ECLI:CZ:US:2022:2.US.898.22.1
sp. zn. II. ÚS 898/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TELECONSULT-INTERNATIONAL, s r.o., sídlem Jánský vršek 311/6, Malá Strana, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021 č. j. 4 Cmo 121/2016-1253 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2022 č. j. 23 Cdo 2172/2021-1283; za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je obchodní společností, která v 90. letech minulého století na českém trhu provozovala tzv. audiotextové služby. Jejich obsah spočíval v tom, že zákazníci mohli volat na telefonní čísla se speciálními předvolbami (pamětníci si vzpomenou na 0609...), na kterých jim za vysoké sazby (až 60 Kč/minutu) byly poskytovány služby typu výherních soutěží, sdělování horoskopů či možnost inzerce. Více než 20 let trvající soudní spor se ve zkratce vedl o náhradu škody ve výši cca 50 milionů Kč; škoda dle stěžovatelky (v řízení v roli žalobkyně) vznikla od dubna do října 1998 tím, že jí v daném období výrazně (až o 90 %) poklesl objem tržeb z audiotextových služeb. Stěžovatelka měla za to, že příčinou vzniku škody (spočítané jako rozdíl mezi předchozími "standardními" a sníženými tržbami v rozhodném období) byla manipulace s hovory úpravou technického zařízení ze strany zaměstnanců tehdejší operátorky telekomunikační sítě SPT Telecom (v řízení v roli žalované, nyní jako O2 Czech Republic, a.s.). Právě prostřednictvím její sítě a na základě vzájemných smluvních ujednání stěžovatelka audiotextové služby veřejnosti poskytovala. Podle stěžovatelky žalovaná nepředejitím manipulace porušila své smluvní závazky a prevenční povinnost. Žalovaná jakoukoliv odpovědnost odmítala a domněnku o manipulaci s hovory či technickým zařízením vyvracela, pokles tržeb stěžovatelky přisuzovala jiným důvodům.
3. V příslušném sporu proběhlo několik "kol" řízení před obecnými soudy, ve kterých musel nalézací a odvolací soud reagovat na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu. V roce 2016 Městský soud v Praze nárok stěžovatelky zamítl (až na malou část ve výši 1,7 milionu Kč za květen 1998). Výrok ve stručnosti založil na tom, že nebyla prokázána nějaká manipulace žalované s hovory, její technické zařízení netrpělo žádnými vadami. Naopak poukázal na jiné důvody, které mohly snížení objemu hovorů (a tržeb stěžovatelky) způsobit, konkrétně uváděl zásah žalované proti svým zaměstnancům, kteří předtím dokázali volat na linky stěžovatelky zdarma, vliv mělo též snížené reklamní úsilí stěžovatelky či vstup konkurence na trh. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze potvrdil napadeným rozsudkem zamítnutí žaloby, přičemž stěžovatelce nepřiřkl ani onu menší část nároku za květen 1998. Rozsudek nalézacího soudu včetně zjištěného skutkového stavu pokládal odvolací soud za přesvědčivý. Vypořádal se též s hlavní námitkou stěžovatelky v odvolání týkající se ediční povinnosti. Stěžovatelka totiž chtěla odpovědnost žalované za škodu prokázat srovnáním mezi počtem hovorů zaznamenaných před vstupem na ústřednu žalované (tzv. počítadlo hovorů na vstupu) a počtem hovorů skutečně přenesených na linky stěžovatelky poté, co hovory prošly zmíněnou ústřednou (tzv. počítadlo hovorů na výstupu). Případný rozdíl mezi oběma hodnotami by ukázal, kolik hovorů se u žalované "ztratilo". Problémem bylo, že první údaj žalovaná v řízení nedoložila s tím, že jím nedisponuje, což stěžovatelka považovala za porušení ediční povinnosti, dovozené v předchozím zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci (rozsudek ze dne 30. 9. 2019 č. j. 32 Cdo 4933/2017-1188). Odvolací soud nicméně došel k závěru, že stěžovatelka nejprve jasně nenaznačila, k čemu by jí požadovaný údaj byl, a dále že žalovaná neměla povinnost tento údaj shromažďovat, popřípadě nebylo technicky možné všechny hovory zaznamenat kvůli analogovému charakteru části sítě. K tomu, i kdyby snad data teoreticky k dispozici byla, nešlo by z nich stejně zjistit příčinu vzniku případného rozdílu mezi vstupními a výstupními údaji, což je nezbytnou podmínkou pro možnou náhradu škody. Dodal také, že autentické údaje o objemu hovorů na vlastní straně (tj. po průchodu ústřednou stěžovatelky) nepředložila ani stěžovatelka. Nejvyšší soud tentokrát již dovolání stěžovatelky odmítl, závěry odvolacího soudu byly podle něj plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a to včetně jím vydaných předchozích rozhodnutí v nyní přezkoumávaném řízení.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí. V rozsáhlé a pečlivě zpracované ústavní stížnosti se soustředí především na zmíněnou otázku ediční povinnosti. Zjednodušeně tvrdí, že žalovaná dosáhla úspěchu ve sporu jen díky tomu, že odmítla vydat klíčový důkaz, ke kterému protistrana (stěžovatelka) neměla přístup. Údaje z počítadla na vstupu přitom dle jejího názoru prokazatelně existovaly a žalovaná je v průběhu sporu zřejmě zlikvidovala. Stěžovatelka cituje judikaturu Ústavního soudu, podle které může obecný soud přistoupit k obrácení důkazního břemene, jestliže strana není schopna prokázat rozhodnou skutečnost v důsledku protiprávního jednání odpůrce. Tutéž logiku zdůraznil v předchozím kole přezkoumávaného řízení i Nejvyšší soud a je s podivem, že se jí Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku nedržel (a že to poté Nejvyšší soud v napadeném usnesení akceptoval). Zároveň odvolací ani dovolací soud nevysvětlil, z jakého důvodu neměla žalovaná údaje k dispozici a proč nebyla povinna je shromažďovat.
6. Druhý okruh námitek stěžovatelky směřuje proti extrémnímu rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Konkrétně jsou rozporovány závěry odvolacího soudu vztahující se k alternativním vysvětlením poklesu objemu hovorů na linky stěžovatelky ve sledovaném období. Chybná je úvaha, která příčinu hledá ve snaze žalované zamezit jejím zaměstnancům využívat bezplatně služby stěžovatelky, neboť volání ze služebních linek žalované tvořilo maximálně 2 % provozu stěžovatelky. Souladné s realitou není rovněž tvrzení, že většina hovorů na linky stěžovatelky pocházela z analogové části sítě, a proto nemohla žalovaná tyto hovory na vstupu zaznamenat. Zatřetí neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že kvůli vedoucímu postavení stěžovatelky na trhu audiotextových služeb zaměřených na možnost výhry se většina hovorů na linky stěžovatelky týkala právě různých výherních soutěží. Tuto teorii přitom odvolací soud použil pro podporu jeho již uvedené teze, že pokles objemu hovorů byl spojen se zásahem žalované proti jejím zaměstnancům, kteří využívali bezplatného volání právě za účelem získání výher (a nikoliv kvůli využívání nevýherních audiotextových služeb).
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
10. Stěžovatelčina kritika aplikace ediční povinnosti odvolacím soudem vyznívá jednostranně. Ačkoliv jí v řízení tížilo břemeno tvrzení, ničím nedoložila i v ústavní stížnosti vyslovený argument, že žalovaná měla zákonnou nebo smluvní povinnost shromažďovat údaje o počítadle hovorů na vstupu. Naopak odvolací soud uvádí konkrétní důvody, proč tak žalovaná činit nemusela (viz bod 40 rozsudku) a proč tedy neexistence dat nebyla spojena s úmyslem žalované daný důkaz "zničit". Tímto vysvětlením odvolací soud v podstatě splnil i požadavek Nejvyššího soudu ohledně řádné aplikace ediční povinnosti, vyslovený v předchozím (zrušujícím) rozsudku ve věci. Nejvyšší soud totiž neimplikoval, že odvolací soud musí na žalovanou přenést břemeno tvrzení, potažmo ji za nepředložení citovaných dat nějak "sankcionovat", ale jen že "má posoudit tvrzené důvody, pro něž žalovaný listinu již nemá ... zda žalovaný nepostupoval účelově, popřípadě zda bylo lze od něho legitimně očekávat, že listinu vzhledem k probíhajícímu sporu uchová" (citovaný rozsudek č. j. 32 Cdo 4933/2017-1188). Mezi stranami evidentně nebyla shoda ani na tom, zda vůbec žalovaná (i kdyby na ni taková povinnost dopadala) měla technicky možnost dané údaje získat, v tomto se však jednalo o otázku skutkovou (k ní viz níže). V obecnější rovině lze dále souhlasit s odvolacím soudem v tom, že stěžovatelka nevysvětlila, jakým způsobem by data z počítadla na vstupu v řízení využila. Jinak řečeno, i kdyby údaj k dispozici teoreticky byl a poté se ukázalo, že je zde mezi počtem hovorů na vstupu a výstupu z ústředny žalované nějaký rozdíl, jak to dokazuje příčinnou souvislost vzniku (údajné) škody? Tento vnitřní rozpor je ostatně implicitně obsažen i v samotné ústavní stížnosti. Na jednu stranu stěžovatelka tvrdí, že žalovaná nevydala "důkaz, který mohl celý spor jednoznačně a nepochybně vyřešit" (bod 24), na druhou zdůrazňuje, "že by se nejednalo o důkaz prima facie v její prospěch, do případu by však vnesl světlo" (bod 12).
11. Ústavní soud se neztotožňuje ani s druhou částí námitek stěžovatelky dovozujících extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Příkladem je její tvrzení o neobhajitelnosti argumentu odvolacího soudu vysvětlujícího pokles objemu hovorů zásahem žalované proti vlastním zaměstnancům využívajícím (respektive zneužívajícím) zdarma služby stěžovatelky. Podle ní z pro řízení zásadního důkazu (emailu zaměstnance žalované) plyne, že volání ze služebních linek žalované tvořilo pouze 2 % provozu stěžovatelky. Odvolací soud poté údajně mylně uvádí, že tento objem se týkal pouze služebních linek na pracovištích žalované, přitom dle dat v emailu do něj byly zahrnuty též služební stanice v bytech. Stěžovatelka však argumentaci odvolacího soudu dezinterpretuje. Ta totiž tezi o poklesu provozu spojuje nikoliv pouze se služebními linkami zaměstnanců žalované (pro úplnost: linky na pracovištích dominovaly v oněch 2 % provozu stěžovatelky spojovaných se služebními stanicemi žalované), ale s jejich běžnými domácími stanicemi (či dokonce s linkami jejich známých) doprovázenými jednoduchou úpravou místních analogových ústředen (hovor byl pak spojen, nikoliv ale účtován, viz bod 53 rozsudku odvolacího soudu). Údaj o objemu hovorů ze služebních linek je tak ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu mimochodný, služební a domácí bytové (soukromé) stanice tvoří dvě neprotínající se množiny. Proto není ani rozhodné, zda email obsahující počet a kategorizaci služebních linek a hovorů z nich jako důkaz odvolací soud důkazně provedl. Obdobně nepřesná je námitka stěžovatelky, že závěr odvolacího soudu o (ne)možnosti žalované zaznamenat na vstupním počítadle údaje o hovorech z analogové části telefonní sítě a jejich celkovém objemu není podpořen žádným důkazem. V bodě 37 svého rozsudku totiž odvolací soud tuto skutečnost kromě tvrzení žalované (a svědecké výpovědi jejich zaměstnanců) osvědčuje též odkazem na shodné závěry znalců (ČVUT, Ing. Valdecký, Ing. Kodl). Ústavní soud nemá pravomoc (implicitní) nesouhlas stěžovatelky s posouzením daných důkazů (navíc hodnotících zjevně velmi technicistní otázky) obecnými soudy přezkoumávat. Konečně neobstojí ani kritika, kterou stěžovatelka podrobuje úvahu odvolacího soudu zpochybňující její tvrzení, že volání na soutěžní linky (s možností výhry) tvořilo jen 50 % objemu jejích služeb. Odvolací soud totiž nevyvracel údaj pouze s odkazem na stěžovatelkou inzerované vedoucí postavení v oblasti soutěžních her (Ústavní soud uznává, že mezi vedoucím postavením subjektu v nějaké oblasti a podílem dané oblasti na celkovém obratu subjektu nemusí být nutně souvislost), ale rovněž stěžovatelkou použitý argument, že jí "nejvíc zasáhlo zjišťování, zda výherci různých soutěží jsou zaměstnanci žalované" (srov. bod 54 rozsudku odvolacího soudu). Kromě toho nelze přehlédnout, že odvolací soud nezaložil své závěry o možných příčinách poklesu objemu hovorů stěžovatelce pouze na zásahu žalované proti jejím zaměstnancům, ale uvedl též několik dalších možných vysvětlení.
12. Stěžovatelka na konci ústavní stížnosti poukazuje na tendenční způsob rozhodování odvolacího soudu. Pokud byla podle něj věc tak jednoznačná, jak naznačují formulace v napadeném rozsudku, je s podivem, co po mnoho let obecné soudy vlastně řešily. Ústavní soud údiv stěžovatelky ohledně délky řízení v podstatě sdílí, byť s rozdílným znaménkem než ona. Stěžovatelka založila svůj nárok na konstrukci, že pokles hovorů na její linky nemůže mít jinou příčinu, než jakousi blíže nevymezenou manipulaci s hovory u žalované. Tato konstrukce však vykazuje řadu zásadních mezer. Nijak kupříkladu neodhaluje, jakou by měla žalovaná motivaci ke svému jednání, když poklesem objemu hovorů přicházela o vlastní příjem (poplatky za spojení). Možné "neutrální" vysvětlení - například technická vada na zařízení (ústředně) žalované - byla v dokazování vyvrácena. Obdobně pokud stěžovatelka tvrdí, že se u žalované ztrácely či byly kamsi do neznáma přesměrovány statisíce hovorů, nabízí se jí nezodpovězená otázka, proč si nikdo z tohoto ohromujícího počtu údajných zákazníků nikde nestěžoval, že jeho (její) telefonáty nenacházejí touženého adresáta. Dále je vhodné dodat, že zmíněný pokles hovorů nebyla krátkodobá odchylka, po které by následoval návrat ke "standardu". Naopak i po uplynutí sporného období (tj. po říjnu 1998) oslabování poptávky dále pokračovalo a v roce 1999 stěžovatelka fakticky přestala audiotextové služby poskytovat. Krátce vyjádřeno, odůvodnění požadavku stěžovatelky na náhradu škody ve výši přesahující 50 milionů Kč, tj. že za snížení počtu hovorů odpovídá žalovaná, je v podstatě založeno na stěžovatelčině spekulaci. Je proto překvapující, že považuje za nepřijatelné úvahy obecných soudů ohledně jiných možných, na jednání žalované, nezávislých příčinách poklesu využívání služeb stěžovatelky. Ty přitom vyznívají dle průběhu dokazování v řízení a po pravdě rovněž při aplikaci "selského rozumu" o dost méně spekulativně. Ve výsledku tak je obtížné dojít k závěru, že by měla žalovaná "škodu" (bylo by samozřejmě další otázkou, nakolik může být rozdíl v tržbách oproti jinému období pojímán jako škoda) nahrazovat. Jelikož všechny právě vyjádřené skutečnosti ve svém rozsudku odvolací soud diskutoval, Ústavnímu soudu není zřejmé, proč za podobně dosti jasných východisek nebylo soudní řízení ukončeno výrazně dříve.
13. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že proti závěrům odvolacího a dovolacího soudu nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu