ECLI:CZ:US:2021:2.US.1161.21.1
sp. zn. II. ÚS 1161/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny B. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem Slovanská tř. 338/66, Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 8 To 37/2020 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2020 č. j. 4 T 3/2019-1796, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušeno mělo být rovněž právo presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla stěžovatelka uznána vinnou pod bodem 1) zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 2) zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v souběhu s přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkové věty rozsudku se uvedených trestných činů stěžovatelka dopustila na svojí nezletilé dceři.
3. Za to byla podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné Jany S. (jedná se o pseudonym). Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 481 781 Kč, a to včetně úroku z prodlení. Rovněž společně a nerozdílně jim byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena i povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené nezletilé k rukám opatrovníka částku 451 905 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená nezletilá odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku podaly odvolání obě obviněné, státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni a prostřednictvím svého zmocněnce rovněž poškozená nezletilá. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výroku o trestu uloženém spoluobviněné, jakož i v celém výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že spoluobviněná byla zproštěna obžaloby pro skutek, jímž byla napadeným rozsudkem uznána vinným. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se svým nárokem na náhradu škody uplatněným vůči spoluobviněné Jany S. a podle §229 odst. 1 tr. řádu i se svým nárokem na náhradu škody uplatněným vůči stěžovatelce odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené nezletilé nemajetkovou újmu v penězích ve výši 451 905 Kč a podle §229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená nezletilá se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy uplatněným vůči spoluobviněné a podle §229 odst. 2 tr. řádu i se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy uplatněným vůči stěžovatelce odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytkla porušení práva na spravedlivý proces a tzv. extrémní rozpor. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 2. 2021 č. j. 8 Tdo 58/2021-2000 dovolání odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud I. stupně své závěry o vině postavil toliko na nepřímých důkazech, které dle názoru stěžovatelky nedostatečně prokazují její vinu, což namítala a uvedla v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. O odvolání rozhodl odvolací soud, tak, že odvolání zamítl a své stanovisko postavil zejména na tom, že "Jediná osoba, která se mohla obou úmyslných násilných útoků vůči nezletilé dopustit, je pouze obžalovaná Eva B." Toto své odůvodnění však již nijak více neodůvodňuje ani nespecifikuje. Stěžovatelka je toho názoru, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn, neboť závěry obou soudů o vině stěžovatelky vyvolávají důvodné pochybnosti. Stěžovatelka je přesvědčena, že v posuzovaném případě je výsledek dokazování nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o která se opírají napadená rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
10. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
11. V ústavní stížnosti včetně jejího petitu stěžovatelka brojí pouze proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu, ačkoli ve věci podala dovolání, které v dané věci bylo posledním přípustným prostředkem k ochraně práva stěžovatelky. Ústavní stížnost měla tudíž směřovat zejména proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž toto dovolání odmítl. Ústavní soud však s ohledem na to, že uvedené rozhodnutí stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje a jeho kopii k ní také přiložila, nepostupoval ryze formalisticky a ústavní stížnost neposoudil jako nepřípustnou. Z napadeného usnesení dovolacího soudu, i když dovolání stěžovatelky odmítal pro absenci námitek, jež by zakládaly důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, vyplývá, že se zabýval podrobněji i námitkami stěžovatelky týkajícími se tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů. S těmito námitkami stěžovatelky se v napadeném usnesení vypořádal řádným způsobem a jeho závěrech není důvod pochybovat. Vzhledem k tomu, že proti usnesení Nejvyššího soudu žádné námitky stěžovatelky nesměřují, postačí na jeho závěry v něm uvedené odkázat.
12. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadeném usnesení Nejvyššího soudu jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadený rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu