infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2021, sp. zn. I. ÚS 3275/21 [ usnesení / JIRSA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2021:1.US.3275.21.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2021:1.US.3275.21.1
sp. zn. I. ÚS 3275/21 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1495/2021-460 ze dne 8. 9. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 173/2020-415 ze dne 29. 7. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 68/2011-385 ze dne 11. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka: RNDr. Peter Ďurica, CSc., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Vedlejší účastník se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, založeného jmenováním do funkce "vrchní ředitel majetkové sekce" dne 16. 12. 2002, později přejmenované na "zástupce ředitele - majetková sekce", dané mu stěžovatelem písemností ze dne 14. 1. 2011, a výpovědi z pracovního poměru, založeného jmenováním do funkce "ředitele odboru obchodních aktivit" dne 1. 4. 2013, dané mu stěžovatelem písemností ze dne 14. 1. 2011. Po sérii několika rozhodnutí vyhověl nalézací soud napadeným rozsudkem žalobě vedlejšího účastníka. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") následně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné. 2. Obecné soudy dospěly k závěru, že písemnost, obsahující obě výpovědi z pracovního poměru, nebyla vedlejšímu účastníkovi řádně doručena tak, jak předpokládá §334 odst. 2 a 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 29. 7. 2020 (dále jen "zákoník práce"), a obě výpovědi z pracovního poměru jsou proto neplatné podle §50 odst. 1, věta druhá, zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Stěžovatel nepostupoval správně, jestliže bezprostředně poté, co se nepodařilo vedlejšímu účastníkovi doručit písemnost v pátek 14. 1. 2011 na pracovišti, ji týž den odevzdal k poštovní přepravě a doručoval ji prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. 3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupoval způsobem stanoveným v §334 odst. 2, části věty před středníkem, zákoníku práce. Dne 14. 1. 2011 se pokusil na pracovišti zastihnout vedlejšího účastníka a výpovědi mu osobně předat. Při tomto pokusu zjistil, že vedlejší účastník čerpá zahraniční dovolenou, tudíž mu nebylo možné výpovědi dne 14. 1. 2011 osobně předat a současně bylo zjevné, že pokus o předání v jeho bytě by byl v tentýž den neúspěšný. Podle obecných soudů měl stěžovatel učinit krok, který nebylo možné objektivně učinit, tj. pokusit se doručit vedlejšímu účastníkovi výpovědi dne 17. 1. 2011 na již neexistujícím pracovišti, neboť zaniklo k 15. 1. 2011. Vymezení hypotézy §334 odst. 2 zákoníku práce provedené obecnými soudy je svévolné, neopírá se o žádnou z přiléhavých interpretačních alternativ a právní posouzení není proporcionální ve vztahu vzájemně si konkurujících práv. Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo při poměřování ostatních práv, zejména práva vedlejšího účastníka na jeho zvláštní zákonnou ochranu jako zaměstnance, nedůvodně marginalizováno, a to přesto, že naproti tomu vedlejší účastník svého práva zneužíval [odkazuje přitom zejména na nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Výklad §334 odst. 2 zákoníku práce představuje nepřijatelné rozšíření hypotézy právní normy, která se pro její adresáty stává nepředvídatelnou, obsahově preventivně neuchopitelnou a činí doručování podle dovozených pravidel v podstatě nemožným. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 7. Stěžovatelova argumentace představuje především polemiku se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205) nebo stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 74/02]. 8. Jestliže obecné soudy řádně a přesvědčivě odůvodnily, z jakého důvodu nelze doručování výpovědí stěžovatelem považovat za souladné s §334 odst. 2 zákoníku práce, učinily tak způsobem, jemuž nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 22/02 ze dne 20. 2. 2002 (U 7/25 SbNU 367)]. Je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva podústavního (viz např. bod 9 usnesení sp. zn. II. ÚS 1138/20 ze dne 13. 10. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). 9. Obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem, který se věcí zabýval dokonce opakovaně, vyložily, že smyslem právní úpravy doručování písemností zaměstnanci je, aby se skutečně dostala do jeho dispozice, a nikoli jen naplnění formálních postupů, o nichž je předem zřejmé, že sledovaný cíl nemohou zaručit (srov. v napadeném usnesení citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 361/2018 ze dne 30. 4. 2019). K ustanovení §334 odst. 2, části věty za středníkem, zákoníku práce je třeba přistupovat jako k právní normě s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právní normě, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností (srov. např. ve stěžovatelově věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2036/2017 ze dne 7. 11. 2018). 10. Obecné soudy uvážily všechny relevantní okolnosti doručování výpovědí ze dne 14. 11. 2011 (tj. zda v konkrétním případě bylo možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních rukou zaměstnanci doručil na pracovišti, zda existovaly nějaké objektivní překážky, proč tak učinit nemohl, zda zaměstnavatel takový pokus učinil, kdy a jakým způsobem, zda se tak stalo na pracovišti nebo mimo něj a co bylo důvodem pro neúspěšný pokus doručení a zda činil další úkony směřující k doručení do vlastních rukou v místě bydliště nebo kdekoli, kde by mohl být vedlejší účastník zastižen a co bylo důvodem, nepostupoval-li takto - viz bod 20 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu a bod 10 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu), které zohlednily ve svých rozhodnutích; nejde tedy o rozhodnutí svévolná, neproporcionální, či jinak ústavněprávně deficitní. 11. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2021:1.US.3275.21.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 3275/21
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2021
Datum vyhlášení  
Datum podání 8. 12. 2021
Datum zpřístupnění 14. 1. 2022
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodaj Jirsa Jaromír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 26
Ostatní dotčené předpisy
  • 262/2006 Sb., §52 písm.c, §50, §334 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík výpověď
pracovní poměr
neplatnost/absolutní
doručování
zaměstnavatel
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3275-21_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 118492
Staženo pro jurilogie.cz: 2022-01-21