ECLI:CZ:US:2021:3.US.2389.20.1
sp. zn. III. ÚS 2389/20
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Strnada, Ph.D., zastoupeného advokátem JUDr. Jakubem Šilhou, sídlem Krajánkova 1395/14, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020 č. j. 25 Co 79/2020-433 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. prosince 2019 č. j. 18 C 78/2016-402, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení, a Romana Průši, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem, sídlem tř. V. Klementa 203/9, Mladá Boleslav, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Výroky II., III. a IV. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020 č. j. 25 Co 79/2020 - 433 a výroky II., III. a V. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. prosince 2019 č. j. 18 C 78/2016-402 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výroky II., III. a IV. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020 č. j. 25 Co 79/2020 - 433 a výroky II., III. a V. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. prosince 2019 č. j. 18 C 78/2016-402 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 14. 8. 2020, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a doplněnou dne 3. 2. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení napadených nákladových výroků shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a soudního spisu vedeného Okresním soudem Praha-západ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 18 C 78/2016, který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti, vyplývají následující zjištění. Stěžovatel se po vedlejším účastníkovi domáhal žalobou podanou u okresního soudu náhrady škody ve výši 116 200 Kč s příslušenstvím. Škoda měla stěžovateli vzniknout na jeho automobilu v důsledku dopravní nehody prokazatelně zaviněné vedlejším účastníkem. Obchodní společnost Allianz pojišťovna, a. s., u níž byl vedlejší účastník pojištěn, zaplatila stěžovateli škodu na vozidle ve výši 219 253 Kč (oprava vozidla) a dále uhradila faktury za zapůjčení náhradního vozidla ve výši 38 000 Kč a 5 000 Kč. Neuhradila však částku ve výši 95 000 Kč představující snížení tržní (obchodní) hodnoty vozidla stěžovatele v důsledku dopravní nehody, ani náklady na vypracování znaleckého posudku ve výši 6 200 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 15 000 Kč.
3. Okresní soud nejprve rozsudkem ze dne 25. 8. 2016 č. j. 29 C 78/2016-85 zamítl žalobu stěžovatele s tím, že podle něj nelze k ceně opravy ještě přičíst "rozdíl mezi původní hodnotou vozu a jeho hodnotou po opravě", neboť by se přihlíželo ke skutečnostem, které se škodní událostí nesouvisejí. Odpovídá-li "cena opravy tomu, že vozidlo bylo uvedeno do předešlého stavu z hlediska jeho funkčních kvalit, nemohou se do výše náhrady nad rámec toho promítat specifika tvorby cen na trhu ojetých vozidel". Současně okresní soud zamítl i toutéž žalobou uplatněný nárok manželky stěžovatele, MUDr. Věry Strnadové, CSc., která se domáhala náhrady nemajetkové újmy. Právní závěry okresního soudu byly následně potvrzeny rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 1. 2017 č. j. 25 Co 636/2016-128, podle něhož nárok stěžovatele na úhradu "obchodního znehodnocení vozidla není dán, neboť ten s dopravní nehodou způsobenou žalovaným přímo nesouvisí". Proti rozsudku krajského soudu podal (pouze) stěžovatel dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2782/2017 zrušil výrok o náhradě škody spočívající v obchodním znehodnocení vozidla. Nejvyšší soud uvedl, že pokud byly vynaloženy náklady na opravu vozidla a i poté je jeho obvyklá cena nižší než před nehodou, pak je nutno přiznat stěžovateli náhradu škody (resp. pojistné plnění) i v rozsahu tzv. obchodního znehodnocení. Odkázal přitom na §2969 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), který podle něj přiznává poškozenému jak náhradu nákladů k obnovení nebo nahrazení funkce věci, které účelně vynaložil, tak nárok na náhradu snížení hodnoty věci. Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodnutí krajského soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci a protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Po vrácení věci Nejvyšším soudem rozhodl okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovateli přiznal nárok na náhradu škody ve výši 44 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve zbytku jeho nárok zamítl (výrok I.). Dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 36 582,41 Kč (výrok II.) a obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., která měla v řízení před okresním soudem postavení vedlejší účastnice řízení na straně žalovaného, náklady řízení ve výši 1 819,50 Kč (výrok III.). Znaleckému ústavu Vysokému učení technickému v Brně - Ústavu soudního inženýrství soud přiznal za účast při dvou soudních jednáních znalečné ve výši 39 110 Kč (výrok IV.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu náhradu nákladů ve výši 46 786 Kč (výrok V.) a vedlejšímu účastníkovi povinnost k náhradě nákladů České republice - okresnímu soudu ve výši 28 517 Kč (výrok VI.). O nároku MUDr. Věry Strnadové, CSc. již nebylo ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu žádným způsobem rozhodováno [byť byla v záhlaví rozhodnutí stále označena jako žalobkyně b)].
5. Okresní soud s odkazem na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu uznal základ nároku stěžovatele na vyrovnání tzv. obchodního znehodnocení vozidla, přiznal ho však v nižší částce, než stěžovatel požadoval na základě znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Equity Solutions Appraisals s. r. o. Okresní soud si však nechal v řízení zpracovat revizní znalecký posudek od Vysokého učení technického v Brně - Ústavu soudního inženýrství, který stanovil obchodní znehodnocení vozidla v důsledku havárie na pouhých 6 % z ceny vozidla před poškozením (č. l. 216 soudního spisu), resp. na částku cca 29 000 Kč, z níž vyšel rovněž okresní soud ve svém rozsudku. Z revizního znaleckého posudku okresní soud dále dovodil, že stěžovatelem předložený znalecký posudek "nesplňuje příslušné požadavky kladené na znalecké posudky, jakož i způsob posouzení ocenění snížení hodnoty předmětného automobilu po provedených opravách, je naprosto nedostačující a nerelevantní" (bod 9 odůvodnění), když "nerozlišuje mezi faktory majícími vliv na cenu vozidla a faktory majícími vliv na změnu vozidla po opravě poškození, přičemž své závěry opírá o obecný kalkulátor výpočtu škody na vozidle, jehož obecná platnost je zaměřena na konkrétní automobilový trh v USA, a nikoliv na podmínky týkající se území České republiky". Z těchto důvodů okresní soud posoudil náklady stěžovatele na vypracování tohoto znaleckého posudku jako neúčelně vynaložené.
6. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud toliko podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř".), tak, že přiznal vedlejšímu účastníkovi (žalovanému), který byl v řízení úspěšnější než stěžovatel, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 36 582,41 Kč, přičemž tato částka představuje 24,26 % z jejich celkové výše - rozdíl úspěchu vedlejšího účastníka v řízení v rozsahu 62,13 % a úspěchu stěžovatele v rozsahu 37,87 % (viz bod 49 odůvodnění). Úspěšnější než stěžovatel byla též obchodní společnost Allianz pojišťovna, a. s. (vedlejší účastnice na straně žalovaného v řízení před okresním soudem), pročež jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve shora uvedené výši. Vzhledem k tomu, že okresní soud přiznal znaleckému ústavu Vysokému učení technickému v Brně - Ústavu soudního inženýrství za účast při soudních jednáních znalečné ve výši 39 110 Kč, a za zpracování revizního znaleckého posudku částku ve výši 36 193 Kč, rozhodl okresní soud tak, že účastníkům uložil povinnost nahradit státu náklady, které byly v předmětném řízení vynaloženy, a to toliko podle poměru výsledku řízení.
7. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud jeho odvolání proti VI. výroku rozsudku okresního soudu napadeným usnesením odmítl (výrok I.), dále rozsudek okresního soudu změnil ve II. výroku tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 35 029,20 Kč a ve zbytku výrok potvrdil (II. výrok), napadený III. a V. výrok rozsudku okresního soudu potvrdil (výrok III.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
8. Odmítnutí odvolání stěžovatele proti VI. výroku rozsudku okresního soudu, jímž byla stanovena povinnost druhého vedlejšího účastníka k náhradě nákladů řízení státu, odůvodnil krajský soud tak, že se tento výrok stěžovatele přímo nedotýká a není způsobilý mu přivodit újmu, pročež zde stěžovatel není aktivně legitimován k podání odvolání (bod 8 odůvodnění). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že při určení náhrady nákladů řízení se mělo postupovat podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Stěžovatel ve svém odvolání namítal, že "ve fázi řízení vedeného kvůli otázce samotné podstaty žalovaného nároku" měl úspěch, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na závěrech znaleckého posudku. V takovém případě měl soud použít §143 odst. 3 o. s. ř. a přiznat stěžovateli plnou náhradu nákladů řízení. Tuto námitku stěžovatele odmítl krajský soud s tím, že se nemůže ztotožnit s jeho tvrzením, "že byl zcela úspěšný ve fázi řízení vedeného kvůli samotné podstatě žalovaného nároku. Lze k tomu říci pouze tolik, že v dané věci byla předmětem řízení žaloba na plnění, právní možnost domáhat se vůbec ztráty ekonomické hodnoty vozidla byla jen jednou z řešených dílčích otázek. Předmětem řízení nikdy nebylo určení důvodnosti nároku.". V posuzované věci se přitom stěžovatel "domáhal tří nároků - nákladů právního zastoupení, nákladů vynaložených na znalecký posudek a ztráty hodnoty osobního automobilu. V případě prvního nároku byl žalobce zcela úspěšný, v případě druhého nároku byl zcela úspěšný žalovaný a ohledně třetího nároku byl žalobce převážně neúspěšný". Krajský soud zdůraznil, že "reálně vzniklá škoda ... a přiznaná částka nedosahovala ani třetiny částky požadované. Ocitne-li se uplatňovaná výše co do základu oprávněného nároku v důsledku zjevného nadsazení vyčíslené částky v extrémním rozporu s jeho reálnou hodnotou", přičemž stěžovatel "přes zjevný impuls plynoucí z výsledku dokazování k výši nároku nevezme žalobu zčásti zpět, nelze aplikovat §142 odst. 3 o. s. ř. a znalecký posudek nelze použít dokonce ani na podporu argumentace, že by žádný z účastníků neměl mít právo na náhradu nákladů řízení". Krajský soud přitom odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2881/12.
9. Krajský soud II. výrokem svého rozhodnutí pouze mírně snížil (o 1 553,21 Kč) částku, kterou měl stěžovatel zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení, když se neztotožnil s konkrétním postupem výpočtu nákladů řízení provedeného okresním soudem. Ve zbytku však zbylé napadené nákladové výroky rozsudku okresního soudu potvrdil. Výrok rozsudku o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení odůvodnil krajský soud tak, že stěžovatel i vedlejší účastník byli v odvolacím řízení úspěšní pouze částečně, když stěžovatel "dosáhl snížení stanovené povinnosti, avšak jeho návrhu, aby byla povinnost hradit náklady řízní stanovena žalovanému, nebylo vyhověno". Obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s. pak v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupem soudů byl rovněž porušen čl. 90 Ústavy, neboť soudy neposkytly stěžovateli zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho právům.
11. Základem nároku uplatněného stěžovatelem byla náhrada škody na vozidle spočívající v tzv. obchodním znehodnocení vozidla v důsledku dopravní nehody zaviněné vedlejším účastníkem. V době od podání žaloby až do 11. 10. 2017 přitom bylo řízení vedeno vůči stěžovateli výlučně o vzniku samotné podstaty žalobního nároku. Nešlo přitom o právní posouzení jednoduché, když k otázce po účinnosti platného občanského zákoníku neexistovala relevantní judikatura. Stěžovatel musel bránit samotný právní základ sporu až v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, který mu dal za pravdu. Až jeho rozhodnutím byla ukončena první fáze řízení, ve které byl stěžovatel plně úspěšný. Stěžovatel přitom nezavinil, že řízení "bylo téměř 2 roky vedeno v právní otázce, která byla nesprávně právně posouzena okresním soudem a krajským soudem, a k otázce obhajoby výše žalobního nároku tedy nebyl v této fázi řízení vůbec připuštěn".
12. Podle názoru stěžovatele je třeba otázku náhrady nákladů řízení posuzovat v širších souvislostech, nikoliv jen prostým poměřováním úspěchu a neúspěchu v řízení jako celku. Soudy však postupovaly protiústavně, když "pouze mechanicky poměřily výsledek sporu s vyčíslením nároku v žalobě a neuvážily širší souvislosti věci, a to zejména plný úspěch stěžovatele při obhajobě samotného právního základu sporu". I v případě, že by soudy při komplexním zhodnocení rozhodnutí dospěly k závěru, že stěžovatel měl úspěch pouze částečný, jsou povinny uvážit podmínky použití §142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na závěrech znaleckého posudku. Že tak okresní soud neučinil, je v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Odůvodnění usnesení krajského soudu, proč při rozhodnutí o nákladech řízení nebylo možno použít §142 odst. 3 o. s. ř., je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem a vykazuje znaky soudní svévole. Stěžovatel poukazuje na to, že "určení výše tržního znehodnocení vozidla v důsledku dopravní nehody je nepochybně odbornou záležitostí vyžadující technické znalosti. Dosvědčuje to sama skutečnost, že soud prvního stupně, poté, co k němu věc vrátil Nejvyšší soud, ihned přistoupil k zadání znaleckého posudku, který měl výši tohoto znehodnocení stanovit. Sám stěžovatel z důvodu předběžné opatrnosti zadal ještě před zahájením soudního řízení zpracování znaleckého posudku, který zpracoval renomovaný znalecký ústav Equity Solutions Appraisals s. r. o., a z jeho závěrů také vycházela žalovaná částka. V souladu s tímto znaleckým posudkem uplatnil stěžovatel v žalobě náhradu škody ve výši 116 200 Kč. Jestliže částka přisouzená z tohoto titulu činí 44 000 Kč, jedná se o částku nepochybně nižší, avšak nikoli v extrémním rozsahu, jak jí posoudil odvolací soud". Nález Ústavního soudu, na který odkázal krajský soud, přitom rovněž hovoří o extrémním nadsazení částky, když žalobce byl v daném řízení úspěšný ve výši pouhých 0,52 %. Stěžovatel byl v posuzované věci naproti tomu úspěšný ve více než 37 %, pročež nelze hovořit o extrémním nadsazení žalované částky z jeho strany. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že "nemohl výsledné vyčíslení náhrady škody na vozidle provedené v rámci revizního znaleckého posudku jakkoli předjímat. Stěžovatel vycházel v dobré víře z předloženého znaleckého posudku, který zpracoval renomovaný znalecký ústav Equity Solutions Appraisals s. r. o. a z jeho závěrů také vycházela žalovaná částka. Skutečnost, že jiný znalec dospěl k částce zcela odlišné, jen dokresluje, že problematika oceňování tržního znehodnocení vozidla neměla v době soudního řízení téměř žádnou praxi, nic, z čeho by stěžovatel mohl z hlediska své právní jistoty vycházet...".
III.
Vyjádření k ústavní stížnosti
14. Ústavní soud vyzval další účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti stěžovatele. Okresní soud pouze uvedl, že soudce, který ve věci rozhodoval, u okresního soudu již nepůsobí, a proto soud odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i rozhodnutí krajského soudu, jenž se s argumenty stěžovatele vypořádal.
15. Krajský soud ve svém vyjádření považoval za nutné zdůraznit, že "předmětem řízení nikdy nebylo určení důvodnosti nároku, což představuje pouze jednu z dílčích předběžných otázek, ale tři nároky na plnění - 1) náklady právního zastoupení, 2) náklady vynaložené na znalecký posudek a 3) ztráta hodnoty osobního automobilu. V případě prvního nároku byl stěžovatel zcela úspěšný, tedy byla mu přiznána na jistině částka 15 000 Kč. V případě druhého nároku byl zcela úspěšný žalovaný, neboť posudek, z něhož vycházel právně zastoupený stěžovatel, který je rovněž sám advokátem, byl shledán soudem prvního stupně jako naprosto nedostačující a nerelevantní... V případě třetího nároku byl žalobce převážně neúspěšný, když nárok byl shledán důvodným co do 29 000 Kč, tedy co do cca 30,5 %, zatímco neúspěšný byl co do 66 000 Kč, tedy co do cca 69,5 %. Nelze tedy tvrdit, jak stěžovatel činí, že by byly jím uplatněné nároky, co do základu důvodné...".
16. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v petitu požaduje zrušit usnesení Krajského soudu v Brně (místo správného "Krajského soudu v Praze"), pročež ústavní stížnost "trpí vadou zmatečnosti". Dále má vedlejší účastník za to, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky obrany, neboť odvoláním napadl pouze nákladové výroky, nikoliv I. výrok rozsudku krajského soudu ve věci samé. Stěžovatel podle něj "podsouvá Ústavnímu soudu vlastní konstrukce a vlastní chápání sporu", což však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Vedlejší účastník se ohrazuje proti tvrzení stěžovatele, že byl v určité fázi řízení úspěšný. Stěžovatel byl naopak převážně neúspěšný, neboť vycházel z posudku znaleckého ústavu, který však "neměl znaleckou akreditaci na posuzování záležitostí týkajících se osobních motorových vozidel". Proto vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
17. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka stěžovateli k případné replice, který svého práva nevyužil. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2021 však upravil petit ústavní stížnosti tak, že požaduje zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (nikoliv "v Brně") s tím, že šlo o zjevnou chybu v psaní.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti rozhodnutí krajského soudu nebylo dovolání přípustné [§238 písm. h) o. s. ř.].
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. Ústavnímu soudu byla v čl. 83 Ústavy svěřena role soudního orgánu ochrany ústavnosti. V případě ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva nebo svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním nálezem případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
20. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení, jakož i obsah vyžádaného soudního spisu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
21. Již ve svých dřívějších rozhodnutích definoval Ústavní soud podmínky, při jejichž existenci má vadné použití zákona soudem za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) a ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3542/20]. K tomu dochází zejména tehdy, "postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti ..." (nález sp. zn. IV. ÚS 3542/20). Shora uvedené v zásadě platí i pro rozhodování o nákladech soudního řízení [srov. nálezy ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 157/13 (N 146/70 SbNU 363) nebo ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 793/12 (N 10/68 SbNU 159)], byť k přezkumu výroků o nákladech řízení přistupuje Ústavní soud zpravidla zdrženlivě.
22. Při rozhodování o nákladech občanského soudního řízení platí dvě základní pravidla: 1. pravidlo úspěchu ve věci (§142 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a 2. pravidlo procesního zavinění na zastavení řízení (§146 odst. 2 o. s. ř.). Na obě uvedená pravidla se pak může uplatnit moderační oprávnění soudu upravené v §150 o. s. ř., který soudu umožňuje z důvodů zvláštního zřetele hodných účastníku, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu nepřiznat - tento postup by však měl být výjimečný [viz např. nález dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
23. Zvláštní pravidlo je naproti tomu obsaženo v §142 odst. 3 o. s. ř., které stanovuje, že "i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu" (viz též nález sp. zn. II. ÚS 157/13). Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že poměřovat úspěch a neúspěch v řízení nelze jen tím, jak bylo o konkrétní žalobě rozhodnuto, tj. bez zohlednění širších souvislostí. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [viz nálezy ze dne 6. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2904/16 (N 22/84 SbNU 283), bod 18, nebo ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 613/18, bod 16]. V případě, že soud bez náležitého odůvodnění nepoužije §142 odst. 3 o. s. ř., ačkoliv ten na věc dopadá (resp. může dopadat), nebo dopustí-li se soud svévole při jeho výkladu, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), poruší svým rozhodnutím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález sp. zn. II. ÚS 157/13).
24. Ze skutkových okolností případu je zřejmé, že se stěžovatel domáhal náhrady škody v podobě tzv. obchodního znehodnocení vozidla, k němuž došlo v důsledku havárie způsobené vedlejším účastníkem. Za účelem zjištění výše škody si přitom stěžovatel nechal zpracovat znalecký posudek opatřený doložkou podle §127a o. s. ř. Okresní soud ani krajský soud nejprve stěžovateli, v rozporu s §2969 odst. 1 občanského zákoníku i následnou judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména nález ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 795/16 (N 68/85 SbNU 183)], nepřiznal nárok na náhradu škody s odůvodněním, že ji nelze požadovat tehdy, bylo-li vozidlo již opraveno. Ke změně tohoto postoje byl okresní soud "donucen" až po zásahu Nejvyššího soudu, který vyhověl dovolání stěžovatele. Lze tak přisvědčit stěžovateli v tom, že podstatnou část řízení musel bránit samotnou podstatu (základ) svého nároku. V "ubránění" základu svého nároku byl úspěšný, následně však bylo třeba též posoudit výši způsobené škody.
25. Za účelem zjištění výše způsobené škody nechal okresní soud zpracovat revizní znalecký posudek, podle něhož byla částka představující obchodní znehodnocení vozidla stěžovatele nižší (29 000 Kč místo částky 95 000 Kč vyčíslené ve znaleckém posudku předloženém stěžovatelem), resp. odpovídala zhruba 6 % z ceny vozidla před poškozením (viz bod 5 výše). Z částky určené revizním znaleckým posudkem přitom bez dalšího vyšel okresní soud, když stěžovateli přiznal toliko náhradu škody v celkové výši 44 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (29 000 Kč za obchodní znehodnocení vozidla a 15 000 Kč za příslušenství v podobě nákladů právního zastoupení).
26. V posuzované věci tak bylo použitelné ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., když soud při určení výše náhrady škody vycházel toliko z (revizního) znaleckého posudku, na jehož základě přiznal stěžovateli pouze částečné plnění. Ustanoví-li přitom soud znalce k posouzení výše škody, není možné, aby poté soudy fakticky tvrdily, že jejich rozhodnutí v této otázce na znaleckém posudku nezáviselo, a to obzvlášť za situace, kdy o závěry znaleckého posudku tento soud opřel své výsledné rozhodnutí, tedy výši škody z něj zcela převzal [viz nález ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 793/12 (N 10/68 SbNU 159)]. V témže nálezu Ústavní soud uvedl, "že ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je nutno rozumět tak, že se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. To však v projednávané věci splněno nebylo, neboť nalézací soud vyšel plně ze zásady úspěchu ve věci, přestože k posouzení výše škody ustanovil znalce, jemuž tento úkol na prvním místě uložil a z jehož práce následně i vycházel.". Jestliže proto okresní soud §142 odst. 3 o. s. ř. zcela ignoroval, porušil tím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
27. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu není patrný žádný náznak toho, že by použití §142 odst. 3 o. s. ř. alespoň zvážil, popř. ozřejmil, proč vycházel toliko ze zásady úspěchu v řízení. Okresní soud též pominul, že úspěch nebo neúspěch ve věci nelze poměřovat "jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech a brát zřetel na konkrétní okolnosti případu" [srov. nález ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 228/04 (N 189/35 SbNU 479)].
28. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí pokusil na námitku stěžovatele reagovat, jeho argumentaci však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Za zjevně nesprávnou považuje Ústavní soud úvahu krajského soudu obsaženou jak v odůvodnění jeho rozhodnutí (viz bod 16 in medio), tak ve vyjádření zaslaném Ústavnímu soudu (viz bod 15 výše), že "předmětem řízení nikdy nebylo určení důvodnosti nároku, což představuje pouze jednu z dílčích předběžných otázek, ale tři nároky na plnění - 1) náklady právního zastoupení, 2) náklady vynaložené na znalecký posudek a 3) ztráta hodnoty osobního automobilu". V prvé řadě je třeba zdůraznit, že až do zásahu Nejvyššího soudu a vrácení věci okresnímu soudu bylo naopak předmětem řízení toliko určení důvodnosti (samotného základu) nároku, který okresní soud i krajský soud v rozporu s výše uvedenými závěry popíraly (viz body 3 a 24 výše). Nesprávná je též úvaha krajského soudu, že předmětem řízení byly tři samostatné nároky na plnění. Jediný nárok (resp. pohledávka) zde byla představována ztrátou tržní ceny osobního automobilu. Náklady na právní zastoupení a náklady vynaložené na zpracování (vlastního) znaleckého posudku byly pouze příslušenstvím této pohledávky. Krajský soud přehlédl platnou a účinnou právní úpravu obsaženou v §513 občanského zákoníku, podle níž jsou příslušenstvím pohledávky též náklady spojené s jejím uplatněním (typicky náklady právního zastoupení, znalecké posudky apod.). To bezesporu platí do doby, než soud o těchto nákladech vynaložených v souvislosti s civilním řízením rozhodne (srov. SVOBODA, K. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, s. 1167). Domáhal-li se proto stěžovatel žalobou mimo jiné náhrady nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku (kterou mu okresní soud nepřiznal), šlo o pouhé příslušenství pohledávky, nikoliv o "další" pohledávku se samostatným skutkovým základem.
29. Jako nepřípadný lze též hodnotit odkaz krajského soudu na nález sp. zn. I. ÚS 2881/12 (N 212/71 SbNU 495), v němž dospěl Ústavní soud k závěru, že "ocitne-li se tedy uplatňovaná výše co do základu oprávněného nároku v důsledku zjevného nadsazení vyčíslené částky v extrémním rozporu s jeho reálnou hodnotou, a (...) žalobce přes zjevný impuls plynoucí z výsledku dokazování k výši nároku nevezme žalobu zčásti zpět, pak nelze znalecký posudek provedený k výši nároku použít dokonce na podporu argumentace, že by žádný z účastníků neměl mít právo na náhradu nákladů řízení. Není-li ve věci dán důvod pro moderaci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (nepřiznání náhrady nákladů řízení zcela nebo zčásti v intencích §150 o. s. ř.), pak je na obecném ... soudu, jakou částku z titulu náhrady nákladů řízení podle zásad plynoucích z §142 odst. 2 a 3 o. s. ř. v řízení úspěšné (...) žalované přizná.". V prvé řadě tedy daný nález Ústavního soudu nevylučuje použití §142 odst. 3 o. s. ř. (viz citovaná pasáž in fine). Zadruhé nález hovoří o případu "zjevného nadsazení vyčíslené částky v extrémním rozporu s jeho reálnou hodnotou". Tento extrémní nesoulad byl v tehdy posuzovaném případě dán tím, že žalobce byl v řízení úspěšný v pouhých 0,52 %, resp. v rozsahu 99,48?% byla jeho žaloba zamítnuta. To zjevně není případ stěžovatele, který byl celkově úspěšný v rozsahu 37,8 %. Byť částka požadovaná stěžovatelem byla (oproti přiznanému plnění) nadsazená, nebyla nadsazená zjevně, když sám soud si za účelem jejího určení nechal zpracovat revizní znalecký posudek. Zjevnou nadsazeností částky je třeba zpravidla rozumět takovou, která je očividná i bez dalšího dokazování, například revizními posudky. Stěžovatel si navíc žalovanou částku neurčil svévolně, ale v dobré víře vycházel ze závěrů posudku znaleckého ústavu opatřeného doložkou podle §127a o. s. ř.
30. V posuzované věci nelze přehlížet, že stěžovateli byla rozsudkem okresního soudu (vycházejícího toliko z revizního znaleckého posudku) přiznána náhrada škody v celkové výši 44 000 Kč, když právní základ jeho nároku byl důvodný, avšak na nákladech řízení (vedlejšímu účastníkovi, státu i obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s.) měl zaplatit v souhrnu částku ve výši 85 187,91 Kč (resp. 83 634,70 Kč podle usnesení krajského soudu). Jde o částky, které takřka dvojnásobně převyšují přiznané plnění a blíží se částce, kterou stěžovatel požadoval ve své žalobě jako náhradu škody za obchodní znehodnocení vozidla. Za této situace nelze akceptovat postup okresního soudu, který vůbec nezvážil použití §142 odst. 3 o. s. ř., popř. využití moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř. Krajský soud pak toto pochybení nenapravil, resp. založil své rozhodnutí na argumentaci, která je ve zjevném rozporu s kogentními ustanoveními zákona.
31. Lze tak shrnout, že stěžovatel musel v řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání) nejprve "ubránit" samotný základ svého návrhu, který mu účastníci řízení odpírali, v dalším řízení mu bylo na základě revizního znaleckého posudku přiznáno částečné plnění ve výši 44 000 Kč, avšak na nákladech řízení mu byla pravomocně uložena povinnost zaplatit celkem 83 634,70 Kč. Důsledkem toho, že se stěžovatel domáhal svého zákonného a existujícího práva na náhradu škody v podobě tzv. obchodního znehodnocení vozidla (byť ve výši neodpovídající závěrům revizního znaleckého posudku) je situace, kdy "skončil" s reálnou ztrátou takřka 40 000 Kč. Výklad a použití zákona, který v posuzovaném případě zvolily soudy, zakládá extrémní rozpor napadených rozhodnutí s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Touto vadou jsou stiženy všechny stěžovatelem napadené nákladové výroky rozsudku okresního soudu, resp. se reflektují také do IV. výroku usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
32. Ústavní soud uzavírá, že soudy svým postupem nerespektovaly ústavní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) a porušily tím právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
33. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, proto jí vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí ve shora uvedených nákladových výrocích zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu