infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.12.2021, sp. zn. II. ÚS 2955/20 [ usnesení / FENYK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2021:2.US.2955.20.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2021:2.US.2955.20.2
sp. zn. II. ÚS 2955/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavních stížnostech stěžovatele Lidl Česká republika, v. o. s., sídlem Nárožní 1359/11, Praha 5, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jungmannova 24, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2020, č. j. 10 As 130/2020-66, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2020, č. j. 57 A 5/2019-91, rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 7. listopadu 2018, č. j. SZPI/AG426-29/2018, a rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Plzni ze dne 13. září 2018, č. j. SZPI/AG426-26/2018, ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2021, č. j. 3 As 238/2019-62, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. května 2019, č. j. 65 A 14/2018-76, rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 15. prosince 2017, č. j. SZPI/AN868-94/2017, a rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Olomouci ze dne 28. června 2017, č. j. SZPI/AN868-91/2017, ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2021, č. j. 2 As 351/2019-47, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2019, č. j. 31 A 333/2017-95, rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 26. září 2017, č. j. SZPI/AO740-49/2016, a rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně ze dne 18. ledna 2017, č. j. SZPI/AO740-45/2016, a ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2021, č. j. 2 As 333/2020-42, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. srpna 2020, č. j. 31 Ad 5/2019-111, rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 20. prosince 2018, č. j. SZPI/AL646-67/2018 a rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Hradci Králové ze dne 26. října 2018, č. j. SZPI/AL646-64/2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Krajského soudu v Brně, Krajského soudu v Hradci Králové, Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu, sídlem Květná 504/15, Brno, a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Plzni, sídlem Jiráskovo nám. 8, Plzeň, inspektorátu v Olomouci, sídlem Pavelkova 13, Olomouc, inspektorátu v Brně, sídlem Běhounská 10, Brno, a inspektorátu v Hradci Králové, sídlem Březhradská 182, Hradec Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl rozhodnutí, jak je výše uvedeno v záhlaví, s návrhem na jejich zrušení, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2955/20, bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami sp. zn. II. ÚS 2955/20, sp. zn. II. ÚS 1402/21, sp. zn. I. ÚS 2611/21 a sp. zn. IV. ÚS 2899/21, se spojují ke společnému řízení a řízení o nich bude nadále vedeno pod spisovou značkou sp. zn. II. ÚS 2955/20. 3. V případě ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2020, č. j. 10 As 130/2020-66, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2020, č. j. 57 A 5/2019-91, rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen "SZPI"), ústředního inspektorátu ze dne 7. listopadu 2018, č. j. SZPI/AG426-29/2018, a rozhodnutí SZPI, inspektorátu v Plzni ze dne 13. září 2018, č. j. SZPI/AG426-26/2018, se z jejího obsahu a obsahu jejích příloh podává následující: Rozhodnutím inspektorátu SZPI v Plzni ze dne 13. září 2018, č. j. SZPI/AG426-26/2018 (dále jen "rozhodnutí inspektorátu SZPI v Plzni"), byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání čtyř přestupků podle zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o potravinách"). Za spáchání těchto přestupků inspektorát SZPI v Plzni uložil stěžovateli úhrnnou pokutu ve výši 150 000 Kč, a to za užití absorpční zásady vyjádřené v §41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen "zákon 250/2016 Sb."). Stěžovatel rozhodnutí inspektorátu SZPI v Plzni napadl odvoláním, o kterém ústřední inspektorát SZPI rozhodnutím ze dne 7. listopadu 2018, č. j. SZPI/AG426-29/2018 (dále jen "rozhodnutí ústředního inspektorátu SZPI ze dne 7. listopadu 2018"), rozhodl tak, že snížil pokutu stanovenou inspektorátem SZPI v Plzni, neboť zrušil jeden výrok prvostupňového rozhodnutí a řízení v tomto rozsahu zastavil. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí ústředního inspektorátu SZPI ze dne 7. listopadu 2018 Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a následně stěžovatelem podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 18. srpna 2020, č. j. 10 As 130/2020-66 (dále jen "rozsudek sp. zn. 10 As 130/2020"), zamítl. 4. V případě ostatních, nyní posuzovaných, ústavních stížností jde v rozhodných směrech (z jejich hlediska) o prakticky shodné situace, kdy byla napadenými prvostupňovými rozhodnutími inspektorátu SZPI v Hradci Králové za spáchání devíti přestupků podle zákona o potravinách uložena úhrnná pokuta ve výši 2 250 000 Kč, inspektorátu SZPI v Brně za spáchání sedmi přestupků podle zákona o potravinách uložena úhrnná pokuta ve výši 260 000 Kč, inspektorátu SZPI v Olomouci za spáchání třinácti přestupků podle zákona o potravinách a jednoho přestupku podle zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů, uložena úhrnná pokuta ve výši 930 000 Kč. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel ve všech svých ústavních stížnostech předkládá stejné námitky, jejichž podstatou je tvrzení stěžovatele, že zásahy do jeho základních práv a svobod jsou dány nepřezkoumatelností napadených správních rozhodnutí z důvodu nedostatečného odůvodnění výše (částky) úhrnné pokuty uložené za vícero přestupků, o nichž správní orgány konaly společné řízení. Odůvodnění výše uložené úhrnné pokuty považuje za nepřezkoumatelné, jelikož správní orgány nevyčíslily míru, v níž se na celkové částce podílely jednotlivé správní delikty - chybí matematicky vyjádřená správní úvaha o jednotlivých dílčích složkách ukládané úhrnné sankce. 6. K tomu stěžovatel uvádí, že v těchto případech došlo k vydání jednoho rozhodnutí, s jednou úhrnnou pokutou, často zahrnující široké spektrum přestupků majících různou povahu a původ, resp. původce. V důsledku zcela absentujícího odůvodnění způsobu určení výše pokuty není stěžovatel schopen ověřit, zda je uložená úhrnná pokuta přiměřená, ani určit, jakým způsobem se jednotlivé přestupky (tj. přestupky způsobené jednotlivými dodavateli či přestupky způsobené samotným stěžovatelem) podílely na celkové výši pokuty. Správní orgán tím podle stěžovatele svévolně určuje výslednou úhrnnou pokutu jednou "paušální částkou", aniž by bylo zřejmé a přezkoumatelné, jakým způsobem k výsledné pokutě dospěl. Takovýto výkon státní správy je podle stěžovatele naprosto netransparentní a pouze vytváří prostor pro svévoli správních orgánů při jejich správním uvážení. Pokud totiž není ze správního rozhodnutí, ukládajícího úhrnnou pokutu za vícero přestupků, zjistitelné, co představuje základ úhrnné pokuty (jež odpovídá pokutě uložené za nejpřísněji sankcionovatelný přestupek) a co je již navýšením tohoto základu z důvodu spáchání ostatních přestupků (v jakém rozsahu, popř. zda vůbec se každý další přestupek podílí na konečné výši úhrnné pokuty), pak nelze přezkoumat, zda správní orgán určil základ celkové úhrnné pokuty v souladu s absorpční zásadou a ve správné a přiměřené výši, odpovídající relevantním okolnostem spáchání daného nejzávažnějšího přestupku. Stejně tak není zjistitelné, zda skutečně a do jaké míry byly zohledněny v rozhodnutí vyjmenované polehčující či přitěžující okolnosti, včetně souběhu vícero přestupků a míra jejich závažnosti. 7. Správní orgán tak získává prostor pro svévoli ve svém uvážení, neboť bez dalšího "paušálně" určí jednu částku, o které uvede, že je v ní údajně vše zohledněno. Ovšem zda tomu tak skutečně je, tak to již přezkoumat nelze ani stěžovatelem, ani správními soudy. Na podporu uvedeného stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu přehled některých řízení, ve kterých byly stěžovateli uloženy úhrnné pokuty ve značně odlišné výši, ačkoliv šlo o věci se stejným počtem typově stejných, resp. obdobných přestupků, aniž by takto odlišný postup byl jakkoli opodstatněn. V dané souvislosti stěžovatel poukazuje na správní praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže při ukládání úhrnných pokut za vícero přestupků projednávaných ve společném správním řízení, kdy postupuje na základě transparentní metodiky tak, že nejprve stanoví pokutu za nejpřísněji trestný přestupek (tj. základ úhrnné pokuty) a následně tuto základní částku pokuty případně navyšuje za každý sbíhající se delikt až o 25 %, přičemž při případném navyšování pak pro účely stanovení konkrétní míry zvýšení pokuty zohledňuje relevantní okolnosti daného správního deliktu. 8. V této souvislosti stěžovatel dále namítá, že v důsledku nepřezkoumatelnosti odůvodnění správních rozhodnutí, v části týkající se výše uložené úhrnné pokuty, není schopen určit škodu odpovídající podílu každého konkrétního smluvního partnera, a to ani u těch dodavatelů, jejichž pochybení je nejzávažnější a mělo by tvořit základ pokuty uložené správním orgánem na základě absorpční zásady. Stěžovatel tak nemůže s jistotou určit výši jemu vzniklé škody, a tedy se následně domáhat její náhrady po konkrétním dodavateli v rozsahu, ve kterém dodavatel vznik škody zavinil. Pokud ze správních rozhodnutí ukládajících úhrnnou pokutu za deliktní jednání, za které je sice objektivně odpovědný stěžovatel, ale není skutečným původcem porušení potravinářských norem, není přezkoumatelným způsobem seznatelné, jaká část uložené úhrnné pokuty připadá na skutečného původce porušení potravinářských norem, pak není spravedlivé po stěžovateli požadovat, aby pro účely uplatnění svého nároku na náhradu škody svou subjektivní úvahou nahrazoval či odhadoval správní uvážení příslušného správního orgánu o míře podílu daného dodavatele (původce protiprávního stavu) na celkové částce úhrnné pokuty. 9. Uvedené platí o to více v situaci, kdy stěžovatel může svým jednáním (k němuž bude donucen nepřezkoumatelným odůvodněním částky úhrnné pokuty uložené správními orgány) spáchat další přestupek, spočívající ve zneužití významné tržní síly požadováním náhrady sankce uložené kontrolním orgánem po dodavateli bez existence jeho zavinění podle §4 č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití. Uvedeným je stěžovatel omezen v možnostech účinně se domáhat svých nároků na náhradu škody vůči dodavatelům. K tomu stěžovatel dodává, že pokud správní orgány nekonkretizují způsob, jakým dospěly ke konečné výši uložené úhrnné pokuty (tj. neurčí, co představuje základ úhrnné pokuty a co je jeho navýšením), neúměrně a zcela nadbytečně tím zatíží soudy v navazujících civilních řízeních (u nichž lze logicky předpokládat, že budou zahájena). Uvedeným tak nastává rozpor se zásadou hospodárnosti a je tím zasaženo do stěžovatelova práva na poskytnutí efektivní soudní ochrany. 10. Pokud by měla platit správními soudy v těchto případech vyjádřená benevolence ve vztahu k požadavkům na odůvodnění správních rozhodnutí ve společných řízeních vedených o vícero přestupcích, ve kterých je ukládána jedna úhrnná pokuta za všechny přestupky, aniž by ale bylo zřejmé, co je základem pro úhrnnou pokutu a současně do jaké míry, popř. zda vůbec tento základ úhrnné pokuty jednotlivé další přestupky navyšují, pak by zcela zjevně byla u těchto společných řízení dána nižší míra přezkoumatelnosti správního uvážení, pokud jde o konečnou výši uložené úhrnné pokuty a způsob jejího určení, než jak by tomu bylo v případech, kdy by byla vedena samostatná řízení o jednotlivých sbíhajících se přestupcích. V posledně uvedených případech je přitom také třeba důsledně na aplikaci absorpční metody trvat. V těchto případech tak dochází k tomu, že je pro dotčeného účastníka řízení jasně seznatelné, který přestupek považoval správní orgán za nejzávažnější a jaká za něj byla uložena pokuta (tedy de facto základ úhrnné pokuty), a současně je pro dotčeného účastníka řízení jasně seznatelné (ze zbývajících řízení, kde bylo rozhodováno o ostatních sbíhajících se přestupcích, které správní orgán nevyhodnotil jako nejzávažnější) do jaké míry, popř. zda vůbec, daný přestupek navýšil pokutu za nejzávažnější přestupek. Účastník správního řízení přitom nemůže ovlivnit, zda se správní orgán rozhodne vést jedno společné řízení o vícero přestupcích, anebo zda se rozhodne vést o každém z nich samostatné řízení, byť by šlo o přestupky sbíhající se. Pouze v případě jednoho z uvedených postupů zůstávají stěžovateli účinné nástroje, jak se domoci svých (regresních) nároků vůči skutečnému původci porušení relevantních předpisů. To způsobuje s ohledem na výše uvedené nerovnost v právech stěžovatele vlastnit majetek a podnikat. Ačkoliv uvedenou námitku stěžovatel uplatnil i v řízení před správními soudy, ty se k ní vůbec nevyjádřily, čímž dále zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. 11. Stěžovatel je konečně také přesvědčen, že i odůvodnění napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu jsou nedostatečná a odporující právu na spravedlivý proces, když se v nich Nejvyšší správní soud meritorně nijak nevypořádává s argumenty předestřenými stěžovatelem, a pouze mechanicky odkazuje na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 9 As 299/2019 (dále jen "rozsudek sp. zn. 9 As 299/2019"). Dle stěžovatele je tento způsob odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelný, jelikož neobsahuje přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2452/16. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že správní orgány mají povinnost specifikovat (kvantifikovat) výši, jíž se na celkové částce uložené úhrnné pokuty podílejí jednotlivé sbíhající správní delikty, a tedy nesouhlas stěžovatele se závěrem obsaženým v napadených rozhodnutích správních soudů, podle kterých správní orgány tuto povinnost nemají. Touto námitkou stěžovatele, včetně související argumentace, se přitom správní soudy zabývaly nejen v napadených rozhodnutích, ale i v několika dalších případech, dospívajíce ke shodným závěrům ohledně požadavků na odůvodnění úhrnné pokuty. Jedním z těchto dalších rozhodnutí je i rozsudek sp. zn. 9 As 299/2019, na který všechna napadená rozhodnutí téhož soudu odkazují. 14. K námitce stěžovatele, podle kterého je výše uvedený postup Nejvyššího správního soudu v rozporu s povinností soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není obsažen pouze prostý odkaz na předchozí rozhodnutí bez bližšího ozřejmění jeho vztahu k posuzované věci, ale jsou v něm rekapitulovány závěry tohoto rozhodnutí, které mají být aplikovány i v nyní posuzovaných případech stěžovatele, přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je současně zřejmé, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil a z jakých předpokladů vycházel. Takový postup je v souladu s povinností soudu svoje rozhodnutí řádně odůvodnit. 15. Na tato rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v předmětné otázce lze nahlížet jako na jeho již ustálenou judikaturu a v této souvislosti je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadených rozsudcích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí a zda správní soudy nevybočily z mezí řádně vedeného soudního procesu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 16. Nejvyšší správní soud ve všech napadených rozhodnutích vycházel z toho, že při ukládání úhrnné pokuty za více správních deliktů současně je správní orgán povinen postupovat za použití absorpční zásady, jejíž podstata spočívá v postižení sbíhajících se deliktů jediným trestem stanoveným v rámci zákonného rozmezí vztahujícího se na nejtěžší z nich, přičemž se přihlédne k tomu, že bylo spácháno více správních deliktů (viz naposledy napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 333/2020). V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud jako souladný se zákonem označil postup správních orgánů, které v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedly, který přestupek je nejzávažnější, a úhrnnou pokutu uložily primárně za jeho spáchání, přičemž při určení výše úhrnné pokuty přihlédly k tomu, že se stěžovatel dopustil více deliktů a odpovídajícím způsobem rovněž popsaly hlediska a okolnosti, které svědčily ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. 17. Podle Nejvyššího správního soudu zákon nestanoví správním orgánům povinnost při ukládání úhrnného trestu kvantitativně rozvádět, jakou měrou se jednotlivé přestupky odrazily ve výši uložené úhrnné pokuty, ale zcela postačí, uvede-li správní orgán jakou hodnotu - byť abstraktně vyjádřenou - jednotlivým hlediskům přiřadil. K tomu v posledním z napadených rozhodnutí konstatoval, že: "Při odůvodňování úhrnné pokuty není správní orgán povinen vyčíslit "vnitřní strukturu pokuty", tedy kvantifikovat částku připadající na delikt nejpřísněji trestný tvořící "základ pokuty" a dále kvantifikovat míru, v jaké se spáchání jednotlivých dalších deliktů promítlo do navýšení částky "základu" na celkovou částku úhrnné pokuty, jak požadovala stěžovatelka. Pouze na základě toho, že správní rozhodnutí takové vyčíslení, resp. rozpočítání pokuty na "základ" a částky navýšení odpovídající jednotlivým dalším deliktům neobsahuje, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost (či vadnost) správních rozhodnutí zakládající nutnost jejich zrušení" (napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 333/2020). 18. Pokud jde o tu část argumentace stěžovatele, podle které z důvodu absence vyčíslení všech relevantních hledisek nemůže stěžovatel s jistotou určit výši jemu vzniklé škody, kterou zavinili jeho dodavatelé, a to i s ohledem na rozdíl mezi vedením společného řízení a vedením samostatných řízení o jednotlivých přestupcích (námitka nerovnosti v právech stěžovatele vlastnit majetek a podnikat), správní soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že uvedené se míjí předmětem posuzované věci, neboť předmětem správního řízení je odpovědnost stěžovatele, nikoliv jeho dodavatelů. Úkolem správních orgánů bylo v posuzované věci určit výši sankce (pokuty), nikoli výši škody, přičemž podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které napadená rozhodnutí odkazují, by se zcela příčilo účelu správního trestání, pokud by správní orgán o ukládané pokutě uvažoval jako o účetní položce určené na základě soukromoprávního ujednání k přeúčtování k tíži třetí osoby (rozsudek sp. zn. 9 As 299/2019). Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovateli, že se správní soudy nezabývaly jeho námitkou nerovnosti, související se škodou, kterou mu způsobili dodavatelé. K tomu Ústavní soud připomíná, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). 19. Ústavní soud konstatuje, že shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu jsou řádně (tj. srozumitelně a logicky) odůvodněny a vychází z jeho předchozí rozhodovací praxe. Z ústavněprávního hlediska proto uvedeným závěrům nelze nic vytknout. Nejsou projevem neakceptovatelné libovůle, ani nejde o vybočení ze standardu, který je v soudní praxi či doktríně všeobecně respektován. Napadená rozhodnutí je proto třeba považovat za projev nezávislého soudního rozhodování; tzv. kvalifikovanými vadami netrpí. 20. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnosti jsou výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal již dříve v průběhu řízení, s nimiž se správní soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. 21. Na uvedeném závěru Ústavního soudu nemůže nic změnit odkaz stěžovatele na jiná rozhodnutí správních orgánů, ve kterých byly stěžovateli - jak tvrdí - uloženy úhrnné pokuty ve značně odlišné výši, neboť ta nejsou předmětem jeho nyní posuzovaných ústavních stížností. 22. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. prosince 2021 Ludvík David v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2021:2.US.2955.20.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2955/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 16. 12. 2021
Datum vyhlášení  
Datum podání 16. 10. 2020
Datum zpřístupnění 6. 1. 2022
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - KS Ostrava
SOUD - KS Brno
SOUD - KS Hradec Králové
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní zemědělská a potravinářská inspekce - ustřední inspektorát
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní zemědělská a potravinářská inspekce - inspektorát Plzeň
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní zemědělská a potravinářská inspekce - inspektorát Olomouc
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní zemědělská a potravinářská inspekce - inspektorát Brno
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní zemědělská a potravinářská inspekce - inspektorát Hradec Králové
Soudce zpravodaj Fenyk Jaroslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 26, čl. 36 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 110/1997 Sb., §17
  • 150/2002 Sb., §54 odst.2
  • 250/2016 Sb., §41 odst.1, §40 písm.b
  • 500/2004 Sb., §68 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
Věcný rejstřík správní řízení
správní orgán
správní uvážení
pokuta
přestupek
správní delikt
správní soudnictví
podnikání
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2955-20_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 118458
Staženo pro jurilogie.cz: 2022-01-07