ECLI:CZ:US:2021:2.US.1011.21.1
sp. zn. II. ÚS 1011/21
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Maňáska, IČO 16313151, se sídlem Firemní 747/17, Brno, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021, č. j. 25 Cdo 617/2019-125, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 20 Co 352/2018-100, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. července 2018, č. j. 34 C 231/2017-75, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu, dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu se podává, že Sociálna poisťovňa, která nyní vystupuje jako vedlejší účastnice (dále též jako "žalobkyně") se žalobou podanou původně u Okresního soudu v Uherském Hradišti a později postoupenou k Městskému soudu v Brně domáhala po stěžovateli náhrady škody ve výši 16 694,60 euro. Vedlejší účastnice je veřejnoprávní institucí, jejímž předmětem činnosti je výkon sociálního pojištění, mimo jiné i výplata dávek invalidního důchodu.
3. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku 8449,17 euro do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu ve výši 8 246,43 euro zamítl (výrok II.) a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
4. Vyšel ze zjištění, že dne 9. 2. 2011 kolem 00.40 hodin v katastru obce B. došlo na blíže specifikovaném místě na silnici k dopravní nehodě způsobené zaměstnancem stěžovatele, jenž jako řidič nákladního motorového vozidla, jehož vlastníkem byl stěžovatel, při jízdě ve stoupání po silnici přejel v táhlé pravotočivé zatáčce s vozidlem do protisměru, kde se střetl s návěsem řízeným Pavla B. (jedná se o pseudonym) a následně s protijedoucím nákladním vozidlem. Zaměstnanec stěžovatele při nehodě zemřel. Pavel B. utrpěl těžká zranění (pohmožděninu srdce, levé plíce, krvácení do hrudní dutiny a devastující poranění ruky) a stal se trvale invalidním. Vedlejší účastnice mu v době od 8. 2. 2012 do 31. 12. 2016 vyplácela dávky invalidního důchodu v celkové výši 16 694,60 euro. Soud prvního stupně posoudil věc jako věc s cizím prvkem s tím, že pravomoc českých soudů se odvíjí od čl. 2 odst. 1 nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť stěžovatel má své obvyklé místo pobytu v České republice. Rozhodným právem je hmotné právo Slovenské republiky s odkazem na čl. 85 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen "nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení"), s ohledem na sídlo žalobkyně coby plátce dávek důchodového pojištění, která se nachází na území Slovenské republiky. Rozhodl pak podle §238 odst. 1 zákona č. 461/2003 Zb., o sociálnom poistení, ve spojení s §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník, tak, že žalobkyně má vůči stěžovateli právo na náhradu škody, která jí vznikla výplatou dávek v důsledku zaviněného protiprávního jednání jeho zaměstnance ve výši uvedené ve vyhovujícím výroku. Zamítavý výrok byl odůvodněn částečným promlčením žalobního nároku.
5. K odvolání stěžovatele proti výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, č. j. 20 Co 352/2018-100, rozsudek Městského soudu v Brně potvrdil v napadených výrocích (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jako souladný s ustálenou judikaturou zhodnotil jeho postup, pokud vycházel i z obsahu trestního spisu týkajícího se zmíněné dopravní nehody a potvrdil i jeho právní závěry ve věci samé. Zdůraznil přitom zejména článek 85 bod 1 písm. b) nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Poněvadž Sociálna poisťovňa má přímý nárok vůči třetí straně podle slovenského práva, Česká republika je povinna tento nárok uznat a aplikovat daný hmotněprávní předpis Slovenské republiky.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2021, č. j. 25 Cdo 617/2019-125, odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o.s.ř.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna.
8. Namítá, že nebylo možno uzavřít otázku zavinění nehody jeho zaměstnancem pouze z obsahu trestního spisu. Žalobkyně dle něj neprokázala, že by jeho zaměstnanec porušil §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Navíc ani Pavel B. nepředcházel nehodě (brzděním nebo uhýbáním). Obrana stěžovatele je v tomto směru v podstatě vyloučena pro zásadní informační deficit.
9. Dále má za to, že nárok je v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatel je jako český občan znevýhodněn proti slovenskému občanovi z toho důvodu, že v České republice se nelze proti nastalé situaci jakkoli pojistit a absentuje zde zákonný rámec ke splnění povinností stěžovatelem. Stěžovatel dodává, že všechny pojišťovny, na které se obrátil s žádostí o pojištění či připojištění zahrnující výše uvedený nárok, odpověděly, že takový produkt nenabízejí. S nárokem žalobkyně totiž nepočítá český zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti"). S odkazem na ustanovení §6 odst. 4 uvedeného zákona Česká pojišťovna odmítla hradit regres sociálních či jiných pojišťoven, které se netýkají nákladů léčení hrazených z veřejného zdravotního pojištění a dávek vyplacených z nemocenského pojištění. Dle stěžovatele Česká republika nedostatečně implementovala nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení do českého právního řádu, přičemž se domnívá, že by v takovém případě neměl být zavázán k úhradě nákladů, které platné vnitrostátní právo nezná a splnění uvedené povinnosti mu neumožňuje. Pro splnění jemu uložené povinnosti podle jeho názoru chybí zákonný rámec. Tuto skutečnost označuje jako překážku pro aplikaci nařízení a jeho dopad na jeho osobu. Nařízení a směrnice představují předně závazek pro členské státy, aby dosáhly souladu vnitrostátního práva. V důsledku nedostatečné implementace komunitárního předpisu do vnitrostátního práva nemůže být stěžovateli uložena obecnými soudy povinnost, kterou platné vnitrostátní právo nezná. Za dané situace se mu pozice provozovatele vozidla jeví jako neúnosná. Namítá, že v této souvislosti bylo zasaženo do jeho ústavních práv zaručených Listinou základních práv a svobod a navrhl, aby jako účastníci řízení vystupovali Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky, neboť rozhodnutí Ústavního soudu "by mohlo jít k tíži celé České republice".
10. Má za to, že s ohledem na českou právní úpravu není pasivně legitimován ve sporu.
II. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení, procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
11. Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě zamítnuta, neboť není důvodná.
12. Sociálna poisťovňa, pobočka Topoľčany, se postavení vedlejšího účastníka vzdala.
13. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Při té příležitosti si ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a řádně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
14. Návrhu stěžovatele, aby jako účastníci řízení vystupovali Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky, Ústavní soud nemohl vyhovět. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů v jeho věci. Svou povahou je to ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle uvedeného ustanovení zákona Ústavní soud poskytuje ochranu subjektivního ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatele vůči konkrétnímu tvrzenému zásahu orgánu veřejné moci.
15. Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu. Ten stanovuje, kdo je oprávněn který typ řízení před Ústavním soudem zahájit a kdo v tom kterém typu vystupuje jako jeho účastník a vedlejší účastník. V řízeních o ústavních stížnostech tak činí §76 zákona o Ústavním soudu a podmínky tam stanovené splňují obecné soudy, které vydaly napadená rozhodnutí, a Sociálna poisťovňa, která vystupovala jako účastník předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Ačkoli stěžovatel stručně naznačuje, že český zákonodárce podle jeho názoru neimplementoval nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení do českého právního řádu a z toho důvodu jej chce do řízení vtáhnout jako účastníka řízení, nejsou pro to splněny zákonné předpoklady. Stěžovatel nespojuje s ústavní stížností návrh na zrušení právního předpisu, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§74 zákona o Ústavním soudu). Vyhověním argumentaci zmiňované stěžovatelem, která by zřejmě měla Ústavní soud vést k iniciativě přezkoumat, zda zákonodárce dostatečně reagoval na závazky plynoucí z evropského práva, by si Ústavní soud, coby negativní zákonodárce, přisvojoval zákonodárnou kompetenci, která mu nepřísluší. Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky proto v probíhajícím řízení o ústavní stížnosti postavení účastníka nepřiznal.
III. Posouzení věci Ústavním soudem
III. a Přímý dopad nařízení
16. Nařízení je normativním pramenem práva Evropské unie. Pravidla o přímé použitelnosti nařízení a jeho přednostní aplikaci před vnitrostátním právem jsou jasně zakotvena v čl. 10a Ústavy České republiky ve spojení s čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie, podle nějž má nařízení obecnou působnost a je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Nařízení je tedy nástroj integrace, který upravuje konkrétní skutkové situace pro abstraktně určené adresáty. Nařízení se tedy lze v zásadě dovolávat vůči jednotlivcům, aniž by muselo být přeneseno do vnitrostátního práva.
17. Pan Pavel B. obdržel dávky invalidního důchodu podle slovenských právních předpisů za úraz, který utrpěl při dopravní nehodě, k níž došlo na území České republiky. České obecné soudy v napadených rozhodnutích aplikovaly na regresní nárok instituce, která tyto dávky vyplatila, přímo použitelný předpis Evropské unie ve formě nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, které má přímou aplikační přednost před českými vnitrostátními předpisy.
18. V obecné rovině je vhodné nejprve připomenout, že ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu pokládá unijní právo za právo podústavní a k jeho výkladu - i z tohoto důvodu - není Ústavní soud příslušný [za všechny nález ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1658/11 (N 202/63 SbNU 357)]. Unijní právo by však jako jakýkoliv jiný právní systém mělo být správně a jednotně aplikováno. Nezastupitelnou roli v zajištění uvedeného cíle má úzká spolupráce a dialog mezi Soudním dvorem EU, který je jediný oprávněný konečně a autoritativně vykládat obsah práva EU, a vnitrostátními soudy, které dominantně právo EU (přímo či nepřímo) aplikují. Institut předběžné otázky upravený čl. 267 SFEU tvoří nástroj formalizující vyžadovanou spolupráci: jestliže kterýkoliv vnitrostátní soud považuje výklad primárního nebo sekundárního práva EU za nezbytný k vynesení svého rozhodnutí, je oprávněn nejprve požádat o výklad práva EU Soudní dvůr.
III. b Rozsah regulace nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení
19. Na první pohled se v posuzované věci jedná o případ s mezinárodním prvkem, u kterého je vždy nezbytné vyřešit otázku, jakým právním řádem se konkrétní právní vztahy řídí. Otázkou, jaké právo se na řešení případu s mezinárodním prvkem vztahuje a zda a v jakém rozsahu tuto otázku řeší přímo aplikovatelné nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, se zabýval rozsudek Evropského soudního dvora C-428/92 ze dne 2. 6. 1994, Deutsche Angestellten-Krankenkasse proti Laererstandens Brandforsikring G/S. Rozsudek řešil dopad čl. 93 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství. Znění čl. 93 tohoto nařízení se přitom téměř doslovně shoduje se zněním čl. 85 nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Nyní aplikované nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení dřívější nařízení č. 1408/71 nahradilo. Závěry rozsudku jsou tak plně použitelné i na nyní posuzovaný dopad čl. 85 nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení na posuzovaný případ.
20. Čl. 85 nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení nazvaný Práva institucí zní "Obdrží-li osoba dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za poskytování dávek třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly: a) převzala-li instituce odpovědná za poskytování dávek podle právních předpisů, které uplatňuje, nároky příjemce dávek vůči třetí straně, uznává toto převzetí nároků každý členský stát; b) má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí straně, uznává tento nárok každý členský stát."
21. Čl. 85 nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (stejně jako čl. 93 dřívějšího nařízení č. 1408/71) je podle tohoto rozsudku třeba vnímat jako právní normu kolizní povahy, která pro soud členského státu rozhodující žalobu, jíž je uplatněn vůči třetí straně regresní nárok instituce, která poskytla poškozenému dávky, určuje jako rozhodné právo členského státu, kterému podléhá instituce, která dávky poskytla (srov. Article 93(1) must be seen as conflict-of-lays fule, which requires the national court hearing an action for compensation brought against the party liable for the injury to apply the law of the Member State to which the institution responsible is subject.) Rozhodné právo státu instituce, která dávky poškozenému poskytla, přitom dopadá nejen na otázku určení, zda instituce přebírá nárok příjemce dávek vůči třetí straně, ale také na určení povahy a rozsahu nároků, které instituce převzala nebo které může přímo požadovat vůči třetí straně (srov. bod 18 rozsudku ESD).
22. Povaha a rozsah nároků žalobkyně vůči třetí straně se tak v posuzované věci určuje podle slovenského právního řádu.
23. Obecné soudy na situaci aplikovaly ustanovení §238 odst. 1 zákona č. 461/2003 Zb., o sociálnom poistení a ve spojení s §420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník, a dospěly k závěru, že má žalobkyně vůči stěžovateli právo na náhradu škody, která jí vznikla výplatou dávek v důsledku zaviněného protiprávního jednání jeho zaměstnance. Splnění podmínek odpovědnosti za porušení právní povinnosti řešily ve smyslu dopadu nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení podle slovenského hmotněprávního předpisu. Právní závěry o zaviněném protiprávním jednání řidiče při výkonu práce pro stěžovatele, v jehož důsledku došlo ke vzniku škody mimo jiné spočívající i ve vyplacených důchodových dávkách žalobkyně poškozenému, obecné soudy učinily po zhodnocení obsahu trestního spisu. Jejich závěry o protiprávním jednání stěžovatelova zaměstnance, v jehož důsledku došlo ke škodě na zdraví Pavla B., jsou logické a srozumitelné. Opakované námitky stěžovatele týkající se zjišťování míry spoluzavinění poškozeného vypořádal odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Obecné soudy tak dospěly k jednoznačnému závěru, že nárok Slovenské poisťovni vůči stěžovateli je po právu.
24. Výše uvedený rozsudek ESD C-428/92 dále uvádí, že aplikované nařízení nemá za cíl měnit vnitrostátní pravidla použitelná pro určení, zda a v jakém rozsahu je založena odpovědnost třetí osoby, která způsobila škodu. Odpovědnost třetí osoby se řídí hmotněprávními pravidly, která musí obvykle použít vnitrostátní soud, na který se obrátí poškozený, to znamená v zásadě právními předpisy členského státu, na jehož území došlo ke škodě (srov. bod 21 rozsudku, obdobné znění pak obsahují i další rozsudky ESD Hessische Knappschaft v. Singer, 1965, ECR 965, obdobně pak i rozsudek Evropská unie v. Axa Belgium SA, ECLI:EU:C:2015:692).
25. Z toho lze dovodit, že na řešení otázky zda, místo či spolu s osobou stěžovatele, který byl zaměstnavatelem škůdce v době, kdy způsobil škodu, je či jsou pasivně legitimovány v členském státě, který uznává regresní nárok žalobkyně, i jiné subjekty, je nutné aplikovat hmotné právo členského státu, na jehož území došlo ke škodě. Pro určení, podle jakého práva má být určeno, vůči komu regresní nárok žalobkyně směřuje, by bylo zřejmě nutné najít kolizní normu a podle ní poté určit příslušné hmotné právo. V zásadě připadají v úvahu česká a slovenská úprava.
26. Tuto část úvah sice již odůvodnění napadených rozhodnutí neobsahují a bez dalšího je soudy aplikováno slovenské hmotné právo. Při bližším rozvedení odůvodnění by však i podle českého hmotného práva byl pasivně legitimovanou osobu v případu posuzované žaloby stěžovatel (§2910, §2914 a §2972 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "nový občanský zákoník"). Ústavní soud se proto dalším posouzením této otázky nezabýval, neboť na postavení stěžovatele v daném sporu by výsledek úvah neměl žádný vliv.
27. Stěžovatel se hájí tím, že měl uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla u České pojišťovny, a. s. Ta se zaplacení regresní náhrady z titulu vyplacených dávek invalidního důchodu od počátku bránila (žalobkyně ji k úhradě náhrady primárně vyzývala, v žalobě její vedlejší účastenství navrhovala a opakovaně existenci nároku vůči ní i v průběhu řízení tvrdila, její vedlejší účastenství na straně žalované navrhoval i stěžovatel). Její argumentace spočívala v tom, že Sociálna poisťovňa má nárok výlučně vůči odpovědné třetí osobě, jíž je sám škůdce, viník této nehody. Třetí osobou není odpovědnostní pojistitel škodícího vozidla. Pojištěný škůdce má vůči svému odpovědnostnímu pojistiteli právo na to, aby za něj uhradil škodu v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou a zákonem, jímž se tato smlouva řídí, což je v daném případě zákon o pojištění odpovědnosti. Podle §6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti má pojištěný právo, aby poškozenému za pojištěného pojistitel uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku tam uvedená plnění. Dále pak má pojištěný právo, aby za něj pojistitel uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, jestliže zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti. To platí obdobně i v případě regresní náhrady předepsané k úhradě pojištěnému podle zákona upravujícího nemocenské pojištění (§6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti). Tento výčet plnění pojišťovna označuje za taxativní s tím, že žádné jiné nároky dalších subjektů nejsou odpovědnostním pojištěním vozidla kryty a nelze je proto z něj hradit. Uplatněné dávky invalidního důchodu nejsou dávkami nemocenského pojištění a nejedná se ani o náklad na zdravotní péči vynaložený zdravotní pojišťovnou. Regresní nárok slovenské pojišťovny není kryt předmětem z uzavřeného povinného ručení a uhrazení nároku se tak nelze proti ní domáhat.
28. Provoz vozidel je v našem prostředí natolik rozšířenou činností, že je častým zdrojem kolizí a z nich plynoucích škod. Proto celou oblast pokrývá úprava povinného smluvního pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (zákon o pojištění odpovědnosti), která odráží kromě jiného evropské předpisy. Takzvaná první až pátá motorová směrnice byla shrnuta směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. 9. 2009 o pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (dále jen "motorová směrnice"). Protože zákon nyní zakládá přímé nároky poškozeného proti pojistiteli, je i tato úprava relevantní ve vztahu k zákonnému rámci odpovědnosti. Jde o pojistné plnění, které se sice odvíjí od občanskoprávní povinnosti k náhradě škody, má však pojistný limit (§3a zákona o pojištění odpovědnosti) i přesně definované výluky, při nichž pojistné plnění nenáleží (např. §7 zák. o pojištění odpovědnosti) (srov. Švestka, J., Dvořák. J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Wolters Kluwer, 2014, Praha).
29. Ze znění zákona o pojištění odpovědnosti vyplývá, že nárok na uhrazení vyplacených dávek invalidního důchodu není ze zákona kryt pojištěním odpovědnosti z provozu vozidla. Vzhledem k tomu, že smluvní ujednání na tento typ pojistného krytí nepamatoval, nelze se nároku proti České pojišťovně, a. s. úspěšně domáhat. Podle českého hmotného práva tedy škůdce zůstane při plnění regresního nároku na náhradu dávek invalidního důchodu vyplacených v jiném členském státě osamocen.
30. Tomuto závěru odpovídá i znění §2861 nového občanského zákoníku, podle něhož z pojištění odpovědnosti má pojištěný právo, aby za něho pojistitel v případě pojistné události nahradil poškozenému škodu, popřípadě i jinou újmu, v rozsahu a ve výši určené zákonem nebo smlouvou, vznikla-li povinnost k náhradě pojištěnému.
31. Z pohledu ústavněprávního tak v dané věci klíčovou otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace uvedených ustanovení evropských předpisů i civilního hmotného práva, a to zejména z pohledu základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany obecných soudů, Ústavní soud posoudil tak, že k dotčení těchto práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo.
32. Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že právní úprava vykazuje jisté deficity. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 168/1999 Sb., "má pojištění odpovědnosti charakter povinného pojištění ve všech vyspělých státech světa. Důvodem je potřeba státu zajistit úhradu škod způsobených třetím osobám provozem motorových nekolejových a jejich přípojných vozidel. Tyto škody dosahují značné výše, pro jejichž pokrytí by často nepostačovaly majetkové hodnoty osob odpovědných za způsobenou škodu. Proto je stanovena povinnost užít v provozu na pozemních komunikacích pouze vozidlo, jehož provoz je pojištěn pojištěním odpovědnosti za škodu. Nesplnění této povinnosti je přísně sankcionováno, v některých zemích je toto porušení povinnosti posuzováno jako trestný čin." Zákon chrání poškozeného jako třetí osobu, které vznikla újma a která nebyla účastna uzavírání pojistné smlouvy, takže nemohla ovlivnit její obsah. Zásadní vliv na znění zákona a jeho změny mají výše zmíněné směrnice Evropské unie. Tlak na sbližování právních úprav je dán zejména rozvojem vnitřního trhu a svobody pohybu s cílem vytvoření jednotného systému představujícího právní jistotu pro občany Evropské unie, kteří se pohybují mimo svůj domovský stát. Pojistná smlouva týkající se pojištění odpovědnosti musí být uzavřena tak, aby toto pojištění na základě jediného pojistného platilo na území Evropské unie (srov. §6 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti a čl. 14 motorové směrnice).
33. Podle §5 odst. 7 zákona o pojištění odpovědnosti platí, že v případě újmy způsobené provozem tuzemského vozidla na území jiného členského státu se rozsah pojištění odpovědnosti řídí právní úpravou tohoto jiného členského státu, pokud podle tohoto zákona nebo podle pojistné smlouvy není tento rozsah širší. Při škodné události v zahraničí se na určení rozsahu a limitu pojistného plnění užije dle principu teritoriality právní úprava členského státu, na jehož území ke škodní události došlo. Pokud jsou podmínky pojistné smlouvy nebo česká právní úprava z hlediska rozsahu a limitu pojištění pro poškozeného výhodnější, užije se tato úprava před cizím právním řádem.
34. Dopady výše popsané úpravy na posuzovaný případ provozovatele vozidla jsou zcela nepředvídatelné a svým způsobem nahodilé. Do značné míry totiž závisí na místě, kde k dopravní nehodě došlo, a na specifikách úpravy regresních náhrad poskytovatele dávek invalidního důchodu v jednotlivých členských státech Evropské unie. Pokud by k dopravní nehodě došlo na území Slovenska, rozsah pojištění odpovědnosti by se řídil slovenskou právní úpravou. Podle §4 odst. 3 zákona č. 381/2001 Z. z. o povinnom poistení zodpovednosti za škodu spôsobenú motorovým vozidlom platí, že pojištěný má z pojištění odpovědnosti právo, aby pojistitel za něho mimo jiné nahradil i příslušným subjektem vyplacené důchodové dávky. Pokud by poškozeným byl občan České republiky či jiného státu s podobnou úpravou regresních náhrad instituce vyplácející dávky invalidního důchodu, provozovatel (pokud by na věc dopadala úprava nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení) by žalovaný nárok hradit nemusel. V oblasti sociálního zabezpečení v rámci Evropské unie přitom nedochází k harmonizaci národních sociálních systémů členských států, ale pouze k jejich koordinaci. Důvodem je různorodost sociálních systémů těchto zemí, které jsou založeny na odlišných principech a mají i různá institucionální uspořádání. Koordinace ponechává národní předpisy beze změn - rozdíly mezi národními systémy tak zůstávají.
35. Ústavní soud si je vědom toho, že ne každá újma vzniklá při provozu motorového vozidla se odškodňuje pojistným plněním z povinného pojištění. Pojistitel je povinen za osoby s povinností k náhradě újmy plnit poškozenému pouze tehdy, pokud jsou splněny podmínky stanovené zákonem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3086/2011). Ze zákonné úpravy je zřejmé, že zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla má zásadně pokrývat co nejširší okruh újem, které vzniknou v souvislosti s dopravními nehodami, aby jednak poškozenému byla poskytnuta možnost dosáhnout odškodnění, jednak aby i provozovatel vozidla mohl využít dobrodiní pojištění odpovědnosti za škodu vyvolanou relativně nebezpečnou činností, jíž je provoz silničního motorového vozidla. Na druhé straně však nejde o pojištění absolutní či všezahrnující, čemuž odpovídá pozitivní taxativní vymezení nároků, které jsou touto formou pojištěny; to je doplněno vymezením negativním v ustanovení §7, které naopak výslovně vyjmenovává případy, na které se pojištění nevztahuje. Konečně je tu i limit výše pojistného plnění, který doplňuje závěr o tom, že pojistné plnění je pojišťovna povinna poskytnout jen za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem o pojištění odpovědnosti. Je proto správný závěr, že ne každá škoda (újma) vzniklá zvláštní povahou provozu motorového vozidla, za kterou odpovídá provozovatel či řidič, se odškodňuje prostřednictvím pojistného plnění, resp. že pojišťovna je povinna za odpovědnou osobu plnit poškozenému pouze tehdy, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3521/2006).
36. I při vynaložení maximální preventivní péče v podobě navýšení zákonného limitu pojistného plnění v pojistné smlouvě provozovatel nebude před plněním náhrad jednoznačně souvisejících s dopravní nehodou v podobě regresního nároku zahraniční instituce v budoucnu ochráněn. Naznačená míra nejistoty jakéhokoli provozovatele ohledně následků souvisejících s dopravní nehodou je podle názoru Ústavního soudu zcela neúnosná. Provozovatelé nejsou o tomto nebezpečí informováni. Stěžovateli není důvod nevěřit, že produkt spočívající v připojištění na tento typ následku škodní události žádná z pojišťoven nenabízí. Představa, že za situace, kdy s vozidlem on ani jeho zaměstnanec neopustil území České republiky, bude ke zjištění rozsahu hrozících nároků v souvislosti s dopravní nehodou muset znát rozsah své odpovědnosti podle specifik jednotlivých zahraničních úprav, je zcela absurdní. Za tohoto stavu není vedle primární ochrany poškozeného na místě zcela opomíjet zájmy osob, které svým nedbalostním jednáním způsobily dopravní nehodu. Otázka rozsahu povinnosti sjednat pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel musí být z důvodů právní jistoty rozhodnuta předem, tzn. před případnou účastí dotyčného vozidla na nehodě (rozsudek ze dne 4. září 2018, Juliana, C-80/17, EU:C:2018:661, bod 40).
37. Ústavní soud zároveň konstatuje, že nápravu uvedeného deficitu do budoucna nemohou zjednat obecné soudy a nemůže tak učinit ani Ústavní soud, jakožto negativní zákonodárce. Nezbývá proto, než apelovat na zákonodárce, aby na zmíněné nedostatky právní úpravy pamatoval při budoucích legislativních úpravách.
IV. Závěr
38. Na základě shora uvedených úvah Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva a vedení civilního procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, konstatovaných v judikatuře Ústavního soudu.
39. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. listopadu 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu