ECLI:CZ:US:2021:3.US.1468.21.1
sp. zn. III. ÚS 1468/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Novákové, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Bělehradská 77, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2021, č. j. Nco 5/2021-352, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že soudkyně Krajského soudu v Brně Mgr. Silvie Štěpánová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 Cm 1/2016.
3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není a ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.
5. V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že vydáním napadeného rozhodnutí týkajícího se nepodjatosti soudkyně krajského soudu soudní řízení nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky k ochraně jejích práv. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li stěžovatelka i nadále nespokojena s výsledkem řízení, by se jí proto otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu. Je totiž třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, byť řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být současně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelka totiž podala ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno a ústavní stížnost brojí "pouze" proti rozhodnutí o nevyloučení uvedené soudkyně pro její tvrzenou podjatost.
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát rozhodl, že rozhodnutí o podjatosti či nepodjatosti soudců jsou toliko rozhodnutími procesními, jimiž se řízení nekončí. Pokud případné vady těchto rozhodnutí zakládají zároveň i porušení základních práv či svobod, je zásadně nutné dát šanci zhojit tato porušení nejprve obecným soudům. Teprve nezjednají-li tyto orgány nápravu, je možno brojit i proti takovým procesním porušením základních práv či svobod ústavní stížností podanou proti meritornímu rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16, ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3117/15, ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2625/16 či ze dne 2. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 4040/17 nebo ze dne 23. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4042/19).
8. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ústavní stížnost podaná proti procesnímu rozhodnutí o ne/podjatosti soudkyně zásadně není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti přípustná a stěžovatelka není zbavena možnosti ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve věci samé, pokud podle jejího názoru k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v tomto dalším průběhu nedošlo.
9. Konečně Ústavní soud uvádí, že v této věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když nic takového netvrdí ani samotná stěžovatelka.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj