ECLI:CZ:US:2022:2.US.1330.22.1
sp. zn. II. ÚS 1330/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PROPAP, s.r.o., sídlem Jablonec nad Jizerou 443, 512 43 Jablonec nad Jizerou, zastoupené Mgr. Petrou Hromádkovou, advokátkou, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 477/2022-2054 ze dne 24. 2. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Ko 1/2020-1971 ze dne 20. 9. 2021 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3310/2020-1858 ze dne 31. 5. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, dále právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a řada dalších práv garantovaných zejména čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, dále čl. 6, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva") a konečně čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že v řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (společnosti Golf Ještěd, s. r. o.) po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího soudu - a to rubrikovaným usnesením č. j. 29 Cdo 3310/2020-1858 ze dne 31. 5. 2021 - rozhodl Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením č. j. 4 Ko 1/2020-1971 ze dne 20. 9. 2021 (dále také "usnesení odvolacího soudu") tak, že změnil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 41 K 1/2016-1748 ze dne 2. 4. 2020 (dále také "usnesení konkursního soudu") a to tak, že návrh stěžovatelky (jakožto druhé z navrhujících věřitelů) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl (výrok I). Dále určil, že zánik účinků prohlášení konkursu nastane uplynutím patnáctého dne od právní moci usnesení (výrok II). Pod výrokem III rozhodl, že dlužníkovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu bylo shora označeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 477/2022-2054 ze dne 24. 2. 2022 odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti detailně rekapituluje průběh celého předchozího dvacetiletého konkursního řízení. Stručně řečeno namítá to, že nadepsané soudy se dopustily překvapivého excesu ohledně otázky běhu promlčecí doby a stavení promlčecí doby po dobu trvání účinků konkursu, kdy sice správně aplikovaly na směnečnou pohledávku stěžovatelky ustanovení §112 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen "občanský zákoník"), avšak s navazující judikaturou z toho vyvodily protichůdný a překvapivý závěr o promlčení směnečné pohledávky. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou minimálně ohledně její aktivní legitimace a trvání směnečné pohledávky vnitřně rozporná, rezignující na náležité odůvodnění, jsou překvapivá a založená na libovůli senátu 29 Cdo Nejvyššího soudu, který cyklicky odkazuje na svoje předchozí kasační usnesení, aniž by věc předložil velkému senátu. Tímto postupem tak došlo podle názoru stěžovatelky k porušení jejích shora označených základních práv.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je zčásti přípustná, pokud směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 477/2022-2054 ze dne 24. 2. 2022 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Ko 1/2020-1971 ze dne 20. 9. 2021. V případě usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3310/2020-1858 ze dne 31. 5. 2021 je však ústavní stížnost nepřípustná, neboť ústavní stížností je možno, ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu, napadnout pouze rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž jde o rozhodnutí, jímž se řízení o něm končí. Takovým rozhodnutím však není zrušující rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo řízení ve věci vráceno soudům nižších stupňů k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 547/17 ze dne 6. 2. 2018). V takovém případě je ústavní stížnost v této části nepřípustná.
Ústavní soud po prostudování projednatelné a přípustné části ústavní stížnosti zvážil námitky stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nejedná.
Ústavní soud konstatuje, že úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. V tomto ohledu nelze spatřovat ústavněprávní deficit ani v konečném usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 477/2022-2054 ze dne 24. 2. 2022, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu, byť ten byl vázán právním názorem vyjádřeným v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud jasně a plausibilně vysvětlil, proč došlo k promlčení pohledávky, proč nemohla stěžovatelka promlčení úvěrové ani směnečné pohledávky zabránit, proč vznesení námitky promlčení dlužníkem není v rozporu s dobrými mravy a proč nebyl dán důvod k předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení základních práv ze strany nadepsaných soudů, zjištěno nebylo.
Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, pak s ohledem na částečnou nepřípustnost návrhu, Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu platí, že odložení vykonatelnosti nepřichází pojmově v úvahu u usnesení, jímž se zamítá návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, neboť takové usnesení se nevykonává. Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu č. j. 29 Cdo 477/2022-2054 ze dne 24. 2. 2022 se tento návrh s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti, o níž Ústavní soud rozhodl bez zbytečného odkladu, stal bezpředmětným.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl ve věci bez zbytečného odkladu, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení - s ohledem na výše řečené - již samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu