ECLI:CZ:US:2022:4.US.649.22.1
sp. zn. IV. ÚS 649/22
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Vlastníka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům III a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 20 Co 127/2021-217, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
I. Výrokem IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 20 Co 127/2021-217 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 20 Co 127/2021-217 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 C 199/2020 se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "ministerstvo spravedlnosti") zaplacení částky 157 125 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 384/2014. Ministerstvo spravedlnosti navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že stěžovateli v rámci předběžného projednání nároku zaplatilo 42 875 Kč, což představuje dostatečnou náhradu újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2021 č. j. 16 C 199/2020-86 uložil ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 19 421 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % ročně ode dne 3. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 137 704 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení 20 694,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III).
4. K odvolání stěžovatele i ministerstva spravedlnosti rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2021 č. j. 20 Co 127/2021-138, že rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I), ve vyhovujícím výroku o věci samé pak tento rozsudek v částce 5 250 Kč s příslušenstvím rovněž potvrdil, u částky 14 171 Kč s příslušenstvím jej však změnil tak, že v této části žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to tak, že ministerstvo spravedlnosti je povinno stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů řízení 18 456 Kč (výrok III) a stěžovatel je povinen zaplatit ministerstvu spravedlnosti na náhradu nákladů řízení 300 Kč (výrok IV).
5. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 č. j. 30 Cdo 2163/2021-195 tak, že se rozsudek městského soudu ze dne 20. 5. 2021 č. j. 20 Co 127/2021-138 v potvrzujícím výroku I u částky 85 829 Kč s příslušenstvím a v měnící části výroku II týkající se částky 14 171 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích III a IV o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
6. Následně městský soud rozsudkem rozhodl, že se rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé u částky 14 171 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 3. 12. 2020 do zaplacení potvrzuje a dále se mění tak, že se žaloba o zaplacení úroku z prodlení z této částky ve výši 2,25 % ročně od 3. 12. 2020 do zaplacení zamítá (výrok I). V zamítavém výroku o věci samé rozsudek obvodního soudu u částky 79 625 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 6 204 Kč od 3. 12. 2020 do zaplacení potvrdil a dále změnil tak, že ministerstvo spravedlnosti je povinno zaplatit stěžovateli 6 204 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 3. 12. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). V napadených výrocích tohoto rozsudku ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem 18 456 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit ministerstvu spravedlnosti na náhradu nákladů odvolacího řízení a dovolacího řízení 180 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).
7. Ústavní stížností napadené nákladové výroky odůvodnil městský soud tak, že podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přiznal stěžovateli, byť pouze částečně procesně úspěšnému, plnou náhradu nákladů řízení za řízení před obvodním soudem, a to za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a dvakrát účast na jednání). Náhradu odměny advokáta za uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti stěžovateli nepřiznal, neboť to vylučuje §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") [výrok III]. Podle §142 odst. 2 ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. má procesně úspěšná žalovaná (tj. ministerstvo spravedlnosti) právo na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení, kterou představuje 60 % paušální náhrady nákladů řízení podle §151 odst. 3 o. s. ř. za podané odvolání (výrok IV).
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je především ve výroku IV naprosto překvapivé, neboť je penalizován za úspěch ve sporu v podobě povinnosti hradit náklady odvolacího řízení, namísto aby mu byla v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (jakož i Nejvyššího soudu) náhrada nákladů řízení přiznána. Napadené rozhodnutí je podle něj paradoxní, neboť u nákladů řízení před obvodním soudem respektuje konstantní judikaturu, kdežto u nákladů řízení před městským soudem tu samou judikaturu popírá.
9. Stěžovatel namítá, že ačkoliv měl na obou stupních soudní soustavy úspěch co do základu a částečně i co do výše, pak princip úspěchu ve věci byl ve smyslu konstantní judikatury uplatněn pouze při rozhodování o nákladech řízení před obvodním soudem, avšak při rozhodování o nákladech odvolací soudní instance byl naprosto popřen. Podle konstantní judikatury, jejíž závěry stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, uspěje-li stěžovatel se svým nárokem co do základu věci, pak mu náleží 100% náhrada nákladů řízení, neboť úspěch závisí na volné úvaze soudu (viz §142 odst. 3 o. s. ř.). Městský soud na náklady řízení před obvodním soudem používá §142 odst. 3 o. s. ř., ale na náklady řízení odvolacího již zjevně aplikuje §142 odst. 2 o. s. ř. To je podle stěžovatele výrazem nepochopení věci, kdy předmět řízení se v meritu nezměnil tím, že se věc posunula do odvolacího řízení, když i v odvolacím řízení závisela výše přiznaného zadostiučinění na úvaze soudu.
10. Stěžovatel rovněž napadá výrok III napadeného rozsudku, neboť ignorance podání stěžovatele ze dne 25. 10. 2020 ve smyslu nepřiznání odměny za tento úkon právní služby je projevem denegationis iustitiae za současného popření kontradiktornosti procesu. A dále má také za to, že městský soud nesprávně právně posoudil úkon uplatnění nároku na náhradu škody při předběžném projednání nároku, když za tento úkon nepřiznal v řízení náhradu a argumentaci stěžovatele ignoroval. Stěžovatel tvrdí, že musí-li být nárok řádně u ministerstva spravedlnosti uplatněn, a to se rozhodne jej neuspokojit, pak z hlediska hmotněprávního náhledu takový úkon není možno honorovat podle §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Avšak podáním žaloby a úspěšným pokračováním ve vymáhání nároku se tento úkon právní služby stává součástí procesních nákladů řízení, tedy se ze své hmotněprávní formy "překlápí" do procesně právního nároku. V opačném případě by šlo o zvýhodňování státu před jinými účastníky řízení uplatňujícími své nároky u soudu.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byly vydány napadené výroky III a IV rozsudku městského soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
12. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a ministerstvu spravedlnosti.
13. Městský soud sdělil, že v odvolacím řízení se již o základu nároku nejednalo, obě strany se odvolaly proti výši peněžního zadostiučinění a ministerstvo spravedlnosti bylo se svým odvoláním poměrně úspěšnější, proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. Použití §142 odst. 3 o. s. ř. neshledává městský soud v poměrech odvolacího řízení za adekvátní a spravedlivé. Přiznání náhrady odměny advokáta za uplatnění nároku u ministerstva spravedlnosti výslovně vylučuje §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. a speciální postup podle §14 odst. 1 téhož zákona nelze směšovat s výzvou k plnění podle §142a o. s. ř. K tvrzenému pominutí úkonu vyjádření stěžovatele k vyjádření ministerstva spravedlnosti se nemůže bez procesního spisu vyjádřit. K argumentaci stěžovatele lze však poznamenat, že zdaleka ne každý elaborát advokáta ve věci samé je účelným úkonem právní služby.
14. Ministerstvo spravedlnosti, které bylo účastníkem řízení před obecnými soudy, se k věci nevyjádřilo. Protože bylo poučeno o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává, nebylo s ním již dále v posuzované věci jednáno.
15. Vyjádření městského soudu bylo stěžovateli zasláno na vědomí a k případné replice. Ten v ní setrval na argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti, přičemž zdůraznil, že má za to, že vidění spravedlnosti městským soudem je dosti pokřivené, neboť nerespektuje konstantní judikaturu vyšších soudů. Výklad práva podaný městským soudem je projevem naprostého nepochopení materie jím projednávané, přičemž stěžovatel opětovně obsáhle odkazuje na judikaturu uvedenou v ústavní stížnosti.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
18. Ústavní soud proto přezkoumal rozsudek městského soudu, jakož i řízení jemu předcházející, a po seznámení se s vyžádaným soudním spisem dospěl k následujícím závěrům.
19. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně je toto rozhodování nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113)], přičemž "právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny" [viz nálezy ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 nebo ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Jak Ústavní soud uvedl výše (sub 16), jeho zásah do této činnosti je namístě pouze tehdy, je-li rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami.
20. Takový případ nastal i v nyní posuzované věci, a to i se zřetelem k faktu, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává setrvale najevo, že tento příkaz platí i pro něj [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)], takže i pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové zejména to, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech ve skutkově a právně obdobných věcech.
21. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., mezi které se řadí i spor řešený v nyní posuzované věci před obecnými soudy [viz např. nálezy ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2412/10 (N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11 (N 104/65 SbNU 431) nebo ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461)]. Ústavní soud zdůraznil, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.), doplněná zásadou zavinění. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen "mechanickým" posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci.
22. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. to pak konkrétně znamená, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, tedy základu nároku, a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky použití §136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto přizná-li obecný soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 o. s. ř., jenž v takovém případě, tedy závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení trestán za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku (v podrobnostech viz nález sp. zn. I. ÚS 1310/09).
V. a)
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti z hlediska výše náhrady nákladů řízení podle §142 o. s. ř.
23. V nyní posuzované věci byla existence nemajetkové újmy způsobené stěžovateli uznána ministerstvem spravedlnosti, nebyla sporná a základ stěžovatelova nároku byl prokázán. Obecné soudy oproti stěžovateli dospěly k odlišnému závěru co do konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu; její určení ovšem, jak bylo osvětleno výše, záviselo na úvaze obecných soudů (nejen soudu obvodního). Proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě uzavřít, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku a zčásti úspěšný při určení jeho výše, která ovšem závisela na úvaze soudu (a to i v odvolacím řízení).
24. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, v případě, že žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu prokáže základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů prvostupňového řízení §142 odst. 3 o. s. ř., umožňující přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu [viz např. nálezy ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339), ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2412/10 (N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11 (N 104/65 SbNU 431), ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461), ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643) či ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20].
25. Právní otázkou v nynější věci je, zda se tyto závěry přiměřeně uplatní při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, v němž odvolací soud neřeší (jako v posuzované věci) otázku základu nároku, nýbrž na základě jeho uznání určuje volnou úvahou podle §136 o. s. ř. konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění. Lze do jisté míry přisvědčit městskému soudu, který akcentoval pravidlo (částečného) úspěchu ve věci, jež plyne z §142 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť z hlediska samotného odvolacího řízení byla vedlejší účastnice úspěšná. Nahlíženo však na dané řízení jako jeden celek, úspěšným v něm byl stěžovatel, neboť základ samotného nároku sporný nebyl a také mu bylo přiznáno zadostiučinění v penězích, byť nikoliv ve výši, jakou požadoval; to však není rozhodující, neboť dané rozhodování, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky pro použití §136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení, kdy neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši.
26. Přitom samotný §142 odst. 2 o. s. ř. dává soudu možnost nejen náklady poměrně rozdělit, ale také je žádnému z účastníků nepřiznat, případně lze uvažovat o postupu podle §150 o. s. ř. a "úspěšné" vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení nepřiznat. Z napadeného rozhodnutí však nelze zjistit, co bylo tak zásadní, že soud takto neuvažoval, jinými slovy řečeno, z napadeného rozhodnutí nejsou úvahy městského soudu vůbec patrné, pročež není možné právní závěry městského soudu ani podrobit obsáhlejšímu ústavněprávnímu přezkumu. Rozhodl-li tedy městský soud o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř., aniž se náležitě vypořádal s možností použití §142 odst. 3 ve spojení s §136 téhož zákona (při určení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu úvahou soudu v režimu zákona č. 82/1998 Sb.), porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
27. Z hlediska setrvalého přístupu Ústavního soudu k tzv. bagatelním sporům je třeba zdůraznit, že napadený rozsudek se dotýká účelu, podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody (viz čl. 4 odst. 4 Listiny) způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, i když "jen" v otázce náhrady nákladů řízení [např. nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339)]. Napadené rozhodnutí je z pohledu kvalitativního významné [nikoli tedy z hlediska kvantitativního - viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)] a z důvodu ochrany ústavnosti proto přesahuje svým dopadem věc samotnou. Závěry přijaté městským soudem mohou mít vliv i na jiná další řízení, ve kterých by napříště nemuselo být vyžadováno dodržování §142 odst. 3 o. s. ř., a proto "ústavněprávní hodnota sporu" převáží nad "kvantitativní stránkou věci" [srov. nálezy ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139) a ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2009/20]. Ani v takto bagatelním sporu Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nemůže přejít, že v případě naplnění podmínek pro postup podle §142 odst. 3 o. s. ř. obecný soud tuto skutečnost v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy pominul a bez potřebného vysvětlení použil jiného ustanovení. To, že se o takové vysvětlení pokusil alespoň ve vyjádření k ústavní stížnosti (viz sub 12), tento nedostatek nemůže napravit, nehledě na to, že o tom, co je spravedlivé a adekvátní má soud rozhodovat na základě zákona a v ústavním kontextu požadavků demokratického právního státu podle čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
V. b)
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti z hlediska práva na náhradu nákladů řízení podle §14 ve spojení s §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.
28. Ústavní soud se dále zabýval ústavností napadeného výroku III rozsudku městského soudu. Podstatou stížnostní argumentace v této části je výklad §31 odst. 4 ve spojení s §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a §142a o. s. ř., resp. posouzení otázky, zda má stěžovatel právo na náhradu nákladů za úkon právní služby spočívající ve výzvě ministerstvu spravedlnosti k plnění (č. l. 14 soudního spisu obvodního soudu).
29. Ústavní soud vychází z toho [viz též nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18 (N 155/96 SbNU 31)], že předžalobní výzva má svůj primární význam v řízení mezi dvěma jednotlivci a má představovat poslední upozornění dlužníka na existenci jeho závazku, na něž v případě pasivity v plnění povinnosti navazuje samotné soudní řízení [srov. nálezy ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 4047/14 (N 97/77 SbNU 423) a ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3228/15 (N 75/81 SbNU 299)]. Podle ustálené judikatury obecných soudů "smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy dle §14 zákona č. 82/1998 Sb. je poskytnout možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním sporům" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1728/2011).
30. Z uvedeného vyplývá, že předžalobní uplatnění nároku podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. má obdobný účel jako předžalobní výzva podle §142a o. s. ř. ve standardním občanskoprávním řízení. Jak ostatně potvrzuje i odborná komentářová literatura, úprava předžalobního uplatnění nároku podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. je úpravou zvláštní k §142a o. s. ř., zaslání předžalobní výzvy poté, co bylo postupováno podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., je proto úkonem nadbytečným (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 280). V posuzovaném řízení stěžovatel nárok na náhradu škody podle §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. u příslušného úřadu uplatnil přípisem ze dne 2. 6. 2020 (č. l. 14 soudního spisu obvodního soudu), náhradu škody však od státu obdržel pouze v částečné výši, když další výše mu byla přiznána až obecnými soudy, tj. základ stěžovatelova nároku byl prokázán.
31. Ze skutečnosti, že uplatnění nároku na náhradu škody podle §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. plní obdobný účel jako předžalobní výzva, lze však vyvodit jen to, že podmínkou případného přiznání náhrady nákladů žalobci již není zaslání předžalobní výzvy žalovanému (což ostatně plyne z §142a odst. 2 o. s. ř.). Z právního hlediska však jde o různé úkony, které mají rozdílné právní následky. Uplatnění nároku u příslušného úřadu je úkonem (zpravidla) nezbytným pro případné uplatnění nároku u soudu (§14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), kdy jeho absence představuje odstranitelný nedostatek podmínek řízení podle §104 odst. 2 o. s. ř. A vzhledem k tomu, že jde o úkon mimo soudní řízení, jímž se zahajuje projednávání uplatněného nároku u příslušného úřadu, vztahuje se na něj jednoznačně znějící kogentní norma obsažená v §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které mu vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Nadto zde zjevně jde o výklad a použití podústavního práva, jimž chybí jakýkoli ústavněprávní rozměr, a tudíž i kdyby Ústavní soud (hypoteticky) připustil, že lze výše uvedená ustanovení interpretovat i jinak, důvody pro svůj zásah do nezávislého soudního rozhodování by neshledal (srov. též usnesení ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3120/11, kterým byl odmítnut s ústavní stížností spojený akcesorický návrh na zrušení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.).
32. Stěžovatel v této souvislosti též namítal, že při vyčíslení náhrady nákladů řízení nebylo zohledněno jeho podání ze dne 25. 10. 2020. Ústavní soud s přihlédnutím k tomu, že vady nákladového rozhodnutí musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní kvalifikace problému, přičemž se proto zde ještě více než v jiných případech uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že byť předmětné podání stěžovatele (č. l. 29 až 35 soudního spisu obvodního soudu) obsahuje zevrubnou argumentaci, kterou stěžovatel městskému soudu předestřel, konkrétní posouzení účelnosti či neúčelnosti takovéhoto podání je na obecných soudech.
33. Ústavní soud tedy uzavírá, že městský soud při rozhodování o nákladech řízení před obvodním soudem (výrok III) se kvalifikovaného pochybení nedopustil, resp. ústavní stížnost v tomto bodě postrádá ústavněprávní rozměr.
VI.
Závěr
34. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbývá než uzavřít, že napadeným výrokem IV rozsudku městského soudu bylo porušeno ve výroku nálezu uvedené ústavně zaručené právo stěžovatele. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v této části ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok IV rozsudku městského soudu podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
35. Ve zbývající části ústavní stížnosti (kterou se stěžovatel domáhal zrušení výroku III rozsudku městského soudu) pak Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
36. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle §44 věty první téhož zákona upustil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu