infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.06.2021, sp. zn. II. ÚS 891/21 [ usnesení / DAVID / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2021:2.US.891.21.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2021:2.US.891.21.1
sp. zn. II. ÚS 891/21 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, se sídlem Washingtonova 25, Praha 1, insolvenční správkyně dlužníka STZ a. s., se sídlem Žukova 100, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem Washingtonova 25, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2020 č. j. 29 ICdo 91/2019-361, a o návrhu na odložení jeho vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Nejvyššího soudu. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, jakož i z obsahu veřejně přístupného spisového materiálu ve věci úpadců STZ a. s. a ViaChem Group a. s., se podává, že předmětem řízení byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vyloučení pohledávky Via Chem Group a. s. za Spolkem pro chemickou a hutní výrobu, akciová společnost (dále jen "Spolek") z majetkové podstaty dlužníka Via Chem Group a. s. (dále jen "dlužník"). Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že pohledávka ve výši 227 627 777,86 Kč je v majetkové podstatě dlužníka sepsána neoprávněně, neboť je v jiném insolvenčním řízení zahrnuta do majetkové podstaty společnosti STZ a. s. jako peněžitá pohledávka ve výši 316 837 948,95 Kč za týmž dlužníkem (Spolkem) z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 200 000 000 Kč a úroků. 3. V průběhu řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že dlužník byl v době vzniku pohledávky 100 % vlastníkem společnosti STZ a. s. a současně ovládající osobou vůči Spolku i společnosti STZ a. s. V posuzovaných obdobích byly nadto všechny tři společnosti propojeny jak majetkově, tak i částečně personálně, a byly proto dostatečně obeznámeny se svými potřebami i s tím, které právní úkony ta která společnost činí. Hlavním bodem přezkumu ze strany soudu se staly Smlouvy o úvěru ze dne 2. 10. 2009, resp. transfery finančních prostředků v rámci účtů jednotlivých společností ze dne 5. 10. 2009. Tohoto dne totiž zaslala společnost STZ a. s. částku 238 000 000 Kč na účet dlužníka, který ten samý den zaslal 200 000 000 Kč na účet Spolku. Dne 2. 10. 2009 přitom uzavřel dlužník Smlouvu o úvěru s Pembroke Trading Limited. V této smlouvě se Pembroke Trading Limited zavázala poskytnout dlužníku úvěr ve výši 200 000 000 Kč. Uvedené finanční prostředky měly být věřitelem Pembroke Trading Limited poukázány na účet, který se číselně shoduje s účtem uvedeným ve Smlouvě o úvěru ze dne 5. 10. 2009, znějící na částku 200.000.000 Kč, uzavřené mezi dlužníkem jako věřitelem se Spolkem jako dlužníkem. Dle této Smlouvy o úvěru ze dne 5. 10. 2009 měl být Spolku poskytnut dlužníkem úvěr ve výši 200 000 000 Kč formou bezhotovostního převodu na jeho účet. Dále byla dne 2. 10. 2009 uzavřena smlouva o úvěru znějící na částku 200 000 000 Kč mezi Pembroke Trading Limited a STZ, a.s. Plnění úvěrových povinností z této smlouvy spočívalo rovněž v tom, že věřitel měl zajistit do 5. 10. 2009 deponaci částky 200 000 000 Kč na účet Spolku. 4. Krajský soud v Českých Budějovicích nejprve rozsudkem ze dne 11. 1. 2018 č. j. 42 ICm 4176/2017-83, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že v majetkové podstatě dlužníka a v majetkové podstatě společnosti STZ a. s. jsou zapsány rozdílné pohledávky - jedna pohledávka je vedena z titulu bezdůvodného obohacení a druhá z titulu smlouvy o úvěru a nejedná se o pohledávky mezi totožnými subjekty (pohledávka ze smlouvy o úvěru je sepsána mezi dlužníkem a Spolkem a pohledávka z bezdůvodného obohacení mezi společností STZ a. s. a Spolkem). Po následné kasaci Vrchního soudu v Praze rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 11. 2018 č. j. 42 ICm 4176/2017-236, o vyloučení pohledávky dlužníka za Spolkem z majetkové podstaty dlužníka, sepsané v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod s. zn. 28 INS 1350/2014. Soud v tomto řízení posoudil smlouvy o úvěru uzavřené dne 2. 10. 2009 mezi Pembroke Trade Limited a STZ a. s. a mezi Pembroke Trade Limited a dlužníkem jako neplatné, a to mj. i z důvodu obcházení zákona. Na základě těchto dvou neplatných právních úkonů dlužník obdržel částku 200 000 000 Kč, avšak pouze za účelem zastření finančních převodů finálnímu adresátovi - Spolku. Pohledávkou za Spolkem proto podle soudu disponovala společnost STZ a. s. z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv dlužník z titulu poskytnutého úvěru. 5. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2019 č. j. 101 VSPH 76/2019-295, částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na vyloučení pohledávky dlužníka za Spolkem ve výši 27 627 777,86 Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Postupně se přitom v rámci odůvodnění rozsudku vypořádal se všemi námitkami uplatňovanými dlužníkem. Konstatoval, že s ohledem na prokázaný průběh celé finanční transakce (zjištěný tok finančních prostředků) je nepochybné, že účet dlužníka byl využit pouze jako platební místo, prostřednictvím něhož se plnění dostalo fakticky do majetkové sféry Spolku. Současně však dodal, že pohledávku ve výši 27 627 777,86 Kč, představující úrok z úvěru, nemá dlužník ve své majetkové podstatě zapsanou, přičemž úrok z prodlení a úrok z úvěru jsou zcela odlišné právní instituty vybudované na odlišných skutkových základech. V tomto rozsahu se proto stěžovatelka nemůže domáhat jejího vyloučení, a proto žalobu v této části zamítl. 6. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek Vrchního soud v Praze ze dne 28. 3. 2019 č. j. 101 VSPH 76/2019-295, v té části, kterou potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2018 č. j. 42 ICm 4176/2017-236, a to tak, že žalobu zamítl. Konstatoval, že závěr Vrchního soudu v Praze o vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku plnění bez právního důvodu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vrchní soud v Praze sice na příslušnou judikaturu správně odkázal, vyvodil z ní však špatné závěry. V tomto směru Nejvyšší soud odkázal mj. i na usnesení sp. zn. 28 Cdo 2360/2012 či rozsudek sp. zn. 29 Odo 289/2001 (č. 23/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Následně uzavřel, že (ne)existence právního důvodu plnění společností STZ a. s. ničeho nemění na tom, že pohledávka sepsaná v majetkové podstatě společnosti STZ a. s. se liší od pohledávky sepsané před skončením insolvenčního řízení v majetkové podstatě dlužníka. Každá z těchto pohledávek je totiž podle Nejvyššího soudu založena na jiné rozhodné skutečnosti a poskytnutí (převedení) částky 200 000 000 Kč Spolku (coby skutečnost rozhodná pro pohledávku dlužníka vůči Spolku) mezi skutečnosti, na nichž se zakládá pohledávka společnosti STZ a. s. vůči dlužníkovi, nepatří. Zjevně tak jde o dvě rozdílné pohledávky. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud svou argumentaci postavil na odlišném náhledu na skutkový děj, resp. na jiných skutkových základech než soudy nižších instancí. Současně dále brojí proti tomu, že by předmětem řízení měla být pohledávka společnosti STZ a. s. za dlužníkem, jak ve svém rozhodnutí uvádí Nejvyšší soud. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka označuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za formalistické, ospravedlňující zjevnou nezákonnost. 8. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž protiprávnost dosahuje míry protiústavnosti, znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, v podstatné intenzitě. Doktrína přezkumu soudních rozhodnutí Ústavním soudem, založená na principu sebeomezení, nacházela již od počátku typové skupiny vad spočívajících například v nedostatku ústavní konformity výkladu norem podústavního práva, v aplikaci nesprávně vybrané normy či ve svévolné aplikaci normy podústavního práva, při níž je právní závěr v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Judikatura Ústavního soudu postupně precizovala tyto tzv. kvalifikované vady, znamenající porušení ústavnosti, v rovině materiální [nezohlednění dopadu některého základního práva či svobody na posuzovanou věc, nepřijatelnou libovůli spočívající v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy, zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu odpovídajícího uznávanému (doktrinálnímu) pojetí právního institutu (pojmu), nebo též o interpretaci, která se ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus)] i procesní [absence řádného, srozumitelného a logického odůvodnění rozhodnutí, odklon obecného soudu od konstantní judikatury bez dostatečného vyložení důvodů a mnohé vady další; (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2988/19 ze dne 26. 4. 2021 a další rozhodnutí, na něž je odkazováno)]. Takových zjevných pochybení se však Nejvyšší soud v posuzovaném řízení nedopustil. 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti kritizuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž jeho závěry označuje za odepření spravedlnosti, založené na ryzím formalistickém přístupu, bez porozumění podstatě věci. Napadeným rozhodnutím se Nejvyšší soud podle stěžovatelky přihlásil k poskytnutí právní ochrany zjevné nepoctivosti a jejím následkům. Ve věci však nelze opomenout, že už Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 11. 1. 2018 č. j. 42 ICm 4176/2017-83, hovořil o "rozdílnosti pohledávek". V dalším průběhu řízení se obecné soudy od těchto závěrů odklonily a vycházely primárně ze zjištěných poznatků o "finančních machinacích" mezi společnostmi. Teprve až Nejvyšší soud na závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích de facto navázal, resp. je v souladu s judikaturou dále precizoval. Jakkoliv se tedy jeví rozhodnutí Nejvyššího soudu jako osamocené a ve věci překvapivé, rozhodně tomu tak není. Ústavní soud chápe rozhořčení stěžovatelky, která ve věci brání práva věřitelů společnosti STZ a. s., a to tím spíše poté, co se skrze přiložené listiny seznámil s právními a finančními vztahy ve společnostech. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí bohužel tyto skutečnosti dostatečně nezdůraznil, ale to ještě neznamená, že by jeho postup byl v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky. Posuzovaný rozsudek Nejvyššího soudu je náležitě odůvodněn a jeho závěry se opírají o konstantní judikaturu vztahující se k problematice bezdůvodného obohacení. Nelze přitom hovořit o tom, že by Nejvyšší soud své závěry opíral o změněný náhled na skutkový děj; dovolací soud pouze dospěl k odlišným právním závěrům, pokud jde o důsledky smluvních vztahů mezi zainteresovanými společnosti STZ a. s., Spolkem a dlužníkem. Tyto závěry však jsou přezkoumatelné a mají oporu v judikatuře i skutkových zjištěních obecných soudů. 10. Ústavní soud proto uzavírá, že z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu není patrný žádný exces, který by činil toto rozhodnutí vybočující ze zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2002 č. j. 29 ICdo 91/2019-367, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2021 Ludvík David, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2021:2.US.891.21.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 891/21
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 15. 6. 2021
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 4. 2021
Datum zpřístupnění 28. 6. 2021
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - insolvenční správce
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj David Ludvík
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §451, §657
  • 99/1963 Sb., §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík insolvence/správce
úvěr
odůvodnění
rozhodnutí
bezdůvodné obohacení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-891-21_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 116463
Staženo pro jurilogie.cz: 2021-07-02