Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1995

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 210/95 20. 12. 1995 2 Ústavní soud má za to, že nelze dát průchod pozitivistickému přístupu obecných soudů ve věcech nalézání práva tam, kde by šel na podstatu práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v tom smyslu, že by je eliminoval.
I. ÚS 231/95 20. 12. 1995 2 Pokud soud řádně neprověřil, zda navrhovatel ve stanovené lhůtě uhradil soudní poplatek a usnesením řízení zastavil, znemožnil stěžovateli realizaci jeho základního práva na řádný soudní proces. Tím došlo k porušení ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému, že se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
II. ÚS 203/94 20. 12. 1995 2 Podle §11 odst. 1 písm. d) zák. č. 229/1991 Sb. nelze pozemky vydat v případě, že se na nich nachází zahrádková nebo chatová osada. Podle poznámky č. 10 k tomuto ustanovení se odkazuje na znění §52-58 vyhl. č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění vyhl. č. 45/1979 Sb. Obě citované vyhlášky v odkázaných ustanoveních přímo pracují s pojmem chatová osada a přesně vymezují podmínky jejího zřízení. Při správné aplikaci původního znění a zákona o půdě pojem "rekreační středisko", uváděný v územním rozhodnutí může být věcně totožný svým obsahem s pojmem "chatová osada", jak jej uvádí zák. č. 229/1991 Sb. Účastníky ve správním řízení mohli být i majitelé jednotlivých chat, neboť tomu nebránilo původní znění zák. č. 229/1991 Sb. ve vztahu na §14 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o Správním řádu, kdy účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být správním rozhodnutím dotčen ve svých právech nebo právem chráněných zájmech nebo povinnostech, a to až do doby, než se p ...
II. ÚS 190/94 20. 12. 1995 Dispoziční právo vlastnické lze výjimečně omezovat zákonem, takové omezení musí respektovat zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. Uvedený postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 29/95 19. 12. 1995 2 Podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Jelikož vyhláška města Ústí nad Labem č. 40/1995 stanoví, které jednání je trestným činem a má být postihováno trestem podle §260 a 261 trestného zákona, a protože obecně závazná vyhláška obce je podzákonným právním předpisem (což plyne jednak z čl. 15 odst. 1, čl. 104 a čl. 79 odst. 3 Ústavy a jednak z §16 odst. 2 a §24 odst. 1 a 2 zákona o obcích), je tím dán její rozpor s čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 27/95 19. 12. 1995 2 Vyšší odborné školy jsou sice na straně jedné součástí výchovně vzdělávací soustavy, na straně druhé představují však typ odlišný od středních škol, neboť studium na nich získání středoškolského vzdělání již předpokládá. Touto svou povahou vymykají se tedy vyšší odborné školy z rámce článku 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zakotvujícího právo občanů na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. Jakkoli se v tomto článku hovoří i o právu na bezplatné vzdělání na vysokých školách, nejde zde již o právo nepodmíněné povahy, neboť je naopak podmiňováno vedle schopností občana také možnostmi společnosti. Pokud jde o vyšší, než středoškolské vzdělání, je jeho poskytování spojováno s určitým procesem, jehož charakteristickým rysem je postupnost jednotlivých opatření. Zavedení bezplatného vzdělání na vyšších odborných školách představuje tedy za současné právní úpravy a v existujících společenských poměrech pouze cíl, k němuž jednotlivé smluvní strany směřují v souladu se ...
Pl. ÚS 8/95 13. 12. 1995 2 1. Článek 11 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod neumožňuje rozlišovat mezi občany České republiky (do 31. 12. 1992 občany České a Slovenské Federativní Republiky) s trvalým pobytem na území České republiky (do 31. 12. 1992 na území České a Slovenské Federativní Republiky) a mimo toto území. 2. Pokud je existence práva spojena s lhůtou, v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění ať již osobě oprávněné, která byla neústavně zkrácena na svých právech, nebo vlastníkovi, kterým se stane na základě úspěšně uplatněného nároku na vydání nemovitosti.
III. ÚS 90/95 7. 12. 1995 2 1. Rozhodnutí podle §262, věta druhá trestního řádu, tedy, aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a stupně, je svou povahou bezpochyby odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle §25 trestního řádu. Takto základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 trestního řádu a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v ustanovení §5 odst. 1 zákona o soudech a soudcích (zákon č. 335/91 Sb. ve znění zákona č. 264/92 Sb. a zákona č. 17/1993 Sb.). Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným. 2. Všechny úvahy dané problematiky je potom na míst ...
II. ÚS 56/95 6. 12. 1995 2 Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o.s.ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 o.s.ř.
II. ÚS 101/95 6. 12. 1995 2 Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit "hodnocení důkazu obecných soudů", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.
III. ÚS 62/95 30. 11. 1995 2 Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek - §72 odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž tako ...
III. ÚS 29/95 30. 11. 1995 2 Výjimky vyplývající z dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. podléhaly zvláštnímu režimu, mimo jiné v tom, že vydání osvědčení o československém státním občanství pro osoby citovaným dekretem dotčené bylo podmíněno předcházejícím vydáním osvědčení o národní spolehlivosti, potvrzeným ministerstvem vnitra (§1 odst. 4 cit. dekretu). Osvědčení o československém státním občanství, které samo o sobě není konstitutivním správním aktem, z něhož by státní občanství vzniklo, svým charakterem a významem může mít sice povahu veřejné listiny, která jako taková existenci v něm uvedených skutečností osvědčuje (dokládá), to ovšem za předpokladu, že jak svou formou, tak i obsahem vyhovuje předepsaným náležitostem. Jestliže veřejná listina, ať již svým obsahem nebo formou, nevyhovuje podmínkám stanoveným zákonem (příp. jiným obecně závazným právním předpisem), ztrácí v důsledku takové vady charakter listiny veřejné a v důsledku toho také údaje v ní obsažené nemají charakter (význam) údajů (skutečno ...
III. ÚS 166/95 30. 11. 1995 2 Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp ...
IV. ÚS 32/95 9. 11. 1995 2 V restitučním řízení nejsou sice soudy oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, pokud však jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů - v daném případě tedy uvedených v §6 zákona o půdě - a to i v případech, kdy ke ztrátě majetku došlo před rozhodným obdobím.
Pl. ÚS 5/95 8. 11. 1995 2 1. Článek 12 odst. 2 Ústavy reaguje zejména na instituci odnětí státního občanství z doby před listopadem 1989 a snaží se ústavně právní úpravou takovému zásahu do práv občana zabránit. Účelem ústavního příkazu zakotveného v článku 12 odst. 2 Ústavy tedy bylo a je vyloučení možnosti, aby zákonodárce vytvořil takovou právní úpravu, která by zbavení státního občanství koncipovala jako sankci za eventuální protiprávní jednání občana. tato koncepce je plně v souladu s myšlenkou článku 15 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví, že nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti. V souzené věci však napadený §17 zákona č. 40/1993 Sb. sleduje jiný cíl, jestliže předpokládá, že občan vyvinul vlastní iniciativu cizí státní občanství získat. Z tohoto hlediska nejde u občana o zbavení státního občanství, nýbrž o ztrátu státního občanství získáním občanství jiného státu. Z toho je patrno, že smysl článku 12 odst. 2 Ústavy je zcela jiný než dovozuje stěžovatel. Pokud by by ...
Pl. ÚS 13/95 8. 11. 1995 2 Obce jsou zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích, v platném znění, zmocněny k vydání obecně závazných vyhlášek, týkajících se samostatné působnosti obce. Mezi takové působnosti nespadá úsek dopravy. Zákon č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích,m v platném znění, stanoví, že obcím přísluší výkon státní správy ve věcech, týkajících se místních a účelových komunikací a v tom smyslu upravuje i předmět této přenesené působnosti obce. Poskytuje jí i zmocnění k provedení některých úprav cestou obecně závazných vyhlášek, např. zabezpečení sjízdnosti. Žádná zmocnění však nezakládají příslušnost obce v této přenesené působnosti k vydání vyhlášky o dopravě.
II. ÚS 92/95 1. 11. 1995 2 Protože čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod upravuje každému právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, znamená to, že smyslem čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo na soudní ochranu, a čl. 36 odst. 2 Listiny, který upravuje právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, je zajistit každému reálný přístup k soudu se zákonnými výjimkami, možnými jen u odst. 2, tj. u soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy.
II. ÚS 192/95 1. 11. 1995 2 Ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny a článku 2 odst. 4 Ústavy, znějící "Každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá", musí platit i pro oblast pracovněprávních vztahů a to i při vědomí jejich specifik, neboť jde o ustanovení, mající v každé demokratické společnosti zásadní význam, a to potud, že je pojistkou svobody a současně i pojistkou proti totalitarizaci společnosti, jíž je vlastní snaha o znormování pokud možno všech oblastí života.
I. ÚS 59/95 31. 10. 1995 2 Podle §246c o.s.ř. pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v této části (tj. v části páté občanského soudního řádu), se užije přiměřeně ustanovení první a třetí části tohoto zákona. V první části o.s.ř. upravuje běh lhůt ustanovení §57 o.s.ř., které stanoví, že do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty a že lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu nebo podán příslušnému orgánu, který má povinnost je doručit (odstavce 1, 3 citovaného ustanovení). Jde tedy nepochybně i v souzené věci o lhůtu procesní. Je povinností Ústavního soudu, aby náležitě zvážil dodržování procesních principů, neboť jejich ignorování může vést - a mnohdy i vede - k porušení základních práv a svobod občanů zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10 Listiny. K takovému porušení došlo i v souzené věci, neboť napadeným rozhodnutím, které vycházelo z nesprávného počítání lhůty k opravnému prostředku, byla stěžovateli o ...
IV. ÚS 41/95 27. 10. 1995 2 Závěr o tom, kdy je a kdy není na místě poučení soudu ve smyslu §5 občanského soudního řádu, je třeba činit v každém jednotlivém případě podle konkrétně existujících okolností, zejména s přihlédnutím k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat a zda je možno nesprávné označení žalovaného posoudit spíše jako omyl žalobcův.
I. ÚS 5/95 26. 10. 1995 2 Ustanovení §250f o.s.ř. je nutno vykládat restriktivně, v úzké souvislosti zejména s článkem 38 odst. 2 Listiny, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Nelze opomíjet ani článek 36 odst. 1 Listiny, který praví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V rámci zásad spravedlivého soudního řízení - trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tímto "stanoveným postupem" je nutno v principu rozumět - mimo jiné - osobní přístup účastníka k soudu, jeho výslech a projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Použití §250f o.s.ř. může sice být označeno za "stanovený postup" ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, avšak - jak ...
Pl. ÚS 17/95 25. 10. 1995 2 1. Nařízení vlády, kterým se vyhlašuje závazná část územního plánu velkého územního celku, je normativním aktem pouze v té části, která obsahuje vymezení veřejně prospěšných staveb. 2. Územní plán je opatřením směřujícím do budoucna a výrazem snahy o sladění zájmů veřejných se zájmy partikulárními. Je věcí exekutivy, aby po zvážení všech rozporů a připomínek vydala rozhodnutí a je nepochybné, že Ústavnímu soudu nepřísluší do této sféry činnosti moci výkonné zasahovat. Odpovědnost vlády ze případné negativní důsledky takového rozhodnutí je odpovědností politickou, nikoliv odpovědností právní.
Pl. ÚS 14/95 25. 10. 1995 2 Jak vyplývá ze zákona o místních poplatcích, je účelem veřejného prostranství jeho obecné užívání, které je bezplatné a zvláštní užívání, které je úplatné. Zpoplatnění se nemusí týkat všech veřejných prostranství. Proto je nutné provést přesnou specifikaci veřejných prostranství pro zvláštní užívání uvedením názvu místa nebo jinak blíže charakterizovat jejich umístění v obci, aby byla vyloučena jejich záměna a současně aby nebyla narušena právní jistota občanů.
I. ÚS 15/95 24. 10. 1995 2 Na základě čl. 10 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Z povahy daného případu vyplývá, že jednání německých úřadů, jemuž byl stěžovatel v Německu vystaven především v důsledku opomenutí pracovníků vysílající organizace, nese zřetelné znaky poškození práv, uvedených v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto nelze mít za to, že postačí prostá omluva, ale určitá, věci úměrná finanční náhrada způsobené újmy se jeví Ústavnímu soudu jako právně přiměřená.
I. ÚS 27/95 19. 10. 1995 2 V kompetenčním sporu Ministerstva vnitra a Ministerstva kultury o příslušnosti k registraci nadace vycházelo Ministerstvo kultury z toho, že příslušným je okresní úřad, v jeho rámci pak referát vnitřních věcí a nakonec Ministerstvo vnitra jako ústřední orgán státní správy pro vnitřní věci. Avšak obsahová spojitost mezi nadací a církví, o jejíž registraci je ostatně usilováno, znamená, že nelze ani odborné posouzení povahy, účelu a smyslu nadace odtrhnout od úvahy o povaze té církevní organizace, k jejímuž zřízení nadace směřuje. Takové odborné posouzení nepochybně spadá do sféry Ministerstva kultury, a to tím více, že dříve podaný návrh na registraci Boží církve byl Ministerstvem kultury zamítnut pouze z formálních důvodů (pro nedostatek potřebného počtu podpisů), aniž byla celá záležitost hodnocena z materiálně-právního hlediska. Navrhovaná řešení obou ministerstev se po formální stránce opírají - každé o své - právně relativně významné důvody, avšak vzhledem ke zjištěné obsahové vazb ...
IV. ÚS 109/94 19. 10. 1995 2 V režimu zákona o půdě je právně relevantní pro status oprávněné osoby skutečnost, že se tato osoba v původním řízení o vypořádání dědictví po původním vlastníkovi majetku, spadajícího co do povahy a co do způsobu jeho nabytí státem do věcné působnosti zákona o půdě, úspěšně dovolala jako neopomenutelný dědic částečné neplatnosti závěti a v důsledku toho spolu s dědicem závětním po původním vlastníkovi dědila v rozsahu odpovídajícím jeho zákonnému podílu.
I. ÚS 145/94 19. 10. 1995 2 Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, stanoví v čl. 2 odst. 3, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Toto ustanovení nelze obcházet tím, že bude např. od občana vyžadováno prohlášení, že bude něco činit či nečinit, nebo strpí něco, co mu zákon neukládá, a takové prohlášení bude podmínkou pro uplatnění jiného jeho práva.
Pl. ÚS 26/94 18. 10. 1995 2 1. Ústava České republiky vychází z reprezentativní demokracie, v níž je tvorba politické vůle a formace státní moci výsledkem volné soutěže politických stran (čl. 5 Ústavy) v rámci demokratického právního státu. Výsledkem této soutěže je určitý výsledný politický profil státní moci. Proto zásahy státních orgánů zpět do života politických stran jsou nežádoucí, jakmile by mohly průběh volné soutěže stran ovlivnit - např. i tím, že chování určitých stran označí za "nehospodárné" nebo "neúčelné". To by odporovalo ústavní zásadě, že politické strany a politická hnutí jsou odděleny od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). 2. Oddělení stran od státu však neznamená, že strany mají povahu soukromých spolků. Česká ústava stejně jako většina evropských ústav vychází z toho, že politické strany a politická hnutí sice nejsou institucemi veřejné moci a nemají veřejnoprávní povahu, na druhé straně však plní v souladu s ústavou určité úkoly veřejného zájmu, nezbytné pro život státu ...
III. ÚS 39/95 13. 10. 1995 2 Podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/945 Sb. přecházel majetek na čs. stát dnem jejich účinnosti. Konfiskační správní rozhodnutí pak měla pouze deklaratorní a prováděcí charakter. V obou dekretech se hovoří o konfiskaci majetku osob národnosti německé a maďarské. Z dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. plyne, že Češi etc., kteří se pod nátlakem přihlásili za Němce, a kterým bylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti, se za Němce nepovažují, a tedy jejich majetek nemohl podléhat konfiskaci podle uvedených dekretů. Jestliže konfiskační právní rozhodnutí (která mohla jen deklarovat přechod majetku, ke kterému ex lege došlo účinností zmíněných dekretů prezidenta republiky) byla vydána několik let po vydání osvědčení o národní spolehlivosti a navíc s odůvodněním, že se jedná o Němce, byla vydána zjevně v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Úmysl zákonodárce vyjádřený v §1 zákona č. 243/1992 Sb. se vztahuje na zmírnění některých dalších majetkových kři ...
III. ÚS 55/95 12. 10. 1995 2 Krajský soud se při svém rozhodování nikterak nezabýval námitkami stěžovatele, které plynou ze spisu Okresního úřadu Praha-západ, čj. Rp-A-92/72, když uvedené námitky se jeví jako nikoliv nepodstatné. V protokolu o jednání před odvolacím soudem totiž žalobce poukázal na "okolnost, že k podepsání smlouvy, na jejímž základě žalovaní majetek nabyli, došlo ještě před převedením majetku do správy ONV Praha-západ, takže tento orgán nebyl oprávněn smlouvu uzavřít". Krajský soud toto závažné tvrzení žalobce nejen nezkoumal, v tomto směru ani nekonal žádné dokazování, ale ani v odůvodnění rozsudku neuvedl, proč tak neučinil. Na věci nic nemění skutečnost, že na tuto okolnost poukázal žalobce až ve svém závěrečném návrhu. Uvedeným postupem byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o právu občana na soudní ochranu a v konečném důsledku i ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Pl. ÚS 3/95 11. 10. 1995 2 Prováděcí předpis je přitom článkem 79 odst. 3 Ústavy ČR vázán pouze k takové podrobnější úpravě, jež se pohybuje "na základě a v mezích zákona". První pojmová náležitost (produkce do 200 000 hl) je zákonem rámcově zřetelně vymezena a na tomto základě může ministerstvo vyhláškou specifikovat podrobnosti. Pokud jde o druhý pojmový znak chráněného předmětu, totiž "nezávislost", přenechal zákonodárce jeho vymezení prováděcímu předpisu, tj. nižší právní normě. Ze zákona vyplývá, že chráněné pivovary musí kromě vymezení své produkce splňovat jakési další podmínky, avšak toto "něco dalšího" ponechává se vyhlášce a tím se dostává vymezení základní pojmové náležitosti, která má pro definici chráněných pivovarů konstitutivní význam, mimo vliv zákonodárce. Splnění blíže neoznačených podmínek zvláštního předpisu, které se pak "ex post" stávají konstitutivními znaky zákonem chráněného předmětu, vzbuzuje dojem, že by bylo možné stejně neurčitě formulovat zákonodárcovo zmocnění výkonné moci i v jiný ...
IV. ÚS 85/95 9. 10. 1995 2 Pojem tísně (§6 odst. 1 písm. h) zák. č. 229/1991 sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) je třeba interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948-1989. Za stav tísně je proto třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je omezován represivní politikou, umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu. O takový stav nejde proto v této souvislosti pouze v případě, kdy dárcův projev vůle v žádném směru a mimo jakoukoli pochybnost nesouvisí se zmíněným politickým nátlakem, ale je adekvátní reakcí na stav jednajícího, adekvátní potud, že by jej učinil bez ohledu na poměry, panující v uvedeném období.
IV. ÚS 75/95 5. 10. 1995 2 Při přezkoumávání správních rozhodnutí, vydaných podle zákonů, jejichž účelem je zmírnit následky některých majetkových křivd, je nanejvýš žádoucí, aby soudy plně respektovaly článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podstata a komplikovanost rozhodování o těchto otázkách převážně vylučují, aby soudy rozhodovaly bez jednání a bez slyšení stran s odvoláním na ustanovení §250f občanského soudního řádu.
IV. ÚS 5/95 5. 10. 1995 2 Ustanovení §484 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění platném ke dni smrti zůstavitele, sice vycházelo ze zásady, že se při rozdělení dědictví přihlédne k možnosti účelného využití věci v souladu se zájmy společnosti, nicméně navazující pravidlo chování, obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení, dávalo pouze možnost, aby jednotlivé věci nebo i celé dědictví převzal jeden z dědiců z důvodu účelného využití. Nevyplývala z něho však, pro případ autoritativního rozhodování o vypořádání dědictví mezi více dědiců v zájmu účelnosti v souladu se zájmy společnosti, pro soudy (státní notářství) povinnost přikázat věc tomu z dědiců, který ji v době smrti zůstavitele, eventuálně v průběhu řízení, využíval k uspokojení své bytové potřeby.
II. ÚS 22/94 4. 10. 1995 2 1. Pokud vlastník nesplňoval podmínky pro uplatnění dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a vlastnictví se všemi jeho atributy užíval až do doby po 25. únoru 1948, kdy teprve byl dekret vůči němu uplatněn, jednalo se v jeho případě o zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ve smyslu politické perzekuce podle §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. 2. K uvalení nucené národní správy po únoru 1948 nedošlo tedy dekretem prezidenta republiky, nýbrž výměry správních orgánů, které se na dekret formálně odvolávaly a k vydání těchto správních aktů došlo již v rozhodném období podle zákona č. 229/1991 Sb. 3. Při hodnocení poměru zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb. nutno konstatovat, že zákon o půdě nemá žádné výslovné ustanovení o tom, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění těch křivd, které jsou předmětem právní úpravy obsažené ve zvláštním zákoně. Zákazy takového použití obsahuje naproti tomu zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to v ustano ...
III. ÚS 101/95 3. 10. 1995 Byla-li ústavní stížnost odmítnuta ( §43 odst. 1 lit. c) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu), musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu ( §64 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. ) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
II. ÚS 59/95 27. 9. 1995 2 Při posuzování naplnění znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů je třeba mít na paměti, že ve skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní a tato pak i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu, vyjma ty případy, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce ztratilo smysl.
II. ÚS 53/95 27. 9. 1995 2 Při zkoumání naplnění znaku nápadně nevýhodných podmínek podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou.
IV. ÚS 91/95 26. 9. 1995 2 Poté, co se stal vykonavatelným nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11. 1994, publikovaný pod č. 8/1995 Sb., jenž zrušil ustanovení §9 a §9a zákona č. 59/1965 Sb., a ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, nemohl již okresní soud rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí ředitele věznice o přeřazení odsouzeného do věznice s přísnějším režimem. Podle ustanovení §103 o. s. ř. je soud povinen přihlížet kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci. Tím, že tak neučinil, porušil okresní soud články 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 82/95 20. 9. 1995 2 Zachování československého státního občanství osobám, spadajícím pod ustanovení §1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tj. československým státním občanům národnosti německé nebo maďarské (§1 ústavního dekretu), bylo umožněno pouze za podmínky, že tyto osoby prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem (§2 odst. 1 ústavního dekretu). Tyto osoby mohly podat žádost o zjištění, že se československé státní občanství zachovává podle ustanovení §2 odst. 2 ústavního dekretu. Takovou žádost, stejně jako žádost o vrácení československého státního občanství podle §3 ústavního dekretu, však původní vlastník nepodal, ani podat nemohl, neboť zemřel ještě před účinností ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., nepodali ji však ani dědicové z ...
IV. ÚS 107/95 19. 9. 1995 Použití §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přichází v úvahu vzhledem ke znění tohoto ustanovení pouze v těch případech, kdy stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V dané věci citované usnesení nemohlo být uplatněno, neboť stěžovatel, jak bylo zjištěno ze soudního spisu, využil všechny řádné opravné prostředky a Ústavní soud význam stížnosti a její přesah nad vlastními zájmy stěžovatele neposuzoval.
IV. ÚS 81/95 18. 9. 1995 2 Soud, který rozhoduje o vině a trestu, musí respektovat zásadu vyjádřenou v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán za stejný čin opakovaně, tedy zásadu "ne bis in idem". Pokud trestní zákon v ustanovení §269 odst. 1 stanoví podstatně přísnější trest pro toho, kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí trvale, nelze toto ustanovení vykládat tak, že trvale je vlastně dočasně či krátkodobě. Taková interpretace vybočuje z ústavních mezí.
IV. ÚS 59/95 14. 9. 1995 2 V případech zemědělského majetku, u kterého byl v minulosti uplatněn režim vládního nařízení č. 15/1959 Sb., ač to bylo podle jeho §2 vyloučeno, nelze vyloučit postup podle zákona o půdě.
Pl. ÚS 7/95 13. 9. 1995 2 Argument o diskriminaci nelze uznat, protože ani materiálněprávně nelze dovodit shodnost cílů, obsahu a metod výuky, jakož i požadavků, kladených na studenty Vysoké školy SNB a na studenty právnických fakult.
II. ÚS 76/95 12. 9. 1995 2 Vyloučení případů znárodnění z restitucí, pokud ke znárodnění došlo zákony vydanými v rozhodném období ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. jen proto, že obsahovaly ustanovení o zpětné účinnosti k datu, které nespadá do této rozhodné doby, je v rozporu s principy plné ústavní a zákonné ochrany vlastnického práva. Retroaktivita ve vztahu k praktickému výkonu vlastnického práva znamenala rozpor těchto normativních právních aktů s právem vlastnit: se základními principy právního státu. Obecné soudy musí přihlížet k porušení základních práv a svobod občanů, zvláště pokud již bylo takové porušení kvalifikováno Ústavním soudem České republiky; jinak by došlo navíc k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.
I. ÚS 11/95 7. 9. 1995 2 Zákon o obcích č. 367/1990 Sb. nepřiznává obecnímu úřadu jako orgánu obce způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající, a to ani v oblasti pracovněprávní. Argumentem, že stěžovateli byla odepřena soudní ochrana, není ani skutečnost, že soud nerozhodl ve věci samé a že řízení zastavil pro nedostatek právní subjektivity žalovaného, tedy z důvodů formálních, neboť takovou možnost platný a nezrušený procesní zákon zná a sankcionuje.
I. ÚS 142/94 7. 9. 1995 2 Nelze se ztotožnit s tvrzením, že v ustanovení §8 odst. 4 cit. zákona, které praví, že "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává", měl zákonodárce na mysli pouze pozemek nezastavěný, neboť tento argument nelze ničím podepřít. Citované ustanovení evidentně nerozeznává mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem. Pokud by toto zákonodárce zamýšlel, nepochybně by tak v zákoně výslovně učinil. Navíc není důvod k tomu se domnívat, že v praxi budou vznikat složité právní vztahy, bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem na něm stojící nemovitosti. Tyto vlastnické vztahy mohou zajisté existovat vedle sebe a je možno je bez problémů právní cestou řešit, což není v praxi nic neobvyklého.
I. ÚS 182/95 30. 8. 1995 Pro počátek šedesátidenní zákonné procesní lhůty k podání ústavní stížnosti z 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyplývá jiný režim než v řízení podle občanského soudního řádu, podle něhož se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty ( 57 o. s. ř. ).
III. ÚS 181/95 23. 8. 1995 Smyslem dovolání podle §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu je umožnit posouzení právních aspektů rozhodované věci dovolacím soudem v případech spojených na straně jedné s řešením případu "po právní stránce zásadního významu" a na straně druhé se shodným rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně. Jde tudíž o určitou možnost sebereflexe soudů v případech, kdy soudy prvního i druhého stupně dospěly v řešení právních aspektů případu k závěru "zásadního významu". Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.¨ Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Pl. ÚS 20/95 31. 7. 1995 Do samostatné působnosti obce patří podle ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o obcích vydávání vyhlášek ve věcech, které jsou v její samostatné působnosti. Obec tedy může takovou vyhláškou řešit jen ty úkoly veřejné správy, které jsou zákonem, a to zejména právě zákonem o obcích , do její samostatné působnosti svěřeny. Další podmínkou je, aby tak učinila způsobem, který neodporuje ústavním zákonům, mezinárodním smlouvám podle čl. 10 Ústavy , zákonům a právním předpisům vydaným ústředními orgány státní správy k jejich provedení ( čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy a §16 odst. 2 zákona o obcích ). V žádném případě však obec nesmí obecně závaznou vyhláškou upravovat takové otázky, které jsou svěřeny k úpravě pouze zákonu.

Za rok 1995 bylo zveřejněno 111 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 3 stran v čase 0,091 ms (z toho 0,027 ms NoSQL).