť nikoli provozovaných) internetových stránek dovoláním nezpochybnil (č. l. 356 - 358). Namísto toho Nejvyššímu soudu k řešení předestřel právní otázku týkající se vyjasnění a významu ustanovení §5 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti). Odvolací soud však v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že právní úprava odpovědnosti poskytovatele služby dle §5 citovaného zákona na případ stěžovatele nedopadá (viz bod 10 rozsudku vrchního soudu), jelikož stěžovatel takovým poskytovatelem nebyl, nýbrž naopak takové služby (webhosting) využíval, když byl pouze uživatelem předmětných stránek s možností modifikace jejich obsahu, zaregistrovaných u společnosti Seznam.cz. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pakliže dovolání odmítl pro absenci vymezení právní otázky, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil. Tou byla odpovědnost stěžovatele za obsah těchto stránek právě z pozice jejich zřizovatele. Uvedené současně znamená, že námitky týkající se vytýkaného právního posouzení věci jsou v řízení o této ústavní stížnosti nepřípustné, poněvadž stěžovatel zde řádně nevyčerpal procesní prostor, který se mu v dovolacím řízení ke zpochybnění právního názoru vrchního soudu nabízel.
Co se týče výhrad stěžovatele ohledně hodnocení výrazu "gang", použitého ve spojitosti s osobou žalobce, ze strany soudů, dlužno poznamenat, že vrchní soud význam tohoto pojmu posoudil nikoliv izolovaně, nýbrž v kontextu celého textu, v němž se objevily i další obdobně laděné výrazy jako vyděrač aj., z nichž bylo lze bez obtíží seznat, že použití výrazu "gang" bylo užito právě v jeho negativní konotaci, tedy ve vazbě na údajné zločinné aktivity. Tím mělo dojít k porušení principu presumpce neviny. Shledal-li pak vrchní soud použití zmíněného výraziva za vybočení z mezí přípustné kritiky, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. V tomto směru nepředstavuje jeho rozhodnutí projev ústavně zapovězené libovůle, pročež lze na jeho odůvodnění v podrobnostech odkázat (zejm. bod 13 rozsudku vrchního soudu).
Ze všech shora uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu