ECLI:CZ:US:2022:2.US.726.22.2
sp. zn. II. ÚS 726/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavních stížností EG Therm s.r.o. "v likvidaci", sídlem Ústecká 396/27, Praha 8 - Dolní Chabry, zastoupené Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 17, Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 305/2021-35 ze dne 13. 1. 2022, 1 Afs 304/2021-35 ze dne 19. 1. 2022, 1 Afs 306/2021-35 ze dne 19. 1. 2022, 2 Afs 253/2021-37 ze dne 25. 1. 2022, 4 Afs 320/2021-43 ze dne 3. 2. 2022, 10 Afs 414/2021-46 ze dne 2. 2. 2022, 4 Afs 321/2021-39 ze dne 31. 1. 2022, 4 Afs 319/2021-38 ze dne 16. 3. 2022 a č. j. 3 Afs 296/2021-45 ze dne 21. 2. 2022 a proti rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 9 Af 9/2020-78 ze dne 19. 8. 2021, 9 Af 8/2020-78 ze dne 19. 8. 2021, 9 Af 10/2020-78 ze dne 19. 8. 2021, 9 Af 11/2020-67 ze dne 18. 8. 2021, 9 Af 39/2019-73 ze dne 18. 8. 2021, 9 Af 7/2020-78 ze dne 19. 8. 2021, 9 Af 40/2019-98 ze dne 20. 8. 2021, 9 Af 38/2019-86 ze dne 18. 8. 2021 a č. j. 9 Af 14/2020-68 ze dne 18. 8. 2021, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi, vedenými pod sp. zn. II. ÚS 726/22, IV. ÚS 796/22, I. ÚS 797/22, III. ÚS 853/22, IV. ÚS 885/22, I. ÚS 886/22, II. ÚS 887/22, IV. ÚS 1045/22 a IV. ÚS 1046/22, které splňují formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ve všech shora uvedených ústavních stížnostech se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí správních soudů, vydaných v řízeních o jejích žalobách proti jednotlivým rozhodnutím Generálního ředitelství cel, jimiž byla postupně zamítnuta odvolání stěžovatelky směřující proti blíže specifikovaným platebním výměrům Celního úřadu pro hlavní město Prahu. Jimi bylo rozhodnuto, že stěžovatelka jako daňový subjekt nemá za příslušné zdaňovací období nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů, resp. že tato vratka spotřební daně činí 0 Kč. Tento svůj postup odůvodnil správce daně nesplněním podmínky stanovené v §56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, jelikož stěžovatelka neprokázala, že minerální oleje vskutku použila pro výrobu tepla. Jednotlivá rozhodnutí celního úřadu se liší pouze zdaňovacím obdobím, pro něž byla vydána. Z těchto důvodů Ústavní soud usnesením č. j. II. ÚS 726/22-33 ze dne 10. 5. 2022 spojil dosud napadlé věci stěžovatelky ke společnému řízení, nadále vedenému pod sp. zn. II. ÚS 726/22.
V ústavních stížnostech stěžovatelka namítla, že se správní soudy náležitě nevypořádaly s námitkou legitimního očekávání. V té souvislosti zdůraznila, že již od roku 2000 uplatňovala nárok na vrácení spotřební daně z lehkých topných olejů, přičemž celní orgány jejím žádostem vždy vyhověly. Za tuto dobu správní orgány prováděly různá místní šetření, ale nikdy nedospěly k závěrům zpochybňujícím její nárok. Tím ji pouze utvrzovaly v tom, že její postup je správný. Stěžovatelka dle svých slov mohla legitimně očekávat, že k ní budou celní orgány přistupovat stejným způsobem jako v předchozích 17 letech. Nelze jí přitom klást k tíži, že celní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelka má za to, že změna dlouholeté správní praxe nemohla být vyvolána žádnou okolností, již by bylo možné podřadit pod závažné a principiální důvody směřující k dosažení určité právem chráněné hodnoty ve smyslu právních úvah Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 2822/07 ze dne 19. 3. 2009. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud neshledal, že by správní soudy byly napadenými rozsudky vybočily z kautel spravedlivého procesu či že by jejich rozhodnutí trpěla jiným ústavně významným nedostatkem.
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již obdobnou skutkovou a právní problematikou zabýval. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3248/21 ze dne 18. 1. 2022 Ústavní soud jako ústavně konformní aproboval opakovaně vyslovený právní názor Nejvyššího správního soudu, dle něhož konkludentní vyměření nároku na vrácení spotřební daně není s to založit správní praxi, která by žadateli o vratku daně z minerálních olejů zakládala legitimní očekávání, neboť konkludentním vyměřením správní orgán věc neprověřuje ani po skutkové stránce ani po právní stránce (viz bod 10). K tomuto východisku se Ústavní soud přihlásil i v nedávném usnesení sp. zn. II. ÚS 1154/22 ze dne 17. 5. 2022 (bod 14).
V souzené věci není pochyb, že k vratce spotřební daně stěžovatelce docházelo na základě konkludentní činnosti celních orgánů. Takové stanovení daně s ohledem na shora předestřený a v ústavní rovině bezvadný právní názor kasačního soudu nemohlo stěžovatelce založit jakákoliv očekávání budoucího postupu, jelikož při něm správce daně nijak nehodnotil ani neposuzoval zákonnost jejího nároku. Správce daně totiž vycházel jen z jejích tvrzení coby daňového subjektu, takže ve výsledku vyměřil takovou daň, jakou sama tvrdila. Není tu proto rozhodné, že teprve s časovým odstupem došlo ze strany správce daně k vlastnímu posouzení právní otázky, koho [ne]lze považovat za osobu, které náleží nárok na vrácení spotřební daně v mezích ustanovení §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Podstatné je, že správní orgán zde nepostupoval (a z podstaty věci ani nemohl postupovat) se zpětnou účinností v neprospěch stěžovatelky jako daňového subjektu. Naproti tomu dosavadní konkludentní vyměření daně nezakládalo specifickou správní praxi, takže ani nemohlo představovat překážku pro vyjevení právní otázky s přihlédnutím k absenci legitimního očekávání stěžovatelky. Na tomto závěru nic nemění ani případná šetření či kontroly, jimiž správce daně prověřoval dílčí skutečnosti, poněvadž jejich prostřednictvím neřešil právní otázku, koho zákon pokládá za výrobce tepla podle §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních.
Dále se sluší podotknout, že v řízeních, z nichž vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí, byla předmětem přezkumu ta rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterými byly potvrzeny platební výměry správce daně za zdaňovací období září, říjen a listopad roku 2017, jakož i květen, červen, červenec, srpen, září a prosinec roku 2018. Ke stěžovatelkou tvrzené "změně správní praxe" však došlo již platebním výměrem ze dne 15. 12. 2017 za zdaňovací období července 2017, který ovšem není předmětem přezkumu správních soudů v nyní napadených rozhodnutích. Správce daně citovaným výměrem vyměřil nově, v porovnání s předchozími zdaňovacími obdobími, nárok na vrácení spotřební daně ve výši 0 Kč. Učinil tak po doplnění požadovaných listin na základě výzvy učiněné podle §89 daňového řádu (postupem k odstranění pochybností). Odtud je patrné, že stěžovatelce muselo být v době podání řádných daňových přiznání za zdaňovací období, pro která byly vydány platební výměry jsoucí předmětem přezkumu nyní rozporovaných rozhodnutí správních soudů, známo, jaký právní názor správce daně zaujal (srov. např. body 36 až 38 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 305/2021-35 ze dne 13. 1. 2022). V tomto směru tedy stěžovatelce nesvědčí obrana odkazující na (byť domnělé) legitimní očekávání, které by beztak bylo nutně skončilo vydáním a doručením platebního výměru za zdaňovací období měsíce července 2017.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu