ECLI:CZ:US:2022:2.US.3347.21.1
sp. zn. II. ÚS 3347/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Richardem Němcem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021 č. j. 4 Tdo 788/2021-199, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021 č. j. 10 To 55/2021-160 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 12. 2020 č. j. 3 T 101/2020-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny základní práv a svobod a čl. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, výše citovaným rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel uznán vinným přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se dopustil tím, že před policejním orgánem Policie České republiky, územní odbor Kladno, a také při hlavním líčení v trestní věci sp. zn. 2 T 111/2017, po řádném poučení jako svědek, uvedl, že vykonal dne 30. 3. 2016 v Centru správních agend v Kladně zkušební test odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel osobně, bez pomoci zkušebního komisaře. V trestním řízení bylo dokázáno, že zkušební komisař stěžovateli pomohl označením některých správných odpovědí gesty a také nápovědou k vrácení se k chybně označené odpovědi. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen nalézacím soudem k úhrnnému peněžnímu trestu ve výši 25 000 Kč podle §346 odst. 2 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Krajský soud v Praze stěžovatelovo odvolání zamítl a následně Nejvyšší soud dovolání odmítl.
3. Stěžovatel namítá, že možnost beztrestně vypovídat je pendantem práva odepřít výpověď nebo rubem téže mince. Důvody, pro které by svědek odepřel vypovídat, obstojí pro jeho beztrestnost i tehdy, když vypovídá křivě, ať již omisivním nebo komisivním způsobem, případně oběma způsoby. Stěžovatel tvrdí, že postoj soudů je v rozporu s Úmluvou, neboť znamená vystavit pachatele, jenž je vyslýchán jako svědek, duševním útrapám v tom smyslu, že je mu dána volba mezi pravdivou a úplnou výpovědí a usvědčením sebe z trestné činnosti nebo odepřením výpovědi, jímž se chtě nechtě vystaví dalšímu podezření, nebo postihu křivou výpovědí.
4. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
5. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
6. Stěžovatelem namítané právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob blízkých je sice subjektivní, ústavně zaručené právo svědka, který po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, avšak v tomto případě soudy dostatečně prokázaly (a stěžovatel to ani nerozporuje), že před policejním orgánem i v řízení před soudem záměrně lhal. Nerozhodl se tedy využít svého práva na odepření výpovědi, nýbrž záměrně uvedl nepravdu týkající se jeho osobního vykonání zkoušky a ovlivnil tím řízení se zkušebním komisařem, který byl obviněn z přečinu zneužití pravomoci úřední osoby.
7. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu