ECLI:CZ:US:2022:1.US.265.22.1
sp. zn. I. ÚS 265/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bierhanzla, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2021, č. j. 8 As 146/2020-45, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 9 A 148/2016-94, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 24. 1. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Úřad městské části Praha 6 (dále jen "městský úřad") zamítl rozhodnutím ze dne 7. 3. 2016, č. j. MCP6 018159/2016, sp. zn. SZ MCP6 059366/2015/OV/Koc, stěžovatelovu žádost o obnovu řízení ve věci povolení stavby "Regenerace lokality Břetislavka v Praze 6". Jako důvod obnovy řízení stěžovatel uplatňoval rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, č. j. 11 A 115/2012-57, kterým soud zrušil pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání proti rozhodnutí městského úřadu o umístění stavby. Odvolání proti tomuto rozhodnutí vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 20. 6. 2016, č. j. MHMP 1032274/2016, sp. zn. S-MHMP 754022/2016/STR, zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Ve shodě s městským úřadem dospěl vedlejší účastník k závěru, že nebyla splněna podmínka, podle které se řízení před správním orgánem na žádost obnoví, jestliže bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno. Vedlejší účastník ve svém rozhodnutí konkrétně mimo jiné konstatoval, že: "Podkladové rozhodnutí tudíž nikdy nebylo zrušeno - v odvolacím řízení ani soudem - a změna se týkala pouze doplnění výroku o upřesnění druhu pozemků, což neodůvodňuje jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování".
3. Následně podanou žalobu stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rovněž zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodná.
II.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že městský soud zamítl jeho žalobu zejména z důvodu, že jeho žádost o obnovu řízení byla opožděná. Vedlejší účastník však ve svém rozhodnutí o odvolání naopak výslovně konstatoval, že žádost stěžovatele byla podána včas. Městský soud tak opožděnost žádosti o obnovu řízení konstruoval jako nový důvod zamítnutí žádosti zcela svévolně. K tomu stěžovatel navíc dodává, že jeho žádost o obnovu řízení opožděná nebyla a uvedené ve své ústavní stížnosti blíže rozvádí.
5. Napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatel vytýká, že zamítnutí kasační stížnosti odůvodňuje pouze tím, že není naplněna podmínka obnovy řízení, podle které důvody obnovy musí odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Uvedené však nebylo podle stěžovatele před správními orgány vůbec řešeno. Podle vedlejšího účastníka nebyl dán důvod obnovy, neboť nebylo zrušeno podkladové rozhodnutí o umístění stavby, tj. že nebylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v původním řízení. Podle stěžovatele není možné, aby tímto způsobem soud doplňoval další správním orgánem neuvedené důvody pro zamítnutí žádosti stěžovatele o obnovu řízení. Odňal mu tak možnost v řízení před správními orgány reagovat na tento případný závěr a možnost proti němu návazně brojit ve správním soudnictví. Pokud správní orgán zamítne žádost stěžovatele o obnovu řízení z určitých důvodů, nemůže soud "nahradit" tyto důvody jinými a tím zcela nahradit činnost správního orgánu.
6. Stěžovatel dále upozorňuje na existenci rozsudku městského soudu ze dne 18. 9. 2020, č. j. 5 A 140/2016-108, kterým bylo v zásadě identické věci vyhověno žalobě, která byla podána ze stejných žalobních důvodů, jaké uplatňoval stěžovatel i v nyní posuzované věci.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
10. V případě námitky stěžovatele - že není možné, aby správní soudy rozhodly na základě závěru o nedodržení lhůty k podání žádosti o obnovu řízení, ačkoliv podle správních orgánů tato žádost opožděná nebyla - Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel touto námitkou přehlíží, že z napadených rozsudků je zjevné, že v nich správní soudy dospěly k závěrům o nesplnění i dalších podmínek pro obnovu řízení (vedle předmětné lhůty). Městský soud měl stejně jako správní orgány za to, že nebyla splněna formální podmínka - nebylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které by bylo podkladem pro rozhodnutí vydaného v řízení, jež má být obnoveno. Podle městského soudu nebyla dále splněna ani materiální podmínka - zrušení nebo změna podkladového rozhodnutí nemohla odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování v řízení, jež má být obnoveno. O závěr o nesplnění posledně uvedené podmínky se opírá také napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu.
11. Pokud stěžovatel v návaznosti na uvedené dále namítá, že nenaplněním materiální podmínky pro obnovu řízení se soudy neměly zabývat, neboť se tím nezabývaly ani správní orgány v předchozím řízení, Ústavní soud poukazuje na napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu. V něm Nejvyšší správní soud upozorňuje, že vůči závěru městského soudu - že ve věci nebyla splněna materiální podmínka pro obnovu řízení - nesměřuje žádná část kasační argumentace stěžovatele (bod 18. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). K uvedenému stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě jen konstatuje, že bylo logické (strana 5. ústavní stížnosti), že v tomto směru v kasační stížnosti nebrojil a vlastní argumentaci k naplnění materiální podmínky předkládá až ve své ústavní stížnosti.
12. S ohledem na uvedené však nelze předmětnou námitku považovat za přípustnou v řízení o ústavní stížnosti, neboť nebyla stěžovatelem dříve uplatněna v kasační stížnosti, ač tomu nic nebránilo. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. kupř. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.], což znamená, že s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti je nepřípustná taková námitka, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit.
13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že i přes uvedené se Nejvyšší správní soud pro úplnost otázce naplnění materiální podmínky pro obnovu řízení věnoval a dospěl k závěru, že tato podmínka naplněna nebyla a odkázal přitom na svoji předchozí judikaturu (body 20. až 22. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
14. Konečně pokud se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává závěrů jiného rozhodnutí městského soudu v obdobné věci, Ústavní soud konstatuje, že jednak dané rozhodnutí není předmětem přezkumu v nyní posuzované ústavní stížnosti a jednak že je to především Nejvyšší správní soud, kterému jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví náleží ze zákona zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (§12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů).
15. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu