ECLI:CZ:US:2021:1.US.3103.21.1
sp. zn. I. ÚS 3103/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Šabatky, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Pardubice-Semtín 81, Rybitví, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 24 Cdo 629/2021-195, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020 č. j. 24 Co 191/2020-158 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2020 č. j. 7 C 358/2019-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel domáhal obnovy pozůstalostního řízení. Důvodem pro obnovu řízení mělo být nalezení závěti matky stěžovatele, která zněla v jeho prospěch. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") žalobu na obnovu řízení zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba na obnovu řízení v této věci není přípustná, specifická povaha věci vylučuje možnost aplikovat na řízení o pozůstalosti ustanovení o žalobě na obnovu řízení. Stěžovatel se měl podle soudu bránit podáním žaloby na určení dědického práva. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K zamítnutí žaloby však dospěl z jiných důvodů. Povaha věci žalobu na obnovu řízení v pozůstalostním řízení nevylučuje, důvodem zamítnutí žaloby má být podle krajského soudu opožděnost stěžovatelem podané žaloby. I bez ohledu na nedodržení lhůt by pak žaloba nebyla přípustná proto, že stěžovatelem uplatněný důvod pro obnovu řízení zde nebyl dán, neboť uváděné skutečnosti a důkazy nejsou takové povahy, že by je nemohl bez své viny použít v původním řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel vytýká rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře nesprávné právní hodnocení věci spočívající v tom, že v dané věci není aplikace ustanovení o žalobě na obnovu řízení možná. Krajský soud pak pochybil v závěru, že stěžovatel musel o existenci závěti vědět již dříve, neboť nikde není stanovena povinnost dědiců prohledat všechny věci zůstavitele. Žaloba na obnovu řízení je podle stěžovatele jak včasná, tak i přípustná. Dále pak uvádí, že příslušný k projednání žaloby na obnovu řízení měl být notář jako soudní komisař a nikoliv soud, a odkazuje přitom na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 Co 405/2016. Otázkou příslušnosti se nezabýval ani jeden ze soudů, jejichž rozhodnutí napadá. Dovolání bylo podle stěžovatele důvodné.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Námitky stěžovatele zpochybňují jednak skutková zjištění a dále právní závěry soudů směřující k zamítnutí žaloby. Vedle toho stěžovatel namítá, že o žalobě na obnovu pozůstalostního řízení neměl rozhodovat soud, ale notář. Ač lze stěžovateli přisvědčit, že právní závěry soudu prvního stupně o nepřípustnosti žaloby na obnovu řízení nebyly správné, odvolací soud již došel k závěrům odlišným a možnost aplikace ustanovení o žalobě na obnovu řízení v pozůstalostním řízení připustil. Své rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro opožděnost řádně odůvodnil. Nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele, že by dospěl k tomuto rozhodnutí bez jakéhokoliv objektivního důkazu. Nadto odvolací soud ve svém rozhodnutí uvádí a také odůvodňuje, že by ani včas podaná žaloba na obnovu řízení nebyla přípustná, neboť zde není dán důvod pro připuštění žaloby na obnovu řízení.
Jde-li o otázku rozdělení výkonu pravomoci mezi soud a notáře jako soudního komisaře, lze k tomu sdělit následující. Byť jde o procesní podmínku, k níž obecný soud přihlíží ex offo, stěžovatel měl v případě, že se domníval, že tato podmínka není naplněna, namítat tuto skutečnost sám v řízení před obecnými soudy, nikoli až v ústavní stížnosti. Pokud tuto otázku v rozhodnutích neřešily, lze mít za to, že tuto procesní podmínku měly za naplněnou. Ústavní soud k tomu dodává, že pro určení, kdo bude rozhodovat o žalobě na obnovu pozůstalostního řízení nelze doslovně vycházet z ustanovení §100 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), podle něhož úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti provádí jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil. Protože §235a o. s. ř. stanoví, že žalobu na obnovu řízení projedná a rozhodne o ní soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni, nelze dojít k závěru, že to bude s ohledem na §100 z. ř. s. notář. Řízení o povolení obnovy řízení je specifickým řízením o podaném prostředku nápravy vadných rozhodnutí, v němž soud rozhoduje o tom, zda žalobu na obnovu připustí, či nikoliv. Řešené otázky jsou zde tedy odlišné než v pozůstalostním řízení. Ostatně je to soud, kdo zahajuje pozůstalostní řízení, a nelze proto připustit, aby o jeho znovuobnovení rozhodoval notář.
I Nejvyšší soud se podrobně a srozumitelně vyjádřil ke všem otázkám uplatněným stěžovateli v dovolání a osvětlil, proč nezakládají přípustnost dovolání. Ani v jeho závěrech proto nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy řádně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k uvedeným závěrům a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu