ECLI:CZ:US:2022:3.US.1423.20.1
sp. zn. III. ÚS 1423/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Aleny Prokšové, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020 č. j. 32 Cdo 683/2018-318, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2017 č. j. 68 Co 498/2016-255 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. července 2016 č. j. 12 C 197/2012-197, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, sídlem Záhřebská 154/30, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (v rozsahu tam uvedeném), a to pro jejich rozpor s čl. 90 odst. 1 Ústavy a čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 C 197/2012 se podává, že stěžovatelka se jako provozovatelka zdravotnického zařízení v oboru gynekologie - porodnictví domáhala po vedlejší účastnici zaplacení rozdílu mezi stěžovatelkou skutečně poskytnutou péčí a péčí vedlejší účastnicí uhrazenou za rok 2008 a 2009, přičemž bylo nesporné, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytování a o úhradě zdravotní péče a že pro předmětná období nebyly sjednány dodatky upravující výši úhrad. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 62 760,92 Kč s příslušenstvím (I. výrok), žalobu zamítl co do částky 408 445,08 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).
3. Obvodní soud uvedl, že výši úhrad za zdravotní péči v rozhodném období stanovovala příloha č. 3 vyhlášky č. 383/2007 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2008, a příloha č. 4 vyhlášky č. 464/2008 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2009, a uzavřel, že stěžovatelkou požadovaná částka vycházela z nesprávného výpočtu, kdy do vzorce byly dosazovány hodnoty zahrnující i tzv. bonifikace, které však nejsou vypláceny jako úhrada za poskytnutou zdravotní péči, nýbrž jsou přiznávány smluvním partnerům na základě rozhodnutí správní rady vedlejší účastnice za splnění jí nastavených podmínek; v úhradové vyhlášce se však tyto bonusy nevyskytují a není s nimi jako s úhradou zdravotní péče počítáno. Odmítnut byl též stěžovatelčin názor, že by jí měly být vyplaceny tzv. bonusy za dané období, neboť nárok na jejich vyplacení ze žádného z předpisů upravujících úhradu zdravotní péče nevyplývá a jejich vyplacení je opět na rozhodnutí vedlejší účastnice. Vzhledem k tomu, že za rok 2008 však bylo vedlejší účastnicí stěžovatelce vyplaceno méně, než na co jí vznikl nárok, obvodní soud I. výrokem rozsudku vedlejší účastnici uložil povinnost doplatit stěžovatelce dlužnou částku. Za rok 2009 však byla stěžovatelce vyplacena částka, která odpovídala částce, jež jí měla být uhrazena dle vyhlášky, a vedlejší účastnice tak stěžovatelce za toto období ničeho nedlužila.
4. K odvolání obou účastníků rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že řízení o odvolání vedlejší účastnice proti vyhovujícímu výroku o věci samé rozsudku obvodního soudu zastavil (I. výrok), rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok).
5. Městský soud odkázal na příslušná ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a vyhlášky č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, a uvedl, že výše úhrad zdravotní péče je omezena v souladu se zákonem regulačním mechanismem, kdy v případě neexistence dohody uzavřené mezi stranami v dohodovacím řízení je nutno postupovat podle tzv. úhradové vyhlášky pro příslušný kalendářní rok. Ohledně sporné výše úhrad, stejně jako ohledně nároku stěžovatelky na úhradu tzv. bonifikace, se městský soud ztotožnil se závěry obvodního soudu. Skutečnost, že stěžovatelka poskytla veškerou péči lege artis, označil v dané věci za nevýznamnou.
6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud odkázal na rozhodovací praxi vlastní i Ústavního soudu, z níž vyplývá, že právní úprava omezení celkové výše úhrad obsažená v úhradových vyhláškách pro roky 2008 a 2009 není sama o sobě protiústavní. Stejně tak odkázal na závěry rozsudku ze dne 27. 2. 2018 č. j. 32 Cdo 5718/2017-325, jímž rozhodl v dřívější stěžovatelčině věci. Dospěl-li pak i v nynější věci městský soud k tomu, že úprava omezení výše úhrady zdravotní péče obsažená v tzv. úhradových vyhláškách pro rozhodné období je použitelná v individuálních poměrech věci, přičemž uzavřel, že žalobou uplatněná částka nepředstavuje úhradu za zdravotní péči nutnou a neodkladnou (která by mohla být hrazena i nad limit daný úhradovou vyhláškou), případně za zdravotní péči, u níž by vzhledem k judikaturním závěrům neměl být použit úhradový limit, posoudil danou otázku v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a tedy správně.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelčinu obsáhlou argumentaci lze shrnout následovně. Postup soudů, při jejichž rozhodování byly uplatňovány mechanismy stanovené v tzv. úhradových vyhláškách, má vady, které se projevují vadami regulačních omezení. Jelikož pacient (občan) nemůže být krácen na svém právu na poskytnutí bezplatné zdravotní péče na základě veřejného pojištění, pak tzv. úhradové vyhlášky vytvářejí nepřijatelný zásah do stěžovatelčina práva podnikat. Stěžovatelka v řízení před soudy tvrdila a prokazovala, že poskytuje péči pojištěnkám vedlejší účastnice co do úhrady hluboko pod celostátním průměrem. Tato skutečnost má samozřejmě dopad na činnost stěžovatelky, na provoz ordinace, na úhradu s tím spojených nákladů a vysokou zadluženost stěžovatelky, kdy její činnost je dotována prostřednictvím úvěrů. Stěžovatelka má za to, že regulovaná výše úhrady musí být za určitých okolností prolomena ve prospěch poskytovatele služeb.
8. Stěžovatelka dále velmi podrobně popisuje okolnosti smluvních jednání s vedlejší účastnicí, jež předcházela soudnímu řízení a reflektuje je jak s vlastními závěry, tak se závěry soudů. Ty vyložily použitá zákonná a podzákonná ustanovení způsobem, jenž zcela vyprazdňuje stěžovatelčino právo podnikat. V důsledku provedeného výkladu dochází k situaci, kdy nejsou předem známa žádná objektivní a ověřitelná kritéria, podle nichž by bylo možné jednoznačně rozhodnout, jaká péče stěžovatelkou poskytnutá bude uhrazena a jaká nikoli. V daném případě stěžovatelka nemá možnost předvídat, jakým způsobem může poskytovat zdravotní péči. O úhradách za svoji péči se dozvídá až s odstupem - v tomto směru namítá absolutní nekontrolovatelnost, nemožnost transparentního vyúčtování ze strany vedlejší účastnice, a tudíž porušení práva na soudní ochranu, když v podstatě nikdo není schopen v současné době vypočítat, dopočítat a určit, jaká úhrada by měla být stěžovatelce za vykázanou péči poskytnuta.
III.
Vyjádření k věci a replika stěžovatelky
9. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud připomněl závěry, jež ve věci učinil, a doplnil, že přesvědčení stěžovatelky o neústavnosti samotného úhradového omezení vychází z nepochopení, že jeho smyslem a účelem není sankcionování postupu non lege artis. Ačkoliv stěžovatelka tvrdí, že neodmítá regulaci jako takovou, ve skutečnosti tak činí. Skutečnost, že samotný institut omezení výše úhrad není bez dalšího protiústavní, však již byla vyřešena praxí Ústavního soudu. Nejvyšší soud nepovažuje za korektní, že se stěžovatelka dopouští účelového zkreslování jeho závěrů, jež jsou nadto prakticky doslovně převzaty z judikatury Ústavního soudu. V posuzované věci byla řešena otázka použití ústavních pravidel s využitím závěrů Ústavního soudu, a je proto na jeho posouzení, zda se Nejvyššímu soudu podařilo příslušnou judikaturu uplatnit náležitě či nikoliv. Nejvyšší soud má za to, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
11. Městský soud sdělil, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Napadenými rozhodnutími nedošlo dle jeho názoru k porušení stěžovatelčiných práv. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
12. Obvodní soud k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka pouze opakuje a rozvádí již dříve uplatněné námitky, s nimiž se soudy opakovaně vypořádaly. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl, případně zamítl.
13. Vyjádření vedlejší účastnice lze shrnout tak, že veškerá zdravotní péče, která byla stěžovatelkou vykázána a kterou vedlejší účastnice přijala k úhradě, byla vedlejší účastnicí zcela uhrazena. Z ústavní stížnosti neplyne žádný důvod, pro který by bylo možné uvažovat o rozporu příslušných tzv. úhradových vyhlášek s ústavně zaručenými právy stěžovatelky. Stěžovatelka v řízení netvrdila, že by výše jí poskytnuté úhrady nebyla způsobilá pokrývat ani nutně vynaložené náklady na péči, resp. že by jí znemožňovala dosažení přiměřeného zisku. Napadená rozhodnutí se dostatečně vypořádala s judikaturou Ústavního soudu a vyvodila z ní pro nynější spor přiléhavé závěry. K tvrzeným porušením stěžovatelčiných práv nedošlo, a ústavní stížnost by proto měla být odmítnuta, případně zamítnuta.
14. Obdržená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice. Ta v ní setrvala na svém dosavadním stanovisku, když postupně odmítla veškeré argumenty obsažené v rekapitulovaných vyjádřeních, především ve vyjádření vedlejší účastnice. Soudy dle ní nesprávně posoudily práva a povinnosti zdravotnického zařízení a zdravotní pojišťovny. Při svých matematických výpočtech nezohlednily výpočty předložené účastníky řízení, což vyústilo v situaci, kdy již vůbec není jasné, co platí a z jakých hodnot se vychází. Závěrem stěžovatelka uvedla, že u Ústavního soudu je vedeno řízení o její dřívější ústavní stížnosti, jež se týká rovněž úhrad zdravotní péče.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
17. Ústavní soud konstatuje, že se obdobnou věcí téže stěžovatelky zabýval ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1702/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz), kterým její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Předmětem uvedeného řízení byl rovněž stěžovatelkou uplatněný nárok na doplacení úhrady za jí poskytnutou zdravotní péči, a sice v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2007. Na podobnost obou věcí ostatně sama stěžovatelka poukazuje ve své replice.
18. Nutno uvést, že závěry přijaté v nyní napadených rozhodnutích plně odpovídají závěrům soudů, jež byly předmětem přezkumu v odkazovaném usnesení a jež byly Ústavním soudem shledány ústavně souladnými (viz zejména body 16 až 22 odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 1702/18). Nyní předložená stížnostní argumentace se navíc v podstatných rysech shoduje se stěžovatelčinou dřívější argumentací, a Ústavnímu soudu tak ani neposkytuje prostor k úvahám o možném odchylném řešení věci. S ohledem na uvedené Ústavní soud považuje za nadbytečné opětovně se zde konkrétně vyjadřovat ke stěžovatelčiným námitkám a odkazuje ji namísto toho na odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 1702/18.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu