ECLI:CZ:US:2021:4.US.3080.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3080/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Andrejem Kandráčem, advokátem, sídlem Konviktská 291/24, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2021 č. j. 26 Co 189/2021-192 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. května 2021 č. j. 30 P 81/2020-165, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a L. F., nezl. J. M. a nezl. T. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a dále v čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele (dále též "otec") na změnu úpravy péče a výživy nezletilých vedlejších účastníků (dále též jen "nezletilí") (výrok I.), dále rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v každém sudém týdnu v kalendářním roce od středy, kdy si je vyzvedne po vyučování ve školském zařízení, do pátku do 7:45 hodin, kdy nezletilé předá do školského zařízení a dále v každém lichém týdnu v kalendářním roce od pátku, kdy si nezletilé vyzvedne po vyučování ve školském zařízení, do pondělí následujícího týdne do 7:45 hodin, kdy nezletilé předá do školského zařízení. Při neúčasti nezletilých na školní výuce předá první vedlejší účastnice, matka nezletilých (dále též "matka"), nezletilé děti otci první den styku v 16:00 hodin v místě bydliště otce a otec nezletilé předá matce poslední den styku v 16:00 hodin v jejím bydlišti (výrok II.). Tím okresní soud změnil předchozí rozsudek tohoto soudu ze dne 5. 3. 2019 č. j. 30 Nc 3066/2018-77 v části týkající se úpravy styku otce s nezletilými (výrok III.). Dále soud rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Okresní soud při rozhodování o výchově a styku nezletilých přihlédl k názoru obou dětí a ohledem na sourozenecký vztah mezi chlapci nepokládal okresní soud za vhodné, aby byli sourozenci rozděleni, a proto návrh otce na změnu výchovného prostředí, tj. střídavou péči rodičů o nezletilé děti, zamítl.
3. Proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že otec zahájil řízení o změnu výchovného prostředí krátce poté, kdy nabyla právní moci poslední soudní úprava, a to již v červenci 2020, přičemž svůj návrh odůvodnil tím, že se chce na výchově nezletilých podílet v co nejširší možné míře. Krajský soud konstatoval, že v řízení nebylo zjištěno, že by změna výchovného prostředí byla skutečným přáním nezletilých dětí, které by soud měl respektovat, přičemž nebyla zjištěna ani žádná jiná podstatná změna poměrů, jež by odůvodňovala změnu přechozí soudní úpravy, resp. nebyla zjištěna taková změna, v jejímž důsledku by měla být popřena zásada stability výchovného prostředí nezletilých, na které jsou zvyklé, a jejich ponechání v něm. Krajský soud vyšel ze zjištění, že otec je s nezletilými v pravidelném kontaktu, jejich vzájemný vztah je pozitivní a rozvíjí se. Otec má zájem podílet se na výchově dětí, a proto okresní soud správně rozhodl o rozšíření styku otce s nezletilými. Rozsah styku odpovídá obvyklé úpravě (jde-li o pravidelný víkendový styk jednou za 14 dnů) a byl správně okresním soudem rozšířen o další dny v týdnu, ve kterém k víkendovému setkávání nedochází.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy požadoval rozšíření styku s nezletilými. Tvrdí, že v zájmu nezletilých by bylo potřeba styk zjednodušit a rozšířit, aby mohl na nezletilé působit v delších časových úsecích. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy navrhoval znalecké zkoumání, kterým by byla odborně zjištěna skutečná přání obou nezletilých o vhodného rozsahu styku či výchovy, či alespoň u mladšího nezletilého (třetího vedlejšího účastníka), který se k této věci při pohovorech nedokázal spolehlivě a jasně vyjádřit. Obecné soudy návrh stěžovatele na provedení znaleckého zkoumání týkajícího se skutečného přání nezletilých k uspořádání výchovy odmítly jako nadbytečný. S tímto závěrem soudů stěžovatel nesouhlasí, neboť podle jeho názoru zůstal skutečný zájem mladšího nezletilého syna nezjištěn.
5. Stěžovatel namítá, že dokazování provedené obecnými soudy je z výše uvedeného důvodu nedostatečné pro přijetí spravedlivého rozhodnutí v oblasti tak citlivých a jedinečných ústavních práv stěžovatele. Zásadní skutková otázka tak zůstala v řízení před obecnými soudy nedořešena a skutečný ani nejlepší zájem nezletilých nebyl zjištěn. Napadená rozhodnutí rovněž nedostatečně odůvodnila, proč tento důkazní návrh stěžovatele nebyl akceptován a byl jako nadbytečný zamítnut. Právní závěry obecných soudů proto stěžovatel shledává v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.
6. Podle stěžovatele je nutno nejlepší zájem nezletilých zkoumat vždy, zejména za situace, kdy z obsahu spisu vyplývá rovněž podstatná změna poměrů. Změnu poměrů stěžovatel shledává v přestěhování se matky s dětmi mimo původní bydliště, a to mimo bydliště stěžovatele a mimo školu obou nezletilých. Stěžovatel poukazuje na to, že první dohodu rodičů uzavírali za situace, kdy nezletilí bydleli ve stejné obci a do školy nemuseli dojíždět. Po uzavření první dohody rodičů se poměry podstatně změnily, neboť nezletilí se odstěhovali z místa bydliště v době jejího uzavření, nicméně rozsah styku stěžovatele s nezletilými zůstal i nadále minimalistický, kdy se střídají dlouhá odloučení s velmi krátkými intervaly společně tráveného času. Stěžovatel namítá, že možnost jeho skutečného výchovného působení na nezletilé je tak minimální, děti ho v současné době v podstatě jen navštěvují. To vše i přesto, že podle ustálené judikatury nejlépe dokážou rodiče na děti působit v delších časových úsecích, nikoliv při "návštěvách rodiče".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
11. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
12. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].
13. V ústavní stížnosti stěžovatel soudům vytýká, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým zkoumáním ke zjištění názoru nezletilých ke vhodnému rozsahu styku a k výchově. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se tímto návrhem stěžovatele zabývaly. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že přání nezletilých dětí bylo opakovaně zjišťováno jejich slyšením, a proto neprovedl otcem navržený důkaz psychologickým znaleckým posudkem z důvodu nadbytečnosti. Zjištění názoru dětí pokládal okresní soud za dostatečná a neshledal nutnost vystavovat nezletilé děti po opakovaných pohovorech ještě znaleckému zkoumání.
14. Krajský soud ke zjišťování názoru nezletilých poukázal na to, že stanovisko nezletilých je konstantní, jak ostatně vyplývá z jednání před okresním soudem. Stanovisko dětí bylo zjišťováno dvakrát, byl proveden pohovor nezletilých s opatrovníkem, poté byl proveden pohovor s nezletilými v řízení před soudem, přičemž jejich výslech byl proveden bez přítomnosti rodičů, aby nemohlo dojít k ovlivňování dětí. Krajský soud dospěl shodně s okresním soudem k závěru, že stanovisko nezletilých tak bylo zjištěno dostatečně a v souladu s §867 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále poukázal na to, že v posuzované věci nejde o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí a není proto třeba ustanovit ve věci znalce. Navíc se ztotožnil s okresním soudem, že znalecké zkoumání by nadměrně nezletilé (zejména třetího vedlejšího účastníka s ohledem na jeho věk) zatížilo a prodloužilo by dobu jejich nejistoty. Z výše uvedeného vyplývá, že soudy se důkazním návrhem stěžovatele zabývaly a neprovedení navrženého důkazu znaleckým zkoumáním řádně odůvodnily.
15. Názor nezletilých byl v předmětném řízení dostatečně zjištěn, a to při respektování zákonných podmínek. Obecné soudy v předmětné věci shodně dovodily, že názor nezletilých na výchovné prostředí je poměrně konstantní, starší nezletilý, druhý vedlejší účastník, je vůči střídavé péči vstřícný a vnímá ji jako spravedlivé řešení pro oba rodiče, které by akceptoval, je si však vědom toho, že tento model péče by byl těžko zvládnutelný pro mladšího bratra. Z reakcí mladšího nezletilého při jeho výslechu soudy dovodily, že mu současná úprava péče vyhovuje a žádnou změnu si nepřeje. Oba chlapci uváděli, že chtějí, aby měli úpravu společnou, chtějí být spolu.
16. Dovozuje-li stěžovatel, že byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla zmíněná ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
17. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) vyslovil, že střídavá péče nemá být určitým automatismem, zejména jsou-li k jinému rozhodnutí o péči pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637)].
18. V posuzované věci obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že nejsou splněny předpoklady pro změnu výchovného prostředí, přičemž zdůraznily potřebu stabilního prostředí pro oba nezletilé chlapce. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, proč nebyly naplněny podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů. Vyšly přitom i z názoru nezletilých dětí, kdy mladší nezletilý si změnu nepřeje. S ohledem na sourozenecký vztah mezi chlapci, když jen starší nezletilý, druhý vedlejší účastník, je vůči střídavé péči vstřícný, přičemž pro mladšího nezletilého by střídavá péče nebyla vhodná, soudy návrh na změnu výchovného prostředí, tj. návrh na střídavou péči rodičů o nezletilé zamítly. Při svém rozhodování měly soudy na zřeteli především zájem obou nezletilých, neboť v řízení nebylo zjištěno, že změna výchovného prostředí by byla skutečným přáním nezletilých dětí. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry obecných soudů byly v rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, jak se stěžovatel domnívá.
19. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba soudy hodnotily nejlepší zájem nezletilých způsobem, jemuž z tohoto hlediska není co vytknout. Vzhledem k věku nezletilých vzaly v úvahu zejména potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí. Své právní závěry dostatečným způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnily. Stěžovateli se dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a jejich závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud proto neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu