ECLI:CZ:US:2021:3.US.3877.19.1
sp. zn. III. ÚS 3877/19
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ČEPS, a. s., sídlem Elektrárenská 774/2, Praha 10 - Michle, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti I. a III. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2019 č. j. 32 Cdo 2249/2019-99 a IV. a V. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. června 2018 č. j. 16 C 156/2017-44, za účasti Nejvyššího soudu a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OTE, a. s., sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Janem Vaníčkem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení specifikovaných výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka, jejímž předmětem podnikání je distribuce elektřiny, se u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejší účastnici jako operátorovi trhu zaplacení částky 45 742 796,81 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že vedlejší účastnice se o uvedenou částku na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatila, neboť v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 od stěžovatelky vybírala bez právního důvodu část složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů podle §13 odst. 1 a §28 odst. 5 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 165/2012 Sb."). Obvodní soud řízení zastavil (I. výrok) a rozhodl o postoupení věci Energetickému regulačnímu úřadu (II. výrok). Dalším výrokem zamítl námitku dříve zahájeného řízení o téže věci vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 218/2017, uplatněnou vedlejší účastnicí dne 7. 5. 2018 (III. výrok). Též rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (napadený IV. výrok) a o tom, že po právní moci tohoto usnesení se stěžovatelce vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 016 279,44 Kč (napadený V. výrok).
3. Obvodní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nejde o spor nebo jinou věc vyplývající z poměrů soukromého práva a že tedy ve věci není dána pravomoc civilních soudů podle §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Spory týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů podle §52 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. a podle §17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), má pravomoc rozhodovat Energetický regulační úřad. Rozhodnutí o nákladech řízení obvodní soud odůvodnil tím, že stěžovatelka podala žalobu za situace, kdy nebyla dána pravomoc civilních soudů k projednání a rozhodnutí věci, čímž zavinila zastavení řízení. O stěžovatelkou zaplaceném soudním poplatku rozhodl podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, když stěžovatelce vrátil soudní poplatek, snížený o 20 %, když k zastavení řízení došlo před prvním jednáním.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 1. 2019 č. j. 15 Co 355/2018-57 usnesení obvodního soudu změnil tak, že se řízení nezastavuje a věc se nepostupuje Energetickému regulačnímu úřadu. Na rozdíl od obvodního soudu městský soud dospěl k tomu, že byla dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 32 Cdo 4755/2017 a ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 23 Cdo 4165/2017 uvedl, že předmětem sporu je tvrzený závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, jenž sám o sobě není vztahem založeným na základě zákona č. 165/2012 Sb. nebo týkajícím se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.
5. Proti usnesení městského soudu podala vedlejší účastnice dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud tak, že usnesení městského soudu změnil tak, že usnesení obvodního soudu v I., II. a IV. výroku potvrdil; usnesení obvodního soudu změnil v V. výroku tak, že se stěžovatelce vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 645 942,40 Kč (napadený I. výrok). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (napadený III. výrok).
6. Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. Konf 45/2017, z něhož vyplývá, že pravomoc Energetického regulačního úřadu podle §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě tohoto zákona. Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že rozhodnutí zvláštního senátu mají právní účinky jak inter partes, tak erga omnes, a jsou tak závazná nejen pro účastníky daného řízení, ale dopadají na všechny obdobné případy. Na závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí, které představovalo změnu v judikatuře zvláštního senátu, přitom Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi reagoval; k tomu odkázal na své usnesení ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. 23 Cdo 4291/2017, jež se týkalo obdobné věci mezi týmiž účastníky řízení, a v němž bylo uvedeno, že právní kvalifikace žalované pohledávky jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nevyjímá spor, jehož samotným základem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem č. 165/2012 Sb., z pravomoci Energetického regulačního úřadu. Za překonaná přitom Nejvyšší soud v tomto usnesení výslovně označil některá svá dřívější rozhodnutí, z nichž v nynější věci vycházel městský soud. Rozhodnutí městského soudu tak nebylo správné, neboť městský soud se při řešení otázky procesního práva, na níž spočívalo rozhodnutí ve věci, odchýlil od změněné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Skutečnost, že k této změně došlo až následně a že městský soud nemohl vzhledem k časovým souvislostem dost dobře včas postřehnout ani změnu v judikatuře zvláštního senátu, byla nerozhodná.
7. K rozhodnutí obvodního soudu o vrácení části stěžovatelkou uhrazeného soudního poplatku Nejvyšší soud uvedl, že postup podle §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, dle něhož měl být stěžovatelce vrácen soudní poplatek snížený o 20 %, byl správný, obvodní soud nicméně chybně vypočetl konkrétní částku, která měla být stěžovatelce vrácena.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podáním žaloby k soudu postupovala dle v dané době aktuální judikaturní praxe, která se jednoznačně přikláněla k názoru, že pro rozhodování daného typu sporů jsou příslušné civilní soudy. Došlo-li v mezidobí ke změně této praxe, nemělo to jít stěžovatelce k tíži a měl jí být vrácen uhrazený soudní poplatek v plné výši; rovněž jí neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice.
9. Neměl-li obvodní soud pravomoc projednat a rozhodnout předmětný spor, neměl dle stěžovatelčina přesvědčení pravomoc vyměřit soudní poplatek a již vůbec ne poté, co došlo k zastavení řízení, stěžovatelce vrátit pouze jeho část. Poplatková povinnost stanovená zákonem o soudních poplatcích je dle stěžovatelky nerozlučně spjata zároveň se závěrem o pravomoci soudu k projednání věci v občanském soudním řízení, přičemž řízení ve věcech, v nichž není dána pravomoc soudu, poplatkové povinnosti podléhat nemohou. Platí-li zásada "soud zná právo", pak z této zásady lze dovodit i závěr, že soud zná svoji pravomoc vymezenou zákonnými předpisy. V případě, že pravomoc soudu není dána, náklady vzniklé v souvislosti s pouhým rozhodnutím o zastavení řízení by měly být minimální; jakoukoliv logiku tak postrádá postup, kdy je i přes uvedené následně žalobci vrácena pouze část zaplaceného soudního poplatku, ve stěžovatelčině případě navíc představující vysokou částku. Postup obvodního soudu byl nadto vadný též v tom, že řízení nezastavil bezodkladně, když nejenže vyměřil soudní poplatek, ale vydal též platební rozkaz, který byl odporem podaným vedlejší účastnicí zrušen; až poté soud naznal, že není dána jeho pravomoc a řízení zastavil.
10. K soudy stanovené povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady nalézacího a dovolacího řízení stěžovatelka namítá, že změna rozhodovací praxe zvláštního senátu byla zcela převratná a nepředvídatelná, a představuje tak mimořádnou okolnost, pro niž je namístě použití §150 občanského soudního řádu. Dle stěžovatelky v posuzované věci nešlo o běžnou změnu judikatury, ale s ohledem na "precedenční" povahu rozhodnutí zvláštního senátu lze situaci srovnat se změnou právní úpravy s nepřípustnými retroaktivními účinky. Stěžovatelka jednala dle svého přesvědčení v souladu s odbornou péčí a dle tehdejší jednoznačné rozhodovací praxe soudů, a je proto absurdní, aby byla zatížena povinností hradit druhé straně sporu náklady řízení.
11. Sdělením doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2020 stěžovatelka informovala o vydání usnesení městského soudu ze dne 21. 7. 2020 č. j. 55 Co 199/2020-382 v souvisejícím soudním sporu, jehož zahájení mělo mít za následek, že stěžovatelka byla nucena uplatnit svůj nárok žalobou proti vedlejší účastnici v nyní posuzovaném řízení. Uvedeným usnesením městský soud změnil usnesení obvodního soudu v části týkající se výše vráceného soudního poplatku z důvodu zastavení řízení a rozhodl o jeho vrácení v plné výši. Dle městského soudu v případě, že soud dospěje k závěru, že není ve věci dána jeho pravomoc, řízení zastaví, aniž by vybral soudní poplatek; je-li poplatek na základě chybné výzvy již vybrán, má soud povinnost postupovat podle §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích a rozhodnout o vrácení soudního poplatku v plné výši. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že není přijatelné, aby Ústavní soud považoval popsanou existenci dvou protichůdných výkladů za ústavně souladnou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jsou přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatelky
13. Ústavní soud vyzval účastníky řízení i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k věci. Vzhledem k tomu, že se ústavní stížnost soustředí výhradně na procesní rozhodnutí soudů o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci, která byla přiložena k ústavní stížnosti, upustil Ústavní soud od vyžádání spisu sp. zn. 16 C 156/2017, který byl obvodním soudem postoupen Energetickému regulačnímu úřadu.
14. Nejvyšší soud uvedl, že zákon o soudních poplatcích váže vznik povinnosti žalobce k zaplacení soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně na okamžik podání žaloby, bez ohledu na to, jak o ní bude rozhodnuto, případně jak bude následně řízení probíhat, tedy i bez ohledu na to, zda a z jakých důvodů bude řízení zastaveno. Není-li soudní poplatek zaplacen a řízení je zastaveno právě z tohoto důvodu, poplatková povinnost zaniká. Pro jiný případ zastavení řízení zákon zánik poplatkové povinnosti a tudíž vznik povinnosti soudu vrátit celý zaplacený soudní poplatek nestanoví. Naopak v případě zastavení řízení z jiných důvodů stanoví v §10 odst. 3 výslovně, že se vrací soudní poplatek snížený o 20 %. Soudům totiž vznikají nezanedbatelné náklady i v případech, kdy je soudní řízení zastaveno před prvním jednáním, a účelem tzv. manipulačního poplatku je tyto náklady pokrýt. Nejvyšší soud dále uvádí, že kdyby měla obstát stěžovatelčina argumentace, že ve věci, jejíž projednání a rozhodnutí není v pravomoci soudu, soud nemá pravomoc ani vybírat soudní poplatek, pak by soud vlastně nemohl rozhodovat ani o tom, že není dána jeho pravomoc. Platná právní úprava však předpokládá, že o podané žalobě soud musí rozhodnout i v takovém případě, a tudíž předpokládá vznik určitých nákladů s tím spojených, na jejichž úhradě se má podílet ten, kdo takové řízení vyvolal. Za opodstatněné pak Nejvyšší soud nepovažoval ani stěžovatelčiny námitky proti rozhodnutí o její povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Je pravdou, že v průběhu řízení došlo ke změně rozhodovací praxe zvláštního senátu. Argumentaci stěžovatelky, že v době podání žaloby byla judikatura zcela jasná, však Nejvyšší soud označil za nepřesnou a zavádějící. V rozhodné době totiž neexistovala judikatura Nejvyššího soudu ani zvláštního senátu, která by řešila pravomoc soudu k projednání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení speciálně v tomto typu sporu. Obecná judikatura tu sice byla, odvolací soudy však již tehdy nezřídka řízení zastavovaly - k tomu Nejvyšší soud odkázal na několik dřívějších konkrétních rozhodnutí, v nichž byla stěžovatelka účastníkem na straně žalované, a tudíž jí tato rozhodovací praxe musela být známa. Především však změna rozhodovací praxe není dle Nejvyššího soudu důvodem pro použití §150 občanského soudního řádu, přičemž uvedený závěr se plně uplatní i na rozhodnutí zvláštního senátu, jež mají "precedenční" povahu. Nejvyšší soud zde poukázal na své předchozí závěry týkající se nálezové judikatury Ústavního soudu, k níž bylo uvedeno, že její obecný dosah vylučuje, aby mohla představovat okolnost, která může mít vliv na rozhodování o nákladech řízení v režimu §150 občanského soudního řádu. Nejde totiž o specifické okolnosti konkrétního případu, opodstatňující výjimečný postup vůči určité osobě, nýbrž o typovou situaci, do níž se dostane každý účastník řízení s totožným či obdobným předmětem sporu.
15. Obvodní soud možnosti vyjádřit se nevyužil.
16. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření omezila pouze na tu část stížnostní argumentace, jež se týkala nákladových výroků, neboť rozhodnutí o vrácení soudního poplatku se nijak nedotýká jejích práv a povinností. Vedlejší účastnice poukázala na zdrženlivý přístup Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení s tím, že v posuzované věci nenastal důvod, aby Ústavní soud k přezkumu přistoupil. Napadená rozhodnutí, která konstatovala zavinění stěžovatelky na zastavení řízení, jsou dle vedlejší účastnice v souladu s rozhodovací praxí vrcholných soudů. Shodně s obsahem vyjádření Nejvyššího soudu vedlejší účastnice též vyjadřuje názor, že změna judikatury, a to ani judikatury zvláštního senátu, není důvodem pro použití §150 občanského soudního řádu. Ústavní stížnost by proto měla být, přinejmenším v části směřující proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
17. Stěžovatelka v zaslané replice reagovala pouze na vyjádření Nejvyššího soudu. Zopakovala, že soud je povinen zkoumat splnění podmínek řízení kdykoliv v průběhu řízení, tedy již od okamžiku doručení žaloby, nikoliv až od okamžiku uhrazení soudního poplatku. Zjistí-li soud nedostatek pravomoci a řízení zastaví ještě před vyměřením soudního poplatku, poplatková povinnost žalobce netíží; zjistí-li však soud svou pravomoc až po uhrazení soudního poplatku, je žalobce bezdůvodně znevýhodněn nevrácením celého poplatku. Dle stěžovatelky tak zde vznikají dvě nerovné kategorie žalobců, a to pouze v důsledku vadného postupu soudu. Stěžovatelka v obecné rovině souhlasí s důvodností existence tzv. manipulačního poplatku za řízení zastavená z důvodu nedostatku pravomoci, jde však pouze o úvahy de lege ferenda, neboť současný sazebník soudních poplatků žádnou na popsanou situaci použitelnou položku neobsahuje. Kdyby pak měl soudní poplatek představovat pouze manipulační poplatek za náklady soudu spojené se zastavením řízení, pak je nutno považovat poplatek stanovený dle žalované částky, která byla v posuzované věci velmi vysoká, za zjevně nepřiměřený. K problematice náhrady nákladů řízení stěžovatelka uvedla, že se již nebude vyjadřovat a vyčká na rozhodnutí Ústavního soudu.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
18. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv a poté, co se seznámil s obsahem vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice řízení a replikou stěžovatelky, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, a ústavní stížnost proto není důvodná.
19. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. Žádného takového pochybení se však soudy v posuzované věci nedopustily.
V. a) Rozhodnutí o vrácení soudního poplatku
20. Stanovení a povinnost úhrady soudního poplatku je nedílnou součástí rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud při přezkumu této problematiky ustáleně postupuje zdrženlivě, neboť jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, jde vůči předmětu řízení o podružnou záležitost, která zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ovšem ani tento rozdílný přístup není neomezený - rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení a ústavněprávních rozměrů může postup obecného soudu dosáhnout například tehdy, byl-li v procesu výkladu a použití příslušných zákonných ustanovení obsažen prvek libovůle, svévole nebo je-li výsledné rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [za všechny srov. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].
21. Stěžovatelčina argumentace směřující proti těm výrokům rozhodnutí obvodního soudu a Nejvyššího soudu, jimiž bylo rozhodováno o vrácení soudního poplatku, vychází z přesvědčení, že poplatková povinnost stanovená zákonem o soudních poplatcích je nerozlučně spjata se závěrem o pravomoci soudu k projednání věci v občanském soudním řízení; řízení ve věcech, v nichž není dána pravomoc soudu, naopak jakékoliv poplatkové povinnosti dle stěžovatelky podléhat nemohou.
22. Nutno přiznat, že zákon o soudních poplatcích neposkytuje jasnou odpověď, jak postupovat v situaci, kdy po zaplacení soudního poplatku žalobcem soud dospěje k závěru, že ve věci není dána jeho pravomoc věc projednat a rozhodnout, a řízení z toho důvodu zastaví. Důsledkem uvedeného jsou rozdílné právní názory zastávané v rozhodovací praxi obecných soudů, na které poukazuje i sama stěžovatelka v ústavní stížnosti. Dle prvého z nich v případě, že soud dospěje k závěru o nedostatku své pravomoci, je povinen řízení zastavit, aniž by vybral soudní poplatek. K tomuto právnímu názoru se přihlásil městský soud kupříkladu v usnesení ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. 62 Co 175/2015 nebo ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. 55 Co 199/2020 (na něj odkazuje sama stěžovatelka). Městský soud v posléze uvedeném usnesení uvedl, že v případě, že byl soudní poplatek již vybrán, soud rozhodne o vrácení soudního poplatku v plné jeho výši, neboť pro jeho vyměření nebyl dán zákonný důvod, tedy povinnost zaplatit ho byla uložena tomu, kdo k jeho zaplacení nebyl povinen. Naproti tomu obvodní soud a Nejvyšší soud v nynější věci zdůraznily regulační funkci soudního poplatku a přiklonily se k postupu podle §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, dle něhož soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení snížený o 20 %, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním.
23. K popsanému judikaturnímu rozkolu se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 124/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), který se týkal taktéž problematiky vracení soudního poplatku poté, co bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, a věc byla postoupena Energetickému regulačnímu úřadu. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti však v odkazovaném nálezu nebyl samotný postup soudů podle §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, nýbrž k tomu přistoupivší specifická skutečnost, která podání žaloby k soudu zapříčinila, spočívající v chybném postupu Energetického regulačního úřadu, který nejprve věc odložil z důvodu vlastní věcné nepříslušnosti. K samotné existenci popsaných protichůdných právních názorů Ústavní soud naopak uvedl, že základ neshody mezi obecnými soudy spočívá v odlišném výkladu podústavního práva, jehož interpretace do pravomoci Ústavního soudu nespadá.
24. Mezi principy právního státu lze řadit mimo jiné i princip právní jistoty a předvídatelnosti práva, z čehož plyne též požadavek shodného výkladu zákona ve srovnatelných případech; v tom se zobrazuje - kromě právní jistoty - i ústavní princip rovnosti [k tomu srov. nález ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11 (N 89/65 SbNU 203)]. Judikatura Ústavního soudu je nicméně ustálena na názoru, že rovnost a předvídatelnost nelze vnímat absolutně. I dvě rozdílná řešení v rovině podústavního práva v téže věci mohou být ústavně souladná, jsou-li zároveň racionálně odůvodněna a neocitá-li se ani jedno z nich v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
25. Stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že postup soudu, který v případě zastavení řízení z důvodu chybějící pravomoci vrátí pouze část zaplaceného soudního poplatku, musí vždy nutně představovat porušení ústavně zaručených práv poplatníka. V situaci, kdy zákon, jak je výše popsáno, výslovně nestanoví, jak při zastavení řízení pro nedostatek pravomoci naložit se zaplaceným soudním poplatkem, respektive nestanoví, zda má být žalobci vrácen soudní poplatek v plné výši či pouze jeho část, přičemž na základě formulace příslušných zákonných ustanovení nelze zcela vyloučit ani jedno z nabízejících se řešení, mohou z ústavněprávního pohledu obstát obě tato řešení, jsou-li zároveň racionálně odůvodněna. Přiklonily-li se proto soudy v nynější věci k právnímu názoru, dle kterého je namístě použití §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a vrácení soudního poplatku sníženého o 20 %, když k zastavení řízení došlo před prvním jednáním, nepředstavuje tento postup, v judikaturní praxi obecných soudů nadto nikoliv ojedinělý, sám o sobě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
26. Je sice pravdou, že odůvodnění usnesení obvodního soudu v části týkající se rozhodnutí o vrácení části soudního poplatku není nijak rozsáhlé, což lze ostatně vztáhnout i na příslušnou část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Z obou napadených rozhodnutí se však zcela jasně podává, jakými úvahami se soudy při rozhodování o vrácení zaplaceného soudního poplatku řídily a v souladu se kterým zákonným ustanovením postupovaly. Není rovněž bez významu, že stěžovatelka v dovolacím řízení nevyužila možnosti vyjádřit se k dovolání vedlejší účastnice a přednést Nejvyššímu soudu argumenty podporující vlastní pohled na věc, ačkoliv si musela být vědoma toho, že je zde přinejmenším možnost, že se Nejvyšší soud na rozdíl od městského soudu přikloní k názoru přijatému obvodním soudem, jeho rozhodnutí ve věci samé potvrdí a posoudí proto též správnost jeho rozhodnutí o vrácení soudního poplatku. Zůstala-li tedy stěžovatelka v dovolacím řízení pasivní, nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že nepovažoval za nezbytné odůvodnit své rozhodnutí o vracení části soudního poplatku zevrubnějším způsobem.
27. Ve shodě s odkazovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 124/20 Ústavní soud dodává, že jeho rezervovaný postoj nelze směšovat s podporou přetrvávajícího judikaturního rozkolu; řešení této nejednoty v rozhodování však nadále zůstává v prvé řadě úkolem obecných soudů.
V. b) Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice
28. Druhá část stížnostní argumentace směřuje proti rozhodnutí soudů o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici náklady nalézacího a dovolacího řízení. Svůj nesouhlas stěžovatelka staví na tvrzení, že - stručně shrnuto - změna judikatury zvláštního senátu měla s ohledem na svá specifika představovat důvod pro použití §150 občanského soudního řádu, na jehož základě stěžovatelka měla být osvobozena od povinnosti hradit náklady v řízení úspěšné vedlejší účastnici.
29. Ústavní soud připomíná svůj již výše zdůrazněný zdrženlivý přístup, jenž zastává vůči přezkumu nákladových výroků obecných soudů. K §150 občanského soudního řádu pak ustáleně judikuje, že jeho použití je především na úvaze samotného soudu. Tzv. moderační oprávnění obsažené v tomto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla, podle něhož nese náklady ten z účastníků řízení, jenž nebyl ve věci úspěšný. Chce-li se soud od tohoto pravidla odchýlit a z důvodů hodných zvláštního zřetele upravit nákladový výrok jinak, musí svůj postup pečlivě odůvodnit. Nespatřuje-li naopak ve věci takové důvody, nelze jej k tomuto postupu nutit; jinými slovy, nejde o takové ustanovení zákona, které by bylo nárokové povahy (srov. kupř. usnesení ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1638/18).
30. Okruh důvodů, na něž by bylo možno §150 občanského soudního řádu použít, sice není nijak omezen, nicméně jak vyplývá z povahy předmětného ustanovení, soud by podle něj měl postupovat pouze v mimořádných případech. Tyto mimořádné okolnosti spočívají typicky v majetkových poměrech účastníků řízení, v okolnostech, které vedly k uplatnění nároku, v chování účastníka v průběhu sporu a tak podobně (viz např. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 267/15). V posuzované věci stěžovatelka spatřuje důvod pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů vedlejší účastnici ve změně judikatury zvláštního senátu, k níž došlo rozhodnutím sp. zn. Konf 45/2017. Tato změna měla být dle stěžovatelky nepředvídatelná, přičemž se s ohledem na "precedenční" závaznost rozhodnutí zvláštního senátu blížila spíše změně právní úpravy s nepřípustnými retroaktivními účinky.
31. K povaze zvláštního senátu zřízeného podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 33/18. Poukázal v něm na to, že zvláštní senát "není označen jako soud, ani není součástí soustavy soudů, jak dokládá čl. 91 odst. 1 Ústavy. Není ani obsažen v jiných ustanoveních Ústavy [kromě zcela obecné zmínky v čl. 87 odst. 1 písm. k) in fine a v čl. 87 odst. 3 písm. b) in fine] nebo v jiném ústavním zákoně. Stojí stejně jako Ústavní soud mimo soustavu ostatních soudních orgánů. Zvláštní senát je nicméně složen ze soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu a řízení vede postupem stanoveným zákonem č. 131/2002 Sb., s podpůrným užitím části třetí hlavy první soudního řádu správního. A podle §2 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. platí, že působení ve zvláštním senátu a jeho činnost je výkonem soudnictví. Nabízí se tedy otázka, zda jde či nejde o soud ve smyslu čl. 81 a 82 Ústavy."
32. Ústavní soud v odkazovaném nálezu dospěl k závěru, že bylo možno analogicky vyjít z předchozí judikatury, a to z nálezu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 11/04, kde se mimo jiné uvádí, že "čl. 81 a 82 Ústavy lze vykládat jako institucionální záruky materiálně chápaného výkonu soudní moci, a proto z hlediska práva na spravedlivý proces není nezbytné, aby ve všech případech byl soudem ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny výhradně orgán začleněný do soustavy obecných soudů, avšak musí jít o orgán nezávislý, jehož členové disponují nezávislostí a nestranností při svém rozhodování. Dále musí mít nepodmiňovaný přístup ke zkoumání všech relevantních aspektů věci (skutkových i právních) a musí respektovat základní zásady spravedlivého procesu (...), přičemž vykonatelné rozhodnutí již nelze dalším mocenským aktem zvrátit (vymezení soudnictví v materiálním smyslu)." V právě citovaném nálezu se Ústavní soud přiklonil k materiálnímu pojetí pojmu "soud", byť šlo o oblast přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy. Uvedený závěr však bylo možno dle Ústavního soudu uplatnit i vůči čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudem tak zjevně může být i orgán stojící mimo soustavu soudů, nemusí ani být jako soud výslovně označen, stěžejní však je, aby splňoval všechny obsahové atributy nezávislosti. Na základě uvedeného pak Ústavní soud uzavřel, že těmto kritériím zvláštní senát zřízený podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů vyhovuje (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 33/18).
33. Jistá podobnost mezi zvláštním senátem a Ústavním soudem pak nespočívá pouze v tom, že oba tyto orgány stojí mimo soustavu soudů. Dalším společným rysem je povaha jejich rozhodnutí. Podle 89 odst. 2 Ústavy jsou "[v]ykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu ... závazná pro všechny orgány i osoby." Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů přisuzuje rozhodnutím zvláštního senátu obdobné účinky, když v §5 odst. 5 uvádí, že "[p]ravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy." Uvedené reflektoval Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře, dle níž nerespektování závazného právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí zvláštního senátu vyvolává stejné důsledky, jež se pojí s nerespektováním závaznosti nálezů Ústavního soudu, tedy porušení principu rovnosti a dotčení v právní jistotě občanů [srov. nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1743/10 (N 234/59 SbNU 379)]. Na tuto společnou vlastnost rozhodnutí zvláštního senátu a nálezů Ústavního soudu, jež spočívá v jejich obecné závaznosti, poukázaly ostatně Nejvyšší soud i vedlejší účastnice ve svých vyjádřeních.
34. Posouzením otázky procesního práva, zda lze úspěšně tvrdit existenci okolností hodných zvláštního zřetele z důvodu změny judikatury Ústavního soudu, se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval Nejvyšší soud. Namátkou lze zmínit usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 32 Cdo 779/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), v němž konstatoval, že "z judikaturně dovozené charakteristiky typu okolností, jež lze (a je třeba) brát na zřetel při úvaze o možnosti aplikace §150 o. s. ř., je zřejmé, že změna právní úpravy, tedy též ta, k níž došlo v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu, takto nastaveným kritériím neodpovídá. Nejde tu o specifické okolnosti konkrétního případu, opodstatňující výjimečný přístup vůči určité osobě, nýbrž o typovou situaci, do níž se dostane každý účastník řízení s totožným či obdobným předmětem."
35. Na shora uvedené Nejvyšší soud navázal v usnesení ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1040/2015 či ze dne 8. 2. 2018 sp. zn. 25 Cdo 6110/2017, v nichž dospěl k závěru, že ani změna judikatury provedená nálezem Ústavního soudu, jenž jej nevydal v postavení tzv. negativního zákonodárce, nepředstavuje sama o sobě okolnost odůvodňující použití §150 občanského soudního řádu. Závěry posléze uvedeného usnesení Nejvyššího soudu byly aprobovány též Ústavním soudem v usnesení ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2529/18, v němž bylo konstatováno, že Krajský soud v Ostravě postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, založil-li původně své rozhodnutí o použití §150 občanského soudního řádu pouze na změně judikatury Ústavního soudu; upustil-li pak při novém rozhodování o nákladech řízení od použití moderačního práva, nebylo mu naopak z hlediska ústavnosti co vytknout.
36. Není-li tedy změna judikatury Ústavního soudu považována za okolnost, jež by mohla být sama o sobě důvodem hodným zvláštního zřetele podle §150 občanského soudního řádu, tedy důvodem pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi řízení, nespatřuje Ústavní soud důvod, proč by mělo být ke změně judikatury zvláštního senátu, které zákon přiznává obdobné účinky, přistupováno odlišně.
37. Z právě řečeného tak vyplývá, že ani druhá část stěžovatelčiny argumentace, dle níž je nutno spatřovat důvod pro použití §150 občanského soudního řádu právě ve zvláštní povaze rozhodnutí zvláštního senátu, jež spočívá v jejich "precedenční" závaznosti, nemůže být úspěšná. Ústavní soud připouští, že změna rozhodovací praxe obecně již ze své podstaty obsahuje prvek překvapivosti a pro účastníka řízení je v zásadě nepředvídatelná, §150 občanského soudního řádu však zjevně cílí na odlišné případy, jež mají původ zejména v konkrétních okolnostech věci a v konkrétních poměrech účastníka řízení. Ničeho z toho se však stěžovatelka nedovolává.
VI. Závěr
38. Ústavní soud uzavírá, že napadeným IV. a V. výrokem usnesení obvodního soudu ani I. a III. výrokem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu