ECLI:CZ:US:2021:4.US.1190.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1190/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Serhije Dorošuka, zastoupeného JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem, sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2021 č. j. 4 As 304/2020-31 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2020 č. j. 29 A 166/2017-51, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Brna, sídlem Malinovského nám. 624/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Úřad městské části města Brna, Brno - Medlánky (dále též "stavební úřad") rozhodnutími ze dne 15. 2. 2017 č. j. MCBMED/00437/2017 a ze dne 21. 2. 2017 č. j. MCBMED/00644/2017 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle §178 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), kterého se stěžovatel dopustil z nedbalosti tím, že na podzim roku 2016 vybudoval na pozemku parc. č. X v katastrálním území Medlánky jímku na odpadní vody na vyvážení bez územního souhlasu, případně územního rozhodnutí stavebního úřadu. Konkrétně byla použita plastová jímka o objemu 10 m3 a vnějších rozměrech: průměr 2,7 m, výška 2,0 m. Za toto jednání uložil stavební úřad stěžovateli podle §178 odst. 3 písm. c) stavebního zákona pokutu ve výši 25 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady správního řízení v paušální částce 1 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 1. 6. 2017 č. j. MMB/0161469/2017 zamítl odvolání stěžovatele a napadená rozhodnutí potvrdil.
4. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud shledal, že v posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatel neprováděl žádné opravy či jinou údržbu původní odpadní jímky, ale naopak tuto původní betonovou jímku odstranil a nahradil ji plastovou jímkou o větším objemu. Jednání stěžovatele tedy nelze klasifikovat jako provádění udržovacích prací, neboť šlo o umístění výrobku plnícího funkci stavby podle §2 odst. 3 stavebního zákona, pro jehož umístění si byl stěžovatel povinen opatřit územní rozhodnutí nebo územní souhlas (§76 odst. 1 stavebního zákona). Správní orgány, jakož i krajský soud, tedy dospěly ke správnému závěru, že stěžovatel se dopustil předmětného přestupku. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s námitkou stěžovatele, že stavební úřad postupoval v rozporu s §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nicméně uvedené pochybení spočívající v neseznámení stěžovatele s dodatečným doplněním spisového materiálu nemělo mít v posuzovaném případě vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Uvedené listiny totiž obsahují pouze informace veřejně dostupné na webových stránkách Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, které však nebyly nijak použity v rozhodnutích správních orgánů o spáchání přestupku. Nejvyšší správní soud též dospěl k závěru, že není a priori v rozporu se zákonem, používaly-li správní orgány při stanovení výše sankce za přestupek metodickou pomůcku v podobě "bodového systému", který stanovil váhu jednotlivých zákonných kritérií podle §12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a dále upřesnil typové okolnosti hodnocené uvnitř každého kritéria. Takový nástroj umožňuje správnímu orgánu objektivizovat úvahy o výši trestu a náležitě je odůvodnit. Nejvyšší správní soud konečně uzavřel, že ačkoli krajský soud nesprávně uvedl, že nemohl přihlédnout k argumentaci uvedené v doplnění žaloby a v replice z důvodu jejich pozdního podání, současně se vypořádal s tvrzeními stěžovatele v těchto podáních obsaženými, která představovala rozvinutí již v žalobě uplatněných bodů, pročež výše nastíněný nepřesný závěr krajského soudu nemá vliv na zákonnost posouzení věci samé.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že závěry o jeho vině vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a spočívají na nesprávném právním posouzení věci, čímž došlo ke zkrácení jeho práv. K otázce naplnění či nenaplnění znaků přestupku stěžovatel trvá na tom, že se přestupkového jednání nedopustil ani dopustit nemohl, neboť v daném případě šlo výhradně o tzv. udržovací práce. Přesto, že správní orgány ani soudy toto tvrzení stěžovatele nevyvrátily, konstatují, že se stěžovatel přestupku dopustil, a to z nedbalosti. Stěžovatel též namítá, že se nemohl seznámit s veškerými podklady rozhodnutí. Úvaha správních soudů, zda v posuzovaném případě měla tato vada řízení za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, je ryze spekulativní, neboť soudy nemohou mít vědomost o tom, jaké důkazy by stěžovatel v reakci na nově založené podklady navrhoval a jaké další skutečnosti by ve věci uváděl. Stěžovatel též namítá, že se krajský soud nezabýval jím uváděnými argumenty v replice k vyjádření vedlejšího účastníka, což je zásadním procesním pochybením. Konečně stěžovatel nesouhlasí též se stanovenou výší sankce na základě "bodového systému", k čemuž uvádí, že nebyl-li ve vztahu k posuzované přestupkové věci zákonem definován "bodový systém" jako je tomu např. u přestupků v dopravě, pak správní orgány nejsou oprávněny takový bodový systém samy tvořit a aplikovat. Výše popsaný způsob správního trestání pak měl být správními soudy odmítnut jako nepřezkoumatelný a nezákonný.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení v posuzované věci neshledal. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se správným právním závěrem správních soudů o nutnosti jeho povinnosti opatřit si při umístění jímky územní rozhodnutí či územní souhlas, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti. Na právních závěrech správních soudů neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
12. K námitce chybného procesního postupu krajského soudu Ústavní soud shledává, že se s ním dostatečným způsobem vypořádal Nejvyšší správní soud v bodech 36 až 38 napadeného rozsudku. V této souvislosti též připomíná, že správní soudy nemusí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě či kasační stížnosti, nýbrž musí vypořádat obsah a smysl žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který stojí na stanovisku, že porušením práva na soudní ochranu není,
nebudují-li obecné soudy vlastní závěry "na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích beze zbytku naplněna.
13. Též závěr Nejvyššího správního soudu o možnosti užití tzv. "bodového systému" není neústavní, naopak jeho konstatování, že "takový nástroj umožňuje správnímu orgánu objektivizovat úvahy o výši trestu a náležitě je odůvodnit" je logický a ústavně konformní. Sankce uložená stěžovateli v posuzovaném případě se v takovém případě nedá považovat za projev libovůle správního úřadu.
14. Ústavní soud dále konstatuje, že dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. již nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu