ECLI:CZ:US:2021:1.US.3164.21.1
sp. zn. I. ÚS 3164/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele: Dům dětí a mládeže, Uherské Hradiště, Purkyňova 494, příspěvková organizace se sídlem Uherské hradiště, Purkyňova 494, zastoupený JUDr. Vítem Buršou, advokátem, se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, č. j. 60 Co 354/2018-362 ze dne 12. 2. 2019, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Evy Novákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "nalézací soud") zamítl rozsudkem
č. j. 6 C 270/2008-330 ze dne 15. 6. 2018 žalobu vedlejší účastnice o zaplacení dlužné mzdy ve výši 684 430 Kč s příslušenstvím a uložil jí povinnost nahradit stěžovateli podle úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.) náklady řízení ve výši 280 778,10 Kč.
2. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud"), napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu co do merita věci (výrok I). Výrok II odvolací soud změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli na nákladech nalézacího řízení pouze 20 364,30 Kč a na nákladech odvolacího řízení 27 857,80 Kč. Podle odvolacího soudu existují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je namístě aplikovat §150 o. s. ř. a stěžovateli nepřiznat náklady řízení v plné výši, přestože měl úplný úspěch ve věci. Mimořádné důvody pro moderaci spatřuje odvolací soud ve složitosti sporu, který byl zahájen již před 13 lety, a teprve v jeho průběhu byla vyjasněna otázka, proti komu se má vedlejší účastnice domáhat zaplacení dlužné mzdy. Pasivně legitimovaným má být podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku č. j. 21 Cdo 3229/2013-218 ze dne 20. 11. 2014 Zlínský kraj, a nikoliv stěžovatel. Proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 21 Cdo 3789/2020-441 ze dne 20. 10. 2021, doručeným zástupci stěžovatele 3. 11. 2021.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti nákladovému výroku II odvolacího soudu. Namítá, že v tomto případě odvolací soud postupoval nepředvídatelně a protiústavním způsobem aplikoval §150 o. s. ř. v neprospěch stěžovatele, který neměl dostatek procesního prostoru pro vyjádření k zamýšlené nákladové moderaci. Stěžovatel řízení před obecnými soudy nevyvolal a nepřiznání podstatné části nákladů řízení znamená citelný zásah do jeho majetkových poměrů. Je přesvědčen, že nepřiznáním nákladů řízení v plné výši podle pravidla úspěchu ve věci byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. S námitkami stěžovatele se Ústavní soud neztotožnil. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, což není případ souzené věci.
5. Rozhodnutí o nákladech řízení je odvolacím soudem odůvodněno dostatečně. Byť s uvedenými závěry stěžovatel nemusí souhlasit, nenalezl Ústavní soud důvod, proč by měl zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a plnit roli další přezkumné instance, čehož se stěžovatel fakticky domáhá. Ústavní soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu ani za nepředvídatelné. Vedlejší účastnice se odvolala proti rozsudku nalézacího soudu a v odvolání ze dne 5. 9. 2018 (bod II) mj. uvádí rámcové důvody, proč by v případě jejího neúspěchu ve věci měl být aplikován §150 o. s. ř. Stěžovatel se k uvedenému odvolání vyjádřil (podání ze dne 18. 9. 2018) a měl prostor pro argumentaci proti použití nákladového moderačního práva; stejně tak jej měl v rámci dalšího průběhu řízení před odvolacím soudem. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje účastníkům řízení postup podle předem stanovených pravidel daných příslušným procesním řádem; nezaručuje, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka.
6. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu