ECLI:CZ:US:2021:2.US.3237.20.1
sp. zn. II. ÚS 3237/20
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Montáže Kučera, s. r. o., se sídlem Za Drahou 4255/1, Prostějov, právně zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019 č. j. 61 To 243/2019-1076, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a K. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019 č. j. 61 To 243/2019-1076 byla ve zrušeném výroku o náhradě škody stěžovatelce porušena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu a ochranu vlastnictví, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tento rozsudek se ve výrokové části, kterou se slovy "zrušuje ve výroku o náhradě škody" zrušuje odstavec pátý výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 4. 2019 č. j. 38 T 44/2018-1033, ruší.
Odůvodnění:
I.
Obsah ústavní stížnosti
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem byl k odvolání obžalovaného K. H. (nyní vedlejší účastník řízení), podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 4. 2019 č. j. 38 T 44/2018-1033 podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 zákona č. 141/1961 S., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tento rozsudek zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody (viz bod 4). Podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že obžalovaný se při nezměněném výroku o vině přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), odsuzuje za tento trestný čin a dále za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 T 1/2017, podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku se výkon trestu obžalovanému podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku se mu ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní společnosti a družstva na dobu sedmi roků.
3. V odůvodnění rozsudku odvolací soud k tomu uvedl, že "o nároku poškozené společnosti bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 324/2014 ze dne 12. 1. 2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 91Co 99/2015 ze dne 9. 6. 2015. Tato skutečnost bránila uplatnění nároku poškozené společnosti v adhezním řízení v rámci trestního procesu, proto odvolací soud v této části napadený rozsudek pouze zrušil."
4. V ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti zrušení výroku o náhradě škody odvolacím soudem, jež v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu prvního stupně zněl takto:
"Podle §228 odst. 1 trestního řádu je obžalovaný povinen nahradit poškozené společnosti Montáže Kučera s.r.o., IČ 27711528, se sídlem Za Drahou 4355/1, Prostějov, škodu ve výši 424.024,87 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 111. 528,- Kč od 6. 9. 2014 do zaplacení a z částky 203. 400,- Kč od 6.9.2014 do zaplacení."
5. V odůvodnění rozsudku k výroku o náhradě škody soud prvního stupně uvedl, že se poškozená společnost, tedy stěžovatelka, řádně a včas připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, přičemž výši škody doložila mimo jiné příslušnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze a dále exekučním příkazem Exekutorského úřadu Kroměříž č. j. 122 EX 605/15-14. Celkově přiznaná škoda se pak skládá z přímé škody (škoda způsobená ke dni převodu společnosti na "bílého koně") a následné škody, tedy škody způsobené v důsledku vymáhání náhrady (náklady odvolacího řízení a exekučního řízení, zákonné úroky z prodlení ve výši 8% z jistiny). Škodu tedy představuje jistina ve výši 111 528 Kč a 203 400 Kč, náklady řízení nalézacího soudu ve výši 45 816 Kč, náklady odvolacího řízení ve výši 44 804,17 Kč, náklady exekučního řízení ve výši 18 476,70 Kč, tedy celkem 424 024,87 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení z jistiny ode dne následujícího po splatnosti pohledávky (od 6. 9. 2014) do zaplacení.
6. Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutí civilních soudů nezakládaly překážku věci rozhodnuté, a proto měla právo na to uplatnit nárok na náhradu škody v adhezním řízení v rámci trestního řízení (resp. domáhat se tímto způsobem práva na náhradu škody, která byla trestným činem způsobena). Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž konkrétně plyne, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Z této definice podle stěžovatelky vyplývá, že proto, aby v adhezním řízení existovala překážka věci rozhodnuté, musí být v adhezním řízení projednávána stejná věc jako v předchozích občanskoprávních řízeních před Obvodním soudem pro Prahu 10 a před Městským soudem v Praze, tj. musí být kumulativně splněny tři podmínky, a to že v novém řízení musí jít o tentýž nárok, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, nové řízení se týká téhož předmětu a nové řízení se týká týchž osob.
7. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu má stěžovatelka za to, že překážka věci rozhodnuté dána nebyla, a pokud měl Městský soud v Praze jiný názor, měl nastínit, v čem spočíval, tedy měl uvést, proč rozsudky z občanského soudního řízení vnímá jako překážku věci rozhodnuté. Městský soud v Praze se však při svém rozhodování o náhradě škody a v napadaném rozsudku od této judikatury odchýlil (resp. se jí vůbec nezabýval), a to bez náležitého odůvodnění. Stěžovatelka má také za to, že Městský soud v Praze při rozhodování o náhradě škody nesprávně aplikoval §44 odst. 3 trestního řádu, neboť si špatně interpretoval překážku věci rozsouzené (popř. ji interpretoval v rozporu s judikaturou vyšších soudů nebo tuto judikaturu vůbec nezohlednil), v důsledku této nesprávné aplikace napadeným rozhodnutím zrušil výrok o náhradě škody, a následkem toho byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatelka dále uvádí, že se nemůže domoci svého práva na uhrazení pohledávky přiznané jí občanskoprávními rozhodnutími vůči společnosti X, protože její majetek má na sebe převeden vedlejší účastník, který se společností nemá již nic společného. Nemůže se domáhat ani uhrazení této pohledávky přímo po vedlejším účastníkovi, který má v současnosti majetek a peněžní prostředky společnosti X, zřejmě u sebe, ale s touto firmou již formálně nic společného nemá, neboť obě pravomocná rozhodnutí vydaná v občanskoprávním řízení jsou exekučním titulem pouze proti jmenované společnosti. V důsledku zrušení výroku o náhradě škody napadeným rozhodnutím se stěžovatelka dostala do situace, kdy přišla o majetek (pohledávku/peněžní prostředky), který by jí měl ze zákona náležet, a taková situace není podle ní slučitelná s ústavně garantovaným právem vlastnit podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
Vyjádření účastníků řízení
9. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení. Vzhledem k tomu, že jeho vyjádření obsahovalo pouze odkaz na odůvodnění napadeného rozsudku a nepřineslo žádnou novou argumentaci, nebylo třeba je zasílat stěžovatelce k replice. Vedlejší účastník se k věci ve stanovené lhůtě nevyjádřil vůbec.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
10. Ústavní soud shledal procesní podmínky pro věcné projednání ústavní stížnosti za splněné. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
IV.a/ Obecné principy
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i postup odvolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Při rozhodování o věci přihlédl Ústavní soud zejména k následujícím východiskům. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Právo na soudní ochranu zaručené již čl. 36 odst. 1 Listiny obsahuje postulát spravedlivosti soudního řízení, v jejímž rámci náleží k výchozím komponentům právo na přístup k soudu. Přístup k soudu přitom implikuje nejen respekt soudu ke statusu účastníka řízení, náleží-li podle zákona a příslušných procesních úkonů, ale také existenci rozhodnutí, v němž bude o právech a povinnostech účastníka náležitě rozhodnuto. Opak znamená odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), představující svou intenzitou ústavní vadu nepřijatelnou v jakémkoli druhu řízení.
14. Účastníku řízení náleží v rámci práva na spravedlivý proces právo na meritorní rozhodnutí o předložené věci, jak již Ústavní soud judikoval stran přístupu k soudu v nálezu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17 v bodě 48 (N 189/91 SbNU 329; 16/2019 Sb.; podrobněji k materii Kopa, M. in Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1045, 1046). Takovým meritorním rozhodnutím je v kontextu přezkoumávané věci nepochybně nejen rozhodnutí o vině a trestu, ale i akcesorické - svou povahou však meritorní - rozhodnutí o povinnosti obžalovaného nahradit poškozenému škodu, byl-li nárok na náhradu škody poškozeným řádně uplatněn a navíc byla výrokem nalézacího soudu náhrada přiznána.
15. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, je i požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí.
16. Všechny tři uvedené postuláty se uplatní v plné míře, tedy nejen v relaci k rozhodnutím ve věci samé, ale též vůči souvisejícím (akcesorickým) rozhodnutím, jimiž bylo zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení (viz nález sp. zn. III. ÚS 132/20 ze dne 31. 3. 2020). Ačkoli smyslem trestního řízení je primárně postih pachatele trestné činnosti, i adhezní výrok je způsobilý zasáhnout subjektivní práva účastníků řízení.
17. Adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 trestního řádu přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má proto v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu [nález ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11 (N 69/64 SbNU 781)].
18. Důvod k zásahu Ústavního soudu je dán v případech, kdy pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení [viz nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15, bod 19, (N 214/79 SbNU 443)] a dále například tehdy, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo je odůvodnění tohoto rozhodnutí provedeno způsobem, který porušuje základní práva účastníků.
IV.b/ Vlastní posouzení věci
19. V nyní projednávaném případě odvolací soud v trestním řízení zrušil výrok o náhradě škody, kterým soud prvního stupně uložil povinnost obžalovanému nahradit vyčíslenou škodu stěžovatelce, která měla v trestním řízení postavení poškozeného. Toto její postavení vyplývá též z výroku rozsudku soudu prvního stupně o vině obžalovaného, podle kterého obžalovaný "jako jednatel společnosti X v očekávání neúspěchu společnosti X v soudním sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 324/2014 s věřitelem poškozenou společností Montáže Kučera s.r.o. vyvedl ze společnosti X veškerý majetek, když zejména vybral v hotovosti z účtu společnosti č. 2000527338/2010 dne 13.1.2015 částku 180.000,- Kč, dne 9.3.2015 částku 175.000,- Kč a dne 7.4.2015 částku 174.000,- Kč a s penězi naložil nezjištěným způsobem a dne 13.1.2015 převedl z účtu společnosti č. 2000527338/2010 částku 1.019.000,- Kč a dne 15.6.2015 částku 44.000,- Kč na účet č. 2300438724/2010, který po dohodě s obžalovaným a pro jeho potřeby založil M. P., a z uvedeného účtu peněžní prostředky společnosti X postupně vyčerpal a použil přesně nezjištěným způsobem, čímž v podstatě zbavil společnost X veškerého majetku, a obchodní podíl ve společnosti X následně převedl na společnost Elaliti Consulting LTD, jejíž statutární orgán paní Marta Elaliti je v insolvenčním řízení a zjevně není a nebyla způsobilá vykonávat funkci statutárního orgánu společnosti, a způsobil tak společnosti Montáže Kučera s.r.o. ke dni převedení společnosti X škodu ve výši 378.621,55 Kč, přičemž v důsledku jednání obžalovaného nemá společnost X žádný majetek, ze kterého, by mohla být pohledávka společnosti Montáže Kučera s.r.o. přiznaná i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12.1.2015, sp. zn. 17C 324/2014, uspokojena".
20. Jak již bylo uvedeno shora, v civilním řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že společnost X, je povinna zaplatit stěžovatelce dlužnou částku za provedení prací v celkové výši 314 928 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 111 528 Kč od 6. 9. 2014 do zaplacení a z částky 203 400 Kč od 6. 9. 2014 do zaplacení. V trestním řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, že obžalovaný vyvedl ze společnosti finanční prostředky právě za účelem poškození stěžovatelky jako věřitele, a proto jí náleží náhrada škody dle §228 odst. 1 trestního řádu. Oproti tomu odvolací soud v prvním odstavci svého rozsudku prvostupňový výrok o náhradě škody stěžovatelce bez dalšího zrušil s kusým odůvodněním o věci již pravomocně rozhodnuté civilním soudem (viz body 2-4 tohoto nálezu).
21. Porovnáním výroku obou rozsudků, tedy rozsudku Obvodního soud pro Prahu 10 sp. zn. 17 C 324/2014 ze dne 12. 1. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 38 T 44/2018 ze dne 16. 4. 2019 lze dospět k jednoznačnému závěru, že jde o zcela rozdílné tituly k plnění a že prvně citovaný rozsudek civilního soudu nemůže v daném případě představovat překážku věci pravomocně rozsouzené a tedy odůvodnit zrušení adhezního výroku bez dalšího. Odvolací Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí ohledně zrušení adhezního výroku v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ani podrobněji nerozvedl, o co svůj názor, že se jedná o týž nárok a tedy o překážku rei iudicatae, opírá. Již jeho (ne)odůvodnění rozhodnutí v takto závažné věci, která nevyhnutelně ústí v nedobytnost pohledávky stěžovatelky, a tedy k porušení jejího základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, je důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
22. Ústavní soud považuje za potřebné odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, která přiléhavě interpretuje vztah odpovědnosti za škodu a její náhrady v adhezním řízení vůči řízení civilnímu, a činí tak i v souladu s požadavkem na ochranu vlastnictví uvedeným v čl. 11 odst. 1 Listiny.
23. V usnesení ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 4 Tz 72/2007 zaujal Nejvyšší soud názor, že "Podle §228 odst. 1 trestního řádu může být obviněnému uložena povinnost, aby nahradil škodu způsobenou trestným činem podvodu podle §250 trestního zákoníku, který spáchal jako jednatel a jediný společník společnosti s ručením omezeným vylákáním peněz na podkladě smlouvy uzavřené mezi touto společností a poškozeným, přestože ke stejnému plnění jaké představuje uložená náhrada škody, tj. k vrácení podvodně vylákaných peněz, byla již předtím pravomocně zavázána rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení i společnost s ručením omezeným, jejímž jménem obviněný jednal a která dosud nesplnila svůj závazek. V takovém případě zde není překážka uvedená v §44 odst. 3 trestního řádu." Obdobně Nejvyšší soud rozhodl i v usnesení ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. 6 Tdo 772/2018, kdy vyslovil, že "Přitom poškozená společnost, které byl nárok na náhradu škody přiznán, uplatnila svůj nárok včas a řádně (§43 odst. 3 tr. ř.) a nevznikla zde žádná zákonná překážka, která by bránila takovému rozhodnutí o náhradě škody. Překážkou uvedeného charakteru pak nemůže být ani okolnost, že o nároku poškozené společnosti bylo již rozhodnuto v občanskoprávním řízení, když ve výsledku tohoto řízení byla povinnou, která má zaplatit poškozené Gebrüder Weiss, spol. s r. o. společnost Sales Online a. s. Občanskoprávní řízení bylo vedeno ohledně majetku společnosti Sales Online a. s., nikoli vůči majetku obviněného. S ohledem na odlišnost zmíněných osob jako samostatných subjektů práva i na jejich majetkovou samostatnost, nic nebránilo soudu učinit výrok o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou spáchaným trestným činem. V rozsahu, v jakém bude poškozená společnost uspokojena v řízení z majetku obchodní společnosti (...) jako dlužníka, zanikne povinnost obviněného k náhradě škody ve vztahu k týmž uspokojeným pohledávkám."
24. Ze všeho výše řečeného jednoznačně plyne, že Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl, navíc bez náležitého odůvodnění, flagrantně nesprávně, neboť v důsledku údajné procesní vady rozsudku soudu prvního stupně (mělo jít o res iudicata) stěžovatelce upřel odvolací přezkum adhezního výroku o náhradě škody, ač tato měla ve věci postavení poškozeného. Intenzita této vady řízení dosahuje ústavněprávní roviny přezkumu, neboť bylo, v rámci daném čl. 36 odst. 1 Listiny, porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces v aspektech práva na přístup k soudu, práva na meritorní rozhodnutí a práva na řádné odůvodnění rozhodnutí. Materiálním důsledkem popsaného pochybení je pak i porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
V.
Závěr
25. Ústavní soud rekapituluje, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu, v němž byl v jeho prvním odstavci zrušen bez dalšího výrok o náhradě škody soudu prvního stupně, aniž by došlo k jeho meritornímu přezkumu, bylo vůči stěžovatelce porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
26. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019 č. j. 61 To 243/2019-1076 v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto nálezu zrušil podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. prosince 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu