ECLI:CZ:US:2021:2.US.3279.20.1
sp. zn. II. ÚS 3279/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Coal Services a. s., sídlem Václava Řezáče 315, Most, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 2257/2020-275, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 84 Co 123/2019-203, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábř. 390/42, Praha 2, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 23. 11. 2020 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou (vedlejší účastník č. 1) proti stěžovatelce a České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (vedlejší účastník č. 2) o určení vlastnického práva k nemovité věci podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.,
o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi").
3. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 29. 10. 2018, č. j. 33 C 79/2015-150, výrokem I. určil, že Česká republika je vlastníkem ve výroku I. specifikovaného pozemku. Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 84 Co 123/2019-203, výrok ve věci samé potvrdil s tím, že fyzickou součástí tohoto rozsudku je geometrický plán č. 1039-368/2017, úředně ověřený dne 1. 2. 2018. Současně potvrdil výroky III. a IV. a změnil nákladový výrok II.
5. Obecné soudy dospěly k následujícím závěrům. Vedlejší účastník č. 1 je oprávněnou osobou podle §3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť jeho právní předchůdce utrpěl v rozhodné době majetkovou újmu podle §5 písm. a) uvedeného zákona. Pozemek byl v části rozhodného období (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) ve vlastnictví právního předchůdce žalobce a ke dni jeho odnětí oprávněné osobě měl povahu pozemku zemědělského. Převod pozemku z majetku státu v době od 24. 6. 1991 do 1. 1. 2013 do vlastnictví třetí osoby a následně pak i další převody až na stěžovatelku byl v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"), a byl tedy absolutně neplatný pro rozpor se zákonem dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vlastníkem předmětného pozemku tak zůstal (pro absolutní neplatnost převodu vlastnického práva na základě privatizačního projektu) stát. Soud se zabýval otázkou vydržení, když dospěl k závěru, že stěžovatelka, jakož i její právní předchůdkyně, mohla a měla mít povědomí o tom, že na tento pozemek dopadá blokační ustanovení §29 zákona o půdě. Ani stěžovatelka, ani právní předchůdkyně tak nebyla po dobu deseti let držitelkou tohoto práva v dobré víře. Soud neshledal ani mimořádné okolnosti, které by byly způsobilé prolomit blokační účinky §29 zákona o půdě a které by byly způsobilé vyvodit závěr, že stěžovatelka (při nabytí pozemku od právní předchůdkyně) byla dobrověrným nabyvatelem předmětného pozemku.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 2257/2020-275, bylo dovolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka č. 2 odmítnuto pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
II.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti nesprávnému posouzení její dobré víry, resp. dobré víry jejích právních předchůdců, na svoji obranu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2573/2018 ze dne 13. 11. 2018, v němž byla řešena věc podobná nyní posuzovanému případu. Stěžovatelka má za to, že pochybení při lustraci pozemků, kterých se týká blokační ustanovení, nelze přičítat k její tíži ani k tíži jejím právním předchůdkyním. Právní předchůdkyně stěžovatelky neměly důvod předpokládat, že stát (ať už prostřednictvím Fondu národního majetku, či státního podniku Doly Ležáky) při lustraci pozemku jakkoli chyboval. Stěžovatelka má za to, že došlo k platnému vydržení předmětného pozemku. Obecné soudy však podle stěžovatelky nesprávně směšují otázku prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě s otázkou splnění podmínek vydržení. Zcela nedostatečně se v tomto směru vypořádaly s jejími tvrzeními, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, jakož i práva vlastnit majetek. Obecné soudy svým postupem zvýhodnily vedlejšího účastníka
č. 1.
8. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že v průběhu řízení opakovaně zdůrazňovala, že jestliže soudy dospějí k závěru o nemožnosti suspendace účinků blokačních ustanovení, jakož i k závěru o nevydržení pozemku, je třeba zkoumat, zda jsou na straně vedlejšího účastníka č. 1 splněny podmínky pro vydání pozemku podle §7 a §8 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Stěžovatelka předložila důkazy prokazující, že tyto podmínky splněny nejsou. Soud prvního stupně z §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi dovodil, že do hypotézy již nespadá absence překážek podle §8 odst. 1 ani splnění podmínek podle §7 odst. 1. Odvolací soud a potažmo soud dovolací se s názorem soudu prvního stupně ztotožnily. Dovolací soud navíc vznesl pro stěžovatelku překvapivou argumentaci, podle které v řízení nebylo postaveno najisto, zda povinnou osobou bude některý ze subjektů vymezených v §4 písm. c), nebo písm. d) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Obecné soudy tím porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jakož i právo vlastnit majetek.
9. Pro opodstatněnost své argumentace stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/2010 ze dne 22. 2. 2011, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4000/2018 ze dne 9. 1. 2019. Má za to, že má-li být primárním účelem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi náprava historických křivd, je třeba jej vykládat způsobem, který minimalizuje vznik křivd nových.
III.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
11. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
12. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Po pečlivém seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí, jakož i se spisem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 33 C 79/2015, který byl vyžádán, Ústavní soud konstatuje, že shora uvedené nedostatky v posuzované věci neshledal, obecné soudy se s námitkami stěžovatelky vypořádaly, jejich právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, jsou dostatečně odůvodněné a nebyly v nich shledány pochybení ústavněprávního rozměru.
14. Ústavní soud vyslovil základní teze k problematice převodu původního církevního majetku na soukromé osoby v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), ve kterém zamítl návrh na zrušení §29 zákona o půdě. Nepřímo se pak Ústavní soud zabýval účinky blokačního ustanovení i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), v němž posuzoval ústavní konformitu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Otázkou převodu původního církevního majetku a následky jeho převodu v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě řešil Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně [z nedávné doby srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 2532/17 ze dne 5. 3. 2019 (N 35/93 SbNU 11), sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019 (N 14/92 SbNU 159), sp. zn. II. ÚS 2640/17 ze dne 22. 5. 2018 (N 98/89 SbNU 467), sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 (N 108/85 SbNU 767). Stěžejním závěrem výše uvedené konstantní judikatury Ústavního soudu je zásadní absolutní neplatnost převodů blokovaného majetku. Vlastnické právo k takovému majetku na třetí osobu i přes existenci smlouvy nepřešlo, a to ani následným zápisem do katastru nemovitostí.
15. Ústavní soud výjimečně obecně připustil možnost preference vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku. Přitom však opakovaně uvádí, že pouhá dobrá víra nabyvatele nepostačuje; nad rámec dobré víry musí být taková výjimka odůvodněna "zcela mimořádnými okolnostmi konkrétního případu". Na případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s §29 zákona o půdě nelze tedy mechanicky aplikovat judikaturu Ústavního soudu vztahující se k nabytí vlastnického práva od nevlastníka.
16. Mimořádné okolnosti se mohou vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 (N 108/85 SbNU 767) a sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781), ve kterých Ústavní soud neshledal dostatečně silnými "mimořádnými okolnostmi", že nabyvatelé sami nabyli předmětné pozemky v restituci jako náhradní plnění]. Obecné soudy jsou povinny k námitce dobrověrných nabyvatelů zkoumat, zda nejsou dány takové mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby (např. nález sp. zn. II. ÚS 2640/17 ze dne 22. 5. 2018). Tak tomu bylo např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10, ze dne 22. 2. 2011, kde soud shledal specifické skutkové okolnosti, které jej vedly k upřednostnění základního práva nabyvatele před nárokem církve, nebo v nálezech sp. zn. II. ÚS 2640/17 a sp. zn. III. ÚS 2532/17, v nichž obecné soudy existenci mimořádných okolností vůbec nezkoumaly, ačkoli je stěžovatelé namítali, a spokojily se s paušálním závěrem, že dobrou víru nezakládá ani víra v zápis do katastru nemovitostí, ani znění "modelové" kupní smlouvy.
17. V nyní posuzované věci obecné soudy dospěly k závěru o absenci dobré víry (ať již z hlediska stěžovatelkou tvrzeného vydržení předmětného pozemku, či z hlediska prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě), když dovodily, že stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně, mohly a měly mít povědomí o tom, že na předmětný pozemek dopadá §29 zákona o půdě. Při posouzení dobré víry vzaly v úvahu všechny pro posouzení podstatné okolnosti, zejména výpověď svědkyně H. M., která se osobně podílela v roce 1992 na privatizačním projektu právní předchůdkyně stěžovatelky (Mostecké uhelné a. s.) a která v letech 1992 - 2013 pracovala jak pro právní předchůdkyně stěžovatelky, tak pro samotnou stěžovatelku, vždy jako vedoucí oddělení pozemků, přičemž vykonávala správu pozemků, včetně předmětného pozemku, zahrnující řešení otázek spojených s vlastnictvím nemovitostí, dále k dostupným evidencím a listinám (Hospodářská smlouva ze dne 1. 10. 1988, Geometrický plán č. 761-71-84 ze dne 25. 2. 1985, Pozemková kniha), charakteru a poloze nárokovaného pozemku, povaze stran, zjišťování stavu jednotlivých nemovitostí při přípravě privatizačního projektu (viz str. 7 a násl. usnesení dovolacího soudu, str. 12 rozsudku odvolacího soudu, bod 90. rozsudku soudu prvního stupně). Provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jednotlivě, jakož i ve vzájemných souvislostech, přičemž neshledaly skutečnosti, které by byly objektivně způsobilé vyvolat pochybnosti o tom, že stěžovatelce předmětný pozemek po právu patří. Obecné soudy tak dovodily, že stěžovatelka ani žádná z jejích předchůdkyň nemohla nabýt vlastnické právo k pozemku originárně - vydržením, neboť nebyla po dobu deseti let držitelkou takového práva v dobré víře, že jí náleží.
18. Při posouzení předpokladů prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě obecné soudy rovněž neshledaly mimořádné okolnosti, vztahující se ke stěžovatelce, jejímu vztahu k nabytému majetku, jakož i k dopadům pozbytí takového majetku, které by odůvodňovaly prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě, neboť se jedná o reziduální část pozemku, kterou stěžovatelka a ani její právní předchůdkyně nevyužívaly k přímému zajištění fungování své činnosti (viz bod 54. rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatelka ostatně jiné důvody, pro které by bylo třeba upřednostnit její právo k pozemku, v řízení před obecnými soudy, jakož ani v ústavní stížnosti, neuvádí.
19. Ústavní soud v právních závěrech obecných soudů neshledal extrémní nesoulad s provedenými důkazy a jejich úvahy považuje v dané věci za přiměřené a ústavně konformní.
20. Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatelky o směšování případného prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě s otázkou vydržení předmětného pozemku. Posouzení dobré víry stěžovatelky je podstatné jak z hlediska zkoumání oprávněné držby a event. vydržení předmětné nemovitosti, tak z hlediska možného prolomení §29 zákona o půdě za současné existence výjimečných okolností svědčících (při poměřování vlastnických práv) pro vlastnické právo nabyvatele, resp. právní nástupce nabyvatele. Při závěru o neexistenci dobré víry stěžovatelky jsou však další námitky, týkající se vydržení pozemku, jakož i prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, neopodstatněné.
21. K odkazu stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2573/2018 ze dne 13. 11. 2018 má Ústavní soud za to, že nyní posuzovaná věc není v rozporu s uvedeným rozhodnutím, které na základě konkrétních skutkových okolností připouští vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě absolutně neplatného právního jednání pro porušení blokačního ustanovení. Je však třeba poukázat (jak ostatně činí Nejvyšší soud, s. 8 usnesení), že při posouzení dobré víry a s tím související oprávněnosti držby je nutno vycházet z individuálních okolností toho kterého případu, které jsou logicky odlišné. V nyní posuzované věci obecné soudy přihlédly mj. k tomu, že svědkyně H. M. se podílela na přípravě privatizačního projektu, pracovala pro všechny právní předchůdce stěžovatelky jako vedoucí oddělení pozemků, v rámci čehož vykonávala správu pozemků, včetně nyní posuzovaného pozemku. Od počátku tak bylo dáno personální propojení zpracovatelů privatizačního projektu se stěžovatelkou právě v osobě svědkyně, což nalézací soudy ve svých rozhodnutích reflektovaly.
22. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem obecných soudů, které, i přestože stěžovatelka navrhla důkazy k prokázání překážky pro naturální restituci církevního majetku, tyto podmínky v řízení podle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi odmítly zkoumat s tím, že přezkoumání splnění zákonných podmínek dle §7 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi je předmětem až navazujícího řízení o vydání věci. Ústavní soud tuto námitku shledal rovněž neopodstatněnou a odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu (str. 10), který se s tvrzenými skutečnostmi vypořádal ústavně přijatelně.
23. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěry obecných soudů mají oporu ve skutkovém stavu, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními.
24. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu