ECLI:CZ:US:2022:4.US.934.22.1
sp. zn. IV. ÚS 934/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele E. G., t. č. Věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022 č. j. 67 To 16/2022-124 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. prosince 2021 č. j. 16 PP 60/2021-107, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod vyplývajících z čl. 1, 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel se ve výkonu trestu nechoval řádně, neboť byl třikrát kázeňsky trestán a jeho celkové chování je hodnoceno jako agresivní, nátlakové, manipulativní a konfliktní. Zároveň nelze očekávat (zejména vzhledem k jeho opakovaným minulým selháním), že by po propuštění vedl řádný život.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Nad argumentaci uvedenou obvodním soudem městský soud doplnil, že stížnost byla podle jeho názoru podána předčasně. Poslední rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění nabylo právní moci dne 2. 6. 2021, avšak stěžovatel podal novou stížnost již dne 18. 11. 2021, tedy v rozporu s §331 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. K údajnému polepšení stížnostní soud uvedl, že stěžovatel byl ve výkonu trestu odsouzen za další trestný čin (křivé obvinění). Trest vykonává již ve čtrnácté věznici, z nichž je neustále pro nevhodné chování (např. zneužívání tísňového hlásiče) přemisťován. Neplní stanovený program zacházení, byl pozitivně testován na zakázané látky a byl kázeňsky trestán. Počet získaných kázeňských odměn hodnotí městský soud jako "tristně malý" (šest odměn od roku 2008). Ani náznakem tak ve stěžovatelově chování nelze pozorovat polepšení. Dále nebyla zjištěna žádná skutečnost, z níž by mělo vyplývat, že by se stěžovatel po propuštění vyvaroval další trestné činnosti. Aby mohl být stěžovatel v budoucnu podmíněně propuštěn, bude muset změnit své chování, zejména bezvýjimečně dodržovat vězeňský řád, usilovat o pracovní zařazení k umoření pohledávek, které dosud ani minimálně neuhradil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy v napadených rozhodnutích poukazují výhradně na trestní minulost stěžovatele a selhání při minulém podmíněném propuštění, aniž by zohlednily konkrétní okolnosti případu (aktuální situaci a snahu o změnu životního náhledu). Obvodní soud pak nesprávně uvedl počet kázeňských trestů. Stěžovatel poukazuje na to, že nejzávažnějšího trestného činu se dopustil v poměrně mladém věku, což by měl soud zohlednit. Dále soudy nezohlednily specifické prostředí a vztahy v některých věznicích. Obvodní soud měl navíc doplnit, při jakém dalším působení trestu by došlo ke změně jeho náhledu. Dále namítá, že závěry městského soudu o předčasnosti podané žádosti o podmíněné propuštění jsou ryze formalistické. Obvodní sud žádost projednal a meritorně o ní rozhodl. Ani městský soud navíc neuvedl, jakého "cíle" by měl stěžovatel dosáhnout, aby měl šanci být podmíněně propuštěn. U kázeňských odměn a trestů by mělo být primárně hodnoceno, za co byly uloženy, a nikoliv pouze jejich počty. Přihlédnout měly soudy rovněž k aktuálnímu věku stěžovatele a jeho šanci začlenit se ještě do společnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že soudy při rozhodování o podmíněném propuštění aplikovaly buď kritéria, jejichž aplikace je judikaturou Ústavního soudu zakázána, anebo aplikovaly sice správná kritéria, avšak je nesprávně vyhodnotily. Takovým tvrzením nemohl Ústavní soud přisvědčit. Napadená rozhodnutí v celém rozsahu odpovídají judikatuře Ústavního soudu, kterou uvedl i sám stěžovatel v ústavní stížnosti [nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy nejen nezamítly stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění pouze kvůli jeho trestní minulosti, ale dokonce tuto trestní minulost ani nepovažovaly za skutečnost důležitou. Rozhodující bylo stěžovatelovo chování ve výkonu trestu, počínaje neplněním příkazů a vyvoláváním krizových situací, a konče spácháním dalšího trestného činu ve výkonu trestu. Dále stěžovatel neuhradil žádnou významnou část ze způsobené škody a byl (byť toliko jednou) testován pozitivně na přítomnost zakázaných látek v těle. Jeho trestní minulost tak v očích soudů jen dokreslila stěžovatelovu neměnnou povahu, kvůli jejímž setrvalým projevům nelze navzdory jeho slibům sledovat významné polepšení v jeho chování. Takové hodnocení obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí. Stěžovatelem uvedené skutečnosti, kterými se snaží toto hodnocení zpochybnit (např. o mladém věku, v němž se dopustil trestné činnosti, nebo důvodech, pro které dostal kázeňské odměny) soudy oprávněně považovaly za marginální.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu