ECLI:CZ:US:2021:1.US.3214.21.1
sp. zn. I. ÚS 3214/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. T., zastoupené JUDr. Tomášem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 138/2021-506 ze dne 23. 7. 2021 a Okresního soudu v Benešově č. j. P 263/2008-483 ze dne 11. 3. 2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a dále a) P. T., b) nezletilého P. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Nezletilý vedlejší účastník b) [dále jen "nezletilý"] je (t. č. patnáctiletým) synem stěžovatelky a vedlejšího účastníka a) [dále jen "otec"]. Usnesením Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byl k návrhu otce (podanému v důsledku nerealizace jeho styku s nezletilým) nařízen výkon rozhodnutí - stěžovatelce a nezletilému soud nařídil setkání s poskytovatelem odborné pomoci v oblasti rodinných vztahů a oboru pedopsychologie (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). K odvolání otce změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") uvedené usnesení tak, že se nařizuje výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce 5 000 Kč (výrok I), že povinnost setkání s výše uvedeným odborníkem se ukládá i otci (výrok II) a stěžovatelce uložil nahradit náklady řízení před okresním (3 200 Kč) i krajským (800 Kč) soudem (výroky III a IV).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Opodstatněnost stěžovatelčina podání má plynout z nesprávnosti napadených rozhodnutí; konkrétněji má být její právo na soudní ochranu porušeno tím, že obecné soudy nepřikládají dostatečnou váhu jejím tvrzením. Jinými slovy, pracují s jiným (zjištěným) skutkovým stavem, než jaký subjektivně vnímá stěžovatelka, která je přesvědčena o jednostranném přístupu soudů, záměrně přehlížejícím stanovisko její i nezletilého. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky zhoršily psychický stav nezletilého (školní prospěch) i vztah s otcem, neboť je jimi stěžovatelka trestána za vlastní názor nezletilého a jeho rozhodnutí se s otcem nestýkat.
5. Argumentace stěžovatelky není způsobilá přimět Ústavní soud k bližšímu zkoumání věci, neboť nevypovídá o žádném pochybení ze strany obecných soudů, pouze o její snaze přesvědčit Ústavní soud o svém náhledu na věc. Důvody, pro které obecné soudy její námitky neakceptovaly, jsou přitom v napadených rozhodnutích přehledně vyloženy; situace rodiny je soudům dlouhodobě známa (opatrovnické řízení bylo zahájeno v útlém věku nezletilého). Ústavní soud jednak není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice, jednak odmítá přijmout tvrzení o odpovědnosti obecných soudů za eskalaci vztahů v rodině. Péče o dítě, o jeho řádný rozumový i emocionální vývoj, je nejen výsadou, ale především povinností a odpovědností rodičů. Rodiče má přitom dítě zpravidla dva, což v případě jejich neshody může činit potíže, které se však nesmí projevovat na úkor dítěte. Proto v takových případech vstupuje do (jinak výsostně privátních) rodinných vztahů za účelem ochrany dítěte stát.
6. Není výjimkou, že soud vnímá nejlepší zájem dítěte, který je povinen chránit primárně, jinak než jeho rodiče (nebo i než dítě samotné). Je to logické, protože rodiče zpravidla vedle zájmů dítěte sledují také své vlastní zájmy, které zájmům dítěte ne vždy korespondují. Proto také bývá dítě jako zranitelný účastník řízení zastoupeno na rodičích nezávislým opatrovníkem. Právem dítěte je budovat a mít vztah k oběma rodičům, a dokud dítě nedospěje, nesmí obecné soudy na toto jeho právo rezignovat.
7. Byť tedy ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019 (N 40/93 SbNU 67), a stejně tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91) Ústavní soud zohlednil postoj dítěte a shledal ukládání pokut za nerealizovaný styk nepřiměřeně tvrdým postihem pečujícího rodiče, v dané věci k takovému závěru nevidí důvod, neboť obecné soudy postoj nezletilého nepřehlédly a nehodnotily jej nepřiléhavě. Případy se od sebe liší také tím, že stěžovatelce byla v řízení (pokud je Ústavnímu soudu známo) uložena první pokuta, není tedy ještě vyloučena šance, že ji tento donucovací prostředek přiměje ke změně postoje a k plnění povinností stanovených soudním rozhodnutím. Jak přiléhavě uvedl okresní soud, je na ní jako na přímé vychovatelce nezletilého, aby mu vysvětlila (stejně jako jej přiměje chodit do školy), že pokuta jí není uložena "kvůli otci" či jeho vinou, ale pro dobro a v jeho zájmu.
8. Opatrovnické řízení je tzv. "beznávrhové", může být zahájeno i z moci úřední, což platí i pro výkon rozhodnutí; je tedy nepodstatné, že okresní soud rozhodoval o návrhu otce, neboť stejně tak mohl rozhodnout z vlastní iniciativy. Je-li dále všem účastníkům nařízeno využití odborné pomoci, není zřejmé, jak by odborná terapeutická pomoc pro všechny účastníky mohla nezletilému ubližovat (ani v obecné rovině, natož v případě vyhrocených rodinných vztahů).
9. Jelikož Ústavní soud nezjistil na straně obecných soudů žádné pochybení (natož ústavněprávního charakteru), nepřísluší mu jejich rozhodnutí přehodnocovat; proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu