ECLI:CZ:US:2022:2.US.1925.22.1
sp. zn. II. ÚS 1925/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Purkyňova 15, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2022 č. j. 9 To 184/2022-96 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 4. 2022 sp. zn. 5 Nt 502/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 2. 2022 č. j. 5 Nt 4/2022-21 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2022 č. j. 9 To 60/2022-71 vzat s dalšími obviněnými do vazby, a to z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. Současně bylo rozhodnuto o tom, že ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyly přijaty písemné sliby obviněných a ani nad nimi nebyl stanoven dohled probačního úředníka.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu bylo k návrhu státní zástupkyně rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. Současně bylo rozhodnuto tak, že se zamítá návrh stěžovatele na jeho propuštění z vazby a nepřijímá se písemný slib obviněného a nestanoví se dohled probačního úředníka. Podanou stížnost Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel je toho názoru, že od posledního vazebního zasedání nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k žádnému posunu v rámci vyšetřování a dokonce nebylo ani reagováno na jeho stížnost do zahájení trestního stíhání či na stížnost týkající se zajištění náhradních hodnot. Stran vyšetřování trestné činnosti má stěžovatel za to, že orgány činné v trestním řízení jsou nečinné. Dne 10. 3. 2022 byl stěžovatel upozorněn na změnu právní kvalifikace, což mu neumožňuje podat úspěšný návrh na peněžitou kauci. Panuje-li na straně soudu obava, že by stěžovatel mohl pokračovat v páchání trestné činnosti, namítá jmenovaný, že bar Sacramento, kde mělo docházet k distribuci drog, byl uzavřen a není tudíž reálná obava, že by mohlo docházet k pokračování ve vytýkaném deliktním jednání. Samotná lukrativnost prodeje marihuany nemůže sama o sobě ukazovat na to, že se takovému druhu kriminality chce stěžovatel věnovat. V projednávané věci tak není vazba mezi provedeným opatřením a účelem trestního řízení. Stěžovatel je toho názoru, že současná nečinnost orgánů činných v trestním řízení v kombinaci s rozhodnutím o dalším trvání vazby má pravděpodobně nahradit chybějící důkazy a docílit toho, aby se stěžovatel přiznal k jednání, které nespáchal. V souvislosti s posuzováním důvodnosti vazby odkázal stěžovatel na doktrínu zesílených důvodů. Obecné soudy mohly podle stěžovatele jen stěží posoudit, zda bylo za trvající tři měsíce vazby posilováno či oslabováno důvodné podezření ohledně možné viny stěžovatele. Důkazní řízení se za zmíněné období vůbec neposunulo kvůli nečinnosti orgánů činných v trestním řízení. Obecné soudy pro další trvání vazby argumentovaly toliko povšechnými skutečnostmi, přičemž se nijak nevěnovaly zmíněné nečinnosti. Účelu vazby bylo lze dosáhnout mírnějšími zajišťovacími prostředky. Byla-li u stěžovatele při domovní prohlídce nalezena finanční hotovost, tak její existenci obviněný vysvětlil s odkazem na zajišťování finančního chodu autoservisu.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty, jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19).
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno v řádném procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
Stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti celou řadu námitek, přičemž s těmito se řádně vypořádaly již obecné soudy. Stěžovatel tak v řízení o ústavní stížnosti toliko replikuje námitky již jednou vypořádané.
Obecné soudy poukázaly na charakter činnosti, jíž se měl stěžovatel dlouhodobě dopouštět, a to v rámci organizované skupiny, která se zabývala opatřováním, shromažďováním, rozdělováním a distribucí omamné látky. Stěžovatel sice svoji roli ve skupině popírá, nicméně jeho zapojení do trestné činnosti je potvrzováno výpovědí spoluobviněného Bajgera. Stejně tak obviněný Happner podle zjištění soudu připustil, že stěžovateli pro jeho potřebu marihuanu prodával. Stran další distribuce pak krajský soud odkázal na výpovědi vyslechnutých svědků. Namítá-li stěžovatel, že v případě propuštění nehrozí pokračování v trestné činnosti, neboť bar Sacramento je již uzavřen, nelze přehlížet, že vytýkaná trestná činnost neměla být realizována jen a pouze v této provozovně.
Jednou z námitek stěžovatele byla tvrzená nečinnost orgánů činných v trestním řízení, pro jejíž vyvrácení si však již krajský soud vyžádal aktualizaci spisového materiálu zaměřenou zejména na období posledních dvou měsíců, kterou pak v rámci odůvodnění blíže rozvedl. Stížnostní soud se rovněž zabýval u stěžovatele zajištěnou částkou 1,5 mil. Kč, která měla být převážně v dvousetkorunových bankovkách. Poukázal-li stěžovatel na doktrínu tzv. zesílených důvodů, nelze přehlédnout argumentaci stížnostního soudu, který vyzvedl tu skutečnost, že trestní řízení je v podstatě na svém počátku a je třeba vyhodnotit celou řadu konkrétních důkazů. Za tohoto stavu věci není časový odstup od vzetí stěžovatele do vazby natolik zásadní, aby bylo možné shora uvedenou doktrínu v této věci akcentovat. Je pochopitelné, že s přibývající dobou, po kterou bude stěžovatel omezen na svobodě, bude doktrína tzv. zesílených důvodů nabývat na svém významu.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy se řádně vypořádaly s otázkou nezbytnosti vzetí stěžovatele do vazby i jeho setrvání v ní, přičemž důvody vazby náležitě a dostatečně přesvědčivě objasnily. Ústavní soud považuje odůvodnění jejich rozhodnutí za dostatečná. O vazbě rozhodoval oprávněný orgán na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že na stěžovatele vazbu skutečně uvalí či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí neshledal, proto k jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů není důvod.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu