ECLI:CZ:US:2021:1.US.3201.21.1
sp. zn. I. ÚS 3201/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti IFIS investiční fond, a.s., sídlem Čechyňská 419/14a, 602 00 Brno, zastoupeného Markem Indrou, advokátem, sídlem Čechyňská 361/16, 602 00 Brno, proti usnesením Městského soudu v Praze vyhlášeným při schůzi věřitelů dne 5. a 6. října 2021 v insolvenčním řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. MSPH 98 INS 723/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení čtyř usnesení Městského soudu v Praze vyhlášených při schůzi věřitelů dne 5. a 6. října 2021 v insolvenčním řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. MSPH 98 INS 723/2021. Konkrétně jde o usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelce (věřiteli č. 1) se stran pohledávky č. P-1 a přihlášky P-1535 přiznává hlasovací právo ve výši 100 000 000 hlasů tak, že stěžovatelka může hlasovat pohledávkou P1, a to každou dílčí pohledávkou P1 podřazenou ve výši 40,125 %, a dále může hlasovat co do přihlášky P-1535 také ve výši 40,125 % (viz usnesení na str. 7 in fine zápisu ze schůze věřitelů, zveřejněného v příslušném insolvenčním rejstříku jako protokol ze schůze věřitelů na č. l. B-220 a doplnění tohoto usnesení na str. 12 téhož zápisu). Dále se jedná o usnesení, kterým nebylo stěžovatelce ohledně přihlášek P-304, P-360, P-368, P-372, P-415, P-522, P-526, P-1523, P-1528, P-1763, P-1847 a P-1869 přiznáno hlasovací právo v celkové výši 31 942 911,88 hlasů v rozsahu popření (viz usnesení na str. 11 téhož zápisu). Třetím napadeným usnesením městský soud potvrdil zvolený věřitelský výbor v blíže specifikovaném počtu a složení jeho členů (výrok I.), vyzval členy věřitelského výboru, aby ve lhůtě 10 dnů od jednání soudu sdělili, kdo za ně bude v insolvenčním řízení jednat (výrok II.), jakož i aby ve lhůtě 30 dnů od jednání zvolili ze svého středu předsedu a tuto volbu oznámili soudu (výrok III.) (viz usnesení na str. 15 téhož zápisu). Konečně čtvrtým napadeným usnesením městský soud rozhodl o tom, že schůze věřitelů se nepřerušuje (viz usnesení na str. 23 in fine téhož zápisu). Stěžovatelka má za to, že označenými usneseními insolvenčního soudu mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Vedle zrušení uvedených soudních rozhodnutí se stěžovatelka domáhá rovněž vyslovení výroku, jímž by Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze, aby obnovil stav před vyhlášením napadených usnesení tím, že znova nařídí první schůzi věřitelů a v jejím rámci opětovně rozhodne o hlasovacích právech stěžovatelky, provede volbu věřitelského výboru a znovu nechá věřitele hlasovat o osobě insolvenčního správce podle §29 insolvenčního zákona.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná a dílem představuje návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Pokud jde o napadená usnesení insolvenčního soudu o nepřiznání hlasovacích práv stěžovatelce ve výše popsaném rozsahu, nutno poznamenat, že stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 41/15 ze dne 21. 4. 2015 (ST 41/77 SbNU 963) bylo vysloveno, že ústavní stížnost směřující proti usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Stěžovatelka si je této skutečnosti dobře vědoma, tvrdí však, že se nedomáhá přezkumu těchto usnesení, pokud jde o rozsah přiznaných, resp. nepřiznaných hlasovacích práv, nýbrž proto, že nereagují na její argumentaci ohledně hlasovacích práv u pohledávky P1 a přihlášky P-1535. Odůvodnění těchto rozhodnutí je dle stěžovatelky kusé, nelogické, ve zjevném rozporu s objektivními skutečnostmi a vychází toliko z tvrzení uvedených insolvenčním správcem. Ústavní soud k tomu podotýká, že nepřípustnost ústavní stížnosti, vyslovená citovaným stanoviskem, není odvislá od závažnosti či rozsahu vad, jež případný stěžovatel v usneseních insolvenčního soudu shledává. V daném případě je zřejmé, že stěžovatelka svůj nesouhlas cílí na odůvodnění napadených usnesení o dílčím nepřiznání hlasovacích práv. Nesouhlas s odůvodněním soudu však není okolností způsobilou založit přípustnost ústavní stížnosti. Jak dal Ústavní soud v témže stanovisku pléna najevo, přezkum usnesení, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacích právech, lze připustit toliko podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy v případě, kdy ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatelka však přesah vlastních zájmů ani netvrdí.
Co se týče usnesení, jímž městský soud potvrdil zvolený věřitelský výbor v blíže specifikovaném počtu a složení jeho členů (které dále vyzval k volbě předsedy a ke sdělení, kdo za ně bude v insolvenčním řízení jednat), ústavní stížnost sice v obecné poloze dle judikatury Ústavního soudu přípustná je, stěžovatelce však v tomto konkrétním případě jednak nesvědčí subjektivní přípustnost, jednak stěžovatelka nedoložila, že by vůči postupu soudu, který bezprostředně předcházel (či měl předcházet) rozhodnutí o volbě členů věřitelského výboru, vznesla výhrady, třebaže tak bylo možno učinit.
Subjektivní nepřípustnost stěžovatelčiny ústavní stížnosti je třeba spatřovat v tom, že stěžovatelka nehlasovala proti přijetí napadeného usnesení, ač byla po celou dobu přítomna schůze. Z výše citovaného zápisu ze schůze věřitelů (MSPH 98 INS 723/2021-B-220) plyne, že proti návrhu věřitele č. 23 (za zajištěné věřitele) a věřitele skupiny E (za nezajištěné věřitele) na volbu členů věřitelského výboru bylo podáno 0 hlasů. Stěžovatelka tedy nehlasovala proti přijetí rozhodnutí, které nyní napadá ústavní stížností, přičemž z protokolu o dané schůzi věřitelů, ale ani ze stěžovatelkou poskytnutého zvukového záznamu (druhý disk CD tvořící přílohu C k ústavní stížnosti) neplyne, že by stěžovatelka byla výsledky hlasování zpochybnila či v té spojitosti vznesla jinou námitku.
Druhá rovina nepřípustnosti ústavní stížnosti pak plyne z důvodů, pro které stěžovatelka usnesení insolvenčního soudu o volbě členů věřitelského výboru napadá. Dle jejího názoru insolvenční soud poté, co konstatoval, že prozatímní věřitelský výbor nebyl ponechán ve funkci, měl učinit dotaz na přítomné věřitele, zda hodlají hlasovat o zachování některého z členů prozatímního věřitelského výboru jako člena (řádného) věřitelského výboru podle §62 odst. 2 insolvenčního zákona. Dle stěžovatelky však tuto dle jejího názoru obligatorní fázi během schůze věřitelů přeskočil a dal namísto toho hned hlasovat o návrzích na volbu členů (řádného) věřitelského výboru. I zde je ovšem zapotřebí poznamenat, že ani z protokolu o schůzi věřitelů, ani ze stěžovatelkou poskytnutého zvukového záznamu o této schůzi nevyplývá, že by stěžovatelka byla v té souvislosti vznesla adekvátní námitku, ačkoli pro to měla patřičný prostor. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §75 odst. 1 hovoří záměrně o "procesním prostředku k ochraně práva". Jde o širší výraz zahrnující v sobě nejen opravné prostředky proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, nýbrž i možnost uplatnit jiný prostředek, jehož uplatněním lze ochrany takového práva dosíci. Půjde tedy také o procesní oprávnění v průběhu řízení, ačkoli se nejedná o opravné prostředky proti konkrétnímu rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka nevyčerpala procesní prostor, který se jí na schůzi věřitelů před přistoupením insolvenčního soudu k volbě členů (řádného) věřitelského výboru naskytl. Nedostal-li insolvenční soud příležitost na námitku stěžovatelky reagovat (a případně domnělé pochybení napravit), nelze tento nedostatek ex post napravit v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost konečně není přípustná ani proti usnesení, jímž městský soud rozhodl o nepřerušení schůze věřitelů. Zde se jedná o procesní usnesení, kterým toliko bylo upraveno vedení řízení (soudního roku, jednání, resp. schůze věřitelů) a které není samo o sobě bez dalšího způsobilé přivodit zásah do práv účastníků insolvenčního řízení, natož citelný, tedy takový, jenž by výjimečně ospravedlnil připuštění takového rozhodnutí k přezkumu (blíže k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti viz např. bod 12 usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1552/20 ze dne 8. 11. 2021). Otázka případné (ne)vhodnosti odložit hlasování o osobě insolvenčního správce na později (a za tím účelem přerušit schůzi věřitelů) postrádá ústavněprávní rozměr a není s to zmíněnou výjimku naplnit. Řízení o ústavní stížnosti nelze chápat jako opravný prostředek k bezbřehé revizi postupu insolvenčního soudu, resp. jako náhradu za odvolání, které insolvenční zákon (potažmo občanský soudní řád) proti napadenému rozhodnutí městského soudu nepřipouští.
Pokud jde o požadavek, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze obnovit stav před vyhlášením napadených usnesení tím, že znova nařídí první schůzi věřitelů a v jejím rámci opětovně rozhodne o hlasovacích právech stěžovatelky, provede volbu věřitelského výboru a znovu nechá věřitele hlasovat o osobě insolvenčního správce podle §29 insolvenčního zákona, jde v této části o návrh, k jehož projednání a rozhodnutí o něm není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud není dle zákona o Ústavním soudu, insolvenčního zákona ani žádného jiného právního předpisu nadán pravomocí zavázat výrokem svého rozhodnutí insolvenční soud k uskutečnění určitého postupu, i kdyby ústavní stížnost proti napadeným usnesením insolvenčního soudu přípustná byla. To platí tím spíše, brojí-li stěžovatelka proti pravomocným soudním rozhodnutí, a nikoli proti jinému zásahu soudu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti dle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj