ECLI:CZ:US:2021:2.US.3260.20.1
sp. zn. II. ÚS 3260/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Mgr. Tomáše Adamce, b) Mgr. Jana Bendy, c) Mgr. Zbyňka Bidzinského, d) Ing. Luboše Dernera, e) Ing. Lukáše Filipa, f) Mgr. Michala Heldenburga, g) Mgr. Michala Horuty, h) Mgr. Víta Chudoby, Ph.D., i) Mgr. Tomáše Kauby, j) Mgr. Milana Kocourka, k) Ing. Jana Krále, l) Mgr. Jana Kulhánka, m) JUDr. Vlastislava Lexy, n) Tomáše Libenského, o) Ing. Jaroslava Macháčka, p) JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., q) Bc. Marka Miřiňovského, r) JUDr. Petra Nováka, Ph.D., s) Ing. Filipa Pohančeníka, Ph.D., t) Mgr. Jaroslava Popílka, u) Mgr. Marka Součka, v) Mgr. Petra Strupky, w) Mgr. Tomáše Svobody, x) Ing. Vladimíra Šídy, y) Mgr. Jana Štimáka, všech zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 č. j. 30 Cdo 1292/2020-474 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019 č. j. 21 Co 264/2019-353, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva obrany jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, níže citovaných rozhodnutí Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, své vlastní rozhodovací činnosti (viz níže citované usnesení sp. zn. III. ÚS 88/04 ze dne 17. 8. 2004) a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 9 C 241/2009 zjistil následující. Stěžovatelé byli v roce 2003 povoláni k výkonu základní vojenské služby a vykonávali ji do roku 2004 (nejčastěji do konce března tohoto roku). Po dobu výkonu základní vojenské služby bylo stěžovatelům vypláceno měsíční služné ve výši od 500 Kč do 700 Kč. Výši služného stěžovatelé považovali za nedostatečnou.
3. Stěžovatelé [patrně vyjma stěžovatele c), srov. kopie žaloby založená ve vyžádaném spise a dle protokolu na listu č. 299 čtena k důkazu] se proto rozhodli proti České republice - Ministerstvu obrany (dále jen "vedlejší účastnice") podat k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen "prvostupňový soud") žalobu, kterou se domáhali doplacení rozdílu mezi vypláceným služným a tehdejší minimální mzdou. Stěžovatelé svůj nárok odůvodňovali tím, že výše služného je v rozporu s Listinou, neboť lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech a výše služného byla ve zjevném nepoměru k odměně poskytované pracovníkům podle pracovněprávních předpisů. V roce 2003 byla navíc povolávána pouze polovina odvedenců bez stanovených pravidel a takto povolaní občané byli výrazně omezováni v možnosti získávat finanční prostředky jinak než ze služného. Dále, pracovní zátěž byla nepřiměřená úrovni přiznané odměny a výše služného nezaručovala vojákům zabezpečení minimálního standardu důstojnosti. Ve vztahu k stěžovateli a) prvostupňový soud žalobu vyloučil k samostatnému jednání a následně ji zamítl (ve vztahu k ostatním stěžovatelům prvostupňový soud řízení v roce 2006 zastavil), Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") toto rozhodnutí potvrdil. Oba soudy totiž vyslovily závěr, že služné bylo stěžovateli a) vyplaceno v souladu se zákonem, který není v rozporu s Listinou, a proto jeho nárok není důvodný. Teprve až z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005 č. j. 21 Cdo 2719/2004 byla věc pro nedostatek pravomoci civilních soudů o ní rozhodnout postoupena k projednání prezidentu republiky.
4. Po nečinnosti prezidenta a rozhodnutí kompetenčního senátu Nejvyššího správního soudu (ze dne 28. 5. 2007 č. j. Konf 34/2006-22) byla věc postoupena ministru obrany. Ten určil, že o ní má rozhodnout Generální štáb Armády České republiky (dále jen "GŠ AČR") a spis v srpnu 2007 postoupil jeho náčelníku.
5. Náčelník GŠ AČR stěžovatelům požadovaný rozdíl mezi výší služného a minimální mzdy nepřiznal. Stěžovatelé [včetně stěžovatele c), srov. kopie rozhodnutí ministra obrany ze dne 8. 2. 2008 č. j. 1176/2007-8764-OLP založená ve vyžádaném spise] dne 15. 10. 2007 v rámci odvolání proti jeho rozhodnutí uvedli, že se rozdílu mezi výší služného a minimální mzdy domáhají jak z titulu kompenzace za postup v souladu se zákonem odporujícím Listině, tak i, alternativně, z titulu náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Na základě tohoto odvolání ministr obrany rozhodnutí náčelníka GŠ AČR zrušil, následně ministr obrany nově vydané rozhodnutí náčelníka GŠ AČR, jímž kompenzace nebyla přiznána a o nároku na náhradu škody nebylo rozhodnuto, v podstatě potvrdil (nárok těchto stěžovatelů zamítl).
6. Poté ve věci celkem čtyřikrát rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "správní soud"). Jeho první rozhodnutí Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 3 Ads 94/2013-86 pro nepřezkoumatelnost zrušil. Druhým rozhodnutím správní soud rozhodnutí ministra obrany zrušil. Ministr obrany se tedy věcí zabýval znovu a nárok stěžovatelů na kompenzaci zamítl pro absenci zákona, který by mu dovoloval jiný postup. Dále (v samostatném rozhodnutí ze dne 8. 7. 2016 č. j. 649-4/2016-7542KM) ministr obrany konstatoval, že výběr osob nastupujících k výkonu základní vojenské služby v době, kdy byli odvedeni i stěžovatelé, probíhal bez zákonného podkladu a služební orgány proto svým postupem porušily základní zásadu činnosti orgánů veřejné moci obsaženou zejména v čl. 2 odst. 2 Listiny; škody vzniklé tímto postupem bylo nicméně možné kompenzovat pouze v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., a to v tam zakotvených lhůtách. Se závěry ministra spravedlnosti se správní soud neztotožnil a svým třetím rozhodnutím rozhodnutí ministra obrany zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ministr obrany ve svém následujícím rozhodnutí nárok stěžovatelů na kompenzaci opět zamítl a zopakoval i závěry týkající se oprávněnosti a promlčení nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Ve svém čtvrtém rozhodnutí správní soud konstatoval, že se námitky vznesené ve správní žalobě týkají výhradně nároku na kompenzaci (nikoliv zákonnosti selektivního povolávání a s tím souvisejícího nároku na odškodnění), a tedy pouze nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že selektivní povolávání považuje (bylo-li při něm v každém jednotlivém případě skutečně zohledněno hledisko potřebnosti konkrétního odvedence pro ozbrojené síly) za souladné se zákonem i Listinou (rozsudek ze dne 22. 10. 2020 č. j. 6 Ad 27/2017-102, nyní napaden kasační stížností, řízení o ní je vedeno pod sp. zn. 3 As 362/2020). Poukázal přitom na §4 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, v relevantním znění (dále jen "zákon o službě vojáků v záloze"), podle něhož voják v základní nebo náhradní službě [...] vykonává vojenskou činnou službu na území České republiky podle potřeb ozbrojených sil v útvarech a) Armády České republiky [...].
7. V reakci na postup náčelníka GŠ AČR shrnutý v bodě 5 tohoto nálezu všichni stěžovatelé, tedy stěžovatelé a) až y), spolu s dalšími osobami dne 15. 5. 2009 podali žalobu, kterou se domáhali náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Prvostupňový soud v roce 2010 řízení přerušil, v roce 2018 rozhodl o pokračování v řízení a nařídil první jednání, a rozsudkem ze dne 20. 11. 2018 č. j. 9 C 241/2009-302 pak žalobu zamítl a vyhověl námitce promlčení vznesené vedlejší účastnicí již v roce 2009 (viz její vyjádření k žalobě na listu č. 34 vyžádaného spisu), ačkoliv ji stěžovatelé označovali za podanou v rozporu s dobrými mravy. Prvostupňový soud uvedl, že tříletá promlčecí lhůta srov. §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) započala běžet v dubnu 2004, kdy se žalobci nejpozději dozvěděli o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, a uplynula v dubnu 2007. Stěžovatelé předběžně uplatnili svůj nárok u žalované dne 15. 10. 2007 a žalobu k soudu podali až dne 15. 5. 2009, tedy v obou případech tak učinili po marném uplynutí promlčecí lhůty.
8. Rozsudkem odvolacího soudu, napadeným ústavní stížností, bylo k odvolání stěžovatelů zamítnutí žaloby potvrzeno. Odvolací soud uvedl, že teprve z podání ze dne 15. 10. 2007 bylo možné dovodit, že se stěžovatelé vedle nároku na kompenzaci domáhají též nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup. Odvolací soud shodně se soudem prvostupňovým dospěl k závěru, že vznesená námitka promlčení nebyla rozporná s dobrými mravy, neboť nešlo o šikanózní výkon práva. K tomu dále uvedl, že stěžovatelé byli od počátku zastoupeni advokátem a nic jim nebránilo v tom, aby se svého nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup domáhali řádně a včas, a to ať již v žalobě podané v roce 2003, tak kdykoliv poté, a to až do uplynutí zákonné promlčecí lhůty.
9. Dovolání stěžovatelů bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v usnesení konstatoval, že stěžovatelé v původní žalobě (z roku 2003) uváděli skutková tvrzení, ze kterých vyplývalo, že výše služného byla v rozporu s předpisy vyšší právní síly. Tvrzení o selektivním výběru osob pak bylo stěžovateli uplatněno toliko k umocnění dovozované nerovnosti mezi odvedenci a osobami, které podléhaly odvodní povinnosti, ale k odvodu povolány nebyly, a mohly tak, na rozdíl od stěžovatelů, bez omezení získávat příjmy z pracovního poměru. Teprve v podání ze dne 15. 10. 2007 stěžovatelé naproti tomu nově rozšířili svá skutková tvrzení tak, že svůj nárok odvozují rovněž od nesprávného úředního postupu spočívajícího v selektivním výběru osob, které se podrobí odvodnímu řízení. Teprve tehdy stěžovatelé v rovině skutkového vylíčení jimi uplatňovaného nároku uvedli, že v důsledku protiprávního jednání orgánů veřejné moci jim měla vzniknout též škoda odpovídající rozdílu mezi vyplaceným služným a tehdejší minimální mzdou. Nejvyšší soud dále konstatoval, že pokud by se prosadil návrh stěžovatelů, že nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. uplatnili již v původní žalobě, která byla podle jejich přesvědčení jen nesprávně či neúplně právně posouzena, pak o takto jimi skutkově uplatněném nároku již bylo závazně rozhodnuto pravomocným správním rozhodnutím, které je v současné době předmětem přezkumu ve správním soudnictví (srov. bod 6 nálezu). Vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí Nejvyšší soud neshledal v rozporu s dobrými mravy, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713), z nějž vyplývá, že ani stát by neměl setrvávat v nejistotě ohledně toho, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem soudně vymahatelný.
10. Pro úplnost je třeba dodat, že se stěžovatelé (spolu s dalšími osobami) na Ústavní soud v podobné věci obrátili již v roce 2004. Tehdy se domáhali ochrany před "jiným zásahem" orgánu veřejné moci spočívajícím ve vyplácení služného ve výši, která porušuje jejich základní práva zakotvená v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud tehdy usnesením sp. zn. III. ÚS 88/04 ze dne 17. 8. 2004 jejich stížnost odmítl, a to zejména proto, že šlo o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Stěžovatelé totiž napadali ústavnost právního předpisu, konkrétně §76 zákona o službě vojáků v záloze a nařízení vlády č. 39/2002 Sb., kterým se upravuje výše služného vojáků v základní nebo náhradní službě a vojáků v záloze povolaných na vojenské cvičení.
II. Argumentace účastníků řízení
11. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že se v řízení zahájeném v roce 2003 domáhali obsahově téhož nároku jako v řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a to rozdílu mezi výší minimální mzdy a jim vyplaceného služného. Při domáhání se tohoto nároku použili i shodnou argumentaci - selektivní povolávání k výkonu základní služby bez zákonného podkladu a bez poskytnutí přiměřené náhrady za omezení (porušení) základních práv a svobod. Nárok na náhradu škody tak uplatnili před uplynutím promlčecí doby. I kdyby tomu tak ovšem nebylo, bylo by třeba námitku promlčení označit za rozpornou s dobrými mravy. Odvolací soud i Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích posuzovaly rozpor námitky promlčení s dobrými mravy formalisticky, bez toho, aby zohlednily všechny okolnosti případu, a postupovaly tak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185). Dle stěžovatelů jsou v jejich případě dány okolnosti, které omlouvají výslovné uplatnění nároku na odškodnění po uplynutí promlčecí lhůty.
12. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že shledání námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy je výjimkou v právu a je tedy nutné ji vykládat restriktivně. Žádné objektivní okolnosti žalobcům neznemožňovaly uplatnit svůj odpovídající návrh u soudu včas a vedlejší účastnice žádné okolnosti na straně stěžovatelů ke svému obohacení nezneužila. Nejvyšší soud odmítl, že by situaci stěžovatelů bylo možné srovnávat se situací, která byla předmětem stěžovateli zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185), neboť vedlejší účastnice v nyní projednávané věci nijak stěžovatelům nebránila v uplatnění nároku na náhradu škody a okolnost, že byl uplatněn po promlčení nároku, jde výlučně k tíži stěžovatelů. Nejvyšší soud dále uvedl, že nepřehlédl určitou procesní komplikovanost řízení, jež však byla determinována i vlastním postupem samotných žalobců, kteří skutkově uplatnili specificky´ (i podle tzv. konfliktního senátu "veřejnoprávní") nárok spojeny´ výlučně s omezením jejich základních práv nastaly´ až při vlastním průběhu výkonu základní vojenské služby [a o něm se dosud vede před správními soudy samostatné (původně správní) řízení]. Námitku, že došlo též k nesprávnému úřednímu postupu, který (ve formě odvodního řízení) výkonu základní vojenské služby předcházel, uplatnili až dodatečně. Šlo o zcela novy´, odlišný soukromoprávní nárok.
13. O vyjádření byla požádána i Česká republika - Ministerstvo obrany, coby vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti. Ta ve svém vyjádření uvedla, že nález sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185) není na případ stěžovatelů dostatečně přiléhavý a soudy se od ustálené praxe Ústavního soudu neodchýlily. Dle vedlejší účastnice totiž stěžovatelé uplynutí promlčecí lhůty zavinili, neboť na rozdíl od situace v předmětném nálezu, která nenavazovala na konkrétní rozhodnutí orgánu státní správy, v posuzovaném případu návaznost na rozhodnutí orgánu státní správy byla dána bezesporu, takže cestu zákona mohli stěžovatelé aplikovat bezprostředně. Stěžovatelé dále výslovně neuvedli žádný důvod opomenutí včasného uplatnění svého práva podle zákona a jejich snaha ztotožnit včasné uplatnění nároku podle zákona s obsahem žaloby ze dne 16. 5. 2003 je nepřijatelnou spekulativní konstrukcí odporující konstantním právním názorům ohledně právní kvalifikace nároku ve vazbě na jeho skutkové vymezení, které byly vyjádřeny v judikatuře Nejvyššího soudu.
14. Vyjádření účastníků řízení i vedlejší účastnice byla stěžovatelům zaslána k replice. Stěžovatelé v ní zejména zdůraznili, že se materiálně na základě stejného skutkového základu domáhají téhož již od roku 2003 a že po celou tuto dobu nejsou orgány moci veřejné schopny jednoznačně určit, jak má být nárok stěžovatelů právně kvalifikován. V tomto kontextu stěžovatelé považují, navzdory tvrzení Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice, nález sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185) za přiléhavý pro rozhodování v jejich věci.
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
16. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
17. V projednávané věci se jedná o nárok stěžovatelů na náhradu majetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku zákonem nijak nepředvídaného selektivního povolání odvedenců k výkonu základní vojenské služby. Tento nárok spadá pod substantivní základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti upraví zákon. Tímto zákonem je č. 82/1998 Sb., podle jehož §32 odst. 1 se nárok na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
18. Ústavní soud se ve své nálezové judikatuře k institutu promlčení nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. vyjádřil, a to tak, že je-li závěr obecných soudů o promlčení nesprávný a neopodstatněný, je tím stěžovateli fakticky znemožněno naplnit v dané věci ústavní právo na odškodnění vůči státu a jde o porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 16]. Při posuzování otázky promlčení náhrady škody (stanovení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty) je třeba mít na paměti, že tento institut v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), bod 25].
19. K porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny dojde také tehdy, když obecné soudy akceptují námitku promlčení, ačkoliv tato je v rozporu s dobrými mravy [viz například nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713), bod 32; či nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 (N 209/87 SbNU 413), bod 36]. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [viz nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)].
20. Situací, v níž nelze námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy akceptovat, v kontextu uplatnění nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. je, pokud například osoba oprávněná k náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním šestiměsíční lhůtu k jejímu uplatnění zmešká v důsledku pochopitelné a legitimní úvahy stran jejího počátku, promlčení nároku je pro ni zvlášť citelným postihem (vzhledem k dopadům trestního stíhání, mezi nimiž je i sebevražda syna poškozené osoby) a marné uplynutí promlčecí lhůty způsobí sám stát opožděným vyhotovením soudního rozhodnutí (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16, bod 29). V nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15 (citován výše) pak Ústavní soud konstatoval, že relevantní pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy je i širší kontext věci, tj. důvody, proč právo nebylo uplatněno, a s nimi spojené okolnosti, přičemž v dané věci mezi tyto spojené okolnosti patřila i sebevražda manželky poškozeného, jeho zdravotní problémy a nutnost zajistit péči o nezletilou dceru. V nálezu sp. zn. II. ÚS 76/17 ze dne 3. 4. 2018 (N 67/89 SbNU 57) za důvod neuplatnění nároku, který způsobuje rozpornost námitky promlčení s dobrými mravy, Ústavní soud označil nejednotnost judikatury obecných soudů. Dospěl totiž k závěru, že pokud poškozený podá žalobu na náhradu nemajetkové újmy formou omluvy ještě v době, kdy se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě považují v nesjednocené judikatuře za nepromlčitelné, a obecné soudy tuto žalobu zamítnou, přičemž odkáží na judikaturu, která se ustálila až po podání žaloby, porušují tím právo na spravedlivý proces (srov. bod 31 nálezu). Také v jiné věci, kdy poškození uplatnili nárok na náhradu škody opožděně v důsledku důvěry v rozhodovací činnost orgánů státu (státem uzavřenou, avšak pro rozpor se zákonem absolutně neplatnou kupní smlouvu), měly obecné soudy podle soudu Ústavního námitku promlčení nároku označit za rozpornou s dobrými mravy [nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551), bod 25].
21. Nezbytnost zohlednit při posuzování souladu námitky promlčení s dobrými mravy i širší kontext věci Ústavní soud zdůraznil i ve stěžovateli vzpomínaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185). V této věci za relevantní okolnosti způsobující rozpor námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud označil především to, že stát vzdor svým povinnostem i opakovaným apelům ze strany Ústavního soudu ignoroval trvající zásah do základních práv stěžovatelů spočívající v protiústavní regulaci nájemného (viz bod 29 nálezu) a že při uplatňování svých práv stěžovatelé nebyli nečinní, ale postupovali v souladu s Ústavním soudem přijatou, avšak obecnými soudy nerespektovanou judikaturou (srov. bod 34 nálezu).
22. Konečně v poměrně nedávném nálezu sp. zn. III. ÚS 450/20 ze dne 28. 4. 2020 Ústavní soud konstatoval, že na stát coby účastníka řízení nutno klást vyšší požadavky, co se týká akceptovatelnosti jeho některých procesních postupů a obrany, zvláště je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody, již měl při výkonu své činnosti způsobit (srov. bod 14 nálezu). Není přitom úkolem Ústavního soudu ani obecných soudů, aby se ve složitých případech pokoušely nalézt za každou cenu přesný okamžik, kdy se konkrétní poškozený mohl reálně nejdříve domáhat náhrady škody po státu, neboť by zde v prvé řadě musely existovat důležité důvody, proč v řízení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem takovou námitku státu vůbec akceptovat (bod 21). Tyto závěry nicméně Ústavní soud učinil ve věci stěžovatele, který se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nátlaku příslušníků StB na něj a jeho rodinu, jenž vyústil v to, že stěžovatel s rodinou museli nedobrovolně opustit vlast a vycestovat do Rakouska. Ústavní soud dovodil, že zde existuje částečná odpovědnost České republiky jako právního nástupce Československé socialistické republiky za bezpráví páchaná komunistickou mocí, a pokud se následně Česká republika brání vznesením námitky promlčení, jde z její strany o šikanózní aplikaci práva (srov. bod 22).
23. Z předchozího shrnutí relevantní judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že při stanovení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty je třeba mít na paměti, že ani stát by neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. V tomto ohledu tak nelze než přijmout závěr obecných soudů učiněný ve věci stěžovatelů, že tříletá promlčecí lhůta ve smyslu §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. jim začala běžet nejpozději v dubnu roku 2004, kdy přestali vykonávat základní vojenskou službu, a že v této lhůtě svůj nárok řádně neuplatnili. Za řádné uplatnění nároku totiž skutečně nelze považovat žalobu stěžovatelů z roku 2003, jíž se stěžovatelé domáhali de facto zvýšení služného. Stěžovatelé v této žalobě nebrojili proti tomu, že byli povoláni. Interpretovat žalobu stěžovatelů z roku 2003 tak, že šlo o uplatnění nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. by znamenalo rozšířit ji nad rámec tam obsažené argumentace, a udržovat tak stát v nejistotě stran toho, které další žaloby vůči němu mohou být soudy takto nad-interpretovány.
24. Stěžovatelé tedy nárok na náhradu škody uplatnili až v říjnu roku 2007, kdy se obrátili na náčelníka GŠ AČR. Ačkoliv jejich nárok nebyl plně uspokojen, na soud se pak obrátili nikoliv již půl roku poté (srov. §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), ale až v květnu roku 2009. Vzhledem k výše přijatému závěru, že žalobu stěžovatelů z roku 2003 za uplatnění nároku na náhradu škody považovat nelze, je tak nesporné, že se stěžovatelé náhrady škody domáhali jak u příslušného úřadu, tak i u soudu po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Zbývá však zodpovědět otázku, zda lze přisvědčit argumentaci stěžovatelů, že námitka promlčení neměla být obecnými soudy akceptována pro její rozpor s dobrými mravy.
25. Z judikatury Ústavního soudu shrnuté v bodech 19 až 22 tohoto usnesení se podává, že námitku promlčení v kontextu posuzování nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba považovat za rozpornou s dobrými mravy, zejména pokud existují zřetele hodné důvody, proč nárok nebyl uplatněn včas. Mezi takové důvody patří jednak důvody subjektivní, týkající se výhradně konkrétního poškozeného - sebevražda manželky, zdravotní problémy, opožděné vyhotovení soudního rozhodnutí či opožděné zjištění absolutní neplatnosti státem uzavřené smlouvy; jednak důvody objektivní, týkající se i dalších (potenciálně) poškozených - nejednotnost judikatury obecných soudů stran promlčitelnosti nároku na omluvu, ignorování opakovaných apelů Ústavního soudu k odstranění protiústavní regulace nájemného či důvěra v to, že Česká republika jako právní nástupce Československé socialistické republiky přijme zodpovědnost za bezpráví páchaná komunistickou mocí.
26. Existenci subjektivních důvodů pro pozdní uplatnění nároku na náhradu škody stěžovatelé ani netvrdí. Mají však za to, že jsou v jejich věci dány důvody objektivní, spočívající především v tom, že v důsledku zmateného či dlouhotrvajícího rozhodování nejen obecných soudů, ale i prezidenta republiky, ministra obrany a náčelníka GŠ AČR o žalobě stěžovatelů z roku 2003 (srov. body 3 až 6 tohoto usnesení) byli stěžovatelé udržováni v nejistotě stran toho, jak se mají svého nároku domáhat. Je nicméně třeba zdůraznit, že v této souvislosti je oním nárokem nárok na zvýšení služného, nikoliv nárok na odškodnění za nezákonné povolání k základní vojenské službě. Domáhali-li se stěžovatelé zvýšení služného prozatím marně, nelze tvrdit, že z tohoto titulu mají nárok na náhradu škody.
27. Stěžovatelé nejsou ani v jiné situaci obdobné těm dříve řešeným Ústavním soudem. Judikaturu obecných soudů stran toho, jak a v jakých lhůtách se domáhat náhrady škody způsobené jednáním AČR nelze označit za roztříštěnou, a stěžovatele ani nelze označit za oběti bezpráví páchaná komunistickou mocí. Stěžovatelům byla již v roce 2004 otevřena cesta, aby se domáhali náhrady škody u náčelníka GŠ AČR (případně ministerstva obrany či jiného úřadu, který by věc příslušnému úřadu postoupil, srov. §14 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Zkoušeli-li stěžovatelé pro dosažení svého cíle (získání peněz od státu) cesty jiné a svůj nárok na náhradu škody uplatnili u soudu teprve v roce 2009, nelze jejich jednání považovat za aktivní péči o subjektivní práva, která se tak podle zásady vigilantibus iura scripta sunt mohla stát nevymahatelnými (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1583/18 ze dne 26. 3. 2019).
28. Pozastavit se lze jen nad tím, že prvostupňový soud žalobu stěžovatelů pro promlčení jejich nároku zamítl až 9 let poté, co ji podali a co námitku promlčení stát vznesl. Tato skutečnost však nemůže ovlivnit posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy, a tedy způsobit, že by o nároku stěžovatelů na náhradu škody za jejich povolání k výkonu základní vojenské služby mělo být meritorně rozhodováno.
29. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu