ECLI:CZ:US:2021:3.US.939.21.1
sp. zn. III. ÚS 939/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., zastoupeného JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 292, Litvínov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2020 sp. zn. 96 Co 233/2020-896 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. července 2020 č. j. 18 P 3/2014-792, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a V. M. a nezletilého J. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného (I. výrok) a byl změněn běžný styk stěžovatele s nezletilým vedlejším účastníkem tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každý lichý víkend od pátku, kdy ho vyzvedne ze školy po vyučování, do neděle 12:00 hodin, kdy nezletilého předá v bydlišti první vedlejší účastnice (matky). Tím byl změněn a doplněn rozsudek okresního soudu ze dne 22. 6. 2017 č. j. 18 P 3/2014-478 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 5. 2018 č. j. 13 Co 519/2017-550 (III. výrok) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že I. a III. výrok rozsudku okresního soudu potvrdil, II. výrok změnil potud, že stěžovatel po ukončení styku nezletilého první vedlejší účastnici předá v neděli v 15:30 hodin (I. a II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Krajský soud po doplnění dokazování dospěl stejně jako okresní soud k závěru, že ve věci nebyla shledána změna ve skutečnostech podstatných pro stanovení výživného, která by odůvodňovala snížení výživného stěžovatele pro nezletilého. Příjmy stěžovatele se zásadním způsobem od posledního rozhodování soudu nezměnily, naopak mu od září 2019 ubyla jedna vyživovací povinnost k zletilému synovi ve výši 5 500 Kč měsíčně. Příjmy první vedlejší účastnice vzrostly, navíc má příjem z pronájmu nemovitostí. Vzrostly však rovněž potřeby nezletilého, který je od září 2019 studentem víceletého gymnázia. Stanovené výživné ve výši 4 500 Kč tak bylo dle obou soudů odpovídající současným potřebám nezletilého i majetkovým a osobním poměrům rodičů. Výrok o změně úpravy běžného styku krajský soud změnil pouze v čase ukončení styku v neděli. Jinak se ztotožnil s okresním soudem, když konstatoval, že nezletilý je již ve věku 13 let, tedy v období dospívání, které je spojeno s obdobím určitého vzdoru, kdy zájem dětí spočívá mimo rodinu, a to u kamarádů a v zájmových aktivitách. První vedlejší účastnice má přitom problém zajistit realizaci styku nezletilého se stěžovatelem, když se tak děje částečně proti vůli nezletilého. Současná úprava styku tak již nebyla v zájmu nezletilého, přesto bylo namístě, aby se i nadále oba rodiče podíleli na jeho výchově. Za situace, kdy bylo třeba obnovit pravidelný kontakt nezletilého se stěžovatelem, shledal krajský soud stejně jako okresní soud přiměřeným stanovení styku v každém lichém týdnu od pátku do neděle; rozšíření styku by naopak pravděpodobně nezletilý nemusel akceptovat. Po obnovení pravidelných kontaktů nezletilého se stěžovatelem by pak mohlo dojít opět k navázání jejich vzájemných vztahů a k rozšíření této změněné úpravy styku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí jak proti rozhodnutí soudů o výživném, tak proti rozhodnutí o zúžení styku s nezletilým. Soudy neprovedly řádné dokazování a nezjistily žádné významné okolnosti odůvodňující potřebu zúžení styku - tu odůvodnily pouze přáním nezletilého, o jehož věrohodnosti však lze pochybovat. Stěžovatel vznáší řadu výhrad vůči jednotlivým důvodům, na nichž je založeno rozhodnutí o styku, a označuje je za nedostatečné. Obdobné námitky směřující proti rozsahu dokazování i způsobu odůvodnění pak vznáší též vůči rozhodnutí soudů o výživném. Soudy zcela překvapivě ponechaly výživné v nezměněné výši, ačkoliv bylo prokázáno, že první vedlejší účastnice má mnohonásobně vyšší příjmy a poměry na straně stěžovatele se změnily. Závěrem stěžovatel namítá porušení práva na zákonného soudce, když tvrdí, že v řízení před okresním soudem došlo k náhlé změně soudce zpravodaje; soudkyni, jež vedla opatrovnické řízení od jeho počátku, nahradila v tomto řízení soudkyně jiná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
8. O to zdrženlivěji Ústavní soud přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí v rodinných věcech. Tato zdrženlivost se odráží mimo jiné v tom, že ve věcech upravených v druhé části zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Žádného takovéhoto pochybení se však soudy v posuzované věci nedopustily.
9. Ústavní soud předně nepřehlédl, že z napadeného rozhodnutí krajského soudu nevyplývá, že by stěžovatel vznesl námitku porušení práva na zákonného soudce již ve svém odvolání a že by krajskému soudu umožnil se jí zabývat, přičemž ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí opak. Vznáší-li ji proto poprvé až nyní, nezbývá Ústavnímu soudu než takovou námitku - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - odmítnout jako materiálně nepřípustnou.
10. Se zbývajícími námitkami se pak Ústavní soud neztotožňuje. Z obou napadených rozhodnutí se totiž podává, že v řízení bylo provedeno dostatečné dokazování, které soudy opravňovalo k přijetí stěžovatelem nyní rozporovaných závěrů. Soudy podrobně zkoumaly majetkové i osobní poměry obou rodičů, přičemž jejich závěr, že ve věci nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala potřebu změny dosavadní úpravy výživného, je s ohledem na v řízení učiněná zjištění logický a je řádně zdůvodněn. Totéž platí o rozhodnutí soudů, jimiž došlo k zúžení styku stěžovatele a nezletilého. Nezletilý byl v průběhu řízení opakovaně slyšen, přičemž své stanovisko k možné budoucí úpravě styku vyjádřil zcela jasně a opakovaně; konkrétně se vyjadřoval též k tomu, z jakých důvodů mu stávající režim styku nevyhovuje a proč by si přál trávit u stěžovatele méně času. Založily-li proto soudy svůj závěr o tom, že je v zájmu nezletilého rozhodnout o zúžení styku, převážnou měrou na takto zřetelně vyjádřeném přání nezletilého, jež bylo nadto podpořeno stanoviskem opatrovníka, přičemž dále zohlednily též to, že realizaci styku ve stávajícím rozsahu stejně nebylo možno již delší dobu pro nesouhlas nezletilého zajistit, nelze v jejich postupu spatřovat jakékoliv pochybení, natožpak pochybení ústavněprávních rozměrů.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu