Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1994

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
Pl. ÚS 22/94 20. 12. 1994 Hlášení o provedení záznamu podle zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, není správním řízením, neboť nejde o rozhodování o právech a povinnostech. Proto ani zrušení záznamu ohlašovnou není správním rozhodnutím.
IV. ÚS 68/94 15. 12. 1994 2 Pokud zásadní spornou otázkou v soudním řízení bylo to, zda existuje či neexistuje překážka bránící ve vydání pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže se soud spokojit s tvrzením povinné strany o nemožnosti vydání pozemků, aniž by toto tvrzení podrobil ověření. Takový postup je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod (zejména čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2), jakož i v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
IV. ÚS 57/94 15. 12. 1994 2 1. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a tedy ani do činnosti a rozhodování Nejvyššího soudu České republiky, který je ve smyslu čl. 92 Ústavy České republiky vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci obecných soudů, to však jen potud, pokud jejich postupem a rozhodnutími nejsou porušeny ústavní principy a zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. 2. Nejvyšší soud vydal napadený rozsudek ve veřejném zasedání, k němuž byl stěžovatel sice řádně předvolán, nezúčastnil se jej však a svou neúčast omluvil nepříznivým zdravotním stavem, který doložil lékařským potvrzením. Po projednání věci za účasti stěžovateli soudem ustanoveného obhájce Nejvyšší soud rozhodl na podkladě skutkového stavu zjištěného v původním řízení. Tomuto postupu Nejvyššího soudu (který dodržel všechna ustanovení trestního řádu, týkající se projednávání stížnosti pro porušení zákona) by nebylo možno ničeho vytk ...
III. ÚS 102/94 15. 12. 1994 2 1. Zákonem stanovená možnost rozdělení podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky stanovené článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady. 2. Přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, ekvivalent umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům.
IV. ÚS 192/94 13. 12. 1994 Jestliže u původního vlastníka nemovitostí není splněna základní restituční podmínka uvedená v ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. , kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., totiž státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky, nyní státní občanství České republiky, nelze nedostatek splnění této podmínky zhojit tím, že československé občanství nabyla zpět stěžovatelka. Zmírnění následků některých dalších majetkových křivd ve smyslu ustanovení §1 citovaného zákona je totiž nepodmíněně vázáno na splnění již uvedené základní podmínky.
IV. ÚS 128/94 8. 12. 1994 Pojem "jednoduchý případ" opravňující soud rozhodnout o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu bez jednání ( §250f o.s.ř. ) je třeba vykládat tak, že jednání není třeba nařizovat tam, kde k rozhodnutí o věci je shromážděn dostatečný skutkový podklad již ve správních spisech, a jde proto především jen o posouzení právní otázky. V projednávané věci usoudily správní orgány na nedostatek spolehlivosti stěžovatele, jako zvláštní podmínky provozování koncesované živnosti ( §27 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb. , o živnostenském podnikání), v prvé řadě z jeho vztahu k plnění zákonných povinností, jež stěžovatel porušuje zejména tím, že i po uplynutí doby, na kterou mu byla udělena koncesní listina, neoprávněně podniká. Právě ve faktu trvajícího stěžovatelova neoprávněného podnikání tkví jádro celého problému, neboť stěžovatel se na jedné straně dovolává článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího mu právo podnikat, činí tak však v situaci, kdy sám nerespektuje podmínky sta ...
II. ÚS 178/94 8. 12. 1994 Zákon o Ústavní soudu nezná tzv. actio popularis, ale ani jiný druh ústavní stížnosti, kterou by bylo možno podat za někoho jiného nebo jménem někoho jiného.
Pl. ÚS 5/94 30. 11. 1994 1 1. Rozhodnutí o přeřazování odsouzeného z jednoho typu věznice do druhého, bez ohledu na přísnost jejich režimu, je rozhodováním o trestu za trestný čin, což čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod svěřuje výlučně do pravomoci soudu, v žádném případě správního orgánu. 2. Rozhodování o trestu je jednak rozhodnutí o druhu a výměře trestu, jednak rozhodnutí o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, což ve smyslu §39a odst. 2 trestního zákona znamená rozhodnutí soudu o zařazení pachatele do určitého typu věznice. Bude-li se toto rozhodnutí, o němž se zmiňuje §122 odst. 1 trestního řádu v závorce (§39a, §81 trestního zákona) považovat za původní rozhodnutí o trestu, potom rozhodnutí o přeřazení z jednoho typu věznice do druhého je možné považovat za rozhodnutí odvozené, i když se o něm §122 odst. 1 trestního řádu výslovně nezmiňuje. 3. Ve svém pojmovém a obsahovém smyslu má kategorie trestu nejen kvantitativní, časovou dimenzi, ale také dimenzi kvalitativní, vypovídající o tom, v jaké ...
I. ÚS 108/93 30. 11. 1994 2 Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. l Listiny), rov ...
I. ÚS 89/94 29. 11. 1994 2 1. Ústavní soud je sice vázán návrhovým petitem stěžovatele, nikoli však jeho odůvodněním, tj. argumenty, které stěžovatel uvádí. 2. Za právní pomoc je třeba pokládat i právní asistenci advokáta, který se na jednání připravoval a případ se zřetelem na danou fázi řízení zpracoval a jenž v každém stadiu řízení sleduje oprávněné zájmy svého klienta a je hotov v případě potřeby aktivně jednat, a to i v té procesní situaci, která pro nepřítomnost svědka vedla k odročení jednání (sleduje dodržení procesních pravidel, zda byl svědek řádně obeslán, je-li doručení obsílky řádně vykázáno atd.).
I. ÚS 41/94 29. 11. 1994 2 Ústavní soud při rozhodování o stížnosti si je vědom, že není superrevizní instancí ve věci samé. Úlohou Ústavního soudu není proto rozhodnout komu má být vrácen anebo vzat majetek, ani rozhodnout o tom, zda v daném případě šlo či nešlo o zemědělský majetek. Jeho úlohou je zjistit, zda postup soudu podle §250f občanského soudního řádu byl v daném případě vhodný a oprávněný z hlediska rovnosti stran a z hlediska zásady právního státu "audiatur et altera pars".
Pl. ÚS 13/94 23. 11. 1994 1 1. Práva žen na zvláštní ochranu, stanovená v čl. 29 a 32 Listiny základních práv a svobod, je třeba porovnávat s právem každého člověka na svobodnou volbu povolání a se zaručeným právem žen na stejné podmínky v zaměstnání jaké mají muži. 2. Absolutní zákaz noční práce žen a absolutní zákaz vysílat těhotné ženy a ženy pečující o malé děti na pracovní cesty by znamenal jejich diskriminaci z hlediska pracovních příležitostí a podmínek pro výkon zaměstnání. 3. Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 89 z roku 1948 - revidovaná, o noční práci žen, není mezinárodní smlouvou o lidských právech a svobodách podle čl. 10 Ústavy České republiky.
I. ÚS 139/93 16. 11. 1994 2 1. Zákon č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, nelze chápat tak, že ruší a jaksi "zbavuje existence" generelně tehdejší stav a tehdejší dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale že usiluje o zmírnění křivd, které jak se praví v úvodu k zákonu "nelze nikdy zcela napravit". 2. "Nápadně nevýhodné podmínky" se mohou stěžovatelům, kteří uvádějí, že současné nabídky nejméně padesátkrát převyšují tehdy obdrženou sumu, jevit při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními. Takto však nelze ustanovení §6 odst. 1 písm. g) vykládat, protože "nevýhodné podmínky" v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitost prodával a také "zvýhodňovaly" každého, kdo je kupoval.
IV. ÚS 110/94 16. 11. 1994 Ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se nedotýká běhu lhůty podle §72 odst. 2 citovaného zákona. Toto ustanovení je třeba vykládat ve vztahu k §75 odst. 1 , tedy tak, že umožňuje Ústavnímu soudu přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Neumožňuje tedy prominutí ani prodloužení lhůty, jejíž běh a délku upravuje kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III. ÚS 65/94 10. 11. 1994 2 V daném případě se jedná o změnu právní úpravy v ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb., č. 133/1993 Sb. a č. 116/1994 Sb. a také ve znění nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 3/94 publikovaného ve Sbírce zákonů ČR v částce 52 pod č. 164/1994. Tato změna právní úpravy postihuje podmínku trvalého pobytu, která byla jediným důvodem, pro který obecné soudy zamítly původní žalobu navrhovatele. V této souvislosti nelze obecným soudům vytknout porušení práv, která označuje navrhovatel, protože svá rozhodnutí přijímaly za jiné právní situace, totiž v době, kdy v plném rozsahu platil a byl účinný zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších zákonů. S poukazem na podanou ústavní stížnost a doposud ve věci neskončené řízení nutno znovu upozornit na změnu práva, a takto i na Listinu základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky a podle které se může každý domáhat stanoveným postupem svéh ...
II. ÚS 147/94 10. 11. 1994 2 Právní úprava, obsažená v §28 zák. č. 152/1994 Sb. a §200k a 200l o. s. ř., která vylučuje, aby se jednotlivec v případě odmítnutí kandidátní listiny domáhal soudní cestou práva být volen (čl. 21 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a která toto právo přiznává vyškrtnutým kandidátům z kandidátní listiny, není v rozporu s čl. 1 Listiny, dle kterého jsou si lidé v právech rovni, neboť je věcí svobodného rozhodnutí každého jednotlivce, zda bude kandidovat za politickou stranu, čímž se dobrovolně podřídí nejen vnitrostranickému režimu i s tím, že třeba vůbec nebude kandidován, ale též právnímu režimu, který upravuje postavení a práva politických stran ve volbách.
IV. ÚS 89/94 10. 11. 1994 1. Ústavní soud sdílí stanovisko zastávané obecnými soudy (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 3. 1993, Odon 4/93, uveřejněný pod R 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že k přechodu majetku na stát docházelo bez ohledu na intabulační princip. 2. Jestliže k vydání rozhodnutí podle §3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., popř. podle ustanovení §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., v projednávané věci došlo alespoň v některých případech, byl původní vlastník již těmito rozhodnutími z hlediska citovaných dekretů "kategorizován", takže i tam, kde tato rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebyla vydána, nebo nebyla zapsána v pozemkové knize, byl nepochybně i v těchto případech dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege.
IV. ÚS 15/94 9. 11. 1994 2 1. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 12. 7. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (vyhlášeného pod č. 164/1994 Sb. a publikovaného pod č. 38 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR) plyne, že ke zrušení části ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., došlo pro rozpor s čl. 1 a 10 Ústavy, s čl. 3 odst. l, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. l a 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Pokud pak v posuzovaném případě bylo důvodem zamítnutí návrhu stěžovatelky rozhodnutími obecných soudů právě nesplnění podmínky trvalého pobytu na území České republiky, (byť v době rozhodování obecných soudů platilo ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., v původní podobě, tuto podmínku obsahující), došlo těmito rozhodnutími ve vztahu ke stěžovatelce, která současně s ústavní stížností podala podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení části ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/ ...
IV. ÚS 16/93 9. 11. 1994 2 Postupovaly-li obecné soudy v souladu s ustanoveními §120 a §132 obč. soudního řádu, jež upravují průběh dokazování a hodnocení důkazů a do nichž se promítají principy upravené v článcích 36 odst. 1 a 37 odst. 3 hlavy páté Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud nemohl učinit závěr, že v řízení před nimi byla porušena zásada rovnosti účastníků nebo, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Jestliže pak obecný soud tímto způsobem, v němž nebylo shledáno porušení práva na soudní ochranu, dospěl k závěru, že sokolovna, jejíhož vydání se stěžovatel domáhal, není toutéž věcí, která ke dni 31. 3. 1948 patřila Tělocvičné jednotě H. B., nebylo pak možno přisvědčit stěžovateli ani v tom, že stížností napadeným rozsudkem bylo porušeno právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Majetková práva k věcem podle zákona č. 173/1990 Sb. se sice oprávněným osobám s ohledem na ustanovení §4 zákona č. 232/1991 Sb., navracejí ve stavu ke dni uzavřen ...
Pl. ÚS 18/94 8. 11. 1994 Pro určení rozsahu samostatné působnosti obce zákonodárce použil metodu kombinace pozitivního demonstrativního výčtu jmenovitě uvedených relativně konkrétních aktivit v §14 odst. 1 zákona o obcích s generelním vymezením oblastí, které se týkají svou povahou zájmů územních samosprávných celků (hospodářský, kulturní, sociální rozvoj, ochrana a tvorba životního prostředí), v §14 odst. 2 zákona o obcích s tím, že do samostatné působnosti obcí náleží pouze ty záležitosti z výše uvedených generelně vymezených oblastí, které nejsou zvláštními zákony svěřeny jiným orgánům jako výkon státní správy. Pokud tedy obec zjistí, že řešená otázka není podle své povahy upravena zvláštními předpisy jako výkon státní správy a jedná-li se současně o otázku místního významu z výše uvedených generelně vymezených oblastí (§14 odst. 2 zákona o obcích), je obec oprávněna v rámci samostatné působnosti využít některou z forem činností, které jí zákon k realizaci samostatné působnosti nabízí.
III. ÚS 150/93 3. 11. 1994 2 1. Princip nezávislosti soudu je třeba důsledně vztáhnout i k postupu soudu naznačenému v ustanovení §120 odst. l al. 2 o. s. ř.; vycházeje z návrhového tvrzení, obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k návrhovému žádání (petitu) je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit. 2. Zásada vyjádřená v ustanovení §18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv) neznamená však povinnost soudu vyhovět všem důkazním ná- vrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. 3. Otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád; ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ ...
IV. ÚS 72/94 3. 11. 1994 Obnova vlastnického práva je u restitučních zákonů podmíněna mimo jiné také uplatněním práva v zákonem stanovených lhůtách.
II. ÚS 75/94 2. 11. 1994 2 Jestliže je třeba zkoumat dle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, splnění takových podmínek, jako je stav tísně a nápadně nevýhodné podmínky, je pojmově vyloučeno, aby se mohlo jednat o jednoduchý případ, jak má na mysli ustanovení §250f o. s. ř. a aby soud mohl bez jednání rozhodnout o žalobě rozsudkem. Nedodržení podmínek §250f o. s. ř. zakládá nejen porušení čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s o. s. ř., poskytovat ochranu právům, ale i ččl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
III. ÚS 44/94 27. 10. 1994 1. K navrhovatelem namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36, jakož i čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod. 2. V dané věci však navrhovatel vystupuje nikoli jako restituent, nýbrž jako oprávněná osoba v pozici subjektu, který uplatňuje pohledávku vůči povinnému, kterým je stát. Nejde tudíž o právo věcné, tedy ani o právo vlastnické, a jeho ochranu nelze proto podřadit pod ustanoveními čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 79/94 26. 10. 1994 2 1. V restitučním řízení jsou soudy povinny poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Soud tedy nemůže řízení zastavit, pokud nesplní tuto svou zákonnou poučovací povinnost. 2. Při záměně subjektů "obec - obecní úřad" není proto možno bez dalšího zastavit řízení v projednávané věci podle ustanovení §104 odst. l věta první o. s. ř. Je nutno postupovat v souladu s ustanovením §43 odst. l a §104 odst. 2 o. s. ř., tj. učinit vhodná opatření směřující k odstranění takového nedostatku návrhu.
Pl. ÚS 4/94 12. 10. 1994 1 1. Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti účastníků. 2. K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případ ...
Pl. ÚS 17/94 4. 10. 1994 1 1. Podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení. Musí se tedy jednat o právní předpis nejen podle názvu, ale o takový akt státní správy nebo samosprávy, ve kterém jsou obsažena závazná pravidla chování. 2. Vyhláška obce nemůže v rozporu s platnými právními předpisy zavést pojem "místně příslušné školy" a požadovat po rodičích dětí, které takto určenou školu navštěvovat nebudou, aby uhradili věcné náklady obcím, kde jejich děti do školy skutečně chodí. Taková praxe by pro určitou skupinu občanů učinila povinnou školní docházku částečně úplatnou a porušovala by tak právo na bezplatné vzdělání v základních školách (čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.).
II. ÚS 138/93 15. 9. 1994 2 Konkrétní skutečností, odůvodňující vazbu dle §67 písm. b) tr. ř., resp. obavu z koluzního jednání, může být i okolností, spočívající ve skutečnosti, že je tu dosud nevyslechnutý svědek, mající zvláštní postavení potud, že jeho výslech může zásadním způsobem zvrátit dosavadní výsledky řízení a přispět tak k dalšímu objasnění věci vyřešením otázky věrohodnosti obviněného nebo poškozeného.
II. ÚS 135/93 15. 9. 1994 2 Nepřezkoumatelné rozsudky (§157 odst. 2 a §221 odst. l písm. c) o. s. ř.) jsou rozsudky, které zakládají i porušení čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s o. s. ř., poskytovat ochranu právům. Vždy však musí být předmětem velmi pečlivé úvahy, kdy o takový případ půjde.
IV. ÚS 55/94 14. 9. 1994 2 1. Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení před obecným soudem bylo jako celek spravedlivé a zda v něm byly respektovány principy, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, jakož i zásady čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud soud zastavil řízení, aniž k tomu měl zcela jasné a nepopíratelné důvody, pak takový postup je nutné hodnotit jako odepření práva na soudní ochranu. 2. Je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají poskytnutí soudní ochrany v přiměřené době.
IV. ÚS 43/94 14. 9. 1994 2 I když je názor Ústavního soudu na způsob, jakým mělo být rozhodnuto o odvolání stěžovatele, odlišný od názoru Městského soudu v Praze, který vedl k odmítnutí odvolání, není možno stěžovateli přisvědčit v tom, že tímto rozhodnutím (usnesením o nařízení předběžného opatření) bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to především s ohledem na charakter odvoláním napadeného rozhodnutí, jehož účelem je pouze předběžná a dočasná úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práva stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta.
Pl. ÚS 9/94 13. 9. 1994 1 1. Nelze souhlasit s tvrzením navrhovatelů, že prohlášením podle §6 zákona č. 40/1993 Sb. může státní občanství České republiky nabýt kterýkoliv cizinec. Vždy musí být vyjádřena vazba na původní stát (SR, ČSSR, ČSFR), a tato vazba musí být nepřetržitá a trvající i z hlediska zásady cives origo facit. V rámci prohlášení se nezkoumá otázka eventuálně jiného státního občanství, které mohla fyzická osoba získat, protože se zde vychází z právního základu existence státního občanství ČSFR a je pouze konkretizováno občanství nově vzniklé České republiky. 2. Je conditio sine qua non každé demokratické vlády, že rozhodování o řadě odborných otázek svěřuje svým členům a jejich úřadům, a to i z hlediska běžné a nutné dělby práce. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci (§67 odst. 1 Ústavy). Ostatní orgány výkonné moci jsou tak vládě přirozeně podřízeny. Ministerstva jsou vládou řízena nejen prostřednictvím právních předpisů jako obecně závazných normativních aktů, ale i prostřednictvím interních ...
III. ÚS 120/94 24. 8. 1994 Podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Aplikace citovaného ustanovení Ústavním soudem je v předmětné věci vyloučena, protože navrhovatelé neprokázali základní náležitost ústavní stížnosti, tj. zásah orgánu veřejné moci, v daném případě existenci rozhodnutí příslušné volební komise o odmítnutí kandidátní listiny nezávislého kandidáta nebo sdružení nezávislých kandidátů podle §28 odst. 3 zákona č. 152/1994 Sb.
III. ÚS 108/94 24. 8. 1994 Zánikem existence ČSFR a vznikem dvou nezávislých suverénních států České republiky a Slovenské republiky vznikly rovněž dvě na sobě nezávislé soudní soustavy. V případě, ze občan Slovenské republiky byl v době existence ČSFR nebo ČSSR odsouzen v trestním řízení na území České republiky (nebo ČSR), a to na základě ustanovení trestního řádu , upravujících příslušnost soudů, je nutno případné procesní návrhy, týkající se změny takovéhoto rozsudku, směřovat vůči v současnosti příslušným soudům, v daném případě Slovenské republiky.
Pl. ÚS 47/93 23. 8. 1994 1 Je nepřípustné, aby obecně závazná vyhláška obce nově nebo podrobněji formulovala skutkové podstaty trestných činů nebo přestupků, které jsou definovány v trestním zákoně nebo v zákoně o přestupcích a jiných zákonech.
I. ÚS 92/94 25. 7. 1994 Za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost, jakož i vydání obecně závazného předpisu ústředního orgánu státní správy v mezích jeho pravomoci a působnosti.
Pl. ÚS 16/94 21. 7. 1994 1. Předpoklad, že každé slovo právní normy samo o sobě je "jednotlivým ustanovením" (zákona), je však obecně krajně problematický, neboť pojmem "jednotlivé ustanovení" je třeba rozumět zpravidla takovou část zákona, která (mimo jiné) vyjadřuje celistvou a samostatnou, normativně určující a závaznou dispozici, jejímž naplněním je dán (určen nebo spoluurčen) právní normou předvídaný následek. Legislativní praxe dává tomu výraz tím, že obvykle takováto ustanovení řadí do jednotlivých paragrafů, odstavců či samostatných vět, bez ohledu na to však musí jít o myšlenkově samostatnou část, která teprve jako taková může být posuzována hledisky a podmínkami vyplývajícími z ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) ústavního zákona č.1/1993 Sb. 2. Nelze vyloučit, že samotný zákonný znak (v posuzované věci inkriminované adjektivum "rasové") může založit protiústavnost ustanovení, jehož je částí; nápravu takového stavu však nelze zjednat tím, že se takovýto znak z právní normy cestou nálezu Ústavního soud ...
III. ÚS 82/94 14. 7. 1994 Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavně chrání procesní čistotu řízení, v němž o konkrétním právu má býti rozhodnuto; "stanoveným postupem" (u nestranného a nezávislého soudu při úsilí o právo) je proto třeba rozumět především podmínky spravedlivého řízení tak, jak vyplývají z procesních předpisů. Je-li však těmito předpisy /kupř. v případech dvovolání podle §238 odst. 2 písm. a) o.s . ř./ ponecháno odvolacímu soudu na vlastní úvaze, zda další opravný prostředek připouští či nikoli, jde o pravomoc zákonodárcem obecnému soudu svěřenou, a to pod jedinou podmínkou, totiž že musí jít o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí o tom, zda zde o takovou věc skutečně jde, však spadá výhradě do rozhodovací sféry obecných soudů, jejichž judiktura časem (jde o institut do našeho právního řádu nově zvedený po době delší 40 let) zajisté výkladem příslušného zákonného ustanovení /§238 odst. 2 písm. a) o. s. ř./ podmínky dalšího opravného prostředku upřesní a ustá ...
Pl. ÚS 3/94 12. 7. 1994 1 1. Omezení nabývání určitých věcí do vlastnictví pouze některými subjekty obsahuje čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který uvádí, že "zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (od 1. 1. 1993 v České republice). Ve vazbě na čl. 42 odst. 1 Listiny pod pojmem "občan" se rozumí státní občan ČSFR (ČR). Tato úprava se však u fyzických osob týká pouze podmínky státního občanství České republiky, a to ještě nikoli obecně, nýbrž jen ohledně určitých věcí v zákoně stanovených. Listina v uvedeném ustanovení pak nezmocňuje zákonodárce k stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať už v rámci restitučního procesu či obecně), totiž podmínky trvalého pobytu na území České republiky. Takové zmocnění nelze nalézt ani v jiných ústavních předpisech českého státu. 2. Výraz "trvalý pobyt" je upraven v ust. §3 odst. 2 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů. ...
I. ÚS 2/93 7. 7. 1994 2 1. K porušení práva na soudní ochranu by došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. 2. Případná běžná doplňování či změny skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá článek 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není. 3. Jestliže obecný soud provedené důkazy zhodnotil tak, že podle jeho názoru k uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu došlo konkludentní formou, pak Ústavní soud nemůže takové hodnocení důkazů měnit, pokud by tyto důkazy znovu neprovedl sám. Jiný postup by byl v rozporu s obecně uznávaným procesním principem přímosti dokazování.
I. ÚS 35/94 23. 6. 1994 2 Čl. 95 odst. 2 Ústavy je třeba chápat jako generelní klauzuli, která stanoví bez výjimky postup pro posouzení všech případů, v nichž dospějí soudy k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem. Toto ustanovení Ústavy je třeba interpretovat generelně také vzhledem k tomu, že ustanovení §6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. se týká pouze případů rozporu s Listinou základních práv a svobod, což by znamenalo, že by na rozdíl od jiných záležitostí (např. rozporu s jednotlivými články Ústavy nebo jiných ústavních zákonů anebo mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy) pro okruh případů souvisejících s §6 odst. 1 cit. ústavního zákona byl zaveden v určitých věcech zcela specifický režim, který se vymyká kontrole Ústavního soudu. V důsledku toho by se rozhodnutí o tom, že zákony, které nabyly účinnosti do konce roku 1991, jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod, stalo záležitostí obecných soudů, zatímco o zákonech účinných od počátku ro ...
I. ÚS 21/94 23. 6. 1994 2 Listina základních práv a svobod v čl. 18 odst. 1 stanoví, že každý je ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu oprávněn sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy se žádostmi, návrhy a stížnostmi. Ústavní úprava však nezakládá konkrétní záruky kladného či záporného "meritorního vyřízení" věci. Stanoví se pouze povinnost nebránit podání petice, tj. ji přijmout. Petice se chápe především jako určitý podnět, vyjádření názoru, pokud jde o věci veřejné. Ve své podstatě jde vlastně o zvláštní formu svobody projevu ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 13/94 16. 6. 1994 2 Ústavní soud se necítí být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutí nejsou porušeny ústavní procesní zásady a zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 20/93 14. 6. 1994 2 Vstupné z prohlídek kulturních památek nelze zpoplatňovat a návštěvu hradu či zámku nelze pokládat za kulturní akci ve smyslu zákona o místních poplatcích. Zákon o místních poplatcích předpokládá vybírání poplatku ze vstupného v případech, kdy jde o jednorázovou kulturní akci, např. výstavu, taneční zábavu, konkrétní divadelní představení apod. Kromě toho jsou prostředky z vybraného vstupného na hrady a zámky jednoznačně určeny pro veřejně prospěšné účely se zaměřením na financování oprav a údržby objektů chráněných památkovými úřady a v takovém případě se místní poplatek neplatí.
III. ÚS 26/94 9. 6. 1994 2 Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 al. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou i při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.).
III. ÚS 44/93 9. 6. 1994 2 Ústavní stížnost (§72 odst. 1 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb.) nelze považovat za řádný (mimořádný) opravný prostředek proti jakémukoli (byť i nesprávnému) pravomocnému rozhodnutí obecného soudu; ústavní stížnost má své opodstatnění toliko tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatelovo, především pak to, které vyplývá z Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 51/94 2. 6. 1994 2 Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Za stavu, kdy jednou z podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je přechod nemovitosti na stát zestátněním bez vyplacení náhrady a kdy v provedených důkazech týkajících se této otázky je zásadní rozpor, nebyly dány podmínky pro použití ustanovení §250f o. s. ř., který dává soudu možnost rozhodnout rozsudkem bez jednání za předpokladu, že jde o případ jednoduchý, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového vztahu a jde-li jen o posouzení právní otázky, jako zákonné výjimky s poukazem na čl. 96 odst. 2 Ústavy.
IV. ÚS 42/94 2. 6. 1994 2 Vydávání instrukcí je pouhou realizací oprávnění řídit činnost podřízených a jejich plnění je zachováváním právní povinnosti řídit se ve služební činnosti příkazy nadřízených. Tato oprávnění a povinnosti vyplývají z právní normy, jež stanoví vztah nadřízenosti a podřízenosti. Interními instrukcemi se proto jen konkretizují úkoly a povinnosti podřízených složek a pracovníků.
IV. ÚS 23/93 2. 6. 1994 2 Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud tedy není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání.
III. ÚS 65/93 31. 5. 1994 2 Obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 občanského soudního řádu), přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (§3 občanského soudního řádu); má-li být splněn tento posléze uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení dle části čtvrté hlavy první občanského soudního řádu, v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení dle téže části hlavy třetí občanského soudního řádu, to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští. Připuštění dovolání ve smyslu §238 odst. 1 občanského soudního řádu, totiž - na rozdíl kupř. od obnovy řízení - není nikterak vázáno na splnění další (omezující) podmínky, takže o tom, zda dovolání účastník podá nebo nikoli, rozhoduje výlučně on sám, aniž by byl jakkoli vázán stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. V takovém případě spadá tedy úvaha o podání dovolání (obdobně jako je tomu u odvolání) ...

Za rok 1994 bylo zveřejněno 78 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 2 stran,
v čase 0,000104 sekundy z toho 0,000030 sekundy NoSQL databáze.