Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1995

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 171/95 14. 7. 1995 Rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky o rozkladu, kterým bylo stanoveno, že na konkrétní nemovitosti se nevztahuje režim zákona o půdě, nebylo dotčeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle Listiny základních práv a svobod, neboť ho nezbavilo možnosti domáhat se svého práva podle zákona o půdě u soudu, který je dle §135 odst. 1 o.s.ř. vázán jen rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin nebo správní delikt a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu.
I. ÚS 187/94 11. 7. 1995 2 Článek 11 Listiny základních práv a svobod zásadně chrání toliko vlastnické právo již konstituované, tedy existující a nikoli pouze tvrzený vlastnický nárok na ně. Spor o vlastnictví však předpisy ústavního práva chráněn není a ani chráněn být nemůže (srov. nález Ústavního soudu III. ÚS 23/93). Nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně, podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného restituujícího občana ve srovnání s občany jinými.
II. ÚS 108/93 4. 7. 1995 2 Označí-li žalobce v restitučním řízení dle §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nesprávně jako žalovaného obecní úřad, není možno zastavit řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Takový postup je v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namístě je postupovat podle §5 o. s. ř., §43 odst. 1 o. s. ř. a §104 odst. 2 o. s. ř. a učinit tak vhodná opatření k odstranění nedostatku návrhu.
IV. ÚS 49/95 4. 7. 1995 Podle ustanovení §1O7 odst. 6 hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve znění zákona č. 98/1988 Sb., je dnem zápisu do podnikového rejstříku den, v němž byl tento zápis povolen usnesením rejstříkového soudu, není-li v zakládací nebo zřizovací listině nebo jiném aktu o založení nebo zřízení organizace stanoven den pozdější. Za den, "v němž byl zápis povolen", nelze považovat den právní moci usnesení, povolujícího zápis, nýbrž den, kdy usnesení bylo vydáno, byť dosud nenabylo právní moci.
III. ÚS 74/94 29. 6. 1995 2 1. Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Zkoumat ji musí toliko s dáním možnosti žalobci věc napravit (jistěže ne poukazem na toho, kdo má být jako žalovaný uveden). Takové poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, když má na mysli jeden a týž subjekt (namísto právnické osoby uvede její nižší organizační složku), je plně na místě. 2. V restitucích je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků (v této oblasti i jejich právních zástupců) týče). Nerespektováním uvedeného hrozí porušení §43 odst. 1 o. s. ř. a následně i ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
I. ÚS 115/94 28. 6. 1995 2 Článek 11 Listiny základních práv a svobod chrání výslovně vlastnické právo. Nad rámec této ústavní ochrany se dostává žalobce, který uplatňuje v restitučním řízení nárok, přesahující jeho již uspokojené nároky vlastnické, např. nárok na vydání "celé věci", a to v té části, která přesahuje jeho vlastnický nárok.
I. ÚS 113/94 27. 6. 1995 2 Restituční nárok mohou dědici uplatnit pouze na tu část nemovitosti, kterou jejich právní předchůdci skutečně vlastnili.
IV. ÚS 6/95 26. 6. 1995 2 Neznalosti či pochybení navrhovatelů by nemělo být využíváno proti cílům restitucí. Snaha státu o alespoň částečnou kompenzaci křivd by se proto měla odrazit i v přístupu soudů k chybám v označení účastníků řízení. Z těchto hledisek proto nepovažuje Ústavní soud označení povinné osoby "městský úřad" namísto "město" za nedostatek neodstranitelný.
IV. ÚS 96/94 26. 6. 1995 2 Svou povahou přikázání do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, nebo vládního nařízení č. 50/1955 sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby - tzv. nucené (povinné) nájmy, do restituční části zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - do oblasti klasických restitučních důvodů nenáleží, neboť vlastnictví osob k nemovitostem přikázaným do nucených nájmů zůstávalo zachováno. Vlastník byl sice výrazně omezen ve svém právu věc užívat (došlo postupně k jeho omezení až na míru naplňující pojem tzv. holého vlastnictví), nicméně i při tomto omezení zůstalo vlastnictví zachováno, bylo převoditelné na jiné subjekty a přecházelo na právní nástupce vlastníka.
IV. ÚS 188/94 26. 6. 1995 2 K hlediskům, z nichž Ústavní soud může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. V některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, bude-li výklad natolik extenzivní, že poruší ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, které ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv.
II. ÚS 86/95 23. 6. 1995 Za právo veřejné považuje Ústavní soud tu oblast práva, v níž jsou vztahy založené na nerovnosti zúčastněných subjektů, k soukromému právu patří vztahy založené na rovnosti. Veřejná moc je taková, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí orgánu není dán na vůli subjektu. Hranice veřejné moci končí tam, kde začíná moc soukromá. Ústavní soud proto není povolán přezkoumávat taková rozhodnutí, opatření nebo jiné zásady orgánu, jehož oprávnění takto rozhodovat, činit opatření nebo zasahovat do práv osob může vzniknout jen s přivolením povinného.
IV. ÚS 56/94 22. 6. 1995 2 V praxi obecných soudů se prosazují tendence ve směru oprávnění soudu posuzovat splnění zákonných předpokladů přechodu věci na státu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v případech konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., jestliže správní orgán rozhodoval až po 25. únoru 1948 o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu.
III. ÚS 17/95 20. 6. 1995 2 Právo na soudní ochranu vyplývá nejen z ústavních záruk (Listiny základních práv a svobod - čl. 36 a násl.), ale také z občanskoprávních (obchodních) předpisů, ať hmotných nebo procesních; stanoveným postupem při úsilí o právo (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jako výrazu spravedlivého procesu, je třeba rozuměti zákonem předepsaný procesní postup. Jestliže obecné soudy poskytnou právní ochranu někomu, komu podle zákona nepřísluší nebo tak učiní v rozporu s procesními předpisy, postupují způsobem, který není v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a zpravidla tak způsobem protiřečícím ústavnímu pořádku republiky zasáhnou do jiných ústavně zaručených práv jiného takovýto postup obecných soudů ovšem ve svých důsledcích znamená též porušení povinností, které jsou soudům ústavně uloženy (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
III. ÚS 84/94 20. 6. 1995 2 1) Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto roz ...
II. ÚS 149/94 15. 6. 1995 2 Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů České republiky. Nemůže proto zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování soudů, to vše ovšem za situace, že nebylo porušeno základní právo nebo svoboda chráněná Ústavou a Listinou základních práv a svobod.
Pl. ÚS 1/95 14. 6. 1995 2 Již autoři Komentáře K Československému obecnému zákoníku občanskému, který platil i v době vydání zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a jejich názor sdílí i Ústavní soud, rozlišovali mezi přechodem a převodem vlastnictví. Argumentace je založena na tom, že o přechod vlastnictví jde, v případech autoritativních výrobků soudů nebo úřadů, přičemž odpověď na otázku, zda a kdy došlo k přechodu vlastnictví, je třeba hledat v ustanoveních vztahujících se k těmto výrokům. Knihovního zápisu jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem je proto třeba jen v těch případech, kdy to příslušné předpisy výslovně vyžadují. Pouze při nabývání vlastnictví k nemovitostem převodem je jediným titulem, a to vzhledem k ustanovení §424 obecného zákoníku občanského, smlouva o převodu nemovitosti, a proto v tomto případě je nutná podle ustanovení §431 obecného zákoníku občanského jako další podmínka nabytí vlastnictví intabulace. Odlišná situace nastala teprve účinností občanského zákon ...
IV. ÚS 12/95 14. 6. 1995 Trestní stíhání je zásahem do osobní svobody spojeným s určitým omezením práv, avšak ve svém důsledku se tak musí stát pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Právě proto mezi základní zásady trestního řízení patří presumpce neviny, která kompenzuje toto omezení i v rámci přípravného řízení. Prokázání viny obviněného je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností za použití procesních prostředků, které trestní řád umožňuje proti obviněnému použít. Stejně tak obviněný může na svoji obranu uplatnit všechna práva, která mu dává trestní řád , zejména práva stanovená v §33 . Pokud se obviněný dovolává svých práv a svobod v průběhu vyšetřování, má rovněž podle §167 trestního řádu právo kdykoliv žádat státního zástupce, aby byly odstraněny závady v postupu vyšetřovatele.
Pl. ÚS 25/94 13. 6. 1995 2 1. Bezplatnost vzdělání znamená, že stát nese náklady na zřizování škol a školských zařízení, na jejich provoz a údržbu, především však nevyžaduje tzv. školné, tedy poskytování vzdělání na základním a středním stupni za úplatu. Bezplatnost vzdělání nemůže spočívat v tom, že stát ponese veškeré náklady v souvislosti s realizací práva na vzdělání. 2. Stanovení rozsahu bezplatného poskytování učebnic, učebních textů a základních školních potřeb vládou nelze podřadit pod pojem práva na bezplatné vzdělání.
IV. ÚS 215/94 8. 6. 1995 2 Ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Tento postup zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu. Jestliže tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této své důvěře zklamán. Z tohoto pohledu nelze aplikaci práva, která de facto rozděluje restituenty na dvě kategorie (tj. na ty, o jejichž nárocích bylo rozhodnuto do rozdělení společného státu, a na ty, o jejichž nárocích, uplatněných do 31. 12. 1992, bylo rozhodnuto až po 1. 1. 1993), považovat za ústavně konformní.
Pl. ÚS 4/95 7. 6. 1995 2 Kategorie rovnosti, zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, náleží k těm základním lidským právům, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami konstitujícími hodnotový řád společnosti. V sociálním procesu plní tyto hodnoty funkci spíše jen ideálně typických kategorií vyjadřujících cílové představy, jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou a lze je dosahovat jen aproximativním způsobem. Rovnost by se tedy mohla stát univerzálním, každého sociálního tvaru a jevu se dotýkajícím, principem teprve v cíli společenského a historického vývoje, v rámci tohoto vývoje lze však na její důsledné dodržování apelovat jen v určitých mezích. Neexistuje žádný recept na určení, co všechno by mělo být rovné, egalitářský univerzalismus by však nutně vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky. Každá rovnost ve společenském dění může proto být jen rovností "na pochodu", vývojovým tvarem, jehož nepřetržité oscilování v oblasti kontinua napětí mezi úsilím o totální rovnost a úsilím o totální ne ...
II. ÚS 79/95 6. 6. 1995 2 Jestliže označení žalovaného účastníka řízení neumožňuje spolehlivě dovodit, zda účastníkem řízení měla být jako podnikatel fyzická nebo právnická osoba, což je nutný předpoklad k tomu, aby bylo lze hodnotit způsobilost být účastníkem řízení, neboť tato je upravena rozdílně pro osoby fyzické na jedné straně a pro osoby právnické na druhé straně, je na místě vyzvat žalobce k odstranění vady jeho podání, spočívající v nesprávně resp. neúplně označeném řízení, postupem podle §43 o. s. ř.
I. ÚS 30/94 6. 6. 1995 2 Podle §224 odst. 5 trestního řádu, obdobně jako podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, obecný soud, má-li za to, že zákon, jehož užití je z dané věci rozhodné, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, přeruší řízení a předloží věc Ústavnímu soudu ČR. Soud má tedy možnost k takovému závěru nedospět, ale dospěje-li k němu, je povinen postupovat tak, jak je uvedeno. Pokud pak uplatní strana takový návrh, je třeba, aby soud o něm rozhodl nebo jinak vyjádřil své stanovisko k tvrzenému rozporu.
I. ÚS 151/94 6. 6. 1995 2 Podle ustanovení §5 o. s. ř. poskytují soudy účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech a tuto povinnost vůči účastníkům nelze o priori vyloučit ani tím, že účastníci udělili plnou moc advokátu či komerčnímu právníkovi. Jestliže soud zastával názor, že zastoupení je nepřípustné, protože v konkrétním restitučním případě měl být účastník zastoupen advokátem a nikoliv komerčním právníkem, bylo nutno osoby v restituci oprávněné poučit a podle §43 o. s. ř. účastníka, který učinil nesprávné podání, vyzvat, aby vady podání odstranil.
II. ÚS 160/94 6. 6. 1995 Odmítl-li soud II. stupně odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se nezabýval námitkami proti rozsudku soudu I. stupně po věcné stránce, odňal účastníkovi řízení svým postupem možnost jednat před soudem a porušil tím ústavně zaručené právo na soudní ochranu, které je deklarováno zejm. v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 31/94 24. 5. 1995 2 1. Zrušením limitování vyplácených náhrad při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání a vypuštěním povinnosti, stanovící, že ke zvýšení přiznaných invalidních, resp. částečných invalidních důchodů se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity nepřihlíží, je v novelizovaném znění §195 zákoníku práce posílen princip náhrady skutečné škody. 2. Novelizované znění ustanovení §195 odst. 1 zákoníku práce neodporuje principu právní jistoty, zahrnujícímu v sobě zachování nabytých práv a ochranu důvěry občanů v právo (čl. 1 Ústavy ČR), který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě subsumuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů, zejména pokud jde o uplatnění sankce v případě porušení právních předpisů. Princip právní jistoty nebyl uvedenou novelizací zákoníku práce dotčen, neboť nová úprava vychází ze zdůraznění náhrad ...
IV. ÚS 113/94 15. 5. 1995 2 Kvalita procesu musí odpovídat právům a povinnostem, o kterých se jedná. K přirozeným právům každého člověka a občana patří právo být soudem slyšen. Tento princip může být prolomen jen zcela výjimečně. V tomto smyslu je nezbytné interpretovat ustanovení §250f o. s. ř.
IV. ÚS 105/94 15. 5. 1995 2 Ustanovení §250f občanského soudního řádu prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání, rovněž i zásadu bezprostřednosti, a právě proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat přísně, a to tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudy se jedná, pokud jde o soudní řízení, o řízení jednostupňové. Přistoupit k jeho použití lze proto pouze v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené, k jeho aplikaci nestačí sama skutečnost, že jde jen o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna především také základní podmínka v uvedeném ustanovení uvedená, a to, že jde o případ jednoduchý. Za takovýto případ však nelze považovat věc, kdy pro rozhodnutí bylo právně významné posouzení hranic věcné působnosti mezi zákonem č. 403/1990 Sb. a zákonem o půdě v případech, kdy v minulosti došlo uplatněním vládního nařízení č. 15/1959 Sb. ke ztrátě zemědělského majetku.
III. ÚS 36/95 11. 5. 1995 Posouzení naplnění pojmových znaků tísně, jakož i uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, je součástí nezávislosti soudního rozhodování.
I. ÚS 59/93 26. 4. 1995 2 1. Jestliže československý stát majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., zkonfiskoval a později tento majetek vyhláškou ministryně výživy podle zákona č. 115/1948 Sb. znárodnil, pak prohlásil za znárodněný majetek totéž jmění, jež dříve - tedy ze staršího právního důvodu - ve vlastnictví státu již bylo. Stát, který věc nabyl konfiskací, však nemůže tutéž věc později platně znárodnit, pokud ovšem v mezidobí vlastnictví k ní nepozbyl. Znárodnění je originálním způsobem nabytí vlastnictví a týž subjekt (stát) nemá právní možnost stát se vlastníkem věci, která již z jiného (staršího) právního titulu jeho vlastnictvím je. Je proto třeba na vyhlášku ministryně výživy ČSR č. 2150/1948 Úředního listu, pokud vyhlašuje znárodnění podniku Továrna poživatin E. H., pohlížet jako na právní předpis neúčinný. Došlo-li k přechodu majetku firmy E. H. na stát konfiskací, lze podle zákona č. 87/1991 Sb. uvažovat o jeho restituci za podmínek ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c), a ...
I. ÚS 3/94 25. 4. 1995 2 Jestliže likvidační národní správce převedl majetek kupní smlouvou na družstvo, nešlo o převzetí majetku státem bez právního důvodu, jak má na mysli ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť k přechodu vlastnictví na stát nedošlo. Národní správu nelze považovat za převzetí věci státem ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitačního opatření, které znamenalo omezení užívání a disponování s takto postiženým majetkem.
I. ÚS 26/95 18. 4. 1995 V souladu s ústavním právem zakotveným v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má občan právo výkon vojenské služby odepřít, avšak toliko způsobem a ve lhůtách, které stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon č. 18/1992 Sb., o civilní službě, nikoli branný zákon, neboť cestou odkladu vojenské služby, tedy instituce dočasné povahy, nelze nahrazovat odepření výkonu vojenské služby, jehož podmínky a lhůty normuje zákon o civilní službě. Oporou pro tento názor je i ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, podle něhož může prohlášení o odepření výkonu vojenské základní (náhradní) služby podat odvedenec, jemuž byl povolen odklad vojenské základní služby, nejpozději do 5 dnů po skončení důvodu, pro který mu byl odklad povolen. I z této konstrukce je zřejmé, že jestliže zákonodárce normoval v Listině základních práv a svobod možnost odepřít výkon vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení, pak instituce odkladu vojenské služby je založena n ...
I. ÚS 153/94 18. 4. 1995 Z důvodu dodržování zásady procesní rovnosti nemůže soud již nyní za procesní stranu, účastnou soudního sporu, provádět věcnou formulaci žalobního návrhu na rozsudečný výrok - žalobního petitu (§5 o. s. ř. po novele - č. 519/1991 Sb. platné od 1. 1. 1992), nebot byla dotčena rovnost obou stran (čl. 96 odst. 1 Ústavy č. 1/1993 Sb.) a nestrannost soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb.).
Pl. ÚS 12/94 12. 4. 1995 2 Ve všech existujících systémech sociálního zabezpečení jsou v různém poměru zastoupeny zásady solidarity a ekvivalence. Každý systém sociálního zabezpečení nese s sebou zvýhodnění určitých sociálních skupin, podle toho, je-li preferováno spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada ekvivalence. Tato úprava je vyhrazena zákonodárci, který nemůže postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet ke sledovaným veřejným hodnotám.
Pl. ÚS 24/94 11. 4. 1995 2 1. Interpretace pojmu veřejného prostranství, obsaženého v §4 odst. 2 zákona o místních poplatcích , musí respektovat rozsah samostatné, resp. přenesené působnosti obce. 2. Podle čl. 87 odst. 1 písm. a), b) Ústavy České republiky rozhoduje Ústavní soud o zrušení nejenom zákonů a dalších právních předpisů, nýbrž i jejich jednotlivých ustanovení. Ustanovením přitom nutno rozumět jakoukoli část textu právního předpisu s normativním obsahem. Je jím tedy výraz, obsahující jakékoli jazykové prostředky, jehož smyslem je vyjádření právní normy nebo některého z komponentů její skutkové podstaty (např. okruhu subjektů nebo situací), resp. právního následku (tj. právní povinnosti nebo sankce). V daném případě výraz "lesopark" vyjadřuje rozsah skutkové podstaty právní normy, označuje totiž jeden z možných designátů pojmu "veřejné prostranství", s jehož užitím spojuje posuzovaná vyhláška vznik právní povinnosti (zaplatit místní poplatek).
Pl. ÚS 20/94 28. 3. 1995 2 Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, stanoví v čl. 32 odst. 4, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákon. Pokud tedy jiné právní předpisy stanoví, že správní orgány mají právo učinit taková opatření, o nichž má jinak právo rozhodnout pouze soud a případně stanoví, že soud rozhoduje o takových opatřeních dodatečně, jsou v rozporu s ústavním zákonem.
IV. ÚS 189/94 22. 3. 1995 2 Pro výklad pojmu bezúplatného převedení pozemku není určující označení smlouvy. Proto také smlouva, označená jako smlouva kupní, může ve skutečnosti obsahovat bezúplatný převod zemědělských pozemků, vyplývá-li to nepochybně z vůle obou smluvních stran.
IV. ÚS 173/94 22. 3. 1995 2 1. Ustanovení §75 trestního zákona modifikuje ustanovení §3 odst. 2 trestního zákona v tom směru, že čin spáchaný mladistvím, který jinak formálně vykazuje znaky trestného činu, není trestným činem, jestliže stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost je malý (tedy nikoli pouze "nepatrný"). Nebezpečnosti činu mladistvého, nikoli pouze malá, je materiální podmínkou, jež musí být splněna, aby o trestný čin vůbec šlo. 2. Dostačujícím důvodem pro nerespektování kritéria "přiměřené lhůty", v níž má trestní proces proběhnout, nemůže být v žádném případě nedostačující stav personálu, když se navíc nejedná o nijak složitou záležitost. O "nedostatek přiměřené lhůty" šlo tím spíše, že trestní řízení provázelo stěžovatele právě v období jeho dospívání, tj. od jeho 16 do 20 let, přičemž jedním z důvodů uplynutí doby více než 4 roků byla i naprostá nečinnost orgánů činných v trestním řízení.
II. ÚS 43/94 15. 3. 1995 2 Pokud nebyly všechny oprávněné osoby ve smyslu §3 odst.4 písm.c) zák. č. 87/1991 Sb. pro chování povinného zahrnuty do vydání věci, nebrání nic zbývajícím oprávněným osobám v tom, aby se domáhaly soudní ochrany podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku.
Pl. ÚS 14/94 8. 3. 1995 1 Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes za uvedené situace zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR), neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.
Pl. ÚS 32/94 2. 3. 1995 Vzhledem ke zjištění, že majetek uvedený pod položkou 64 přílohy č. 1 k zákonu č. 298/1990 Sb. není majetkem protiprávně odňatým v padesátých letech řeholním řádům a kongregacím, se jeví "problematickým" nabytí vlastnictví takového majetku podle předpisu usilujícího o nápravu křivd způsobených právě v padesátých letech. Vyřešení této otázky a stejně tak i otázky právní subjektivity v příloze k zákonu č. 298/1990 Sb. uvedených osob, jakožto osob oprávněných podle restitučních předpisů, včetně otázky totožnosti právních subjektů, však spadá do oblasti nalézání práva a jeho aplikace obecnými soudy, jak to ostatně zákonodárce v §3 odst. 1 zákona č. 298/1990 Sb. výslovně stanovil, vědom si možných nesrovnalostí při zvolené technice normotvorby.
I. ÚS 97/94 28. 2. 1995 Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy . Toto ustanovení je však nutno vykládat ve vztahu k ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
II. ÚS 42/94 22. 2. 1995 2 Právní úprava, obsažená v §4 odst. 1 ve spojení s §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nijak nevylučuje možnost napadnout smlouvy týkající se převodu nemovitostí, které byly uzavřeny před dnem účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. a jestliže se u takových smluv ukáže, že šlo o obcházení zákona, pak přirozeně s tím důsledkem, že právnická osoba, jež se dopustila takového obcházení, za ně také ponese plnou odpovědnost v tom smyslu, že bude osobou povinnou.
III. ÚS 116/94 21. 2. 1995 Je věcí odvolacího soudu samotného, zda na základě vlastního uvážení dospěje k názoru, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a proto vysloví přípustnost dovolání, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za tak zásadní a dovolání nepřipustí. Otázku takové úvahy obecného soudu není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat.
IV. ÚS 97/94 20. 2. 1995 2 Pokud v případě na první pohled nikoli jednoduchém, ve kterém ani skutková zjištění nebyla bez rozporů, bylo rozhodnuto, aniž by žalobkyni byla dána možnost se k věci vyjádřit před soudem, nelze takový proces považovat za proces spravedlivý. Pro postup soudu podle ust. §250f o.s.ř. nestačí pouhé konstatování, že šlo jen o otázku právní.
IV. ÚS 145/94 20. 2. 1995 2 Práva na soudní ochranu je nezbytné se domáhat stanoveným způsobem (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Odmítne-li se soud zabývat podáním, které evidentně nesplňuje náležitosti stanovené pro žalobu v §249 odst. 2 o. s. ř., nelze takový postup soudu vytknout jako odmítnutí spravedlnosti.
III. ÚS 61/94 16. 2. 1995 2 1. Zásahy Ústavního soudu do soudní moci jsou odůvodněny jen tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násle. Listiny základních práv a svobod), čemuž nelze rozuměti jinak, než že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby především dbal na procesní čistotu soudního řízení. 2. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ...
III. ÚS 114/94 16. 2. 1995 2 1. Úkolem Ústavního soudu je posoudit ústavnost zásahu orgánů veřejné moci z pohledu platných právních předpisů, na jejichž základě bylo rozhodováno, a nikoli, jestliže v době řízení před Ústavním soudem došlo k jejich změně, na základě právních předpisů novelizovaných. Při posuzování ústavnosti usnesení soudu proto Ústavní soud vycházel z právního stavu, platného v době jeho přijetí a nikoli z právního stavu v době rozhodování Ústavním soudem. 2. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánů veřejné moci se skládá z několika komponentů. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). V dané věci je v důsledku novely tohoto ustanovení takovéto posouzení irelevantní a je smysluplné pouze v souvislosti s komponentem druhým, to jest posouzením ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími komponenty jsou hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv. 3. V interpreta ...
IV. ÚS 8/93 13. 2. 1995 2 Stavební bytové družstvo, jako společenství členů, kteří se sdružili ke společné činnosti a k uspokojování potřeb, je právnickou osobou soukromého práva oddělenou od soustavy státních orgánů. Nelze je proto považovat za orgán veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 sb., o Ústavním soudu.
III. ÚS 4/95 8. 2. 1995 Znevýhodnění zaměstnanců se společnou hmotnou odpovědností nespočívá v zúžení jejich právní ochrany, nýbrž v přesunu povinnosti o tuto ochranu se ucházet. Tímto jednak není založena povinnost, kterou by bylo možno označit jako povinnost neúměrnou, jednak důvodem takovéto nerovnosti je různost obou srovnávaných případů. U odpovědnosti individuální se jedná o vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, u odpovědnosti společné se jedná nikoli pouze o vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, nýbrž i o vztah zahrnující další zaměstnance. S ohledem na možný pohyb ve stavu zaměstnanců by v případech společné hmotné odpovědnosti vázání obecné inventarizace na skončení pracovního poměru u každého z nich naopak znamenalo zavedení neúměrné povinnosti pro zaměstnavatele.
Pl. ÚS 10/94 7. 2. 1995 Jednotlivci, na rozdíl od ostatních subjektů vyjmenovaných v ustanovení §64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, zákon přiznává oprávnění podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení jen výjimečně, a to za současného splnění všech podmínek uvedených v §74, tedy i za splnění podmínky, že zásahem orgánu veřejné moci bylo podle názoru dotčené osoby porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda a proti takovému zásahu byla včas podána ústavní stížnost. Povahu zásahu orgánu veřejné moci s ohledem na význam a obsah pojmu zásah může mít pouze negativní rozhodnutí takového orgánu.

Za rok 1995 bylo zveřejněno 111 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 2 z celkem 3 stran,
v čase 0,000101 sekundy z toho 0,000029 sekundy NoSQL databáze.