ECLI:CZ:US:2021:1.US.3078.21.1
sp. zn. I. ÚS 3078/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Malostranské náměstí 5/28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021 č. j. 53 Co 208/2021-302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení výroků II. až VIII. v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 50 Nc 6133/2019, 23 P a Nc 197/2019, 23 P a Nc 198/19, 23 P a Nc 234/2019 tak, že výše výživného na nezletilou K. činí 27 000 Kč měsíčně, přičemž částka ve výši 20 000 Kč je splatná k rukám matky a částka 7 000 Kč je splatná na účet vedený na jméno nezletilé zřízený otcem (výrok II) a dále změnil výrok o nedoplatku na výživném (výrok III). Ve výroku IV. pak odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nezletilá M. se svěřuje do péče matky a otec je oprávněn se s ní stýkat každý sudý týden od středy 17 hodin do neděle téhož týdne do 18 hodin (výrok IV). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výživné na nezletilou M. činí 22 000 Kč měsíčně s tím, že částka ve výši 17 000 Kč je splatná k rukám matky a částka ve výši 5 000 Kč je splatná na účet na jméno nezletilé zřízený otcem (výrok V) a dále změnil výrok o nedoplatku na výživném (výrok VI.). Výrokem VII. rozhodl tak, že výrok o tom, že výši výživného soud matce na nezletilou M. neurčuje, se nevydává, a ve výroku VIII. odvolací soud formálně upravil časy předávání nezletilých mezi rodiči.
Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil skutečnosti a okolnosti významné pro rozhodnutí o úpravě styku stěžovatele s jeho nezletilými dcerami. Stěžovatel dále podrobně polemizuje se stanovenou výší výživného a nedoplatku na výživném. Tvrdí, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil své rozhodnutí, kterým zvýšil částku výživného u nezletilých, nezohlednil jeho finanční podporu nezletilým mimo výživné a "otrocky" aplikoval doporučující tabulku Ministerstva spravedlnosti. Stěžovatel také nesouhlasí se stanovením a významem spořící složky výživného. Řešení poměrů k nezletilým dcerám považuje stěžovatel za nespravedlivé, když v jeho důsledku budou mít vyšší životní úroveň než on. Namítá také, že odvolací soud při rozhodování o výši výživného nezohlednil, že stěžovatel vykonává funkci přednosty špičkového zařízení - XX s tím, že funkce s sebou nese nezbytné náklady na reprezentaci a další rozvoj, jako např. účast na kongresech a školeních a dále by mu mělo být umožněno mít z vlastního příjmu pro sebe k dispozici částku umožňující důstojnou reprezentaci jeho osoby.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, a dále, že dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o úpravě styku rodičů s dětmi a výživném v běžných civilních sporech či zaujímal stanovisko k mechanismu výpočtu. A to ani v případech, kdyby výrokům prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ověřil, že v řízení o úpravě styku a výše výživného ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly dostatečně zjištěny majetkové a sociální poměry matky nezletilých i stěžovatele. Soudy při rozhodování o styku nezletilých s rodiči přihlédly k věku a zájmům obou nezletilých, jejich vztahu k oběma rodičům a mezi nezletilými vzájemně. Pokud jde o výši výživného, soudy vycházely z odůvodněných potřeb nezletilých a z příjmů rodičů. Odvolací soud podrobně uvedl důvody, pro které změnil výši výživného u nezletilých dcer, jakož i výši nedoplatku na výživném. Konstatoval mimo jiné, že součet stanoveného výživného nedosahuje ani jedné třetiny měsíčního příjmu otce. Zdůvodnil také rozdělení výživného na spotřební a spořící složku.
K poukazům stěžovatele na judikaturu Ústavní soud uvádí, že k použití závěrů vyslovených v předchozích rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu