infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.06.2021, sp. zn. II. ÚS 1427/21 [ usnesení / ŠIMÁČKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2021:2.US.1427.21.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2021:2.US.1427.21.1
sp. zn. II. ÚS 1427/21 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Josefem Karnoubem, advokátem se sídlem 5. května 213/4, Bílina, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2021 č. j. 13 Co 282/2020-164, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo, zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Teplicích vydal dne 12. 10. 2020 rozsudek pod sp. zn. 22 Nc 1033/2020, kterým svěřil do výchovy matky nezletilou dceru stěžovatele a stěžovateli jako otci uložil povinnost přispívat na její výživu částku ve výši 5 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2019, a dále povinnost doplatit dlužné výživné celkem ve výši 55 500 Kč v měsíčních splátkách 1 500 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem ze dne 25. 2. 2021 č. j. 13 Co 282/2020-164 tyto výroky potvrdil 3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že ani rozsudek Okresního soudu v Teplicích, ani napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem při stanovení výše výživného na nezletilou dostatečným způsobem nezohlednil další dvě vyživovací povinnosti stěžovatele k jeho nezletilým synům, a tak tyto syny znevýhodnil. Při stanovení výše výživného soudy vycházely z odhadovaného příjmu stěžovatele ve výši 20 000 Kč až 32 000 Kč, a dále z toho že stěžovatel má měsíční příjem 9 000 Kč z pronájmu bytu. Stěžovatel však uvádí, že z jeho daňového přiznání za rok 2017 vyplývá, že příjem stěžovatele činí 21 130 Kč měsíčně. Dále uvádí, že v roce 2018 byl měsíční příjem stěžovatele 24 498 Kč, a to včetně příjmů z podnájmu bytů, jenž tvoří součást daňového přiznání. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soud přistoupil k odhadu jeho příjmu na pozicích aktuálně nabízených úřadem práce. Stěžovatel dále uvádí, že jak on, tak i nezletilá mají občanství ve Spolkové republice Německo. Z tohoto důvodu dojednal a vyřídil stěžovatel ve prospěch dcery čerpání příspěvku na dítě tzv. Kindergeld, ve výši 204 € měsíčně, od 1. 1. 2021 ve výši 219 €, který je v současné době poukazován k rukám matky, tím by se měla podle stěžovatele snižovat jeho vyživovací povinnost. Není-li to zohledněno, dochází podle stěžovatele k dvojímu hrazení výživného z jeho strany. 4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. 7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Stěžovatel pouze vyjadřuje nesouhlas, jak obecné soudy posoudily výši jeho vyživovací povinnosti, a to na úrovni podústavního práva. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů při hodnocení otázek na úrovni podústavního práva. 8. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti. 9. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. června 2021 Ludvík David, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2021:2.US.1427.21.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1427/21
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 14. 6. 2021
Datum vyhlášení  
Datum podání 28. 5. 2021
Datum zpřístupnění 2. 7. 2021
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodaj Šimáčková Kateřina
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 89/2012 Sb., §913
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík výživné/pro dítě
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1427-21_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 116416
Staženo pro jurilogie.cz: 2021-07-13