ECLI:CZ:US:2022:2.US.1644.22.1
sp. zn. II. ÚS 1644/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MPM - QUALITY v.o.s., sídlem Příborská 1473, 738 01 Frýdek-Místek, zastoupené Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1990/2020-139 ze dne 12. 4. 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 264/2019-75 ze dne 30. 1. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou, podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, domáhala podle §35 a násl. zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, uložení povinnosti České televizi uveřejnit odpověď, v žalobě blíže specifikovanou, v tom směru, že stěžovatelka je majitelkou několika ochranných známek "PRIM", je oprávněna své ochranné známky užívat a že Úřad průmyslového vlastnictví jí nezakázal používání ochranné známky "PRIM". Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že v reportáži České televize vysílané dne 10. 1. 2019 v pořadu "STUDIO 6" na kanálu ČT 1 zaznělo, že jí Úřad průmyslového vlastnictví (dále též "Úřad") zakázal používat ochrannou známku "PRIM". Toto tvrzení bylo dle stěžovatelky nepravdivé a nepřesné, neboť zakázat používání ochranné známky může jen soud. Úřad může toliko zapsanou ochrannou známku prohlásit za neplatnou, příp. zamítnout přihlášku ochranné známky. Úřad pouze prohlásil dvě ochranné známky za neplatné. Ke zkreslení informací mělo dle mínění stěžovatelky dojít i v reportáži odvysílané téhož dne v pořadu "Zprávy" od 17:00 hod. na kanálu ČT 24. Ze sdělení redaktorky mělo vyplynout, že stěžovatelka měla v řízení před soudem předkládat falešné a zmanipulované důkazy a že zkreslila výpověď svědka. Stěžovatelka se proto po odvysílání reportáží obrátila na žalovanou s žádostí o uveřejnění odpovědi. Protože žalovaná žádosti nevyhověla, uplatnila stěžovatelka své právo soudní cestou.
O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 16 C 44/2019-45 ze dne 12. 9. 2019 tak, že žalované uložil povinnost uveřejnit příslušnou odpověď o tom, že Úřad nezakázal stěžovatelce používání ochranné známky "PRIM". Žalované v té souvislosti uložil, aby tuto odpověď zveřejnila jednak v časech zpravodajství na kanálu ČT 1 i ČT 24, jednak na úvodní obrazovce internetové stránky "www.ceskatelevize.cz" po dobu 2 měsíců, a to tak, aby se odpověď bez dalšího zobrazila při načtení uvedené webové stránky v počítačovém prohlížeči (výroky I. a III.). Ve zbytku, tj. co do požadavku stěžovatelky na uveřejnění odpovědi obsahující též výrok o majitelství několika ochranných známek "PRIM" s deklarací oprávněnosti je užívat, soud žalobu zamítl (výroky II. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). K odvolání stěžovatelky i žalované Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve vyhovujících výrocích změnil tak, že žalobu zamítl. V zamítavých výrocích rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že obecné soudy vyložily ustanovení §35 nadmíru formalisticky. Má za to, že smyslem druhého odstavce tohoto ustanovení není dotčenou osobu striktně svazovat požadavky kladenými na odpověď a dané skutkové tvrzení, ale pouze stanovit obecné charakteristiky odpovědi tak, aby vůbec šlo o odpověď, kterou lze považovat za spravedlivou a přiměřenou jak pro dotčenou osobu, tak pro provozovatele vysílání. Stěžovatelka dle svých slov konstruovala svou odpověď tak, aby byla pro běžného diváka jasně srozumitelná a pochopitelná a pouze uváděla nepravdivá skutková tvrzení na pravou míru způsobem komplexním, avšak nikoli zavádějícím a extenzivním. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že se řádně nevypořádal s jejími argumenty stran přípustnosti dovolání. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře vztahující se k institutu odpovědi dle §35 a násl. č. 231/2001 Sb. vychází z toho, že mu nepřísluší posuzovat, zda text navrhované odpovědi splňuje náležitosti požadované zmíněným zákonem, neboť zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou výlučně záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 809/06 ze dne 26. 4. 2007). Ústavní soud se omezuje toliko na zjištění, zda obecné soudy při přezkoumávání žaloby a rozhodování o ní postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, v nichž se promítají principy hlavy páté Listiny. V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
Odvolací soud založil své rozhodnutí především na tom, že účel institutu odpovědi tkví v uvedení příslušného skutkového tvrzení na pravou míru, resp. v doplnění či zpřesnění neúplného či jinak pravdu zkreslujícího tvrzení. Není-li však toho navržené znění odpovědi schopno, nemůže být žalobě vyhověno. O takový případ jde i tehdy, jestliže v ní schází označení pořadu, v němž původní skutkové tvrzení zaznělo. Z logiky věci potom vyplývá, že je věcí žadatele o odpověď uvést tuto skutečnost v žádosti, a nikoli záležitostí povinného subjektu. Protože v odpovědi navržené stěžovatelkou označení dotčených pořadů scházelo, nemohlo být jejímu návrhu vyhověno.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že výše nastíněný závěr odvolacího soudu je projevem přepjatého formalismu. Zákon přesně vymezuje základní kritéria návrhu odpovědi jako reakce na případné tvrzení, které se mohlo dotknout cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby nebo jména či dobré pověsti právnické osoby. Povinností provozovatele vysílání přitom není odpověď upřesňovat, doplňovat či uvádět do kontextu s předchozím vysíláním tak, aby posluchačům či divákům bylo zřejmé, čeho se odpověď týká. Tento kontext je přitom pro pochopení odpovědi divákem nebo posluchačem zásadní, mimo jiné i proto, že ke zveřejnění odpovědi dochází zpravidla s nezanedbatelnou prodlevou. Požadavek odvolacího soudu proto nelze považovat za projev ústavně zapovězené svévole.
Krom toho odvolacím soudem zaujatý názor je reflexí ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V té spojitosti se sluší podotknout, že dovolací soud v napadeném usnesení reagoval na právní otázku, zda musí být označení pořadu povinně uvedeno nejen v žádosti žadatele, ale i v samotném textu odpovědi předestřené žadatelem. Nejvyšší soud odkázal jednak na svůj rozsudek sp. zn. 30 Cdo 130/2010 ze dne 30. 11. 2011, jednak na své dřívější usnesení sp. zn. 30 Cdo 2612/2006 ze dne 28. 2. 2007. V nich byl vysloven názor, že z navrženého znění odpovědi musí být patrno, k jakému uveřejněnému sdělení obsahujícímu skutková tvrzení se vztahuje, a sice konkrétně jakého pořadu se týká. Od tohoto názoru neshledal Nejvyšší soud důvod se odchýlit, což ostatně ani stěžovatelka za předpoklad přípustnosti svého dovolání (tj. že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být nově posouzena jinak) nepokládala. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit výtce stěžovatelky, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s argumenty stran přípustnosti jí podaného dovolání.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu