infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.10.2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21 [ nález / ŠÁMAL / výz-3 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2021:4.US.541.21.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Důvody odvolacího soudu ke změně senátu nalézacího soudu dle §262 tr. ř.

Právní věta I. Při rozhodování podle §262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, byť v odůvodněných případech dovolený (viz např. usnesení ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2531/12 ). Použije-li odvolací soud §262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů pro odlišné hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, je možno tento postup podle Ústavního soudu považovat za opodstatněný jen tehdy, byly-li pokyny dostatečně konkrétní a přezkoumatelně popsané (viz nález ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 839/21 ) a vyplývalo-li z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z §2 odst. 6 trestního řádu (viz [viz nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)]. Je však v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud odvolací soud nad rámec svého zákonného oprávnění (srov. §254 odst. 2 trestního řádu), jakož i procesních pravidel pro dokazování spekulativně mění skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů. Pokud je takové přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s presumpcí neviny [srov. nález ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15 (N 80/81 SbNU 349)]. II. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. písm. b) trestního zákoníku], musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Chybí-li o této otázce doznání pachatele, lze závěr o něm učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu, avšak musí se tak stát po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jednání. Jde-li o eventuální úmysl u trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku v rámci obchodních vztahů ve stavebnictví, je třeba vycházet z toho, že musí být založeny také na odpovídající míře vzájemné důvěry, ze které vyplývá opodstatněnost očekávání a předvídatelnost postupu účastníků takových obchodních vztahů. Závěr o existenci eventuálního podvodného úmyslu lze učinit pouze za předpokladu, nebylo-li v době vzniku závazku možné vůbec důvodně očekávat dostatečné zdroje ke splnění závazku nebo spoléhal-li pachatel bezdůvodně na budoucí nejisté skutečnosti, které však nenastaly. Korektnost postupu účastníků je totiž stejně významným předpokladem zdravých obchodních vztahů. Zjištění, že právnická osoba nedisponovala takovými prostředky, které by jí v okamžiku uzavření smlouvy umožňovaly budoucí úhradu sjednané ceny, neznamená, že v případě dalšího fungování nemohla generovat zisk, který by jí k tomuto sloužil. Je ostatně běžné, o to více v sektoru stavebnictví, že jednotlivé subjekty vstupují do obchodních vztahů s negativní platební bilancí, kterou následně eliminují příjmy z vykonané práce. Všechny tyto okolnosti je však třeba hodnotit v jejich vzájemné souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich. Nezbytným předpokladem pro závěr o srozumění pachatele se zamýšleným následkem je prokázání toho, že pachatel si daný následek představoval jako možný a nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku [srov. nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 433/02 (N 49/33 SbNU 11) a nález ze dne 15. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/08 (N 144/50 SbNU 269)]. III. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, z hlediska zásady subsidiarity trestní represe při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 169). Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah účinného trestního zákoníku, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věcech Kokkinakis vs. Řecko (14 307/88, §52) a Cantoni vs. Francie (17 862/91, §29) (nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/2001 , uveřejněn pod č. 136 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jen důsledné respektování zásady subsidiarity trestní represe a principu trestání jako prostředku ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením [viz např. nález ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 (N 116/37 SbNU 489), nález ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 254/08 (N 197/51 SbNU 393) aj.]. Obecně uznávaný princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.).

ECLI:CZ:US:2021:4.US.541.21.1
sp. zn. IV. ÚS 541/21 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem, sídlem Jungmannova 351/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 sp. zn. 9 To 80/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 9 To 80/2020 a rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023 bylo porušeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 9 To 80/2020, rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to práva na řádný soudní proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, zásady dvojinstančnosti trestního řízení zaručené Protokolem č. 2 k Úmluvě a principu ultima ratio. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. 3 T 135/2017 stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, za který ho odsoudil podle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon podle §81 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku stěžovateli uložil přiměřenou povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, která byla trestným činem způsobena. Dále stěžovateli podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti A (dále jen "poškozená"), na náhradu škody částku ve výši 1 163 280 Kč. Podle zjištění okresního soudu se stěžovatel předmětného zločinu dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti B (pozn. nyní v likvidaci, dále jen "společnost B"), objednávkami ze dne 3. 8. 2011 evid. č. 112000039 a ze dne 8. 8. 2011 evid. č. 112000046 zadal u poškozené provedení zemních prací na stavbě haly obchodní společnosti C v H., s nepřímým úmyslem objednané práce neuhradit, přičemž zamlčel podstatnou skutečnost, že zaplacení zemních prací je podmíněno zaplacením subdodávky společnosti B obchodní společností D (dále jen "společnost D"), a poté, co společnost D neuhradila svůj dluh společnosti B, což mohl již v době, kdy zadal zmiňované objednávky, předpokládat, nezaplatil faktury týkající se předmětných zemních prací vystavené poškozenou, objednávky popřel, faktury jako neoprávněné vrátil poškozené, a to přesto, že jménem společnosti B předmětné zemní práce fakturoval odběrateli, čímž společnost B neoprávněně obohatil a způsobil tak poškozené škodu ve výši 1 163 280 Kč. 3. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že šlo o jeho v pořadí čtvrté rozhodnutí v dané věci (viz sub 4.) a že podle pokynu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") z usnesení ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 věc znovu v hlavním líčení projednal v jiném složení senátu a na základě dříve provedeného dokazování uzavřel, že ačkoli stěžovatel spáchání vytýkaného jednání popíral, bylo k dispozici dostatečné množství na sebe navazujících důkazů prokazujících jeho vinu. Z hlediska obsahu podané ústavní stížnosti je podstatné, že podle okresního soudu bylo prokázáno i to, že stěžovatel daný závazek uzavíral s vědomím, že nebude-li společnosti B zaplaceno společností D, nezaplatí ani společnost B poškozené společnosti, přičemž tuto podstatnou skutečnost poškozené společnosti zamlčel. Stěžovatel podle okresního soudu počítal s tím, že mu společnost B nezaplatí, neboť ve své výpovědi uvedl, že v době krize se při nezaplacení objednatelem subdodavatelům nehradilo, neboť nebyly volné peníze, nejdříve se platily provozní záležitosti, např. mzdy, stroje, pohonné hmoty, kanceláře, telefony atd., a že kdyby zaplatili poškozené společnosti, bylo by to pro firmu likvidační. Okresní soud nesouhlasil s tím, že takový postup byl v době krize obecným pravidlem, o kterém se všeobecně vědělo, a nevyplynulo to podle něj ani z provedených důkazů. Poukázal na výpověď svědkyně E. Š., podle níž poškozená společnost vstupovala do závazkového vztahu s v minulosti prověřeným obchodním partnerem, u kterého právem očekávala standardní obchodní jednání - tedy že zaplacení kupní ceny není podmíněno zaplacením společnosti B ze strany jiného subjektu. Stěžovatel poškozenou nijak neupozornil na to, že závazkový vztah uzavírá s tím, že nebude-li zaplaceno společnosti B, tato nezaplatí ani poškozené. Podle okresního soudu jde o podstatnou skutečnost, kterou kdyby poškozená společnost věděla dopředu, do závazkového vztahu se společnosti B by vůbec nevstupovala. Okresní soud rovněž konstatoval, že podvodný úmysl eventuální je dotvrzován i následným jednáním stěžovatele, který se nesnažil ani o částečnou úhradu závazku, naopak ztěžoval vymahatelnost závazku, a nakonec s poškozenou společností ani nekomunikoval. 4. Šlo přitom již o čtvrté rozhodnutí okresního soudu v předmětné věci. Nejprve rozsudkem ze dne 18. 4. 2018 č. j. 3 T 135/2017-1856 stěžovatele zprostil obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu. K odvolání příslušného státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Okresní soud věc znovu projednal podle připomínek krajského soudu a dne 17. 12. 2018 vydal rozsudek č. j. 3 T 135/2017-1895, kterým stěžovatele opět zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 20. 3. 2019 č. j. 9 To 215/2018-1920 rozsudek okresního soudu opět zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání. Následně okresní soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955 stěžovatele opět zprostil obžaloby. K odvolání státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 znovu rozsudek okresního soudu zrušil, vrátil věc tomuto soudu a nařídil projednání věci v jiném složení senátu. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3556/19 odmítl, když dospěl k závěru, že krajský soud dostál povinnosti řádně odůvodnit svůj postup vůči okresnímu soudu, a to opakované zrušení jeho rozhodnutí ve spojení s navazujícím rozhodnutím o změně složení senátu podle §262 trestního řádu. 5. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. 3 T 135/2017 krajský soud v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné. 6. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení, a tudíž neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za námitky podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud námitky týkající se nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu, resp. jeho kvalifikované skutkové podstaty. Shledal však, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Poškozená podle jeho názoru legitimně očekávala, že uzavře-li s ní někdo smlouvu o dílo, které ona vykoná, bude podle smlouvy uhrazena cena. Stěžovatel podle závěru rozhodujících soudů zamlčel druhé smluvní straně skutečnost, že zaplacení dohodnuté ceny je závislé na tom, zda dostane zaplaceno od subjektu, který si u něj předmětné práce, které byly předmětem dané smlouvy o dílo, objednal. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem okresního soudu a krajského soudu, že nelze přenášet podnikatelské riziko v rámci dodavatelského řetězce na další subjekty, které si ani nemohly vyhodnotit spolehlivost smluvního partnera zadavatele, který stál v řetězci nad ním. Ve shodě se soudy nižších stupňů v jednání stěžovatele shledal zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku s tím, že stěžovatel předmětný závazek s poškozenou uzavíral s vědomím, že nebude-li společnosti B zaplaceno společností D, nezaplatí ani společnost B poškozené společnosti, a tuto podstatnou skutečnost poškozené společnosti zamlčel. Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci nelze aplikovat ani zásadu subsidiarity trestní represe. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud opakovaně rušil zprošťující rozsudky okresního soudu, kterému podsouval své právní posouzení skutku včetně interpretace důkazů. Poté, co okresní soud vydal v pořadí třetí rozsudek, kterým stěžovatele zprostil obžaloby s odůvodněním, že v obžalobě označený skutek není trestným činem, krajský soud k odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil a vrátil věc okresnímu soudu, přičemž nařídil projednání věci v jiném složení senátu. Následně okresní soud požadavkům krajského soudu vyhověl a rozhodl tak, jak si krajský soud přál, a uznal jej vinným. Tím podle stěžovatele došlo ke zkrácení jeho práva na zákonného soudce. 8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěry rozhodujících soudů o naplnění objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu a namítá nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. K objektivní stránce trestného činu uvádí, že nebyl prokázán znak obohacení sebe nebo jiného ani znak zamlčení podstatných skutečností. Argumentuje tím, že k jeho obohacení ani obohacení kohokoli jiného nedošlo, jelikož společnost B byla činností společnosti D rovněž poškozena. Zdůraznil, že si lze těžko představit jednatele obchodní korporace, který v době, kdy bojuje o přežití ve zhoršené ekonomické situaci, je lhostejný k následku, tj. zda společnosti B bude uhrazeno. Poukazuje na to, že nikdy netvrdil, že poškozené společnosti nebude uhrazeno, neobdrží-li společnost B plnění od svého objednatele (tj. společnosti D), pouze logicky upřednostnil provozní výdaje vlastní společnosti a k pohledávkám poškozené zvolil oddalovací taktiku. Jediný, kdo byl v daném řetězci smluvních vztahů obohacen, je společnost D, která ovšem nejednala se stěžovatelem ve shodě, nýbrž jej rovněž poškodila absencí zisku a odměny za provedenou práci. Dále stěžovatel namítá, že nenaplnil znak trestného činu "zamlčení podstatné skutečnosti", ale šlo jen o běžný podnikatelský postup, který musel být poškozené zřejmý, jelikož nešlo o její první subdodávku. Poškozená pro společnost B prováděla subdodávky i v minulosti a při úhradách vystavených faktur musela čekat na jejich proplacení do doby, než jejich objednatelka (tj. společnost B) obdržela plnění od svého objednatele v jednom subdodavatelském řetězci. Stěžovatel má za to, že o zamlčení podstatných skutečností představující znak objektivní stránky trestného činu podvodu by mohlo jít jenom tehdy, že by poškozená vůbec nevěděla, že je subdodavatelem, tj. byla by přesvědčena, že je pouze zhotovitelem díla a stěžovatelova společnost je prvotním objednatelem. Skutečnost, že protistranu neinformoval o tom, že se může dostat do platební neschopnosti, nezaplatí-li mu objednatel (o kterém poškozená věděla) odměnu ze smlouvy o dílo, je zřejmá a předvídatelná. Tvrdí, že měl-li by při uzavírání smluv, jejímž předmětem je subdodávka, vysvětlovat samotný princip subdodávky a praxi při hrazení odměny z této smlouvy, choval by se způsobem vymykajícím se obvyklé praxi. 9. Stěžovatel rovněž namítá, že jeho jednáním nedošlo ani k naplnění subjektivní stránky, tj. zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Tvrdí, že nebylo prokázáno zavinění vůči všem znakům skutkové podstaty a že nebyl srozuměn s tím, že sebe nebo jiného obohatí zamlčením podstatných skutečností, přestože k tomu ve výsledku došlo, a nešlo tedy o nepřímý úmysl, nýbrž o nedbalost. Neměl ani lhostejné stanovisko k tomu, že někomu způsobí škodu, ostatně za situace, kdy jím vedená obchodní společnost byla sama významně poškozena. Uvádí, že důvodně předpokládal, že nastane skutečnost, která zamezí škodlivému následku. Smluvní závazek by neuzavřel, věděl-li by, že společnost B neobdrží řádně plnění a nebude schopna poté plnit poškozené. Podotýká, že si je vědom, že pohledávku následně neuhradil, a to ani částečně, navíc odmítl fakturaci, byl však veden především snahou o oddálení předpokládané budoucí povinnosti plnit na základě výsledku civilního řízení. V daném případě se zavinění netýká pouze skutečnosti, zda tvrzený nepřímý úmysl měl, ale rovněž, kdy tento úmysl případně pojal. U podvodu je nutné, aby pachatel měl úmysl obohatit sebe nebo jiného již v době uzavření smlouvy. Stěžovatel má za to, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by takový úmysl při uzavírání smlouvy s poškozenou pojal. Naopak je takový jeho úmysl nelogický, neboť jím vedená společnost B byla sama podstatně poškozena. V době uzavření smlouvy o subdodávce s poškozenou předpokládal dodržení všech závazků vůči poškozené a poskytnutí řádné odměny od společnosti D. Konstatuje, že smluvní strany nemohou protistranu v době uzavření smlouvy vyrozumívat o tom, že když nastane skutečnost, kterou neočekávají, nebudou moci dostát řádně svým závazkům. Podnikatel se smluvně zavazuje s vidinou toho, že bude moci řádně plnit, měl-li by protistranu vyrozumět o všech událostech, které by mohly jejich smluvní vztah narušit, nebylo by takovou smlouvu možné uzavřít, neboť by výčet skutečností byl neuzavřený. Opačný přístup by byl nezbytný tehdy, vstupoval-li by podnikatel vědomě do rizikového vztahu, v takovém případě by bylo nutné upozornit svého obchodního partnera. Taková skutečnost však během trestního řízení nebyla nikdy tvrzena ani prokazována. 10. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel namítá nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a poukazuje na to, že celé trestní řízení víceméně supluje civilní žalobu poškozené. K tomu odkazuje na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3556/19 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze kterého podle stěžovatele vyplývá, že předmětné trestní řízení svou povahou spadá spíše do "soukromoprávního soudnictví". III. Vyjádření účastníků řízení 11. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 12. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že poté, co bylo ze strany krajského soudu okresnímu soudu uloženo projednání věci jiným senátem, byla věc přidělena senátu, v němž předsedala Mgr. Karolína Hoderová, která již u okresního soudu nepůsobí. 13. Krajský soud rovněž odkázal na obsah všech svých ve věci vydaných rozhodnutí a konstatoval, že jeho rozhodovací činností nedošlo k porušení práva stěžovatele na řádný soudní proces ani práva na zákonného soudce. Odmítá, že by okresní soud jakkoli nutil k vydání rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Svým postupem pouze reagoval na zjištěné nedostatky v řízení před okresním soudem. 14. Také Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí ve věci a dodal, že obsahem podané ústavní stížnosti je v podstatě doslovné opakování již dříve uplatněné argumentace, se kterou se neztotožnil a neshledal žádné porušení zákona či ústavních práv stěžovatele. 15. Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice, neboť neobsahovaly žádné zásadní nebo nové argumenty. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 17. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v závěrečném petitu sice napadá pouze rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti plyne i polemika se závěry a postupy okresního soudu (z rozsudku ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. 3 T 135/2017), a rovněž nesouhlas stěžovatele s usnesením krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986. Z tohoto důvodu Ústavní soud přistoupil k přezkumu také těchto rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, neboť bylo namístě považovat ústavní stížnost stěžovatele za obsahově směřující i proti nim [srov. nález ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109), dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice]. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 18. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. a) Obecná východiska 19. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nezávislost soudu zaručuje, mimo jiné, právo na zákonného soudce, které je samostatně zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. 20. Podstatou práva na zákonného soudce, které je jednou ze systémových záruk nezávislosti soudů, je, že přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, která jsou obsažena v zákonných ustanoveních (zejména věcná, funkční a místní příslušnost soudu) či v rozvrhu práce vydaném na jejich základě (zohledňujícím zejména zákonem vymezená hlediska rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i zákonem stanovený počet soudců v senátech). Pravidla pro určení osoby soudce ve složení senátů či osoba samosoudce musí být tedy stanovena dříve, než návrh dojde soudu. Takto je minimalizována možnost ovlivňování soudců, korupce, svévole apod. (srov. nález ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 52/21). 21. Právo na zákonného soudce nicméně není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož ani stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo totiž představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc [srov. například nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71)]. 22. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tak sice upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude konkrétní věc rozhodovat. Zahrnují ovšem rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281)], resp. jedno a totéž soudní těleso, neboť stejné podmínky jako pro soudce platí v zásadě i pro přísedící [srov. např. nález ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581)]. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení [srov. například nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281), bod 19.]. Pochopitelně však právo na zákonného soudce připouští ve svém formálním i materiálním rozměru výjimky, neboť nemusí být vždy objektivně možné, aby konkrétní věc rozhodovalo konkrétní soudní těleso v konkrétním složení [srov. nález ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243)]. Na takové výjimky se však vztahují stejné požadavky na transparentnost, předvídatelnost a objektivnost jejich úpravy a tyto vždy musí být v dané situaci důvodné [nález ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243)], tedy nesmí být arbitrární, ale musí v nich existovat objektivní překážka, která zcela vylučuje, aby věc rozhodovalo v celém hlavním líčení jediné soudní těleso ve stále stejném složení, či to ztěžuje v intenzitě výrazně se blížící faktickému znemožnění. 23. V trestním řízení může být podle §25 trestního řádu z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. O odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Pojem důležité důvody sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že musí jít o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 trestního řádu, podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí tedy být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. K odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu přitom může dojít ve kterémkoliv stadiu trestního řízení (srov. nález ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2565/19). 24. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu také vyplývá, že při rozhodování, zda má být postupováno podle §262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený (viz např. usnesení ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2531/12 ). K použití §262 trestního řádu lze přistoupit pouze za podmínky, že je zde dána vysoká míra pravděpodobnosti, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat [viz nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)]. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 ). Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (viz shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 3564/12). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle §262 trestního řádu, bylo-li by rozhodování soudu odvolacího projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu náležitě nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (viz usnesení ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09 či usnesení ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 963/08). 25. Použije-li odvolací soud §262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů pro odlišné hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, je možno tento postup podle Ústavního soudu považovat za opodstatněný tehdy, byly-li pokyny dostatečně konkrétní a přezkoumatelně popsané (viz nález ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 839/21) a vyplývalo-li z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z §2 odst. 6 trestního řádu (viz shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 3564/12). Je však v rozporu s právem na řádný soudní proces, pokud odvolací či dovolací soud nad rámec svého zákonného oprávnění (srov. §254 odst. 2 trestního řádu), jakož i procesních pravidel pro dokazování spekulativně mění skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů. Pokud je takové přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s presumpcí neviny [srov. nález ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15 (N 80/81 SbNU 349)]. 26. V posuzované věci šlo konkrétně o zjištění rozhodných skutečností a na to navazující právní hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, zejména zda na základě zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že stěžovatel daný trestný čin spáchal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Ústavní soud v rámci své rozhodovací praxe zdůrazňuje, že je po staletí v právu uznávanou skutečností, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je velmi složité. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Srozumění vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové "srozumění" se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele [srov. např. nález ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11); dále srov. Sir William Blackstone, Commentaries on the Laws of England in Four Books, vol. 2, Philadelphia: J. B.Lippincott Co., 1893 (1753 orig.), s. 303]. 27. Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. písm. b) trestního zákoníku], musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Chybí-li o této otázce doznání pachatele, lze závěr o něm učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jednání. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich. Nezbytným předpokladem pro závěr o srozumění pachatele se zamýšleným následkem je prokázání toho, že pachatel si daný následek představoval jako možný a nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku [srov. nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 433/02 (N 49/33 SbNU 11) a nález ze dne 15. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/08 (N 144/50 SbNU 269)]. 28. V kontextu posuzované trestní věci nutno připomenout také závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle níž o trestném činu podvodu lze uvažovat zejména tehdy, když pachatel již v době vzniku závazku jedná v úmyslu jej nesplnit nebo jedná alespoň s vědomím, že ho nebude moci splnit v souladu se sjednanými smluvními podmínkami, a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Závěr o existenci podvodného úmyslu lze učinit pouze za předpokladu, nebylo-li v době vzniku závazku možné vůbec důvodně očekávat dostatečné zdroje ke splnění závazku nebo spoléhal-li pachatel bezdůvodně na budoucí nejisté skutečnosti, které však nenastaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 8 Tdo 566/2013). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1426/2016 pak vyplývá, že obchodní vztahy musí být založeny také na odpovídající míře vzájemné důvěry, ze které vyplývá opodstatněnost očekávání a předvídatelnost postupu účastníků obchodních vztahů. Korektnost postupu účastníků je totiž stejně významným předpokladem zdravých obchodních vztahů. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. 6 Tdo 568/2015 zjištění, že právnická osoba nedisponovala takovými prostředky, které by jí v okamžiku uzavření smlouvy umožňovaly budoucí úhradu sjednané ceny, neznamená, že v případě dalšího fungování nemohla generovat zisk, který by jí k tomuto sloužil. Je ostatně běžné, o to více v sektoru stavebnictví, že jednotlivé subjekty vstupují do obchodních vztahů s negativní platební bilancí, kterou následně eliminují příjmy z vykonané práce. 29. Z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle něhož není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15 (N 130/82 SbNU 137), nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 aj.]. Nedodržením této povinnosti porušuje soud nejen toto pravidlo ale i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/2008 (N 247/55 SbNU 377)]. 30. Součástí práva na soudní ochranu a ústavních záruk řádného procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131, 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž rozhodující orgán založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Požadavkem na řádné odůvodnění je nutno rozumět přiměřenou míru odůvodnění. Jako celek odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím jeho přezkoumatelnost z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. 31. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, z hlediska zásady subsidiarity trestní represe při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - "ultima ratio" - nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 169). Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah účinného trestního zákoníku, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věcech Kokkinakis vs. Řecko (14 307/88, §52) a Cantoni vs. Francie (17 862/91, §29) (nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/2001, uveřejněn pod č. 136 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jen důsledné respektování zásady subsidiarity trestní represe a principu trestání jako prostředku ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí je možno považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením [viz např. nález ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 (N 116/37 SbNU 489), nález ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 254/08 (N 197/51 SbNU 393) aj.]. Obecně uznávaný princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.). 32. V dané souvislosti je třeba připomenout také nedávný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Tempel vs. Česká republika, stížnost č. 44151/12, ve které ESLP shledal, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť Vrchní soud v Praze jako soud odvolací opakovaně přistupoval k použití ustanovení §262 trestního řádu, a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec odvolacím soudem přikázána, neuznal navrhovatele vinným zločinem vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody, na rozdíl od původního soudu prvního stupně, tj. Krajského soudu v Plzni, který navrhovatele obžaloby čtyřikrát zprostil. V té souvislosti poukázal ESLP na to, že při rušení prvoinstančních rozsudků vrchní soud především vytýkal soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Plzni) způsob, jakým hodnotil důkazy, včetně věrohodnosti svědka. Tento přístup byl podle názoru ESLP v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 trestního řádu tak, jak jej vykládá Ústavní soud, podle jehož judikatury je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Vrchnímu soudu ESLP dále vytkl, že z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil odlišné závěry, aniž by byl sám dotčeného svědka vyslechl či aniž by byl alespoň vyložil, proč nepokládá jeho výslech za této situace za nezbytný. Rovněž ESLP poukázal na to, že rozhodnutí vrchního soudu obsahuje formulace, jež podle něj mohou být vykládány jako podsouvání názoru, že soud prvního stupně by měl dospět k odlišným závěrům ohledně věrohodnosti předmětného svědka, a že odvolací soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení navrhovatele. ESLP podotkl, že takové závěry stěží obstojí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu. Podle názoru ESLP odvolací soud nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného, resp. nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani své výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje. ESLP ve věci uzavřel, že sled událostí v případu navrhovatele významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení. b) Aplikace obecných východisek na nynější věc 33. Ústavní soud v nyní posuzované věci ve svém předchozím shora citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 3556/19 dospěl k závěru, že krajský soud v usnesení ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 dostál své povinnosti řádně odůvodnit svůj postup vůči okresnímu soudu, a to opakované zrušení jeho rozhodnutí ve spojení s učiněním navazujícího rozhodnutí o změně složení senátu podle §262 trestního řádu. Vzhledem k výše řečenému a s ohledem na vývoj judikatury ESLP však Ústavní soud považoval za nutné se danou otázkou opětovně zabývat a posoudit, zda existovala objektivní překážka, která vylučovala, aby věc rozhodoval původní senát okresního soudu, tj. zda byly dány důvody pro odnětí věci, jak učinil krajský soud usnesením ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986. Dospěl přitom k závěru, že rozhodnutím o změně složení senátu došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud dodává, že setrvale judikuje, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou závazné pro všechny orgány a osoby především jeho nálezy, nikoliv již usnesení. Ta nejsou závazná ani pro Ústavní soud (§23 a 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a nejsou považována ani za obecně precedenčně významná [srov. např. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 13/15 aj.]. 34. Po prostudování předmětného trestního spisu vyžádaného od okresního soudu Ústavní soud shledal, že z postupu a rozhodnutí okresního soudu (sub 4. shora) učiněných před usnesením krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 nelze dovodit, že by nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, což značí, že požadavek čl. 38 odst. 1 Listiny nebyl dodržen. 35. Okresní soud již ve svém prvním zprošťujícím rozhodnutí ve věci (stejně jako v dalších dvou zprošťujících rozsudcích) velmi pečlivě a podrobně odůvodnil, na základě jakých skutečností a důkazů učinil závěr, že stěžovatel svým jednáním zákonné znaky trestného činu podvodu ani jiného trestného činu nenaplnil. Provedl dokazování listinnými důkazy a výslechy stěžovatele a svědků P. P., A. S., A. K. F., L. Š., E. Š., M. P., B. K., M. B. a V. Š. Podle učiněných skutkových zjištění okresního soudu stěžovatel jako statutární orgán společnosti B s poškozenou společností v minulosti po delší dobu bez problémů spolupracoval na stavbě pražského okruhu, společnost B prokazatelně neměla v úmyslu ukončit svoji činnost, ale pod vedením stěžovatele fungovala ještě další tři roky. Stejně jako poškozená společnost předpokládala, že jí společnost B za práci zaplatí, společnost B předpokládala, že jí zaplatí společnost D. Nepochybně proto také podle okresního soudu stěžovatel danou zakázku přijal a jen stěží by přemýšlel v tom smyslu, že by společnosti D nebylo za zakázku zaplaceno, to by zakázku nepřijal. Stěžovatel podle závěrů okresního soudu nespoléhal na nějakou nejistou budoucí událost, ale na splnění povinnosti ze strany společnosti D v rámci již existujícího závazkového smluvního vztahu. Navíc nespojoval zaplacení poškozené společnosti pouze se zaplacením od společnosti D, ale zaplatil by i z jiných zakázek, neměl však volné finanční prostředky. Okresní soud poukázal na to, že aby mohlo jít o trestný čin podvodu, musel by mít stěžovatel úmysl nezaplatit poškozené společnosti již při objednávání prací, což prokázáno nebylo. Na základě zjištěného skutkového stavu proto okresní soud konstatoval, že stěžovatel nikoho neuváděl v omyl, o vázanosti zaplacení poškozené společnosti na zaplacení společnosti D nemusel informovat, navíc tato okolnost byla podle výpovědí svědků v oboru stavebnictví veřejně známá. V konečném důsledku neobohatil sebe ani firmu, ve které pracoval a která také byla poškozena, a k obohacení jiných firem, pro které se práce prováděly, neměl důvod a ani nic takového prokázáno nebylo (viz body 28. - 34. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 18. 4. 2018 č. j. 3 T 135/2017-1856). 36. Krajský soud ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí (tj. usnesení ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873) stručně konstatoval, že okresní soud provedl všechny důkazy potřebné pro řádné objasnění věci, avšak nezhodnotil je v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu. Podle krajského soudu se okresní soud zaměřil pouze na zjištění úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a nezabýval se případným jednáním stěžovatele v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Dodal, že "při hodnocení provedených důkazů je třeba přihlédnout k tomu, že poškozená společnost vstupovala do smluvního vztahu se společností B jako s ověřeným partnerem, se kterým spolupracovala již v minulosti ...". Poukázal na to, že z výpovědi svědkyně E. Š., jednatelky poškozené společnosti, vyplynulo, že "pokud by předem věděli, že úhrada zakázky je ohrožena či něčím podmíněna, ... zakázku by nikdy nepřijali, neboť si to poškozená společnost nemohla dovolit, na tuto skutečnost však stěžovatel svědkyni E. Š. ani nikoho dalšího z poškozené společnosti neupozornil ...".. Z toho krajský soud dovodil, že stěžovatel od počátku předpokládal a poškozené společnosti zatajil, že úhrada zakázky poškozené společnosti je podmíněna úhradou zakázky ze strany společnosti D, v čemž je nutno spatřovat nepřímý úmysl stěžovatele. Svůj závěr o podvodném úmyslu dále odůvodnil převážně následným jednáním stěžovatele, tj. že s poškozenou společností vůbec nekomunikoval a namísto jakéhokoliv návrhu smírného řešení vrátil poškozené společnosti fakturaci (viz body 7. - 9. usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873). 37. Z §259 odst. 3 věty první trestního řádu vyplývá, že neztotožní-li se odvolací soud se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. 38. Podle §263 odst. 7 trestního řádu z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. 39. Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud již ve svém prvním rozhodnutí ve věci hodnotil souhrnně důkazy jinak než soud okresní, přičemž zdůraznil svědeckou výpověď E. Š., aniž by provedl potřebné dokazování, včetně v úvahu přicházejícího svědeckého výslechu uvedené svědkyně, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 2 Tzn 187/96 (R 20/1997 tr.), ze dne 28. 2. 1991 sp. zn. 1 Tz 4/91 (R 53/1991 tr.), rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z 13. 10. 1983 sp. zn. 5 Tz 78/83 (R 57/1984 tr.) aj.] i ze shora citovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3235/15) a ESLP (srov. rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika). Krajský soud konkrétně hodnotil pouze výpověď stěžovatele, a to navíc v jeho neprospěch, a výpověď svědkyně E. Š., z níž vyplynulo pouze to, že věděli-li by předem, že úhrada zakázky je ohrožena či něčím podmíněna, zakázku by nikdy nepřijali, a že je na tuto skutečnost nikdo neupozornil (viz bod 8. usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873). S přihlédnutím k tomu, že se krajský soud nevypořádal s hodnocením důkazů provedeným okresním soudem, jeho závěr naznačující nepřímý (eventuální) úmysl stěžovatele poškozenou společnost podvést již v době objednávání prací, vzbuzuje značné pochybnosti. Krajský soud tak překročil svá zákonná oprávnění při hodnocení důkazů ve vztahu k prokázání úmyslu stěžovatele nezaplatit poškozené společnosti již při objednávání prací, když okresnímu soudu vytkl výsledky hodnocení provedených důkazů, přičemž tyto důkazy, aniž by je znovu ve veřejném zasedání provedl, sám hodnotil v neprospěch stěžovatele odchylným způsobem, než jak to učinil okresní soud. Přitom nepoukázal na jakékoli nedostatky v jeho postupu při zjišťování skutečného stavu věci. To je jednak v rozporu s jednou ze základních zásad trestního řízení, a to se zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v §2 odst. 6 trestního řádu, jednak i v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 trestního řádu. 40. Podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Považuje-li odvolací soud rozsah dokazování před soudem prvého stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Neztotožní-li se například odvolací soud s hodnocením výpovědi určitého svědka a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení jeho výpovědi i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (§263 odst. 7 trestního řádu) je projevem zásady přímosti (§2 odst. 11 trestního řádu) a zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 trestního řádu), jež jsou stěžejními zásadami dokazování určujícími i postup odvolacího soudu v trestním řízení [srov. např. nálezy ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153), rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika). Odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat [srov. např. nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23) nebo nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 83)]. 41. Odvolací soud tedy nesmí sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, a tím prosazovat své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení. Naproti tomu může a měl by odvolací soud rozvést, proč jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. nálezy ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411), ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105) nebo ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833)]. 42. Po vrácení věci ze strany krajského soudu okresní soud opětovně vyslechl stěžovatele a setrval na svém původním závěru, že vina stěžovatele vytýkaným jednáním nebyla prokázána. K výtce krajského soudu, že se zaměřil pouze na zjištění úmyslu přímého, uvedl, že již při svém prvním rozhodování ve věci se zabýval tím, zda stěžovatel nespáchal zločin podvodu v úmyslu nepřímém, ale že takovou možnost vyvrací judikatura Nejvyššího soudu (viz níže), ke které se krajský soud nevyjádřil, proto není znám jeho názor na to, zda ji lze v nyní posuzovaném případě použít či nikoliv. Okresní soud považoval danou judikaturu za přiléhavou. K poukazu krajského soudu na to, že stěžovatel poškozené společnosti nesdělil, že úhrada je podmíněna úhradou od společnosti D, okresní soud vysvětlil, že na základě provedených důkazů souhlasí se stěžovatelem, že takto to v obchodním styku chodí, resp. že si lze jen těžko představit, že by podnikatelé či zástupci společností při sjednávání každé zakázky zcela odhalovali svoji finanční situaci a hovořili o tom, čím je splnění jejich povinnosti ze závazku podmíněno (viz bod 38. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 17. 12. 2018 č. j. 3 T 135/2017-1895). Ohledně komunikace stěžovatele s poškozenou společností okresní soud poukázal na to, že nejen výpověď stěžovatele, ale i výpověď svědkyně E. Š. prokazuje, že stěžovatel či svědek P. P. komunikovali s jejím manželem P. Š., kterého se pro jeho vážné onemocnění nepodařilo vyslechnout. Stěžovatel podle okresního soudu také logicky vysvětlil, proč společnost B odmítla faktury poškozené společnosti. Na společnost D bylo podáno trestní oznámení a nejevilo se jako reálné, že by tato společnost společnosti B zaplatila, proto se společnost B snažila zpochybnit dluh vůči poškozené společnosti a oddálit tak zaplacení, neboť v danou chvíli neměla dostatek finančních prostředků. K odmítnutí faktur však došlo až půl roku po ukončení prací poškozenou společností, navíc stěžovatel vypověděl, že takto jednal na radu právního zástupce, což také nesvědčí o jeho úmyslu od počátku podvést poškozenou společnost. Okresní soud podotkl, že odmítnutí faktur nelze přeceňovat, neboť to nedokládá podvodný úmysl stěžovatele od počátku, tedy při sjednávání zakázky. Naopak odmítnutí faktur může svědčit o tom, že společnost B neměla až v době jejich odmítnutí peníze na jejich zaplacení, což také bylo prokázáno. Ač okresní soud připustil, že "stěžovatel nejednal férově", nebylo podle něj prokázáno, že by měl úmysl, byť nepřímý, poškozenou společnost podvést (viz body 38. - 44. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 17. 12. 2018 č. j. 3 T 135/2017-1895). 43. Krajský soud rozsudek okresního soudu usnesením ze dne 20. 3. 2019 č. j. 9 To 74/2019-1920 znovu bez provedení jakéhokoli dokazování zrušil s tím, že okresní soud sice doplnil dokazování o výslech stěžovatele, avšak ani tento důkaz nezhodnotil důsledně. Zdůraznil, že sám stěžovatel v doplňujícím výslechu připustil, že poškozené společnosti nezaplatil, protože na to neměla jeho společnost prostředky, neboť jim nezaplatila společnost D, a že vždy objednávali práci s tím, že to dopadne dobře. Již to mělo podle krajského soudu vést okresní soud k obezřetnosti. Krajský soud bez dalšího a v rozporu se zjištěním okresního soudu učinil závěr, že tím, že stěžovatel připustil, že poškozené společnosti nezaplatil, protože na to společnost B neměla dostatek finančních prostředků a byla špatná doba, "fakticky doznal své povědomí o nedobré finanční situaci společnosti B v době učiněné objednávky", což svědčí o jeho nepřímém úmyslu poškozenou společnost podvést. Krajský soud opět vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s konstatováním, že okresní soud nejen že nerespektoval jeho právní názor, ale dopustil se i pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů, proto mu uložil povinnost vyslechnout svědka P. Š., který se měl blíže vyjádřit zejména k okolnostem uzavírání objednávek na provedení zemních prací poškozenou společností v rozhodném období a k okolnostem následného jednání se stěžovatelem o proplacení, resp. vrácení faktur stěžovatelem (viz body 9., 12. - 16. usnesení krajského soudu ze dne 20. 3. 2019 č. j. 9 To 74/2019-1920). 44. Okresní soud ve svém třetím zprošťujícím rozsudku ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955 nad rámec původních odůvodnění předchozích rozsudků ve věci podotkl, že chtěl vyslechnout svědka P. Š., který byl statutárním orgánem (jednatelem) poškozené společnosti, již před vydáním svého druhého rozsudku, ale že to tehdy nebylo možné, neboť vážně onemocněl a nevědělo se, kdy bude výslechu schopen. Jmenovaného svědka vyslechl tedy až v hlavním líčení před vyhlášením svého třetího rozsudku, přičemž z jeho výpovědi mimo jiné vyplynulo, že při sjednávání zakázky s odběratelem nikdy neřešili jejich finanční situaci, neboť v té době v důsledku krize nikdo neměl provozní peníze, splatnost se nedodržovala a ani firma B ji nedodržovala, i když se snažila. Dále svědek uvedl, že neví o tom, že by se společnost E, chovala nějak nevybíravě, že by někomu vyhrožovali. Kdyby věděli, že tam je finanční riziko, zakázku by nepřijali. Sami si najímali subdodavatele, neměli finance předem, ale vždy věděli, že jim přijdou peníze od nějakých zákazníků. Svědek také potvrdil, že následně se stěžovatelem či jeho otcem opakovaně telefonicky hovořil a že vracení faktur bylo v té době běžné. Okresní soud poukázal na to, že svědek P. Š. se dostal do rozporu s výpovědí svědkyně E. Š. z poškozené společnosti, když připustil, že věděl o tom, že společnost B je v řetězci subdodavatelů, do kterého se tak zapojila i poškozená společnost. Z jeho výpovědi vyplynulo, že on i jeho manželka si museli být vědomi jistého rizika při uzavírání smlouvy se společností B i toho, že tato společnost může být závislá na zaplacení objednatelem v řetězci za ní, proto také domlouvali splatnost faktur podle splatnosti faktur v předchozím vztahu v řetězci. Na okolnosti předmětného případu si svědek nepamatoval a výpověď svědkyně E. Š. nepotvrdil také v tom, jak s pracemi pro společnost B skončili. Uvedl, že to bylo na pokyn společnosti B, což se shoduje i s výpovědí stěžovatele, tedy společnost B se zachovala vůči poškozené společnosti správně, když ji na stavbě nenechala dále pracovat (viz bod 48. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955). Okresní soud vyslechl i svědka M. S., který potvrdil, že společnost E, byla hlavně faktoringová, při své práci vždy komunikoval s dlužníkem a snažil se ho přimět k zaplacení dluhu, přičemž nikdy nedošlo k žádnému vyhrožování (viz body 47. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955). 45. Krajský soud v usnesení ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986, kterým již potřetí zrušil rozsudek okresního soudu, shledal, že okresní soud poté, co bylo jeho rozhodnutí dvakrát krajským soudem zrušeno, splnil jeho pokyny jen částečně, když doplnil dokazování o výslech svědka P. Š. a svědka M. S., pracovníka společnosti E. Výpovědi jmenovaných svědků však podle krajského soudu zásadní změnu do důkazní situace nepřinesly a ani po takto provedeném dokazování podle jeho mínění nevyzněly přijaté závěry okresního soudu přesvědčivě. Bez bližšího upřesnění, v čem konkrétně spatřoval pochybení okresního soudu, uzavřel, že "okresní soud se uchýlil ke zcela nemístným polemikám, opakovaně pominul důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele a nerespektoval jeho právní názor" (viz body 8., 9., 10. odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986). Tímto usnesením krajský soud současně nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, což odůvodnil přetrvávajícími pochybnostmi o správnosti rozhodnutí okresního soudu, který podle jeho názoru nerespektoval a zřejmě ani do budoucna nehodlá respektovat jeho výhrady, neboť opakovaně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem (viz bod 12. odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986). 46. Shora popsané skutečnosti uváděné krajským soudem však z předmětného trestního spisu nevyplývají. Krajský soud již ve svém prvním rozhodnutí ve věci ze dne 27. 7. 2018, aniž by sám provedl dokazování, odlišně zhodnotil okresním soudem provedené důkazy, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí dokonce výslovně uvedl, že "při hodnocení provedených důkazů je třeba přihlédnout k tomu, že poškozená společnost vstupovala do smluvního vztahu se společností B jako s ověřeným partnerem, se kterým spolupracovala již v minulosti ..." Z této skutečnosti a ze svědectví svědkyně E. Š., která vypověděla, že "pokud by předem věděli, že úhrada zakázky je ohrožena či něčím podmíněna, ... zakázku by nepřijali", krajský soud bez provedení potřebného dokazování v odvolacím řízení, na rozdíl od okresního soudu, dovodil, že stěžovatel od počátku předpokládal a poškozené společnosti zatajil, že úhrada zakázky poškozené společnosti je podmíněna úhradou zakázky ze strany společnosti D, v čemž je nutno spatřovat nepřímý úmysl stěžovatele (viz body 7. - 9. usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873). 47. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Rozhodující obecné soudy po posledním zrušujícím rozhodnutí krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 dospěly v napadených rozhodnutích na základě zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že stěžovatel daný trestný čin spáchal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. V dané souvislosti však nelze pomíjet, jak bylo již výše uvedeno, že závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině (srov. již zmíněné nálezy sp. zn. IV. ÚS 433/02, III. ÚS 1076/08, III. ÚS 722/09, III. ÚS 1073/15 aj.). Ústavní soud na základě provedeného a zhodnoceného dokazování okresním soudem ve zprošťujících rozsudcích, které odpovídá obsahu vyžádaného spisu, shledal, že ve věci neexistuje žádný přímý důkaz o eventuálním úmyslu stěžovatele se od počátku neoprávněně obohatit. Přitom krajský soud ve svých zrušujících rozhodnutích zcela zjevně překročil svá zákonná oprávnění při hodnocení důkazů ve vztahu k prokázání úmyslu stěžovatele nezaplatit poškozené společnosti již při objednávání prací, když okresnímu soudu pouze obecně vytkl výsledky hodnocení provedených důkazů, přičemž tyto důkazy současně hodnotil v neprospěch stěžovatele odchylným způsobem, než jak to učinil okresní soud, a to navíc aniž by sám poukázal na nějaké nedostatky v jeho postupu při zjišťování skutečného stavu věci. Závěr krajského soudu v jeho zrušujících rozhodnutích je tak změnou skutkového stavu zjištěného před okresním soudem, ke kterému dospěl krajský soud poté, co rozdílným způsobem hodnotil okresním soudem provedené důkazy, a to zejména výslechy stěžovatele a svědků E. Š. a P. Š., aniž by je sám provedl. Postupoval proto v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 trestního řádu, jak to vyplývá ze shora zmíněné judikatury Ústavního soudu. Přitom považuje-li odvolací soud rozsah dokazování před soudem prvého stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 445/06, I. ÚS 608/06, rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika). Krajský soud z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil odlišné závěry o subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, aniž by je sám prováděl a v podstatě okresnímu soudu opakovaně podsouval svůj názor o vině stěžovatele. Podle zjištěných skutkových okolností okresním soudem však nebyl podvodný úmysl na samém počátku poškozené společnosti nezaplatit u stěžovatele prokázán a nebylo zjištěno ani to, že by někoho uváděl v omyl. Šlo o běžnou smlouvu v dodavatelsko-odběratelských vztazích a stěžovatel neměl povinnost poškozenou společnost informovat o vázanosti zaplacení poškozené společnosti na předchozí zaplacení společností D, navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že tato okolnost byla v oboru stavebnictví veřejně známá, jak plyne z výpovědi jednatele poškozené společnosti svědka P. Š. (viz bod 48. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955). Jak se podává již ze shora popsaných obecných východisek, aby mohlo jít o trestný čin podvodu, musel by mít stěžovatel úmysl nezaplatit již od počátku při objednávání prací, pro což na základě provedeného zhodnocení důkazů okresním soudem v shora citovaných zprošťujících rozsudcích není dostatečného podkladu, a takový závěr nelze dovodit ani ze svědecké výpovědi E. Š. zdůrazňované krajským soudem, zvláště když se tento soud nezabýval ani okolnostmi vyplývajícími z výpovědi svědka P. Š., které byly v podstatných směrech od jejích údajů rozdílné. 48. Podle učiněných skutkových zjištění okresního soudu (v předchozích zprošťujících rozhodnutích před jejich zrušením a nakonec přikázáním věci jinému senátu krajským soudem) stěžovatel jako statutární orgán společnosti B s poškozenou společností v minulosti po delší dobu bez problémů spolupracoval na stavbě pražského okruhu, společnost B prokazatelně neměla v úmyslu ukončit svoji činnost, ale pod vedením stěžovatele fungovala ještě další tři roky. Z dokazování dále plyne, že stejně jako poškozená společnost předpokládala, že jí společnost B za práci zaplatí, společnost B předpokládala, že jí zaplatí společnost D. Proto také stěžovatel, jak vypověděl, danou zakázku přijal a jen stěží by uvažoval v tom smyslu, že by společnosti B nebylo D za zakázku zaplaceno, neboť to by zakázku nepochybně nepřijal. Stěžovatel prokazatelně nespoléhal na nějakou nejistou budoucí událost, ale na splnění povinnosti ze strany společnosti D v rámci již existujícího závazkového smluvního vztahu, a to navíc v rámci dlouhodobé spolupráce. Přitom nespojoval zaplacení poškozené společnosti pouze se zaplacením od společnosti D, ale naopak by mohl zaplatit i z jiných zakázek, neměl však volné finanční prostředky v důsledku druhotné platební neschopnosti. S tímto hodnocením důkazů jsou závěry krajského soudu o skutkových podkladech pro nepřímý úmysl stěžovatele v jeho zrušujících usneseních v rozporu a nejsou ani náležitě odůvodněny (viz body 7. - 9. usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873, body 7. - 14. usnesení krajského soudu ze dne 20. 3. 2019 č. j. 9 To 74/2019-1920 a body 9. - 11. usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986). 49. Podle hodnocení důkazů okresním soudem ve zrušených zprošťujících rozsudcích nebyla zjištěna žádná skutečnost, na základě které by stěžovateli nebylo možno uvěřit, že při objednávání prací chtěl poškozené společnosti předmětný závazek uhradit, stejně jako společnost B hradila jiné své závazky, a že tak při běžném průběhu obchodních vztahů mohl učinit, uhradila-li by společnost D řádně svůj závazek vůči společnosti B. O podvodném úmyslu stěžovatele od počátku poškozené společnosti nezaplatit podle těchto závěrů okresního soudu nic nesvědčí, a to ani vrácení faktur společností B poškozené společnosti. Nelze přehlédnout, že i kdyby stěžovatel měl při vrácení faktur úmysl, byť eventuální, poškozené společnosti nezaplatit, neznamená to, že takový úmysl měl již na počátku při objednávání prací, což je, jak bylo shora uvedeno, základní předpoklad k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Krajský soud sice již ve svém prvním rozhodnutí ve věci zdůraznil, že pro právní kvalifikaci trestného činu podvodu je určující počáteční úmysl stěžovatele v době objednávání prací u poškozené společnosti, tedy při vzniku smluvního vztahu, svůj závěr o podvodném úmyslu však mimo skutečností vyplývajících ze svědecké výpovědi E. Š. odůvodnil ve zrušujících rozhodnutích převážně následným jednáním stěžovatele, tj. že s poškozenou společností vůbec nekomunikoval a namísto jakéhokoliv návrhu smírného řešení vrátil poškozené společnosti fakturaci (viz bod 8. usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2018). Výpověď svědkyně E. Š. přitom byla následně zpochybněna výpovědí jejího manžela P. Š. (viz sub 44. shora), s čímž se krajský soud vůbec nevypořádal (viz sub 45. a 47. shora). Závěr krajského soudu, že stěžovatel od počátku věděl, že může poškozené společnosti způsobit shora uvedenou škodu a byl s takovým následkem, resp. účinkem srozuměn je tak v extrémním nesouladu s dokazováním provedeným okresním soudem, kdy krajský soud sám, jak již bylo uvedeno, žádné důkazy, které by nasvědčovaly takovému závěru, neprovedl. Dokonce, bylo-li by připuštěno, že stěžovatel mohl pomyslet na to, že při nezaplacení prací společností D nebude moci poškozené společnosti zaplatit, nemohl by být se způsobením uvedené škody srozuměn, neboť při uzavírání předmětné smlouvy podle řádně odůvodněného a nezpochybněného závěru okresního soudu počítal se zaplacením provedených prací společností D (viz bod 51. rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019), což byl s hledem na uvedené obchodní vztahy odůvodněný předpoklad. 50. Z těchto důvodů nepokládá Ústavní soud závěr obecných soudů v napadených rozhodnutích o nepřímém úmyslu za náležitě prokázaný a dostatečně odůvodněný. Okresní soud v napadeném rozsudku v podstatě přejal hodnocení důkazů provedené krajským soudem v jeho zrušujících rozhodnutích, a to dokonce ještě ve stručnější formě. Odvolání stěžovatele pak krajský soud zamítl podle §256 trestního řádu s tím, že okresní soud provedl ve věci řádné dokazování a všechny provedené důkazy již také správně vyhodnotil. Uzavřel, že dospěl-li okresní soud k závěru, že provedené důkazy tvoří ucelený řetězec důkazů svědčící o vině stěžovatele, včetně vyžadovaného úmyslné zavinění stíhaným zločinem, nelze tomuto postupu nic vytknout. Takový závěr však nelze s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem akceptovat. Pochybení okresního soudu a krajského soudu nenapravil ani Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. 51. Nezbývá proto než uzavřít, že právní závěr okresního soudu a krajského soudu v napadených rozhodnutích, že ze strany stěžovatele byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními rozhodujících soudů vycházejících z dosud provedených důkazů, čímž se vymyká z mezí ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu a je současně i v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a pravidlem in dubio pro reo vyplývajícím z principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, čímž porušuje právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. již shora zmíněné nálezy sp. zn. III. ÚS 722/09, IV. ÚS 433/02, III. ÚS 1076/08 aj.). 52. Přitom je třeba mít na paměti, že nikoliv každé porušení jiných oblastí práva je zároveň trestněprávním deliktem. Eventuální porušení právních povinností, nedosahující patřičného stupně společenské nebezpečnosti (závažnosti) nebo na základě principu ultimae rationis, lze sankcionovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe i jinými právními nebo též mimoprávními prostředky (a to i jako občanskoprávní delikt apod.). Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Přitom je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoli přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny prostředky vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny [nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/2004 (N 42/32 SbNU 405)]. Rovněž je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy [nález ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/2002 (N 61/33 SbNU 113)]. 53. V posuzovaném případě se zejména krajský soud (ale ani okresní soud v napadeném rozsudku poté, co bylo krajským soudem přikázáno, aby věc projednal v jiném složení senátu) nezabýval při svých úvahách o trestnosti vytýkaného jednání občanskoprávní stránkou vytýkaného jednání a jejím případným občanskoprávním řešením. Přitom stěžovatel v průběhu trestního řízení uplatňoval obhajobu spočívající zejména ve vzniku druhotné platební neschopnosti, když společnosti B, které byl jednatelem, za jejich provedenou dodávku prací a výkonů nezaplatila společnost D, přičemž mimo jiné i uvedl, že v době krize se při nezaplacení objednatelem subdodavatelům nehradilo, neboť nebyly volné peníze, přičemž se nejprve platily provozní záležitosti, např. mzdy, stroje, pohonné hmoty, kanceláře, telefony atd., a že kdyby zaplatili poškozené společnosti, bylo by to pro firmu likvidační, přičemž se o tom všeobecně vědělo. Z provedených důkazů okresním soudem vyplývalo, že šlo rovněž o zvažování podnikatelského rizika v rámci dodavatelského řetězce a druhotně vzniklou platební neschopnost v obchodně právních vztazích, navíc v období hospodářské a finanční krize. Tyto skutečnosti vyplývají nejen z obhajoby stěžovatele, ale také z již opakovaně citované svědecké výpovědi P. Š., který mimo jiné uvedl, že při sjednávání zakázky s odběratelem nikdy neřešili jejich finanční situaci, neboť v té době v důsledku krize nikdo neměl provozní peníze, splatnost se nedodržovala a ani společnost B ji nedodržovala, i když se snažila. Sami si také najímali subdodavatele, neměli finance předem, ale vždy věděli, tedy spoléhali na to, že jim přijdou peníze od nějakých zákazníků. Svědek také potvrdil, že následně se stěžovatelem či jeho otcem opakovaně telefonicky hovořil a že vracení faktur bylo v té době běžné (blíže viz sub 44. shora). Mimo zorný úhel obecných soudů tak zcela zůstala skutečnost, po jak přesně dlouhou dobu trvala situace v dodavatelsko-odběratelských vztazích, který stěžovatel jako jednatel společnosti B s P. Š., jednatelem poškozené řešili, čeho se přesně zmíněné telefonické rozhovory týkaly, jaké byly vyjednávací pozice obou stran a co všechno obě strany za účelem prosazení svých zájmů učinily, a zda se strany někdy pokusily své spory vyřešit i za pomoci procesních institutů občanského soudního řízení v návaznosti na uzavřené smlouvy. Přitom trestní stíhání stěžovatele mohlo být motivováno jen snahou poškozené donutit podáním trestního oznámení a navazujícím trestním řízením společnost B uhradit své závazky. Uvedeným rozhraničením trestního práva od občanského práva ve světle shora vyloženého zásadního náhledu Ústavního soudu, že trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání je třeba považovat za ultima ratio a slouží k ochraně jen v situaci, kdy by ostatní prostředky ochrany práva byly vyčerpány nebo byly zjevně neefektivní, se však obecné soudy nezabývaly [nález ze dne 4. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 1098/2010 (N 155/58 SbNU 321)]. V důsledku toho nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, čímž porušily základní práva stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny. 54. Ze shora uvedeného vyplývá, že krajský soud již v prvním zrušujícím usnesení si bez provedení k tomu potřebných důkazů utvořil závěr o vině stěžovatele, na který ve svých dalších rozhodnutích (ze dnů 20. 3. 2019 a 30. 8. 2019) v podstatě již jen odkazoval (viz např. bod 9. v usnesení ze dne 20. 3. 2019) a doplňoval své úvahy v tomto duchu. V prvním zrušujícím usnesení okresnímu soudu neuložil doplnění důkazů, ale pouze ho zavázal, jak má provedené důkazy hodnotit. Ve druhém zrušujícím usnesení sice uložil doplnění výslechu svědka P. Š., ale následně v posledním zrušujícím rozhodnutí ze dne 30. 8. 2019 k ní a k výpovědi svědka M. S. aniž by se zabýval hodnocením těchto důkazů okresním soudem, pouze konstatoval, že tyto výpovědi zásadní změnu do důkazní situace nepřinesly (viz bod 9. usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2019). V této souvislosti nelze přehlédnout, že krajský soud využil úvod bodu 48. rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019, tj. že výpověď jmenovaného svědka "žádnou změnu nepřinesla", ke zkreslení závěrů okresního soudu, neboť tento závěr okresní soud učinil ve vztahu ke svému hodnocení důkazů, které bylo ve prospěch stěžovatele, a ke svému závěru o jeho zproštění obžaloby. Z hlediska hodnocení důkazů krajským soudem totiž výpověď svědka P. Š. podstatnou změnu přinesla, neboť z jeho výpovědi zejména vyplynulo, že on i jeho manželka si museli být vědomi jistého rizika při uzavírání smlouvy se společností B, že tato společnost může být finančně závislá na zaplacení objednatelem v řetězci za ní, že splatnost faktur domlouvali podle splatnosti faktur v předchozím vztahu v řetězci, přičemž společnost B se navíc zachovala správně vůči poškozené společnosti, když ji na stavbě dále nenechala pracovat, že se stěžovatelem a jeho otcem opakovaně telefonicky hovořil a že vracení faktur bylo v dané době běžné (viz bod 48. rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019). Všechny tyto okolnosti krajský soud vůbec nehodnotil, ač je zřejmé, že výpovědí svědka P. Š. závěr o úmyslném zavinění stěžovatele, jak jej učinil krajský soud, podporován nebyl, a navíc svědecká výpověď jeho manželky E. Š., z níž krajský soud především vycházel, byla touto výpovědi značně zpochybněna. Krajský soud, aniž by se rozdíly ve výpovědích P. Š. a E. Š. zabýval, místo toho okresní soud obvinil z "nemístných polemik, které nemají mít v rozhodnutí místo" (viz bod 10. usnesení okresního soudu ze dne 30. 8. 2019), ač se okresní soud snažil se závěry krajského soudu, právě na základě provedených důkazů v hlavním líčení, vypořádat. V tomto směru je třeba poukázat na hodnocení důkazů okresním soudem, tj. vždy na základě konkrétních provedených důkazů (viz body 28. - 34. rozsudku okresního soudu ze dne 18. 4. 2018, body 38. - 45. rozsudku okresního soudu ze dne 17. 12. 2018, body 46. - 51. rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019), zatímco u krajského soudu jde o souhrnné hodnocení v podstatě bez poukazu na konkrétní provedené důkazy okresního soudu a při prosazování svého odlišného hodnocení, aniž by k němu podle §263 odst. 6, 7 trestního řádu provedl jediný důkaz. 55. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o odnětí věci nelze dovodit ani to, že by se původní senát okresního soudu dopustil v řízení závažných vad a že by nadto byl důvod k obavám, že se jich dopustí i propříště, respektive že nebude schopen věc uzavřít způsobem, který by mohl krajský soud, jako soud odvolací, akceptovat. Již nedostatečné odůvodnění daného rozhodnutí krajského soudu by přitom postačovalo k jeho zrušení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)]. 56. V kontextu výše uvedeného se podává, že krajským soudem byla okresnímu soudu věc odňata za situace, kdy původní senát okresního soudu byl schopen ve věci sám rozhodnout. Tím došlo k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Uvedeným postupem krajský soud rovněž překročil meze stanovené trestním řádem pro postup odvolacího soudu, když sám hodnotil odlišně okresním soudem provedené a hodnocené důkazy, ačkoli takový postup zapovídá §263 odst. 7 trestního řádu. Okresnímu soudu opakovaně důrazně naznačil, že nevina stěžovatele z provedených důkazů nevyplývá, byť sice navenek deklaroval, že je prost toho, aby naznačoval, jakým způsobem měly být provedené důkazy okresním soudem zhodnoceny. Shora podrobně popsaný postup krajského soudu navíc odporuje i zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281)]. VI. Závěr 57. Ze všech těchto důvodů krajský soud svým usnesením ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 porušil práva stěžovatele na soudní ochranu a práva na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny, v důsledku čehož je celá následující fáze trestního řízení (počínaje úkony a postupem okresního soudu rozhodujícího v jiném složení senátu, přes jeho odsuzující rozsudek ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023, usnesení krajského soudu ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 9 To 80/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020) stižena vadou, která spočívá v rozhodování nezákonného soudu o vině a trestu stěžovatele. 58. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil, že usnesením krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, dále že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1243/2020, usnesením krajského soudu ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 9 To 80/2020 a rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023 byla porušena práva stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. V návaznosti na to zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu nejen v záhlaví specifikovaná rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, ale i rozsudek okresního soudu ze dne 9. 12. 2019 č. j. 3 T 135/2017-2023 a usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986. 59. Věc se tak vrací do stadia po vyhlášení zprošťujícího rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955, proti kterému podal státní zástupce odvolání. 60. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. října 2021 Pavel Šámal v. r. předseda senátu

Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k výrokům a odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 541/21 V souladu s §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výrokům a odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 541/21: 1. Podle mého názoru nebylo napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeno stěžovatelovo právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Podle nálezu je právní závěr okresního soudu a krajského soudu v napadených rozhodnutích, že stěžovatel naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními rozhodujících soudů. 3. Je notorietou, že vědomá nedbalost [§16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] se shoduje s nepřímým úmyslem ve vědomostní složce, ale oproti nepřímému úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákoníku] u ní chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti a eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů. Za takové možno považovat jen důvody, které sice v konkrétním případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé, zatímco tam, kde pachatel spoléhá jen na tzv. šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, nýbrž v nepřímém úmyslu [srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář I. §1 až 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 211, 221-224, 236; Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 287-295]. Eventuální úmysl nevylučuje ani situace, kdy pachatel sleduje cíl souladný s právním řádem (např. provozovat určitý podnik, zaměstnávat řadu osob a dosáhnout zisku) a eventualita vzniku následku (např. způsobení škody na cizím majetku) je mu nepříjemná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 5 Tdo 548/2019, bod 39.). 4. Nález v bodě 49. konstatuje následující: "Dokonce, bylo-li by připuštěno, že stěžovatel mohl pomyslet na to, že při nezaplacení prací společností D nebude moci poškozené společnosti zaplatit, nemohl by být se způsobením uvedené škody srozuměn, neboť při uzavírání předmětné smlouvy podle řádně odůvodněného a nezpochybněného závěru okresního soudu počítal se zaplacením provedených prací společností D (viz bod 51. rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019), což byl s ohledem na uvedené obchodní vztahy odůvodněný předpoklad." 5. Zastávám stanovisko, že důvody, pro které stěžovatel spoléhal, že následek relevantní z hlediska trestního práva nezpůsobí, nemají charakter dostatečných důvodů. V daném případě nebylo zjištěno, že si stěžovatel před objednávkami zemních prací obstaral potřebné informace o právních a ekonomických poměrech D. 6. V souvislosti s činností D na stavbě haly v H. byli obžalováni M. Š. (někdejší jednatel D) a A. H. (jednající za D na základě plné moci), a to ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. 1. 2018 č. j. 56 T 7/2014-1146 oba obžalované podle §226 písm. c) trestního řádu obžaloby zprostil. Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2018 sp. zn. 9 To 38/2018 podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek ohledně obžalovaného A. H. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Trestní řízení není skončené. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v odůvodnění rozsudku konstatoval, že: "Svědek P. majitel B uvedl, že D jej kontaktoval telefonicky. Myslí si, že jednal s nějakým panem K., což měl být ředitel nebo ekonom a na stavbě byl muž jménem T. Osobně s ním nemluvil. Nejednal ani se Š. Objednávka přišla emailem. Potvrdil, že obdrželi zálohu převodem na účet. Faktury posílali poštou a nikdy se nevrátila. Když nastala splatnost faktur, tak se byli zeptat, ale už tam nikdo nebyl. Za D s nikým osobně nemluvil. S tím T. ze stavby se setkal v Praze na Černém Mostě. Jednání bylo kvůli úhradě dlužných faktur. Se zástupcem firmy F nejednal. Měl představu, že D dodává přímo pro G. Svědek neznal osoby jako V., P. ani S. Na stavbě byl člověk z D, který dával jeho lidem práci." Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci též uvedl, že: "D se zabýval reklamní činností až do chvíle, kdy ji převzal H. Firma se určitě nikdy dříve nezabývala stavební činností." ... "Veškerá komunikace mezi poškozenými (tj. i společností B) a společností D probíhala na úrovni emailů. V omezeném množství proběhly telefonické hovory, žádný osobní kontakt." ... "T. a V. F. byli mnohými opakovaně označováni jako zástupci D. To ale (podle Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci) prokazatelně pravda nebyla a svědčí to jen o tom, jakou péči měli poškození jako dodavatelé o znalost společnosti, pro kterou prováděli práce a které měli práce vyúčtovat."... "Svědci, majitelé nebo zástupci poškozených, příliš často osobně na stavbě nebyli. Bylo zjištěno, že výkazy práce a stavební deník potvrzovali oba F., a pak mladý muž, který měl zastupovat D na stavbě a byl to zřejmě brigádník nebo student v oboru. D na stavbě neměl vlastní stavební buňku." 7. Spojil-li stěžovatel ekonomické "přežití" B s platební schopností D, tj. společnosti bez jakýchkoliv dokumentů založených ve sbírce listin, které by umožňovaly posoudit její finanční situaci, bez živnostenského oprávnění očekávatelného u společnosti provádějící stavební práce (v rozhodné době byl v obchodním rejstříku zapsán předmět podnikání: velkoobchod, reklamní činnost a marketing, zprostředkování obchodu a služeb) a bez historie činnosti v oboru a referencí, přičemž takto zásadní zakázku převzal na základě objednávky e-mailem a telefonátů s osobami, se kterými se osobně nesetkal a o nichž si rovněž nic konkrétního nezjistil, šlo nepochybně o vysoce rizikový postup. 8. Nález (v bodě 48.) uvádí, že společnost B "fungovala pod vedením stěžovatele ještě další tři roky" a stěžovatel "nespojoval zaplacení poškozené společnosti pouze se zaplacením od společnosti D, ale naopak by mohl zaplatit i z jiných zakázek, neměl však volné finanční prostředky v důsledku druhotné platební neschopnosti". V obchodním rejstříku u společnosti B byl vymazán stěžovatel jako jednatel dne 10. 6. 2014, nicméně z procesního spisu se nepodávají jakékoli informace o tom, že by B v tomto období "fungoval" (provozoval svoji podnikatelskou činnost, platil své závazky atd.). 9. Konstatování, že B mohl uhradit své závazky vůči poškozené společnosti i bez "zaplacení od společnosti D", tj. přijetím peněžního plnění od (nespecifikované) jiné společnosti ("z jiných zakázek"), vyvrací další část věty, která připouští, že B nedisponoval finančními prostředky k úhradě závazků poškozené, neboť B mu dluh nesplatil, přičemž vůči jinému subjektu B neměl pohledávku, jejíž úhradou by nabyl prostředky pro zaplacení svého dluhu vůči poškozené. Hypotetická úvaha, že B mohl (později) získat jiné zakázky a zisk z nich by mu umožnil sanovat ztrátu způsobenou D a splatit dluhy vůči všem věřitelům B (tedy i poškozené), nemá oporu ve výsledcích dokazování a stěžovatel v tomto směru nic konkrétního neuvedl. Za regulérní postup nelze označit tzv. "vytloukání klínu klínem", které by vedlo nikoli k "záchraně" B, ale pouze ke změně v osobě věřitele, jemuž by pohledávka nebyla B uhrazena (B by zůstal dlužen jinému dodavateli než poškozené H). 10. Okolnosti, pro které stěžovatel spoléhal, že následek relevantní z hlediska trestního práva nezpůsobí, charakter dostatečných důvodů neměly. Nález k těmto skutečnostem, které považuji za zásadní, neobrací pozornost. Stěžovatel přitom předmětné riziko přenesl na své věřitele, zejména na poškozenou společnost H. 11. Podle judikatury Nejvyššího soudu zatajení nepřiměřeného podnikatelského rizika souvisejícího s poskytnutím konkrétní služby či zboží poškozeným může za splnění i ostatních podmínek svědčit o existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku (srov. usnesení ze dne 22. 8. 2018 sp. zn. 7 Tdo 983/2018). Jak bylo uvedeno výše, platební schopnost B byla závislá na platební schopnosti jediné smluvní protistrany, tj. D, o jejíž situaci si stěžovatel zavčas prakticky nic nezjistil. Okolnost, že se stěžovatel o právní a ekonomický stav D nezajímal, samozřejmě nevylučuje naplnění nepřímého úmyslu. V širším kontextu lze připomenout judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k §224 odst. 1 trestního zákoníku a hrubému nepoměru k majetkovým poměrům pachatele při překročení rámce obvyklého podnikatelského rizika i související závěry právní teorie (srov. usnesení ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 5 Tdo 1440/2011, jakož i např. Kuchta, J.: Přípustné a podnikatelské riziko u hospodářských trestných činů. In Fryšták, M.: Nové jevy v hospodářské kriminalitě ve světle reformy trestního práva. 1. vyd. Brno: MU 387, nakladatelství Munipress, 2011, s. 148-162, či Kuchta, J. - Púry, F.: Postih úpadkových deliktů podle nového trestního zákoníku s přihlédnutím k úpravě přípustného rizika. Bulletin advokacie. Praha: ČAK, roč. 2011, č. 9, s. 13-25). 12. Nález konstatuje, že: "stěžovatel neměl povinnost poškozenou společnost informovat o vázanosti zaplacení poškozené společnosti na předchozí zaplacení společností D, navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že tato okolnost byla v oboru stavebnictví veřejně známá, jak plyne z výpovědi svědka P. Š.". Podnikatelské subjekty, a to nejen v oboru stavebnictví, mají obecnou vědomost o riziku druhotné platební neschopnosti. Podle mého názoru však tímto předpokladem nelze eliminovat význam výše uvedeného, tj. že stěžovatel bez dostatečných důvodů spoléhal na to, že společnost B obdrží přislíbené finanční plnění od společnosti D, přičemž před poškozenou (jednající v důvěře ve stěžovatele a společnost B na základě předchozí bezproblémové spolupráce na stavbě tzv. pražského okruhu) nepřiměřené podnikatelské riziko zatajil. 13. Nález se dále zabývá užitím zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Určující okolností není zjištění, že se stěžovatel svého jednání dopustil v občanskoprávních vztazích, když obecná souvislost s určitým občanskoprávním vztahem je pro jednání, následně posuzované jako podvodné ve smyslu §209 trestního zákoníku, zcela běžná. Navíc není u této námitky možné přehlédnout, že stěžovatel se zločinu podvodu dopustil podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, tj. i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, přičemž způsobená škoda více než dvakrát přesahovala hranici škody značné. Není zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna u kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1362/2016). O takovou výjimečnou situaci zde však nejde. 14. Ve shodě s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3556/19 mám za to, že krajský soud usnesením ze dne 30. 8. 2019 sp. zn. 9 To 254/2019 neporušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), jestliže s poukazem na §262 trestního řádu vrátil věc okresnímu soudu, přičemž nařídil projednání věci v jiném složení senátu. 15. Z výše uvedených důvodů měla být stěžovatelova ústavní stížnost odmítnuta [podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] pro její zjevnou neopodstatněnost, ev. nálezem zamítnuta (podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) pro její nedůvodnost. V Brně 26. října 2021 Josef Fiala

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2021:4.US.541.21.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 541/21
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název Důvody odvolacího soudu ke změně senátu nalézacího soudu dle §262 tr. ř.
Datum rozhodnutí 26. 10. 2021
Datum vyhlášení 9. 11. 2021
Datum podání 28. 2. 2021
Datum zpřístupnění 2. 12. 2021
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodaj Šámal Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 40 odst.2, čl. 39, čl. 8 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §262, §2 odst.5, §2 odst.6, §259 odst.3, §263 odst.7, §256, §25, §125
  • 40/2009 Sb., §209, §13, §15 odst.1 písm.b, §16 odst.1 písm.a
Odlišné stanovisko Fiala Josef
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík trestný čin/podvod
zavinění/úmyslné
soud/odnětí/přikázání věci
presumpce/neviny
in dubio pro reo
dokazování
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka nálezu IV. ÚS 541/21 z 26. 10. 2021 předchází po usnesení I. ÚS 3556/19 z 26. 11. 2019
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-541-21_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 118060
Staženo pro jurilogie.cz: 2021-12-03