ECLI:CZ:US:2022:2.US.1260.22.1
sp. zn. II. ÚS 1260/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. 6. 2018 č. j. 81 T 2/1017-14236, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2020 č. j. 5 To 5/2019-14645 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021 č. j. 5 Tdo 1244/2021-15199; za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), zásadu presumpce neviny zaručenou v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a zásadu subsidiarity trestní represe zaručenou v čl. 39 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci uznán vinným zločinem dotačního podvodu v souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 6 roků a 6 měsíců, uloženy mu byly též další tresty a povinnost náhrady škody. Uvedeného se měl stěžovatel dopustit tím, že v úmyslu obohatit se ovlivňoval jako ústřední článek rozsáhlé skupiny osob a subjektů desítky dotačních výzev v oblasti životního prostředí financované z prostředků strukturálních fondů Evropské unie. Konkrétně stěžovatel podával za jiné subjekty žádosti o dotace, přičemž bylo předem jasné, že bez ohledu na výsledek pozdějších výběrových řízení bude služby v realizovaných projektech poskytovat za úplatu výlučně stěžovatel. Poskytovatelé dotací nebyli o daném plánu informováni, čímž jim vznikla škoda přes 10 milionů Kč. U celé řady projektů bylo další škodě zabráněno jen díky tomu, že nakonec nedošlo k vyplacení dotace či žadatelé od realizace projektů odstoupili. K odvolání stěžovatele byl vůči němu prvostupňový rozsudek odvolacím soudem zrušen, nicméně Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným stejnými trestnými činy a jen mu o rok zkrátil trest odnětí svobody. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. V rozsáhlé ústavní stížnosti své námitky dělí do několika okruhů. V prvním poukazuje na extrémní rozpor mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy, například soudy nepřihlédly k tomu, že i když možná žádosti vyplňoval, konečné "odkliknutí" před odesláním žádosti musel učinit žadatel. Stěžovatel uvádí celou řadu dle něj opomenutých důkazů, zejména jde o výslechy některých jím požadovaných svědků a zpracování znaleckého posudku ohledně ocenění realizovaných zakázek. Zadruhé stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení skutku a porušení zásady subsidiarity trestní represe. I kdyby snad v jednání stěžovatele bylo shledáno porušení pravidel přidělování dotací, mohlo to být řešeno mírnějšími prostředky typu odejmutí dotace. U řady projektů byl záměr úspěšně proveden a ochráněno životní prostředí, případné porušení pravidel zadávání veřejných zakázek měl poté řešit Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Zatřetí Vrchní soud v Olomouci pouze povrchně a povšechně vypořádal četné odvolací námitky stěžovatele, což vyvolává pochybnosti o tom, zda se s odvoláním vůbec seznámil.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, ve vztahu k rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu je přípustná a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. K přezkumu rozsudku nalézacího soudu ovšem Ústavní soud příslušný není, neboť jej v odsuzující části vůči stěžovateli v celém rozsahu zrušil již odvolací soud a není tudíž ani teoreticky možné jej zrušit podruhé. V této části proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ve vztahu ke zbývajícím napadeným rozhodnutím tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatel ve skutečnosti rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy. Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94).
8. Jak již bylo naznačeno, stěžovatel sice zmíněný extrémní nesoulad namítá, žádné přesvědčivé argumenty pro podpoření takové situace ovšem nepředkládá. V podstatě pouze doslovně opakuje jednotlivé body obhajoby z dovolání, ty navíc již uplatňoval před nalézacím a odvolacím soudem. Ústavní soud proto nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele k dokazování (včetně údajných opomenutých důkazů), postačí v tomto odkázat na bod 34 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, který dále cituje relevantní body rozsudku odvolacího soudu (a ten následně soudu prvního stupně). Ústavní soud je nucen upozornit, že stěžovatel nejenže subjektivně odlišně hodnotí některé důkazy (a tedy i skutkový stav), zejména se ale soustředí pouze na jím vybrané důkazy. Na druhou stranu stěžovatel úmyslně přehlíží celou škálu jiných důkazů, které byly provedeny a posouzeny zejména nalézacím soudem a tvoří komplexní řetězec prokazující vinu stěžovatele. Obdobně nepřesvědčivé je rovněž tvrzení stěžovatele o porušení zásady subsidiarity trestní represe - s ohledem na promyšlenost, závažnost i zištný motiv stěžovatelova jednání a celkovou výši škody nepřipadá v úvahu, aby daná činnost byla považována za společensky málo nebezpečnou, a tedy mohla být řešena jinými prostředky (podrobně bod 35 usnesení Nejvyššího soudu a tam uvedené odkazy). Konečně Ústavní soud nepřisvědčuje ani námitce stěžovatele proti postupu odvolacího soudu. Je vhodné připomenout, že soudní řízení bylo vedeno proti 15 subjektům a rozsudek nalézacího soudu přesáhl svým rozsahem 500 bodů. Za takové situace by podrobné vypořádání každého argumentu stěžovatele v odvolání (a argumentů všech spoluobviněných) vyústilo v rozsudek dlouhý tisíce stran (i takto mělo 90 listů), přitom by se jednalo o krok poněkud neefektivní za situace, kdy se odvolací soud v podstatě ztotožňuje se závěry soudu nalézacího. Stručnější (přitom ale stále vyčerpávající!) vypořádání námitek odvolatele za daných podmínek postačuje, nehledě pak na to, že se stěžovateli dostalo podrobnější individualizované odpovědi na ty samé námitky ještě v usnesení Nejvyššího soudu, které se týkalo pouze tří subjektů.
9. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14). V projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu