ECLI:CZ:US:2021:4.US.2968.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2968/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem, sídlem Okružní 591/10, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2021 č. j. 11 Tdo 336/2021-4974, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2020 č. j. 5 To 7/2020-4345 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2019 č. j. 50 T 2/2019-3871, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobviněných) napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se ve stručnosti řečeno dopustil tím, že spolu s dalšími spoluobviněnými nejméně od 16. 8. 2017 do 5. 5. 2018 na území České republiky, Španělského království, Spolkové republiky Německo a Slovenské republiky, se společným záměrem získat majetkový prospěch z této činnosti, srozuměni s tím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možno volně nakládat s návykovou látkou kokain využitelnou pro toxikomanii ani s ní dále obchodovat, vědomi si skutečnosti, že příslušným zákonným povolením nedisponují, s cílem maximalizovat úspěch své činnosti a znesnadnit své odhalení a dopadení, vytvořili dobře organizovanou skupinu osob podílejících se každý svou dílčí úlohou ve výsledku společně na opakovaném a pravidelném dovozu této návykové látky ze Španělského království nebo Spolkové republiky Německo do České republiky a jejím následném prodeji, a po předchozí dohodě o způsobu vzájemné kooperace a dělbě úloh se na dosažení společného cíle vědomě jednotlivě podíleli, přičemž stěžovatel opakovaně opatřoval na území Španělského království od dosud nezjištěného zdroje drogu kokain, takto opatřený kokain sám či společně s obviněnou Z. H. dělil a balil za účelem jeho přepravy, kokain ukrýval ve vozidlech určených pro převoz drog, kokain sám či společně s jmenovanou obviněnou anebo prostřednictvím najatých kurýrů dovážel z území Španělského království nebo Spolkové republiky Německo do České republiky, na území Slovenské republiky a jinde, doprovázel kurýry řízená vozidla s drogami, jednal se zájemci o kokain a těmto předával sim karty za účelem skryté komunikace o drogách a s těmito projednával podmínky a možnosti odběru, kokain předával jeho odběratelům na území České republiky, Slovenské republiky a Spolkové republiky Německo, společně s obviněnou Z. H. nabízeli možnost dodání dalších drog (marihuany a extáze), společně s ní užíval výnosů z prodeje návykových látek.
3. Za popsané jednání byl stěžovatel podle §283 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, současně mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci týkající se mobilního telefonu v rozsudku blíže specifikovaného a dále podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku trest propadnutí věci týkající se v rozsudku konkretizovaného množství kokainu.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal odvolání jak stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných), tak příslušný státní zástupce, a to v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek zrušil ve všech výrocích týkajících se stěžovatele a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu ho nově uznal vinným skutkem, jehož popis jen dílčím způsobem upravil, když upřesnil skutek v popisu osoby vystupující pod skrytou identitou - policejního agenta s uvedením zákonných ustanovení, na základě kterých došlo k jeho činnosti v průběhu skutkového děje. Stěžovateli pak při stejné právní kvalifikaci skutku jako v rozsudku krajského soudu uložil trest odnětí svobody ve shodné výměře i stejné další tresty.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel uplatněnými námitkami sice brojil proti právnímu posouzení předmětného skutku, neboť zpochybňoval, že daný čin spáchal ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, avšak že u naplnění znaků daných kvalifikovaných skutkových podstat primárně rozporoval správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů na podkladě provedených důkazů. Zdůraznil, že jde-li o znak velkého rozsahu, stěžovatel setrvale (obdobně jak činil již při obhajobě v řízení před krajským soudem a v odvolání) namítal, že množství jím distribuované drogy bylo uměle navýšeno o množství, které prodal policejnímu agentovi, a že bylo bezpochyby prokázáno, že u tohoto policejního agenta šlo o zřejmou policejní provokaci. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že krajský soud i vrchní soud se zmíněnou námitkou podrobně zabývaly a dospěly k přesvědčivému závěru, že provedenými důkazy byla policejní provokace vyloučena. Rovněž se Nejvyšší soud na základě učiněných skutkových zjištění ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že stěžovatel daný trestný čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně (totožně jako v dovolání proti rozsudku vrchního soudu) namítá, že jeho odsouzení spočívá na nesprávném právním posouzení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a to jednak podle §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, tj. spáchání činu ve velkém rozsahu, a dále podle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, tedy spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. K uváděnému množství distribuované drogy tvrdí, že toto bylo uměle navýšeno prodejem drogy policejnímu agentovi, přestože šlo (a podle jeho názoru bylo i bezpochyby prokázáno) o zřejmou policejní provokaci. Jde-li o naplnění znaku "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech", uvádí, že v daném případě o organizovanou skupinu jít nemohlo, neboť jeho jednání chybí znak jakékoli organizovanosti, přičemž na podkladě zjištěných skutkových okolností mělo být vyhodnoceno, zda u obviněných lze nalézt znaky hierarchie a rozdělení specifických dílčích úkolů tak, aby tito tvořili funkční celek ve smyslu organizované skupiny, nebo jen obecně organizaci jako spojení více jednotlivců.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že se prokazatelně žádné trestné činnosti nedopouštěl a že dokazováním vyšlo najevo, že se v rozhodném období věnoval pouze legálnímu obchodu s ovocem. Žádost o schválení použití policejního agenta proto podle něj nebyla postavena na relevantních a pravdivých informacích. Je přesvědčen, že úkolem policejního agenta bylo především to, aby ho přiměl znovu spáchat drogový delikt a dostat jej zpět ze Španělska do České republiky. K tomu rekapituluje obsah telefonních hovorů a SMS zpráv mezi ním a policejním agentem, ze kterých podle jeho názoru vyplývá, že nechtěl v trestné činnosti pokračovat a že šlo o zneužití operativně pátracích prostředků policií. Za pochybení považuje také to, že vrchní soud nenařídil odposlech agenta, i když bylo zřejmé, že se (stěžovatel) zdržoval na území Španělského království a nespadal pod české operátory komunikačního provozu, tudíž nemohl být odposloucháván, a rovněž že o výslechu agenta v utajení nebyl nikdo z obviněných informován.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Je-li ústavní stížností napadán rozsudek krajského soudu, který byl napadeným rozsudkem vrchního soudu v celém rozsahu zrušen, tak k rozhodování o ústavní stížnosti směřující proti němu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Vrchní soud se s názorem krajského soudu o vině stěžovatele ztotožnil, pouze upravil popis skutku v tzv. skutkové větě (sub bod 2 a 4). Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů, vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci shledal, že stěžovatel svými uplatněnými námitkami primárně rozporuje správnost učiněných skutkových zjištění, přičemž takové námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. K opakované námitce policejní provokace podotkl, že provedenými důkazy bylo bezpečně vyloučeno, že by v případě použití policejního agenta v dané věci šlo o nepovolenou ingerenci státní moci ve smyslu policejní provokace, jež by pak měla za následek nesprávné zjištění množství kokainu, s nímž stěžovatel nakládal. Podle názoru Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů skutková zjištění o množství předmětné drogy učinily na podkladě pečlivého hodnocení provedených důkazů a důsledně vycházely pouze z takového množství, které bylo nepochybně prokázané. Dodal, že stěžovatel navíc prokazatelně nakládal s kokainem v množství převyšujícím 1 000 g i bez jednotlivých případů distribuce dané drogy policejnímu agentovi, a tudíž se předmětného protiprávního jednání dopustil bez pochybností ve velkém rozsahu. Námitky týkající se policejní provokace jsou tak irelevantní.
14. Podrobně se Nejvyšší soud vyjádřil také k další v ústavní stížnosti uplatněné námitce, jejímž prostřednictvím stěžovatel zpochybňuje, že čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Na základě výsledků provedeného dokazování, z nichž vyplynulo, že stěžovatel stál v čele dobře fungující skupiny, jejíž členové se na základě vzájemné dohody a přesně rozdělených úkolů podíleli na dovozu kokainu ze Španělského království a Spolkové republiky Německo do České republiky a jeho následné distribuci na území České republiky a Slovenské republiky, Nejvyšší soud uzavřel, že pojmové znaky organizované skupiny působící ve více státech byly v dané věci naplněny, neboť z vazeb mezi obviněnými nepochybně vyplynulo, že šlo o skupinu nejméně tří trestně odpovědných osob, která realizovala danou trestnou činnost kontinuálně, ve vzájemné součinnosti, plánovitě, koordinovaně a na základě určité dělby úkolů, přičemž uvedené okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost jejího úspěšného provedení. Nejvyšší soud se tedy náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozsudku krajského soudu není Ústavní soud příslušný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu