ECLI:CZ:US:2021:3.US.1060.21.1
sp. zn. III. ÚS 1060/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Klaudie Nerglové, zastoupené JUDr. PhDr. Pavlem Uhlem, Ph.D., Ph.D., advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2021 č. j. 14 Co 390/2020-3446, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici rozsudkem ze dne 16. 7. 2020 č. j. 27 C 98/2001-3393 nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 5 299 082,50 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil k odvolání vedlejší účastnice v návětí označeným usnesením rozsudek obvodního soudu tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 1 598 492,30 Kč, tj. 30 % obvodním soudem přiznané výše, vypočtené zcela podle advokátního tarifu. Městský soud náhradu nákladů řízení snížil, neboť řízení bylo zahájeno a podstatnou dobu probíhalo za platnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), a obvodní soud proto neměl postupovat podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění.
3. Městský soud konstatoval, že přiznaná náhrada nákladů řízení má být přiměřená povaze, hodnotě a okolnostem sporu. Nepřiměřenost nemůže být dána délkou řízení a psychickou náročností, ač pro stěžovatelku několikaletá obrana proti mnohamilionové žalobě náročná být musela. Žaloba zjevně neměla šikanózní povahu a ke kompenzaci zdlouhavých řízení slouží jiné instituty. Ačkoli byla vedlejší účastnice jako žalobkyně tzv. pánem sporu, podstatnou část trvání řízení legitimně očekávala, že náhrada bude v případě její prohry určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Toto očekávání posílila předchozí rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu (aprobovaná i Ústavním soudem) v dané věci, jimiž byla výše náhrady nákladů řízení moderována na 30 % výše určené podle advokátního tarifu. Náhrada určená podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. by přitom činila pouze 586 210 Kč. Městský soud poukázal také na důležitost předvídatelnosti a konstantnosti judikatury s tím, že neshledal důvod pro odchýlení se od svých předchozích rozhodnutí potvrzených Nejvyšším soudem a Ústavním soudem.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především upozornila na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; č. 116/2013 Sb.), což by mělo bránit jejímu dalšímu používání. K tomu poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl naznačený postup dodržen. Podle stěžovatelky nelze usuzovat na legitimní očekávání vedlejší účastnice, neboť i vyhláška č. 484/2000 Sb. byla několikrát novelizována a soudy běžně určovaly náhradu nákladů řízení podle znění platného ke dni rozhodnutí. Dále stěžovatelka poukázala na dva nálezy, v nichž Ústavní soud jednou upřednostnil použití advokátního tarifu, podruhé moderaci výše náhrady nákladů, a to na nálezy ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681) a ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1374/17 (N 96/89 SbNU 447). Stěžovatelka má za to, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. klesá postupně s časovým odstupem možnost dovolávat se nepřiměřenosti důsledků této změny. Má proto převažovat legitimní očekávání stěžovatelky, neboť vedlejší účastnice mohla v pozici žalobkyně svůj postoj vzhledem ke změně pravidel změnit. K odmítnutí ústavních stížností dalších žalovaných v téže věci stěžovatelka uvedla, že bylo posuzováno rozhodnutí pravomocné ke dni 21. 10. 2014, což s ohledem na okamžik zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a s tím spojenou míru legitimního očekávání vedlejší účastnice odlišuje stěžovatelčin případ.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto se musí vystříhat svévole a pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky. Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní roviny toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona nebo v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Pouhá vysoká částka náhrady nákladů řízení pak není rozhodující pro závěr o ústavněprávním rozměru posuzované otázky (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 3064/07, veřejně dostupné na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ač není ústavní stížnost zcela standardní z důvodu výše náhrady nákladů řízení, obsahově se nevymyká právě uvedenému postulátu, pročež je zjevně neopodstatněná.
9. V letech 2017 a 2019 Ústavní soud odmítl dvě ústavní stížnosti stěžovatelů vystupujících v předchozích řízeních spolu s nynější stěžovatelkou na straně žalovaných, a to usneseními ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1520/17 a ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1546/17. Dále je potřeba postavit najisto, že městský soud nepoužil při výpočtu náhrady nákladů řízení vyhlášku č. 484/2000 Sb., nýbrž uplatnil svou moderační pravomoc a náhradu na základě jím vyložených důvodů snížil na 30 % výše určené podle advokátního tarifu. Jelikož by náhrada určená zcela podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. byla ještě výrazně nižší a Ústavní soud v minulosti odmítl dvě ústavní stížnosti v téže věci, musely by závěru o neústavnosti postupu městského soudu svědčit vskutku mimořádné důvody. Městský soud srozumitelně odůvodnil hlediska, jimiž byl při určení výše náhrady veden a na něž Ústavní soud odkazuje. Je však potřeba posoudit, zda nemohl neústavně upřednostnit legitimní očekávání vedlejší účastnice na úkor stěžovatelčina. Jak stěžovatelka poukazuje, její spor byl věcně rozhodnut až v roce 2020, pročež závěry starších rozhodnutí nelze na její případ uplatnit "mechanicky".
10. Ze stěžovatelkou poukazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15, v němž dal Ústavní soud průchod snížení náhrady nákladů řízení oproti výpočtu zcela podle advokátního tarifu, nelze "automaticky" vyvozovat, že v pozdějších případech, rozhodnutých třeba až několik let po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., je nutno bez dalšího použít advokátní tarif. Jak je v tomto nálezu poukázáno, musejí obecné soudy individuálně posoudit, v jakých případech převáží nutnost poskytnout ochranu legitimnímu očekávání nad postupem podle advokátního tarifu. Proto je nutné posoudit, zda přiznaná výše náhrady není v individuálním případě excesivní, což ale neznamená, že se musí blížit částce určené podle advokátního tarifu. Ve druhém stěžovatelkou uvedeném nálezu, sp. zn. IV. ÚS 1374/17, Ústavní soud aproboval výpočet náhrady podle advokátního tarifu, neboť tamní stěžovatelka, vědoma si zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., svými procesními úkony řízení neúměrně prodlužovala. Ani tento právní názor proto bez dalšího nepředurčuje, že jsou soudy povinny vždy postupovat podle advokátního tarifu a že by nemohly vypočtenou částku náhrady nákladů řízení snížit vzhledem ke specifikům individuálního případu. V nyní posuzované věci však městský soud neshledal, a stěžovatelka to ani netvrdí, že by žaloba vedlejší účastnice byla šikanózní nebo by jí byl uplatněn zjevně bezúspěšný nárok anebo byl její postup v řízení obstrukční; to bylo ostatně potvrzeno zmíněným usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1520/17.
11. Kromě již uvedeného nutno zdůraznit, že městský soud provedl výpočet, podle něhož by v případě náhrady nákladů podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. dosahovala její výše přibližně 11 % částky určené podle advokátního tarifu. Městský soud posoudil okolnosti věci, svá hlediska řádně odůvodnil a vzhledem k rozmezí, v němž se při určení náhrady pohyboval, nelze moderaci v úrovni 30 % náhrady vypočtené podle advokátního tarifu shledat nepřiměřenou. A to ani pro dobu uplynuvší od zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť městský soud v souladu s ústavním pořádkem posoudil a dostatečně odůvodnil, v jakém časovém rozmezí řízení probíhalo a za jaké a kdy učiněné úkony byla náhrada nákladů vynaložených na zastoupení advokátem přiznána. Vedlejší účastnici uložená výše náhrady nákladů řízení je zjevně rozumným kompromisem mezi oběma krajními řešeními. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci nejsou přítomny mimořádné okolnosti, jež by výjimečně odůvodnily zrušení napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení; městský soud se nedopustil svévole ani extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Proto Ústavní soud neshledal ani důvod pro odchýlení se od své předchozí judikatury v této věci.
12. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatelka se závěry nebo právními názory soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
13. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu