ECLI:CZ:US:2021:3.US.1414.21.1
sp. zn. III. ÚS 1414/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karlovarské přírodovědné sdružení (KPS) Goethe v likvidaci, se sídlem Divadelní náměstí 2036, Karlovy Vary, zastoupeného JUDr. Milanem Čapkem, advokátem se sídlem Vančurova 1090, Ostrov, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2020, č. j. 38 Cm 678/2019-10, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením o zrušení stěžovatele, jakožto spolku, a nařídil jeho likvidaci, jíž pověřil JUDr. E. Kabelkovou. Krajský soud tímto reagoval na přetrvávající závadný stav, kdy ze strany stěžovatele nebyl navzdory výzvě podán návrh na zápis skutečného sídla do spolkového rejstříku, resp. reagoval na skutečnost, že stěžovatel neměl v tomto rejstříku zapsán svůj nejvyšší orgán.
3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů. Ústavní stížností lze proto brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán, přičemž jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není, resp. nebyla možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci a ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, nýbrž jedná se o prostředek určený výhradně pro případ, kdy se stěžovatel domnívá, že v předchozím řízení byla porušena nikoliv (pouze) jeho práva, zaručená běžnými zákony nebo podzákonnými předpisy, nýbrž přímo ústavně zaručená základní práva.
6. Proto je také zcela legitimní a logické, že ústavní stížnost může být podána teprve po vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, určených k ochraně stěžovatelových práv, tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost tedy není procesním prostředkem, sloužícím ke zjednodušení nebo obejití zvlášť stanoveného právního postupu, nýbrž zvláštním právním prostředkem, který před Ústavním soudem otevírá zcela nové řízení, nezávislé na řízeních ostatních.
7. K subsidiaritě ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž v minulosti opakovaně uvedl [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz], že "má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
8. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, přičemž důvod nepřípustnosti spočívá v absenci využití zákonných procesních prostředků ze strany stěžovatele. V daném případě totiž stěžovatel mohl podat odvolání, o čemž byl řádně poučen. Takový opravný prostředek však (jak bylo ověřeno z vyžádaného spisu) podán nebyl, přičemž ústavní stížností napadené usnesení nabylo právní moci již dne 30. 4. 2020. Stěžovatel proto nevyužil všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, kterými disponoval.
9. Namítá-li stěžovatel, že mu ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu nebylo doručeno, postačí uvést, že v daném případě bylo doručováno náhradním způsobem, tedy vyvěšením na úřední desce soudu v intencích ustanovení §50 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V záhlaví citované usnesení tudíž bylo stěžovateli doručeno fikcí desátým dnem po vyvěšení (srov. spis, č. l. 14). Na tomto postupu krajského soudu přitom zdejší soud po prostudování spisu neshledal cokoliv nezákonného, a tím méně pak protiústavního. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že předmětné rozhodnutí bylo doručováno právě na adresu, kterou sám stěžovatel v ústavní stížnosti označuje jako adresu doručovací, resp. uvádí ji na titulní straně stížnosti jako adresu svého sídla.
10. V dané věci zjevně nejsou (a s ohledem na okolnost podání ústavní stížnosti více než jeden rok po vydání napadeného rozhodnutí ani být nemohou) splněny ani výjimečné předpoklady pro přijetí ústavní stížnosti vymezené v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když nic takového ani sám stěžovatel netvrdí.
11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudcem zpravodajem předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti snesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj