infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.06.2021, sp. zn. III. ÚS 1398/21 [ usnesení / SUCHÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2021:3.US.1398.21.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2021:3.US.1398.21.1
sp. zn. III. ÚS 1398/21 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Y. U., zastoupeného JUDr. Michaelou Kindlovou, advokátkou, sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2021 č. j. 32 Co 184/2020-4357, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. U. a nezletilé C. U., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 10 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 2. 2020 č. j. 30 Nc 155/2011-4116 byla nezletilá vedlejší účastnice pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů (první vedlejší účastnice a stěžovatele) svěřena do péče první vedlejší účastnice (první odstavec I. výroku), stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé po dobu před rozvodem manželství tam specifikovanými částkami (druhý odstavec I. výroku), uhradit dlužné výživné v tam určené výši (třetí odstavec I. výroku) a přispívat na výživu nezletilé částkou 10 000 Kč měsíčně počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství (čtvrtý odstavec I. výroku). Současně byl upraven styk stěžovatele s nezletilou tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat počínaje dnem 1. 3. 2020 každou sudou sobotu v době od 13:00 hodin do 16:00 hodin s místem převzetí a předání v místě bydliště první vedlejší účastnice, počínaje dnem 1. 6. 2020 každou sudou sobotu od 9:00 hodin do 17:00 hodin s místem převzetí v místě bydliště první vedlejší účastnice a s místem předání v místě bydliště stěžovatele; dále byl upraven prázdninový styk, styk o svátcích a styk prostřednictvím aplikace WhatsApp (II. výrok) a stěžovateli bylo uloženo, že nesmí bez souhlasu první vedlejší účastnice vycestovat s nezletilou mimo území České republiky (III. výrok). Stěžovateli i první vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit náklady řízení státu (IV. výrok) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok). 3. K odvolání jak stěžovatele, tak první vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") tak, že rozsudek okresního soudu ve druhém odstavci I. výroku o výživném pro dobu před rozvodem změnil tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé s účinností od 6. 5. 2011 do 28. 2. 2013 částkou 10 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 3. 2013 do 31. 8. 2016 částkou 14 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2016 do 31. 12. 2018 částkou 20 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2019 částkou 10 000 Kč měsíčně. Ve třetím odstavci I. výroku ho změnil tak, že dlužné výživné za období od 6. 5. 2011 do 28. 2. 2021 ve výši 591 897 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám první vedlejší účastnice do 30. 6. 2022. Ve čtvrtém odstavci I. výroku o výživném pro dobu po rozvodu rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V II. a III. výroku krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou vždy první sobotu v každém kalendářním měsíci od 13:00 hodin do 16:00 hodin s tím, že stěžovatel je současně povinen vždy nejpozději do pátku předcházejícímu styku do 10:00 hodin potvrdit první vedlejší účastnici e-mailem, že se nadcházející styk uskuteční, jinak první vedlejší účastnice není povinna nezletilou na styk připravit; první vedlejší účastnice je povinna za tímto účelem sdělit do tří dnů od právní moci rozsudku stěžovateli svou e-mailovou adresu. Též bylo určeno, že k předání i převzetí nezletilé dojde vždy v místě bydliště matky (I. výrok). Krajský soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit náklady řízení státu (II. výrok) a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před oběma soudy (III. výrok). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel předně vyjadřuje přesvědčení, že ve věci byly splněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů; stěžovatel nicméně respektoval závěry znalců a proti rozhodnutí o svěření nezletilé do péče první vedlejší účastnice nebrojil ani odvoláním. Naprosto však nesouhlasí se zúžením styku, k němuž došlo napadeným rozhodnutím krajského soudu, který stěžovateli omezil možnost vidět se s nezletilou na pouhé tři hodiny v měsíci. Stěžovatel byl uvedeným rozhodnutím fakticky vyloučen ze života nezletilé, nadto i sama nezletilá v řízení vyjádřila přání vídat se se stěžovatelem častěji. Nesprávné je podle stěžovatele i rozhodnutí o výživném, jehož výše je s ohledem na jeho věk, zdravotní stav i výši důchodu nepřiměřená. Dospěl-li krajský soud k závěru, že stěžovatel se zbavil svého majetku, čímž se sám připravil o možnost plnit vyživovací povinnost ve větším rozsahu, je to dle stěžovatele částečně pravda, nicméně mělo být zohledněno, že tyto majetkové hodnoty daroval první vedlejší účastnici, od níž očekával, že odůvodněné potřeby nezletilé tak snáze zajistí. Konečně stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v postupu krajského soudu, který nařídil jednání, ačkoliv stěžovatel žádal o jeho odročení s poukazem na svůj zdravotní stav, což doložil i lékařskými zprávami. Stěžovatel připouští, že svou neúčast u jednání omlouval opakovaně, nicméně vždy tak činil z vážného důvodu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Po přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83, čl. 90čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. 8. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14; rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Žádné takovéto projevy protiústavnosti však v rozsudku krajského soudu shledány nebyly. 9. K námitkám směřujícím proti rozhodnutí o styku stěžovatele s nezletilou i proti rozhodnutí o výživném Ústavní soud souhrnně uvádí, že stěžovateli se na ně dostalo dostatečné odpovědi již v odvolacím řízení a jsou vypořádány přímo v napadeném rozhodnutí. Do ústavní stížnosti přitom stěžovatel přejímá pouze vybrané pasáže odůvodnění rozsudku, na nichž se snaží znázornit pochybení soudu, aniž však bere na zřetel další podstatné skutečnosti, které byly podle krajského soudu pro rozhodnutí jak o výživném, tak o styku zásadní. 10. Tvrdí-li stěžovatel, že soud při rozhodování o výživném nerespektoval, že stěžovatel svůj majetek a značné finanční prostředky daroval první vedlejší účastnici pro účely pokrytí potřeb nezletilé, zcela ve své argumentaci pomíjí, že v řízení nebylo prokázáno, že dané finanční prostředky skutečně zůstaly v dispozici první vedlejší účastnice a že byly určeny na úhradu potřeb nezletilé. K jejich vyplacení na účet první vedlejší účastnice navíc došlo již v letech 2008 až 2010, tedy jednak v době, kdy spolu rodiče ještě žili a hospodařili, jednak v době ze značné části předcházející okamžiku narození nezletilé (nezletilá narozena dne X). 11. Jde-li o nesouhlas s rozhodnutím o zúžení styku, stěžovatel opět vůbec nezohledňuje, že styk v takto minimálním rozsahu byl nastaven právě v důsledku dosavadního chování stěžovatele. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nejevil po dlouhou dobu o styk s nezletilou opravdový zájem (a to přesto, že se ho sama nezletilá pokoušela opakovaně kontaktovat), k dřívějším asistovaným stykům se nedostavoval, s nezletilou se v posledních několika letech téměř nesetkal a ona ho prakticky nezná. Krajským soudem nastavený rozsah styku tak Ústavní soud považuje v současnosti za přiměřený, přičemž dojde-li v budoucnu k navázání vzájemného vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou, bude možné uvažovat o dalším rozšíření styku. Přesvědčení stěžovatele vyjádřené v úvodu ústavní stížnosti, že soudy měly zvážit svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů, se však za popsaného skutkového stavu jeví až zarážejícím. 12. Úspěšnou nemůže být ani námitka porušení stěžovatelova práva na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Je pravdou, že krajský soud nevyhověl žádosti stěžovatele o odročení jednání nařízeného na 2. 3. 2021 a věc projednal v jeho nepřítomnosti. Je nicméně nutné postup krajského soudu vnímat v kontextu s celým průběhem řízení a přístupem stěžovatele k němu. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, jednání původně nařízené na 19. 10. 2020 bylo k žádostem stěžovatele opakovaně odročováno (nejprve na 9. 11. 2020, poté na 12. 1. 2021 a následně na 2. 3. 2021). Krajský soud pak již neshledal důvod pro další odročení jednání, když poukázal mimo jiné na obstrukční přístup stěžovatele již od počátku řízení před okresním soudem. Z lékařských zpráv předložených stěžovatelem spolu s žádostí o odročení navíc dle odůvodnění napadeného rozsudku plynulo pouze to, že jeho zdravotní stav odpovídá pracovní neschopnosti a v měsíci březnu 2021 má plánováno několik vyšetření, nikoliv však v den nařízeného soudního jednání. Stěžovatel měl zároveň možnost k výzvě soudu doplnit svá skutková tvrzení, čehož také využil (srov. body 12 až 15 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Rozhodl-li se krajský soud za popsané situace již dále neprodlužovat řízení a věc téměř po pěti měsících od původně nařízeného jednání projednat i bez přítomnosti stěžovatele, nespatřuje Ústavní soud v jeho postupu jakékoliv pochybení. 13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2021 Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2021:3.US.1398.21.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1398/21
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 15. 6. 2021
Datum vyhlášení  
Datum podání 25. 5. 2021
Datum zpřístupnění 14. 7. 2021
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Praha
Soudce zpravodaj Suchánek Radovan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
  • 89/2012 Sb., §910, §913
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstřík výchova
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1398-21_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 116451
Staženo pro jurilogie.cz: 2021-07-16