ECLI:CZ:US:2022:2.US.1464.22.1
sp. zn. II. ÚS 1464/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Michaelou Kochmanovou, advokátkou, sídlem Jaromírova 789/2, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 27/2022-1844 ze dne 23. 3. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 60 P 43/2014-1716 ze dne 13. 9. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl o úpravě poměrů nezletilých dětí stěžovatele tak, že je svěřil do výlučné péče matky (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu E. částkou 6 000 Kč měsíčně a na výživu F. částkou 5 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 11. 2018. Soud v té souvislosti vyčíslil nedoplatek na výživném za dobu od 1. 11. 2018 do 31. 8. 2021 ve výši 140 000 Kč pro nezletilou E. a ve výši 122 000 Kč pro nezletilého F. a uložil stěžovateli, aby tento dluh splácel spolu s běžným výživným ve splátkách po 2 000 Kč pro každé z nezletilých dětí, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok II.). Opatrovnický soud současně stanovil rozsah styku stěžovatele s nezletilými (blíže specifikovaný ve výroku pod bodem III.), zamítl návrh stěžovatele na svěření dětí do jeho výlučné péče, eventuálně do střídavé péče rodičů (výrok IV.) a rozhodl o nákladech státu i nákladech řízení mezi účastníky (výroky V. a VI.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ohledně svěření nezletilých dětí do výlučné péče matky i ohledně rozsahu styku jako věcně správné potvrdil. Výrok II. o výživném změnil odvolací soud tak, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 11. 2018 do 31. 3. 2022 činí u nezletilé E. částku 162 500 Kč a u nezletilého F. částku 137 500 Kč s tím, že stěžovateli uložil povinnost uhradit jej k rukám matky do 31. 3. 2023. Ve zbytku výrok II. jako věcně správný potvrdil. Výrok IV. o zamítnutí návrhu stěžovatele na svěření dětí do jeho výlučné péče, eventuálně do střídavé péče rodičů odvolací soud bez náhrady zrušil a rozhodl o nákladech státu i nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy při svém rozhodování neuvedly konkrétní překážky, které by bránily střídavé péči, jež vedle výlučného svěření do své péče alternativně navrhoval. Má za to, že se soudy nezabývaly tím, jak umožnit širší styk nezletilých se svým otcem. Tuto možnost dle jeho názoru odmítly s obecným odkazem na nejlepší zájem dětí, aniž by k tomu byly provedly významnější dokazování a aniž by byl tento důvod jakkoli řádně zdůvodněn a doložen. Jednání soudu podle stěžovatele vzbuzuje dojem svévole. Stěžovatel též namítl, že soudy nevyslechly znalkyni, jež se podílela na vypracování znaleckého posudku, a nedoplnily dokazování vyšetřovacím spisem policejního orgánu. Stěžovatel shledává pochybení i v přístupu soudů k hodnocení výchovného působení matky na obě nezletilé děti. Soudům dále vytkl, že při stanovení dlužného výživného nevzaly v úvahu prokazatelně uhrazené výdaje na nezletilé, dosahovaný příjem, doložené finanční závazky, které vznikly ještě před zahájením opatrovnického řízení, a další vyživovací povinnost k polorodému sourozenci nezletilých. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního přehodnocení skutečností, jež soudy vedly k shora popsanému stanovení péče, rozsahu styku či výživného. Ústavní soud přitom vážný exces, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, nezjistil.
Soudy si byly dobře vědomy základních východisek, která Ústavní soud zformuloval ve své judikatuře (srov. bod 15 rozsudku městského soudu). Nalézací soud dospěl k závěru, že oba rodiče disponují rovnocennými předpoklady pro výchovu dětí. Ze znaleckého posudku, výslechu znalce i dalších důkazů však zjistil, že obě děti deklarovaly svůj zájem neměnit dosavadní způsob výchovy. Z výslechu znalce vyplynulo, že střídavou péči si děti nepřejí mimo jiné s ohledem na komplikovaný vztah k současné partnerce stěžovatele, přičemž na výchově stěžovatele se spíše negativně odráží i rivalitní vztah dětí s polorodým sourozencem, starším synem stěžovatele. Zde se sluší připomenout, že děti byly vyslechnuty ve věku, kdy už jsou s ohledem na svoji rozumovou a volní vyspělost schopny se k věci relevantním způsobem vyjádřit, takže k jejich názoru bylo namístě též přihlédnout. Pakliže tedy soudy na základě takto nabytých poznatků dospěly k závěru o svěření dětí do výlučné péče matky, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem.
Na tomto místě se sluší poznamenat, že odvolací soud si povšiml skutečnosti, že k částečné změně postoje dětí došlo za situace, kdy stěžovatel přivedl děti znovu k opatrovníkovi dne 21. 3. 2022, ačkoli jím byly vyslechnuty pouhé tři dny předtím. Městský soud jednání stěžovatele vyhodnotil tak, že přiměním dětí ke změně jejich dlouhodobého postoje (o neměnnosti dosavadního uspořádání péče) si fakticky vynutil novou zprávu opatrovníka za situace, kdy jeho předchozí zpráva ze dne 18. 3. 2022 neodpovídala jeho představám o tom, jak by mělo vypadat rozhodnutí soudu (bod 16 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud na takovém závěru nic protiústavního či zásadně nespravedlivého neshledal a podotýká, že stěžovatel si tímto svým počínáním poněkud "zavřel dveře" pro svůj návrh, neboť tím zpochybnil vlastní výhrady vůči matce dětí, vůči níž setrvale tvrdil, že s dětmi manipuluje v jeho neprospěch.
Způsob, jakým soudy dospěly ke stanovení výživného, v ústavní rovině též obstojí. Nalézací soud v bodě 61 svého rozsudku vyložil, jakými úvahami se zde řídil. Poukázal na pravidelné příjmy i výdaje stěžovatele, jakož i na jeho mimořádné úhrady ve prospěch nezletilých. Neopomněl přihlédnout k vyživovací povinnosti stěžovatele k polorodému a rovněž ještě nezletilému sourozenci dětí. Částky měsíčního výživného pochopitelně nemohou představovat žádný matematický výpočet (jelikož se z povahy věci nepracuje s exaktně měřitelnými daty), takže jejich konkrétní výše je v rámci rozpětí, přiměřeného zjištěným majetkovým poměrům rodičů, do určité míry věcí soudcovské úvahy. Z ústavněprávního hlediska je však podstatné, že soudem zvolené částky nejsou zjevně neadekvátní majetkové situaci stěžovatele, jež byla předmětem dokazování. Rozhodnutí soudu tak není projevem ústavně zapovězené libovůle. Stěžovatel sice rozporuje přístup soudu ke zjištění majetkové situace matky, ta se však v důsledku svěření dětí do její výlučné péče podílí na jejich výživě primárně z vlastních prostředků, přičemž prostřednictvím stěžovatelem poskytovaného výživného dochází k realizaci práva dětí přiměřeně čerpat z jeho životní úrovně (k tomuto právu dítěte a jeho limitům srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015). V tomto směru neměla absence podrobného zkoumání majetkových poměrů matky pro účely stanovení výživného stěžovateli natolik zásadní význam, aby vyvolala kasační zásah Ústavního soudu.
Co se týče procesních námitek v oblasti dokazování, dlužno zdůraznit, že okolnosti související s probíhajícím vyšetřováním polorodého sourozence nezletilých pro podezření ze spáchání trestného činu ohrožování výchovy (spočívající v tom, že měl své mladší sourozence, tj. děti stěžovatele, nutit hrát hry se sexuálním podtextem) nehrály v úvahách soudů žádnou roli (v neprospěch stěžovatele či matky), takže nalézací soud nepochybil, jestliže dokazování nedoplnil příslušným vyšetřovacím spisem policejního orgánu. Opatrovnický soud nemůže sám posoudit, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. V tomto ohledu postrádá důkaz vyšetřovacím spisem opodstatnění. Obvodní soud bezpochyby měl v rozsudku uvést, proč tomuto důkaznímu návrhu stěžovatele nevyhověl. Uvedený deficit však s přihlédnutím k výše uvedenému není způsobilý založit protiústavnost rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud jde o námitku nevyslechnutí znalkyně u jednání, ani jí nemohl Ústavní soud přisvědčit. Dotčená znalkyně byla nalézacím soudem předvolána k jednání konanému dne 2. 2. 2021, z účasti na němž ale byla omluvena. Z protokolu o tomto jednání, přiloženého k ústavní stížnosti, plyne, že se stěžovatel (sám nebo prostřednictvím své advokátky) nedožadoval zařazení výslechu dané znalkyně na další jednání, které již mělo být zaměřeno na účastnické výslechy rodičů, a nikoli na samotné znalecké zkoumání. Stejně tak z rekapitulace odvolacích námitek stěžovatele není patrné, že by byl nevyslechnutí znalkyně namítal a dožadoval se jeho dodatečného provedení v průběhu odvolacího řízení. Stěžovatel přitom netvrdí, že tak učinil, ale odvolací soud se touto námitkou opomněl zaobírat. Z těchto důvodů nelze než uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal procesní prostor, jenž se mu v řízení před soudy obou stupňů naskytl k ochraně svých práv, pročež je zmíněná námitka v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu