Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1994

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 1/93 30. 5. 1994 Osvědčení vydané podle zákona č. 451/1991 Sb. není rozhodnutím. Osvědčení je veřejnou listinou, jíž Ministerstvo vnitra jako kompetentní orgán státní správy osvědčuje existenci nebo neexistenci určité, jemu známé skutečnosti nebo stavu, který nastal nebo trvá. Vydání osvědčení nepředchází správní řízení, a proto není rozhodnutím správního orgánu.
II. ÚS 74/93 25. 5. 1994 2 Zásada rovnosti účastníků před soudem, zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy je provedena v §18 občanského soudního řádu a dále se v podmínkách občanského soudního řízení promítá např. v ustanoveních §24, §44, §115, §123 a §158 o. s. ř.
Pl. ÚS 16/93 24. 5. 1994 1 1. Rozdíl mezi restitucí a vyvlastněním lze obecně vymezit následovně: a) Restituce je odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc. b) Vyvlastnění je nuceným odejmutím vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu a s právními účinky ex nunc. c) Důvodem restituce je výlučně protiprávnost, zatímco důvodem vyvlastnění je veřejný zájem, tj. pojem odlišný. Z požadavku náhrady, který je definičním znakem vyvlastnění, plyne, že důvodem vyvlastnění odstranění protiprávnosti být nemůže, protože poskytování náhrady vyvlastněnému, jehož právní pozice je spojena s protiprávností, by bylo absurdní. d) Právní účinky restituce nastávají ex tunc, právní účinky vyvlastnění ex nunc. Restituce tudíž není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav. Zákonná úprava restituce může však v ústavně odůvodněných příp ...
Pl. ÚS 36/93 17. 5. 1994 1 Práce vysokoškolského učitele vykazuje specifické znaky, které pramení z významu a účelu jeho činnosti spočívající zejména ve výchově mladé vysokoškolsky vzdělané generace. Proto jsou učitelé odpovědni za to, aby zprostředkovávali zadání vysoce odborných poznatků při splnění podmínky světonázorové objektivnosti. Tyto požadavky vyjadřuje demokratický stát v článku 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , podle něhož každý má právo na vzdělání. Z tohoto hlediska hodnotí Ústavní soud i účel a smysl článku II zákona č. 216/1993 Sb. Jde zejména o to, aby byla v oblasti vysokých škol odstraněna rezidua minulosti při obsazování pracovních míst učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol a tak zajištěna skutečná objektivita vyučování.
III. ÚS 114/93 28. 4. 1994 1 1. K podání ústavní stížnosti je podle zákona aktivně legitimován každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (§72 odst. 1 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb.), důvody pro odmítnutí takové stížnosti (§43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.) pro jejich povahu nelze chápat jinak než jako překážky či vady procesní. Jsou tedy předpoklady aktivní legitimace stěžovatele především vymezeny na jedné straně toliko jeho tvrzením a procesními podmínkami na straně druhé (§43 odst. 1, §72 odst. 1 a 4, §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Meritorní stránku ústavní stížnosti, resp. legitimace zkoumat není zapotřebí. 2. Rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v oboru potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné, či jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené, byla svěřena výlučně do rukou ministra (§1 odst. 3 ve znění čl. II sub 1, §1 odst. 4 ve znění čl. II sub 2, §4 odst. 6, 7 ve zněn ...
II. ÚS 6/93 27. 4. 1994 2 Trestní řízení je ovládáno zásadou vyhledávací a oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu), za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věcí (§89 odst. 2 trestního řádu). Byl-li legálně získaný záznam telefonního hovoru použit v jiné trestní věci jako listinný důkaz, neznamená to ani porušení zákona, neboť ustanovení §88 trestního řádu se na listinné důkazy nevztahuje, ani zásah do základních práv podle čl. 8, 10 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pl. ÚS 1/94 26. 4. 1994 1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 1 písm. c) dává prostor pro bližší vymezení skutkové podstaty vazebních důvodů, přičemž podmínkou je, že se tak musí stát na základě zásady důvodného podezření ze spáchání trestného činu nebo jiných jednání obsahujících hrozbu koluzního chování.
Pl. ÚS 39/93 26. 4. 1994 1 Pokud jde o stanovení místních poplatků, jejich sazbu, režim jejich vybírání, osvobození od nich apod., je obec povinna respektovat platné znění zákona č. 565/1990 Sb. , o místních poplatcích. Obce jsou tímto zákonem zmocněny k vydávání obecně závazných vyhlášek upravujících místní poplatky, avšak pouze v případech v tomto zákoně taxativně vypočtených.
Pl. ÚS 27/93 26. 4. 1994 1 Právní vztah nájmu bytu mezi pronajímatelem a nájemcem je vztahem občanskoprávním, založeným na nájemní smlouvě ( §685 občanského zákoníku ). Nelze jej proto nahradit obecně závaznou vyhláškou obce, kterou je takto nahrazován občanskoprávní vztah vztahem veřejnoprávním, který vzniká mezi obcí a nájemcem.
I. ÚS 68/93 21. 4. 1994 1 Ústavní soud není běžnou třetí instanci v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazováni provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 ...
I. ÚS 131/93 21. 4. 1994 1 Příslušnost Ústavního soudu k projednávání ústavní stížnosti, týkající se prodloužení trvání vazby Nejvyšším soudem České republiky, je dána, protože podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jež je třeba považovat za lex specialis, má fyzická nebo právnická osoba podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy právo obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Byla přitom splněna podmínka, aby byly vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu je konečné, jakož i podmínka, aby šlo o zásah orgánu veřejné moci, protože Nejvyšší soud, jako každý soud uvedený v čl. 90 a násl. Ústavy, je orgánem veřejné moci, speciálně moci soudní.
Pl. ÚS 43/93 12. 4. 1994 1 1. Použitím obecného a jednoznačného termínu "státní orgán" v §154 trestního zákona jsou v rozsahu stanovené skutkové podstaty chráněny státní orgány kolektivně a institucionálně (jako jednotlivé instituce) a v §156 pak i jednotliví veřejní činitelé. Objektem ochrany §154 odst. 2 a §156 odst. 3 trestního zákona nejsou instituce samy o sobě, ve své "materializované" podobě, ale poslání, jehož jsou v demokratické společnosti nositeli: jejich činnost zprostředkuje nerušenou funkci ústavního a právního státu. 2. V §102 trestního zákona jde o jiné vymezení skutkové podstaty pro skutky, které by jinak byly postižitelné již na základě §154 odst. 2 a §156 odst. 3 . Tato podvojnost a přece rozdílnost úpravy vede pak i interpretacím, jež vyřazují Parlament, vládu a Ústavní soud z rámce státních orgánů, ačkoli státními orgány jsou, a poskytuje jím v §102 nadřazený druh právní ochrany, který je jinak běžný jen pro ochranu abstraktních symbolů státu.
Pl. ÚS 8/93 5. 4. 1994 1 Obecně závaznými vyhláškami nelze stanovit nové skutkové podstaty přestupků a sankce; ty mohou být stanoveny jen zákonem ve smyslu §2 a §11 a násl. zákona o přestupcích.
Pl. ÚS 49/93 5. 4. 1994 1 Určujícím znakem interních instrukcí je to, že se jimi jen konkretizují úkoly a povinnosti podřízených složek a pracovníků. Vydáváním interních instrukcí se realizuje oprávnění řídit činnost podřízených - i když se tak děje za účelem konkretizace úkolů stanovených obecně závaznými právními předpisy - a tomuto oprávnění odpovídající povinnost řídit se vydávanými příkazy, povinnost, jež stejně jako oprávnění vyplývá z právní normy stanovící takový vztah nadřízenosti a podřízenosti. O obecně závazných vyhláškách naproti tomu platí, že sice mohou obsahovat i právní normy zavazující jen určitý okruh, tato závaznost nemá však nic společného s podřízenosti orgánu, který předpis vydal.
Pl. ÚS 38/93 5. 4. 1994 1 Obec může vydávat obecně závazné vyhlášky, jejichž obsahem jsou právní povinnosti, jenom na základě a v mezích zákona. K vydání obecně závazné vyhlášky, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, je obec proto oprávněna jenom v případě výslovného zákonného zmocnění. Z uvedeného plyne, že výčet, obsažený v ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. , o obcích, ve znění pozdějších předpisů, nutno interpretovat ve smyslu zákonného zmocnění k vydání obecně závazných vyhlášek obcí restriktivně. Jeho demonstrativní dikci, jakož i všeobecnost vymezení samosprávné působnosti obce, obsaženou v §14 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb. , o obcích, ve znění pozdějších předpisů, nutno vztáhnout toliko na tu samosprávnou působnost obce, ve které obec nevystupuje jako subjekt, určující pro občana povinnosti jednostrannými příkazy a zákazy.
Pl. ÚS 29/93 5. 4. 1994 1 Pronajímatel a nájemce jsou při uzavírání nájemní smlouvy vázáni pouze kogentními ustanoveními příslušných zákonů ( občanský zákoník , zákon o nájmu a pronájmu nebytových prostor ). Další eventuální omezení, práva či povinnosti každé smluvní strany - pokud nejsou kogentně vyloučena - je možné jako svobodný, shodný projev vůle stran vtělit do nájemní smlouvy v souladu jak s ústavními předpisy, tak s obecnými ustanoveními občanského zákoníku , zejména §34 a násl. Práva a povinnosti však nelze stanovit obecně závaznou vyhláškou, veřejnoprávním aktem, neboť jde o poměr soukromoprávní.
Pl. ÚS 26/93 5. 4. 1994 1 Pokud je součástí uplatňování veřejné moci obcí také jednostranné zakládání práv a povinností fyzických a právnických osob, je působnost obcí limitována čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky , čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích; rovněž podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo nucen činit, co zákon neukládá. Z těchto ustanovení nutno pro oblast působnosti obce dovodit závěr, že v případech, kdy obec vystupuje jako subjekt, určující pro občana povinnosti jednostrannými příkazy a zákazy, platí ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod . Obec tudíž může vydávat obecně závazné vyhlášky, jejichž obsahem jsou právní povinnosti, jenom na základě a v mezích zákona. K vydání obecně závazné vyhlášky, jejímž obsahem jsou právní ...
Pl. ÚS 14/93 5. 4. 1994 1 Pokud vyhláška ukládá povinnost zajišťovat pořádek a čistotu ve společných prostorách domu a přilehlých nemovitostech pronajímateli teprve v případě, kdy tak neučiní nájemce, třeba míti obecně za to, že takové opatření, jímž obec vlastně vstupuje do občanskoprávního vztahu existujícího mezi pronajímatelem a nájemce, náleží stěží do samostatné působnosti obce ( §14 odst. 1, 2 zákona č. 367/1990 Sb. , ve znění pozdějších předpisů), totiž působnosti, jejímž pojmovým znakem je právě to, že obec zde spravuje samostatně "své záležitosti" ( §13 odst. 1 cit. zákona ). Navíc tak činí způsobem, jenž je v rozporu s úpravou práv a povinností vyplývajících nejen z nájmu bytu podle ustanovení §687 a §688 občanského zákoníku , ale i nájmu nebytových prostor podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.
I. ÚS 110/93 29. 3. 1994 1. Z ustanovení obsažených v hlavě druhé páté části občanského soudního řádu (rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů) plyne, že soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů jen v případech, které jsou výslovně uvedeny v ust. §248 odst. 1 , 2 o.s.ř. Podle §248 odst. 3 o.s.ř. jsou kromě toho z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A , která je součástí tohoto zákona. 2. Výkon civilní služby je upraven zákonem č. 18/1992 Sb. , o civilní službě. Rozhodnutí podle něho vydaná však v citovaných ustanoveních občanského soudního řádu uvedena nejsou. Rovněž obor "civilní služba", ani zákon č. 18/1992 Sb. (popř. zák. č. 73/1990 Sb. , který mu předcházel) nejsou v příloze A k občanskému soudnímu řádu uvedeny. Výčet případů, které jsou z přezkoumávání soudů vyloučeny, je v této příloze uveden taxativně.
Pl. ÚS 37/93 22. 3. 1994 1 1. Ustanovení §871 odst. 1 občanského zákoníku je předpisem transformační povahy, jehož účelem je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů a vytvořit pro dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty. To je v plném souladu s čl. 1 Ústavy České republiky, podle něhož České republiky je svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. 2. I kdyby byli vlastníci soukromých domů oproti vlastníkům domů ostatních ustanovením §871 odst. 1 občanského zákoníku skutečně znevýhodněni, bylo by toto znevýhodnění vyváženo veřejným zájmem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v instituci chráněných nájmů, která vytvořila přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu. 3. Za nucené práce a služby nelze v zásadě považovat ty, jež vyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanským zákoníkem a dalšími soukromoprávními př ...
II. ÚS 124/93 23. 2. 1994 2 Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, řeší otázku, zda k přechodu vlastnictví došlo už ze zákona o konfiskaci nebo až na základě správního aktu - konfiskačního výměru, tak, že podle jeho §1 odst. 5 nelze tohoto zákona použít pro případy, kdy byl majetek získán v době nesvobody osobami státně nespolehlivými nebo v důsledku rasové perzekuce.
Pl. ÚS 35/93 15. 2. 1994 1 Právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání, které občanům přiznává čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod , má nepodmíněnou povahu. I když podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno se tohoto práva domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů, lze sotva mít za to, že s šetřením mezi základních práv a svobod by ještě byla slučitelná zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání.
III. ÚS 40/93 3. 2. 1994 2 V případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by se navrhovatel usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání cítil dotčen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, daném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, může o ochranu základního práva formou ústavní stížnosti žádat Ústavní soud České republiky. Předmětem takovéto stížnosti je však dene ...
III. ÚS 23/93 1. 2. 1994 1 1. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.). 2. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy ,a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Pl. ÚS 48/93 20. 1. 1994 Dle čl. 87 odst. 1 písmena b) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o zrušení podzákonných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy . Ustanovení §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, je nutno vykládat v souladu s citovaným ustanovením v tom smyslu, že Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o zrušení obecně závazné vyhlášky, která není v souladu s obecně závazným předpisem vydaným ústředním orgánem státní správy k provedení zákona.
Pl. ÚS 2/93 20. 1. 1994 Existující ústavní stav (na rozdíl od předchozí federální úpravy) nepřipouští, aby Ústavní soud České republiky rozhodoval o návrhu, jímž je výslovně navrhováno vyslovení nesouladu (nikoli zrušení) zákona s ústavními předpisy nebo mezinárodními smlouvami, jež jsou jim postaveny na roveň.
Pl. ÚS 15/93 19. 1. 1994 1 1. V praxi ústavních soudů je mnohdy třeba řešit skutečný či zdánlivý rozpor dvou ústavním právem chráněných zájmů, nezřídka zájmu subjektu dotčeného zásahem státu a zájmu státu na výkonu pravomocí, které jsou v demokratické společnosti nezbytné, např. v zájmu národní bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, majetku, ochrany práv a svobod jiných a podobně. Na těchto myšlenkách je budována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod i praxe Evropského soudu pro lidská práva a řady národních ústavních soudů. Je tedy vždy nezbytné údajně porušené ustanovení o ochraně lidských práv a základních svobod porovnávat s jinými normami chránícími zájem druhé strany či třetích osob, zvažovat, zda vůbec došlo v takovém rozsahu, který ústavní předpisy připouštějí. 2. Z prohlášení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky při ratifikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod , které uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat stížnosti osob, nevládních organiza ...
Pl. ÚS 5/93 19. 1. 1994 1. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích; rovněž podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo nucen činit, co zákon neukládá. Z těchto ustanovení nutno pro oblast působnosti obce dovodit závěr, že v případech, kdy obec vystupuje jako subjekt určující pro občana povinnosti jednostrannými příkazy a zákazy, platí ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy české republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Obec tudíž může vydávat obecně závazné vyhlášky, jejichž obsahem jsou právní povinnosti, jen na základě a v mezích zákona. K vydání obecně závazné vyhlášky, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, je obec proto oprávněna jenom v případě výslovného zákonného zmocnění. Z uvedeného plyne, že výčet obsažený v §14 odst. 1 zákona České národní rady č. 367/1990 Sb. , o obcích, ve znění pozdějších předpisů, nutno z hlediska jeho interpretace ve s ...

Za rok 1994 bylo zveřejněno 78 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 2 z celkem 2 stran,
v čase 0.000123 sekundy z toho 0.000085 sekundy NoSQL databáze - scan 985 záznamů.