ECLI:CZ:US:2021:3.US.1390.21.1
sp. zn. III. ÚS 1390/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. N., zastoupené Ing. Mgr. Jiřím Musilem, advokátem, sídlem Zakšínská 615/17, Praha 9 - Střížkov, proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 12. května 2021 č. j. KRPA-206544-494/TČ-2016-001193-1-PA, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality, byla ve věci stěžovatelky, obviněné ze zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 3 téhož zákona podle §31 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního komisaře Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 6. 5. 2021 č. j. KRPA-206544-489/TČ-2016-001193-1-PA, kterým bylo rozhodnuto o nevyloučení komisaře 3. Oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Obvodního ředitelství Policie České republiky Praha I, npor. Michala Pastorka (dále též "policejní komisař") z vykonávání úkonů v uvedeném trestním řízení z důvodu podjatosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že dne 26. 4. 2021 byla podána námitka podjatosti policejního komisaře, což stěžovatelka dovodila z pochybného postupu tohoto policejního orgánu, který není dle jejího názoru způsobilý vykonávat úkony trestního řízení v její věci, neboť je prokazatelně podjatý a rozhoduje v rozporu s právními předpisy a nashromážděnými důkazy. Na základě této námitky rozhodl policejní komisař o nevyloučení se z úkonů trestního řízení, neboť pro takový postup neshledal zákonné důvody. Proti usnesení policejního komisaře podala stěžovatelka stížnost, kterou odůvodnila tím, že v minulosti opakovaně žádala, aby byl její výslech proveden až po protokolárním výslechu jasně vymezených osob s tím, že pečlivě odůvodnila, proč o uvedené žádá. Této žádosti však nebylo ze strany policejního komisaře ani dozorujícího státního zástupce vyhověno. Zástupce vedoucího Odboru hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Obvodního ředitelství policie České republiky Praha I (dále jen "zástupce vedoucího") přezkoumal na podkladě stížnosti usnesení policejního komisaře a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná, neboť neshledal nic, na základě čeho by mohla být dovozována nestrannost jmenovaného policejního komisaře, přičemž zopakoval, že odlišný právní názor nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. řádu.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zástupce vedoucího rozhodl o její stížnosti, aniž by vyčkal jejího doplnění, které bylo avizováno, což považuje za rozporné s judikaturou Ústavního soudu, a to nálezem ze dne 6. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3333/19 a nálezem ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1692/18 (N 150/90 SbNU 443).
4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto (až na výjimky, mezi něž rozhodnutí o námitce podjatosti nepatří) Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
7. Výše citovanou rozhodovací praxi Ústavní soud přiměřeně vztáhl i na rozhodování o podjatosti státního zástupce a dalších orgánů činných v trestním řízení. Také v těchto případech totiž posouzení námitky podjatosti může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích řízení. Ústavní soud pak může přistoupit k přezkumu ústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení až v okamžiku, kdy bude jimi vedené řízení pravomocně ukončeno. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2324/16 ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1052/16 ze dne 11. 4. 2017 a sp. zn. I. ÚS 784/17 ze dne 28. 4. 2017). Možnost namítat podjatost příslušného policejního orgánu tedy zůstává zachována i nadále.
8. S ohledem na skutečnost, že trestní řízení ve věci stěžovatelky nebylo napadeným rozhodnutím skončeno, ale nadále pokračuje a stěžovatelka se může v rámci přípravného řízení, případně v dalším stádiu řízení před soudem, dojde-li k podání obžaloby, domáhat nápravy jí tvrzených procesních vad, Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které má k ochraně svých práv k dispozici.
9. Stěžovatelkou poukazované závěry nálezů Ústavního soudu na posuzovanou věc nedopadají. Nejde v nich o námitku podjatosti, ale o postup podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby na svobodu (nález sp. zn. I. ÚS 1692/18), a o rozhodnutí stížnostního soudu proti usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě (nález sp. zn. III.ÚS 3333/19), kdy v obou případech šlo o dílčí rozhodnutí ve vazebním řízení, která jsou způsobilá k ústavnímu přezkumu (jde o výjimku, z pravidla, že by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí), a kdy stížnostní soud rozhodl, aniž by vyčkal avizovaného doplnění blanketní stížnosti. Ve věci stěžovatelky však nešlo o ryze blanketní stížnost, byť tak byla označena, neboť obsahovala odůvodnění podjatosti policejního komisaře. Má-li stěžovatelka další argumenty, jimiž hodlá zpochybnit nestrannost policejního komisaře, zůstává jí zachována možnost znovu namítat jeho podjatost a žádat o jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj