ECLI:CZ:US:2022:2.US.1686.22.1
sp. zn. II. ÚS 1686/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů J. P., právně zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, a nezletilého M. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2022, č. j. 96 Co 7/2022-429, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 26. října 2021, č. j. 6 Nc 557/2020-388, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o určení otcovství, úpravě styku a určení příjmení. Okresní soud v Lounech napadeným rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 6 Nc 557/2020-388, rozhodl tak, že řízení o určení otcovství zastavil (výrok I.), nezletilého svěřil do péče matce (výrok II.), upravil styk stěžovatele s nezletilým (výroky III., V., VI. a VII.), rozhodl o dlužném výživném (výrok IV.), určil příjmení nezletilého (výrok VIII.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IX.). Výrok o určení příjmení nezletilého odůvodnil okresní soud tím, že rodiče nezletilého spolu nikdy nežili ve společné domácnosti a nezletilý byl i tímto rozhodnutím svěřen do péče matky, se kterou žije od svého narození. S ohledem na tyto okolnosti i skutečnost, že dosud užíval nezletilý příjmení "F.", mu soud určil rovněž příjmení po matce - "F.". Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 96 Co 7/2022-429, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI. tak, že zjednodušeně řečeno rozšířil styk stěžovatele s nezletilým. Ve výrocích VII. a VIII., proti nimž stěžovatel rovněž podal odvolání, krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ohledně výroku VIII. týkajícího se příjmení nezletilého krajský soud uvedl, že podle ustálené judikatury se při neshodě rodičů zpravidla dítěti určí příjmení toho rodiče, který má dítě v péči, a to z praktických důvodů. Připustil, že to je sice pouze jedno z hledisek, která mají při rozhodování význam, neshledal však důvod se od této praxe odchýlit. Zároveň krajský soud zdůraznil, že skutečnost, že má nezletilý příjmení po matce, nijak neomezuje otce ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti vůči nezletilému.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 36 Listiny, respektive čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel namítá, že byla napadenými rozhodnutími porušena práva vyplývající z čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel ve svém návrhu napadá ty výroky v napadených rozhodnutích, kterými bylo určeno, respektive potvrzeno příjmení nezletilého po matce. Stěžovatel má za to, že určením příjmení po matce bylo zasaženo do identity nezletilého a namítá, že obecné soudy v otázce určení příjmení nezohlednily nejlepší zájem dítěte. Stěžovatel ve své relativně rozsáhlé ústavní stížnosti brojí zejména proti závěrům obou obecných soudů, že určení příjmení dítěte po matce je "praktické". Stěžovatel s tímto hodnocením nesouhlasí a problematizuje i kritérium "praktičnosti" jako takové. Porušení práva na spravedlivý proces pak spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že obecné soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, ani se s nimi nevypořádaly v rámci odůvodnění rozhodnutí. Dále stěžovatel ve svém návrhu opakuje námitky, týkající se zejména jednání matky nezletilého, které uváděl již v předchozím řízení a které nemají ústavněprávní relevanci.
5. Ústavní stížnost byla stěžovatelem - otcem nezletilého podána včas, stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a stížnost splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
6. Stěžovatel však podal návrh i za svého nezletilého syna, kterého Ústavní soud v odůvodnění tohoto usnesení ani dále za stěžovatele neoznačuje.
7. V této souvislosti Ústavní soud předesílá, že nezletilému byl v průběhu řízení před obecnými soudy z důvodu kolize zájmů mezi ním a rodiči ustanoven kolizní opatrovník, město Louny. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému dítěti z důvodu střetu zájmů rodič již nadále nevykonává jeho zákonné zastoupení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 429/2014, též i sp. zn. 25 Cdo 4562/2008), neboť kolizní opatrovník se stává svým ustanovením zákonným zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. Opatrovník ustanovený soudem "může zmocnit jinou osobu (např. advokáta - pozn.) k zastupování účastníka v tom rozsahu, v jakém je oprávněn za účastníka jednat" (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 9. 10. 1986 Cpj 227/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1987). Ústavní soud se již mnohokrát zabýval problematikou procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči (respektive zákonnými zástupci) v řízení o ústavní stížnosti. Ve své judikatuře dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu svém i ve jménu dítěte bude shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem, tj. není oprávněn ani k podání ústavní stížnosti jménem dítěte [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 49/76 SbNU 669), bod 15; usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 ze dne 5. 10. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 2768/14 ze dne 30. 10. 2014, bod 5].
8. Za účelem ochrany práva nezletilých stěžovatelů na přístup k Ústavnímu soudu a předcházení systematickému odepírání spravedlnosti určité skupině osob (viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se vyvinula komplementární linie judikatury, z níž plyne, že v případech kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte právě obecným soudem ustanovený kolizní opatrovník (v podrobnostech lze plně odkázat na nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, body 30 až 35, v němž Ústavní soud konstatoval, že kolizní opatrovník - tehdy Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí - byl oprávněn podat jménem nezletilé stěžovatelky ústavní stížnost; srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 3444/16 ze dne 9. 11. 2016, bod 7; usnesení sp. zn. I. ÚS 735/18 ze dne 11. 12. 2018, bod 35). V obecné rovině není vyloučeno ani podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 ze dne 2. 8. 2016, bod 10; usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 5).
9. Ústavní soud tedy ve vztahu k návrhu stěžovatele "jménem nezletilého" uzavírá, že i v projednávaném případě hrozil střet zájmů rodičů a jejich nezletilého dítěte - ostatně proto byl nezletilý v řízení před obecnými soudy zastoupen kolizním opatrovníkem, přičemž ani v řízení před Ústavním soudem ho obecně nebyl oprávněn zastupovat stěžovatel, resp. k tomu zmocnit advokáta. Ústavní soud má za to, že stěžovatel v nyní posuzované věci pouze využívá nezletilého k prosazování vlastních zájmů. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl oprávněn podat jménem nezletilého ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím. Vzhledem k velmi nízkému věku nezletilého Ústavní soud nepřistoupil ani k přímému zjišťování jeho názoru na podanou ústavní stížnost.
10. Dále se tedy Ústavní soud zabýval toliko návrhem stěžovatele (otce nezletilého) směřujícím proti napadeným soudním rozhodnutím. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);].
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Ústavní soud se nadto ztotožňuje se závěry obecných soudů v tom smyslu, že určení příjmení dítěte po matce je v tomto konkrétním případě skutečně praktické a nikterak nebrání otci v péči o nezletilého syna a ve výkonu jeho rodičovských práv a povinností. Stěžovatel má stále řadu způsobů, kterými může přispívat k rozvoji identity nezletilého a usilovat o to, aby se nezletilý identifikoval i se svými slovenskými kořeny, pokud o to bude stát. Ústavní soud považuje v projednávané věci za zásadní zejména to, jakým způsobem rozhodly obecné soudy v otázce styku stěžovatele s nezletilým, přičemž v tomto ohledu ani sám stěžovatel rozhodnutí nenapadá. Byl by to totiž primárně nedostatečně upravený styk s nezletilým, který by mohl zasáhnout do práv stěžovatele (i nezletilého). Právě absence styku nezletilého se stěžovatelem by mohla potenciálně zasáhnout do identity nezletilého, jejíž ochranou stěžovatel ve své stížnosti argumentuje. K tomu však v daném případě nedošlo. Určení příjmení nezletilého, navíc dítěte takto nízkého věku, které je racionálně odůvodněno, však za těchto okolností do práv stěžovatele zasáhnout nemůže. Ústavní soud má za to, že obecné soudy, které znají okolnosti konkrétního případu podrobně, posoudily otázku příjmení nezletilého s ohledem na jeho nejlepší zájem. Odůvodnění obecných soudů týkající se určení příjmení nezletilého se pak Ústavnímu soudu jeví jako adekvátní.
14. Vytýká-li stěžovatel okresnímu soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Z napadeného rozhodnutí okresního soudu je přitom patrné, z jakých důkazů při svém rozhodování vyšel, přičemž rozsah dokazování se, minimálně ve vztahu k určení příjmení nezletilého, jeví Ústavnímu soudu jako dostatečný.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu