ECLI:CZ:US:2021:2.US.1332.21.2
sp. zn. II. ÚS 1332/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Aktiva Reality, s.r.o., se sídlem Na Kozačce 1212/4, Praha 2, zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Sokolovská 95, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 410/2020-179 ze dne 9. 2. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Městský soud vyšel z toho, že se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 50 000 Kč představující smluvní pokutu dle smlouvy o zajištění převodu družstevního podílu spojeného s členstvím v bytovém družstvu (dále jen "Smlouva"), kterou uzavřela se stěžovatelkou. Stěžovatelka coby zajišťovatel ve Smlouvě zavázala budoucího nabyvatele uzavřít s žalobkyní (coby budoucím převodcem) smlouvu o advokátní úschově a dohodu o převodu družstevního podílu spojeného s členstvím v družstvu, a to nejpozději do 12. 11. 2015. Budoucí nabyvatel nesplnil závazek dle čl. II. odst. 1 a 2 Smlouvy, neboť z důvodů na jeho straně (neposkytnutí úvěru a nedostatek vlastních finančních prostředků) nebyla uzavřena smlouva o advokátní úschově ani dohoda o převodu družstevního podílu. Stěžovatelka se pro takový případ v čl. II. odst. 5 Smlouvy zavázala zaplatit žalobkyni (coby budoucímu převodci) smluvní pokutu ve výši 50 000 do tří pracovních dnů od nesplnění závazku budoucího nabyvatele, tj. do 18. 11. 2015. Smluvní pokutu neuhradila ani přes opakované výzvy, a to ani na základě předžalobní výzvy ze dne 5. 1. 2016. Podle městského soudu soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci způsobem odpovídajícím provedeným důkazům a věc posoudil správně po stránce právní potud, že nejde o klasický závazek ze smluvní pokuty, ale o specifický závazek. Z tohoto důvodu shledal městský soud nepřiléhavými stěžovatelčiny námitky, že závazek zaplatit smluvní pokutu za porušení povinnosti uzavřít určitou smlouvu, má k této povinnosti akcesorický charakter s tím, že pokud neexistuje závazek uzavřít smlouvu, nemůže existovat ani závazek zaplatit smluvní pokutu včetně toho, že hlavní závazek mohou navíc uzavřít pouze subjekty budoucí smlouvy, v daném případě žalobkyně a budoucí nabyvatel, akcesorický závazek zaplatit smluvní pokutu tak může existovat rovněž jen mezi subjekty hlavního závazku. Odvolací soud shledal, že bylo nepochybnou vůli stran ujednat, že v případě neuzavření smlouvy z důvodu na straně budoucího nabyvatele vznikne žalované nárok na smluvní pokutu, o níž se podělí s tím, že vyložil, že se nejedná o klasickou smluvní pokutu, ale o závazek specifický. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jediné co soud prvního stupně neudělal, že daný skutkový závěr o tom, o jakou smlouvu se jedná, neposoudil podle konkrétní právní úpravy. Odvolací soud má za to, že i za stavu, že na straně jedné byla uzavřena smlouva mezi stěžovatelkou a budoucím nabyvatelem a na straně druhé mezi stěžovatelkou a žalobkyní, nutno dovodit, že závazek je po právu a že se jedná dle §2010 odst. 1 občanského zákoníku o zajištění a utvrzení dluhů, kdy dluh lze zajistit, zaváže-li se třetí osoba věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní. Utvrdit lze dluh ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně nepřistupoval v rámci řízení k účastníkům rovnocenně. Žalobkyni poučoval nejen o procesních právech, ale i o možnostech hmotněprávní argumentace, kdy ji nabádal, aby svůj nárok odůvodnila jiným způsobem, např. jako náhradu škody. Toto poučení vydal soud prvního stupně souběžně s konstatováním, že stěžovateli skutečně nemohl vzniknout nárok na smluvní pokutu. Při posledním jednání před soudem prvního stupně dal soud prvního stupně stěžovatelce poučení o koncentraci řízení. V této souvislosti požádal stěžovatel soud prvního stupně o vyslovení právního názoru na prokázané skutečnosti, aby věděl, zda je ještě nezbytné doplňovat tvrzení a důkazní návrhy. Soud prvního stupně požadované poučení stěžovateli neudělil. Stěžovatelka se domnívá, že nebyl v řízení na rozdíl od žalobkyně dostatečně poučován o svých právech. Odvolací soud pak měl porušit stěžovatelčino právo tím, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, při jehož vydání bylo porušeno stěžovatelčino právo.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Stěžovatelčina argumentace směřuje výlučně proti tvrzeným vadám řízení před soudem prvního stupně a týká se tvrzených nedostatků v plnění poučovací povinnosti. Podle stěžovatelky měl soud prvního stupně stěžovatelku poučovat více a žalobkyni méně. Dále pak namítá překvapivost v argumentaci soudu prvního stupně. Naopak procesním postupům odvolacího soudu vytýká právě jen to, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelka však ani v odvolání, ani v ústavní stížnosti jasně nevysvětluje, jaká konkrétní tvrzení či důkazní návrhy by uplatnila či v čem konkrétně měla být její práva poškozena postupy obecných soudů. Ústavní soud navíc přihlíží k tomu, že se stěžovatelka měla možnost s argumentací soudu prvního stupně seznámit a reagovat na ni dostatečně ve svém odvolání. Proto Ústavní soud neshledává ústavně nepřijatelný postup obecných soudů, neboť byl pro argumentaci stěžovatelky každopádně vytvořen dostatečný prostor. Stěžovatelka pak nenamítá, že by ji koncentrace řízení zbavila možnosti předložit nějaká konkrétní skutková tvrzení či důkazy - ostatně předmětem sporu byla výlučně interpretace ujednání mezi účastníky smlouvy, kterou Ústavní soud považuje za interpretaci v rámci podústavního práva, do níž mu zpravidla nepřísluší zasahovat. Provedená interpretace pak rozhodně není nepřijatelná z pohledu ochrany základních práv stěžovatelky.
8. Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu