Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1996

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 275/96 15. 10. 1996 2 Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. V souladu s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Nositelem politických práv a svobod může být i právnická osoba, v posuzované věci politická strana, která požívá ochrany státu. V projednávané věci jde o otázku, zda napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, zejména z hlediska čl. 22 Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Citovaný článek je závaznou směrnicí nejen pro moc zákonodárnou při vytváření zákonů, ale i pro moc výkonnou a soudní při používání a výkladu zákonů. Svobodná soutěž politických sil nacházející svůj výraz především ve volbách, je ...
I. ÚS 239/96 14. 10. 1996 Správní řád (zákon č. 71/1967 Sb.) připouští podání rozkladu zásadně ve třech případech. V souzené věci nepřipadají v úvahu ustanovení §63 odst. 5 (rozklad proti rozhodnutí o obnově řízení) ani ustanovení §68 odst. 2 (rozklad proti rozhodnutí, jímž se ruší nebo mění rozhodnutí mimo odvolací řízení). Třetí možnost podání rozkladu připouští ust. §61 (který měl zřejmě také na mysli stěžovatel), podle něhož lze podat rozklad "proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy, vydanému v prvním stupni". Jak však vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel nepodal rozklad proti rozhodnutí orgánu státní správy, vydanému v prvním stupni, nýbrž proti rozhodnutí orgánu státní správy, vydanému v odvolacím řízení, tedy ve stupni druhém. Ministerstvo životního prostředí ČR proto postupovalo zcela v souladu se správním řádem, když stěžovatelovo podání neposoudilo jako rozklad, ale pouze jako podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení ve smyslu ust. §65 odst. 1 správního řádu. Podaný "r ...
IV. ÚS 176/96 10. 10. 1996 2 K principu rovnosti v právech Ze smyslu a účelu zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že pokud občan splňuje obecné podmínky stanovené tímto zákonem pro hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání, musí mu být toto zabezpečení poskytnuto, ať již je jeho výše stanovena podle ustanovení zvláštních či podle ustanovení obecných. Jiný výklad je v rozporu s principem rovnosti v právech.
IV. ÚS 116/96 10. 10. 1996 2 Kritérium zvolené v případě uvedeném v §5 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 193/1989 Sb., kterou se provádí zákon o důchodové dani, musí obsahovat atributy "vhodnosti", tj. musí posléze umožnit, aby byly dodrženy základní zásady daňového řízení stanovené v ustanovení §2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Teprve zjištění vhodnosti použitého kritéria umožňuje posoudit otázku, zda správní uvážení vybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem (§245 odst. 2 o. s. ř.).
I. ÚS 181/95 10. 10. 1996 2 Pokud z podacího razítka nebylo možné zjistit, zda odvolání bylo podáno poštou nebo doručeno osobně, musí soud prověřit, jakým způsobem bylo odvolání stěžovatele doručeno, jestliže by jinak mohlo dojít k porušení základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 15/96 9. 10. 1996 2 1. Při dodržení jednoroční lhůty, vyžadované ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., podmínkou druhou pro přijetí ústavní stížnosti, která nesplňuje předpoklady přípustnosti podle odstavce 1. citovaného ustanovení, je skutečnost, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Tuto skutečnost nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí v dané věci, přičemž sama obecnost dosahu není podmínkou dostatečnou. V zákonné skutkové podstatě, obsažené v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zakotven i znak podstatného přesahování svým významem vlastních zájmů stěžovatele. Posouzení jeho naplnění závisí na akcentu, jejž Ústavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě. 2. Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje ochranu individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejných statků. Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro veřejné statky je typické, že prospěch z n ...
Pl. ÚS 5/96 8. 10. 1996 2 Ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. lze interpretovat dvojím způsobem: buď jako ustanovení, vztahující se pouze na soudce vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů, nebo jako ustanovení, vztahující se i na soudce vojenských kolegií vrchních a Nejvyššího soudu, tj. na soudce všech soudů, vykonávajících pravomoc vojenských soudů. Interpretace první vede k diskriminaci (resp. k neodůvodněnému privilegiu) uvnitř skupiny bývalých příslušníků vojenské justice, a to tím, že vztahuje zákon č. 304/1993 Sb., pouze na soudce bývalých vojenských obvodových soudů a vyšších vojenských soudů. Jiným bývalým vojákům z povolání, kteří sloužili ve vojenské justici (tj. členům vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze a vojenského kolegia Nejvyššího soudu, justičním čekatelům vojenských soudů) umožňuje výsluhový příspěvek vyplácet bez omezení. Obdobně se to týká i odchodného. Takováto interpretace tím, že některým bývalým soudcům vojenských soudů a některým bývalým pracovníkům vojenské justice ...
IV. ÚS 222/96 7. 10. 1996 2 Předpokladem postupu podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. jsou okolnosti umožňující hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným, soudem. Skutečnost, že účastník řízení je soudcem příslušného soudu, důvodem takového postupu není, neboť v takovém případě by mohlo přicházet v úvahu přikázání věci jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř.
IV. ÚS 201/96 7. 10. 1996 2 Jestliže soud nerozlišil mezi založením věcněprávních účinků a obligačních účinků smlouvy o převodu nemovitosti a zavázal prodávající k vrácení kupiteli zaplacené kupní ceny jen proto, že doposud nebyl podán návrh vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, postupoval v extrémním rozporu s právní zásadou pacta sunt servanda a v rozporu s článkem 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého soudce je při rozhodování vázán zákonem.
IV. ÚS 198/96 7. 10. 1996 2 Zvolil-li krajský soud cestu dokazování, aby si opatřil důkazní prostředek pro závěr o včasnosti stěžovatelem podaného odvolání, vytvořil tak situaci, v níž bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky, kladené na dokazování. Pokud tedy stěžovatel o výslechu svědka nebyl uvědoměn a neměl možnost vyjadřovat se k prováděnému důkazu, byla mu tím odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.), i když tento důkaz se netýkal hmotněprávního, ale procesního, nicméně z hlediska oprávněných zájmů stěžovatele významného, momentu.
IV. ÚS 186/96 7. 10. 1996 2 Z ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze dovodit, že sám pojem "splatný daňový nedoplatek" předpokládá, že správce daně daňovému subjektu daň již vyměřil a předepsal. Napadená výzva finančního úřadu a na ni navazující rozhodnutí finančního ředitelství však deklarují daňovou povinnost, která rozhodnutím správního orgánu nebyla dosud založena. Takové rozhodnutí deklaratorní povahy má nepochybně všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, a nelze je proto považovat za rozhodnutí pouhé procesní povahy odůvodňující zastavení řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř.
IV. ÚS 167/96 7. 10. 1996 2 Rovněž institut důkazního břemene je podřízen určitému procesně právnímu rámci, jak jej vymezují především principy nestranného a spravedlivého procesu, vyplývající z článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i z článku 36 odst. 1 Listiny. To, mimo jiné, znamená, že soud nemůže některou z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech relevantních okolností případu. Přístup, jaký zvolil krajský soud, je v daném případě navíc v extrémním nesouladu s celkovou konstrukcí, členěním a logikou typu závěti uvedeného v ustanovení §543 obč. zák. z roku 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.).
III. ÚS 120/96 3. 10. 1996 2 Navrhovatel bezpochybně podal na poště doporučenou zásilku, adresovanou příslušnému pozemkovému úřadu v Novém Jičíně s tím, že obsahem této zásilky byl jím uplatněný restituční nárok. Z dokladu, kterým navrhovatel podání uvedené zásilky na poště prokazuje, sice výslovně neplyne, že obsahem zásilky byl právě uplatněný restituční nárok, nelze však ani jednoznačně dovodit, že tomu tak nebylo. Je ovšem nepochybné, že zmíněná zásilka byla podána na poště a je také nepochybné, že adresátovi poštou doručovací nebyla doručena. Za této situace nelze navrhovateli přičítat k tíži postup pošty a bez dalšího dospět k závěru, že restituční nárok v potřebné lhůtě uplatněn nebyl. Jestliže soud nevzal uvedené skutečnosti v úvahu, porušil svým rozhodnutím základní právo stěžovatele dané mu čl. 36/1, 2, LZPS stejně jako ustanovení čl. 38 odst. 2 LZPS, když věc rozhodl bez jednání, ačkoli se zjevně nejednalo o jednoduchý případ.
III. ÚS 105/95 3. 10. 1996 2 Pokud jde o určující otázku, zda totiž v dané věci Účtová osnova a směrnice k účtové osnově pro hospodářské organizace (ve znění platném pro zemědělské organizace vydaná MZVŽ ČSR), jsou či nejsou normativním aktem (obecně závazným právním předpisem), vychází ÚS z názoru, že nikoli ve všech případech, kdy ústavně právní normy odkazují na zákon, je vyloučena bližší úprava nižšími normativními akty. Tak je tomu ovšem pouze tehdy, kdy ústavní zákon takovou úpravu vyhrazuje výslovně pouze zákonu (článek 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2, 3, 5, 6, čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 104 Ústavy ČR), nikoli však v případě čl. 4 odst. 1 LZPS, podle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Normativní akty nižší právní síly mohou tedy na základě zákona a v jeho mezích vydávat i ministerstva a jiné správní úřady, jsou-li k tomu zmocněny zákonem. Takový normativní akt nižší právní síly se ovšem nesmí posuzovat do te ...
III. ÚS 246/96 3. 10. 1996 Podáním označeným formálně jako "ústavní stížnost" nelze navrhovat zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení. Ústavní stížnost, se kterou zákon č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, spojuje právo podat návrh na zrušení právního přepisu, je právním úkonem, který musí splňovat podmínky stanovené §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Vydání právního předpisu (obecně závazné vyhlášky obce podle §16 zákona č. 367/1990 Sb. , o obcích) nelze považovat za rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, neboť nemají charakter individuálního katu aplikace práva.
II. ÚS 275/95 2. 10. 1996 2 Ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky, byly-li splněny všechny zákonem požadované skutečnosti, došlo ex lege a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě znárodňovacího dekretu. Znárodnění majetku je originálním způsobem nabytí vlastnictví. Stal-li se tedy vlastníkem, znárodněného majetku stát již ex lege dekretem č.101/1945 Sb. a toto platné nabytí vlastnictví bylo následně vyhlášeno vyhláškou ministra výživy č.26/1946 Ú.l., nemůže se již stát jeho "novým" vlastníkem stát ve smyslu zák.č.115/1948 Sb.
III. ÚS 18/96 26. 9. 1996 2 Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům koluzní vazby) je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení), zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak; pro výklad toho znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení, proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod.; do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené, ju ...
III. ÚS 176/96 26. 9. 1996 2 Má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy k zachovávání zákona ... k úctě k právům spoluobčanů" (§1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 1); jestliže zejména ve správním soudnictví jsou procesní prostředky žalobce (navrhovatele) založeny nikoli na skutkové, ale na právní argumentaci, je tato pojmovým znakem "(soud) posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil", jemuž je rozuměti tak, že se obecný soud ...
III. ÚS 83/96 25. 9. 1996 2 1) Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina") spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; tyto ústavní záruky se promítají i do procesního předpisu, trestního řádu (§33 odst. 1 tr. ř.), který ve shodě s ústavou je vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§§33 odst. 1, 37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného řízení (§37 odst. 2 tr. ř.); je proto vždy věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný (obžalovaný) nese odpovědnost sám, a již proto není obecný soud oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinn ...
I. ÚS 178/96 25. 9. 1996 Přestože se v souladu se zákonem č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, jeví smyslem komor taktéž prosazování a ochrana zájmů a zajišťování potřeb svých členů ( 2 odst. 2), neznamená to, že se tato profesní komora může obracet na Ústavní soud k prosazování individuálních zájmů svých členů. Ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně týká navrhovatele a tudíž nelze podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby.
Pl. ÚS 18/96 24. 9. 1996 2 K respektování ústavních principů ve správním soudnictví Jsou-li správní senáty obecných soudů všech stupňů prvním, ale také jediným nezávislým tribunálem, u kterého se realizuje právo na soudní ochranu, pak ustanovení §250f o.s.ř., které při této organizaci správního soudnictví umožňuje nenařídit jednání, přičemž záleží jen na úvaze soudu a názor účastníků na potřebnost či nutnost jejich slyšení je právně bezvýznamný, je v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
I. ÚS 179/95 24. 9. 1996 2 Při posouzení otázky, zda byl splněn předpoklad "nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se Ústavní soud přiklonil k názoru, že jako nápadně nevýhodnou lze tehdejší kupní smlouvu posuzovat jistě z hlediska současné cenové hladiny. Kdyby však měl zákonodárce toto na mysli, vystačil by v §6 odst. 1 písm. g) pouze s podmínkou tísně, protože všechny kupní smlouvy tehdy uzavírané jsou z hlediska dnešní cenové hladiny nápadně neekvivalentní a tudíž nápadně nevýhodné. V zákoně se však stanoví, že podmínkou je, že k prodeji došlo na základě kupní smlouvy, která byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, což znamená, že nápadnou nevýhodnost je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým.
III. ÚS 234/96 24. 9. 1996 Bylo-li pořádkové opatření podle §53 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo soudem právnímu zástupci stěžovatele, stalo se tak sice v řízení, které se týká stěžovatele, šlo však o vztah mezi soudem a advokátem, který nemá přímou souvislost s věcí samou. Tímto rozhodnutím orgánu veřejné moci tedy nemohlo být zasaženo do stěžovatelových základních práv a svobod a stěžovatel není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti.
III. ÚS 104/96 19. 9. 1996 2 Podmínky a hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou ústavně dány (vymezeny) především přikázanou nestranností obecných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dále zásadou rovnosti účastníků v řízení (čl. 96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to bez ohledu na to, o jaké řízení jde, či jaká věc má být projednána; z těchto ústavních kautel nesmí procesní poučení obecných soudů vykročit. Jestliže tedy ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., v platném znění, přikazuje obecným soudům poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech, znamená to - pod ústavními aspekty - že může jít jen o poučení takové, které se nikterak nedotýká vzájemného procesního postavení účastníků (zvýhodnění jednoho vůči druhému) a které - jak se rozumí samo sebou - nesmí v sobě obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko soudu k projednávané věci, příp. jak soud zamýšlí věc rozhodnout; takto ústavně restriktivně chápaná poučovací ...
II. ÚS 186/95 18. 9. 1996 2 I. Při zkoumání předpokladů pro nevydání nemovitostí dle §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. je třeba mít především na paměti, že jde o restituční předpis, jehož hlavním smyslem je zmírnění křivd, takže vykoná-li oprávněná osoba právo volby na vydání stavby, i když je podstatně zhodnocena, je sice toto její právo modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom směru, že musí být zajištěna zemědělská výroba, což zákon v §11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebně technických parametrů, když hovoří o stavebně technickém charakteru. Při úvahách o souvislosti s předmětem zemědělské výroby je třeba připustit, že větší rozsah zemědělské výroby s sebou přirozeně nese větší potřebu činností, které vysloveně nelze nazvat zemědělskou výrobou, ale jsou jí rozsahem podřízeny nebo s ní funkčně souvisí, a proto jim nelze upřít souvislost s předmětem zemědělské výroby. Restituentovo právo na vydání stavby proto nemůže odviset od rozsahu zemědělské výroby, neboť by zvýhodňovalo restituenty menších ...
I. ÚS 245/95 18. 9. 1996 2 Pokud správní, resp. soudní orgány se vyhnuly bez jakéhokoliv zdůvodnění aplikaci §21 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, podle něhož mohla být stěžovatelům vydána celá nemovitost, jestliže ostatní oprávněné osoby nárok neuplatnily, byla porušena práva stěžovatelů vyplývající z článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedené ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. směřuje k tomu, aby nevznikalo spoluvlastnictví mezi osobami oprávněnými a osobou povinnou, které by znemožňovalo řádné užívání nemovitosti a muselo by být zrušeno a vypořádáno.
I. ÚS 167/96 17. 9. 1996 2 Trestní řád stejně jako jiné právní předpisy je nutno chápat komplexně a systematicky a jeho jednotlivá ustanovení nelze vytrhávat z celkového kontextu, do něhož jsou zasazena. Stěžovatel je na omylu, když tvrdí, že trestní řád nikde nespecifikuje pojem "orgán" a že je proto třeba vycházet ze zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Pokud se v ustanovení §31 trestního řádu hovoří o "orgánu", kterého se týkají důvody vyloučení, zatímco v ustanovení §30 odst. 1 jsou přímo uvedeni soudce, přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, nelze z toho bez dalšího dovozovat, že v případě §30 odst. 1 měl zákonodárce na mysli konkrétní osoby a v případě §31 orgány, jejichž jsou tyto konkrétní osoby příslušníky. Obě ustanovení je totiž nutno vykládat ve spojení s ustanovením §12 odst. 1 trestního řádu, podle něhož se orgány činnými v trestním řízení rozumějí soudce, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán. Z toho mimo jiné vyplývá, že pokud je v ustanovení §31 odst. ...
I. ÚS 143/96 17. 9. 1996 2 Pokud jde o vlastní hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud zejména z principu volného hodnocení důkazů soudem (ust. §132 o.s.ř.). Podle ustálené judikatury není Ústavní soud zásadně oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné.
Pl. ÚS 33/95 17. 9. 1996 2 1. Obecně závazná vyhláška obce o provedení firemních označení a nápisů pokud jde o použití jazyka, velikosti a barvy písma nemá opodstatnění ani v rozsahu samotné působnosti obce ani v její působnosti přenesené. 2. Živnostenský zákon i obchodní zákoník ponechávají na úvaze každého podnikatele, jaký okruh zákazníků a jakým způsobem chce při dodržení svých zákonných povinností, oslovit. Při splnění těchto povinností jsou firemní nápisy a označení součástí nabídky v tržní konkurenci, v níž neplatí princip úředního jazyka.
I. ÚS 168/95 17. 9. 1996 2 Pojem "v tísni za nápadně nevýhodných podmínek", používaný v restitučních zákonech (č. 229/1991 Sb., č. 87/1991 Sb.), je třeba vykládat tak, že se jedná především o rozpor s cenovými předpisy, v té době platnými, ale i o jiné okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce aj. a objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Pro aplikaci výše uvedených ustanovení je třeba respektovat restituční charakter obou zákonů spolu se specifickými rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku. Neadekvátnost peněžitého plnění může vyplývat i z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé a diskriminuje výrazně dvě skupiny vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení.
I. ÚS 167/95 17. 9. 1996 2 Také právní nárok na vydání věci, uplatňovaný na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, je vázán na splnění podmínky §8 zákona o půdě, č. 229/1991 Sb., v platném znění, jedná-li se o případ, že majetek, který propadl na základě trestního rozsudku ve prospěch státu, přešel později kupní smlouvou do vlastnictví fyzické osoby, která jej nenabyla ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, ani na základě protiprávního zvýhodnění.
IV. ÚS 35/96 12. 9. 1996 2 K jedné a téže věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví. Nemůže tedy být současně stát vlastníkem ze zákona a občan ze smlouvy. Není-li taková situace možná, přičemž musí existovat řešení, musí mít prioritu právo, které vzniklo první. Nemohlo-li ke konfiskaci majetku dojít bez příslušného správního rozhodnutí, pak majetek řádně nabytý před takovým rozhodnutím třetí osobou nemůže být konfiskací dotčen, neboť v okamžiku konfiskace již nešlo o majetek zrádce nebo nepřítele, který by podléhal režimu příslušného dekretu.
I. ÚS 62/96 12. 9. 1996 2 Ustanovení §67 písm. b) trestního řádu předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností, závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit", v závislosti na konkrétním případu, "i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování" (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., C.H. Beck 1995, str. 47). Lze usuzovat, že tuto argumentaci je možné zobecnit a vztáhnout i na další dva vazební důvody, tzn. i na vazbu útěkovou [písm. a) cit. ust.] a předstižnou [písm. c) cit. ust.]. To znamená, že i pro tyto dva vazební důvody je v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým jednáním sám zavdá příčinu k pří ...
IV. ÚS 230/95 12. 9. 1996 2 Účastníkem řízení vedeného podle §200e o.s.ř. jsou i společníci zrušované společnosti s ručením omezeným.
I. ÚS 239/95 12. 9. 1996 2 Pokud soud v napadeném usnesení uvádí, že dovolání postrádá přesné uvedení dovolacích důvodů s odkazem na příslušná ustanovení o.s.ř., vychází podle názoru Ústavního soudu z rámce platné zákonné úpravy. Splnění těchto náležitostí z ní dovodit nelze. Ostatně každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu (srov. ust. §41 odst. 2 o.s.ř.). Skutečnost, že dovolací důvod nebyl vyjádřen přesnou citací zákona, či dokonce odkazem na příslušné ustanovení o.s.ř., tedy nemůže být sama o sobě důvodem pro zastavení dovolacího řízení. Je pravda, že poslední novely občanského soudního řádu roli účastníků (a tedy i jejich právních zástupců) výrazně zvýšily, neboť posilují dispoziční a projednací zásadu řízení. Tato skutečnost však nic nezměnila na principu, že soud v občanském soudním řízení posuzuje každý úkon podle jeho obsahu. To platí i tehdy, je-li účastník zastoupen advokátem.
I. ÚS 107/96 10. 9. 1996 2 Článkem 11 Listiny je chráněno "vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně" (srov. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995, str. 295). Pouhý spor o vlastnictví, jímž má být vlastnické právo teprve konstituováno, tedy ústavně chráněn není a ani být nemůže. Ústavní soud již judikoval dříve, že zásada rovnosti mezi lidmi patří mezi základní práva, jež plní funkci spíše jen ideálně typických kategorií vyjadřujících cílové představy, jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou, a pokud by se nerovnost v sociálních vztazích měla dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout značné intenzity, zpochybňující její samotnou podstatu. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995, str. 209).
I. ÚS 87/95 10. 9. 1996 2 Matka stěžovatelky v poslední vůli prohlásila, že pole, budou-li jí vrácena, odkazuje stěžovatelce. Na tomto základě namítla stěžovatelka simulaci právního úkonu při uzavření kupní smlouvy, kterou již dříve rodiče tyto nemovitosti prodali jejímu bratrovi. To však nezakládá právní nárok na prohlášení kupní smlouvy za neplatnou, jestliže obecné soudy simulaci právního úkonu nepotvrdily po řádném soudním procesu, kterému nelze vytknout porušení Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod ani mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy.
II. ÚS 81/95 10. 9. 1996 Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitosti soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky . K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by došlo jen tehdy, pokud by byla stěžovateli v rozporu s tímto ustanovením upřena možnost zákonným způsobem se domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu (např. pro podjatost soudce ve věci), popřípadě pokud by soud zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný.
III. ÚS 244/95 6. 9. 1996 1) Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení. 2) Při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., z hlediska ústavního je tudíž rozhodné, zdali tento rozpor se dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod intenzitou, narušující princip proporcionality, tj. způsobem, spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů.
III. ÚS 197/96 3. 9. 1996 Podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy České republiky a §73 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je politická strana oprávněna podat svůj návrh jen v případech ústavně přesně určených, tj. toliko v případech jejího rozpuštění nebo jiného rozhodnutí (orgánů veřejné moci) dotýkajícího se její činnosti, je-li takové rozhodnutí v rozporu s ústavními nebo jinými zákony; protože jiný právní důvod pro aktivní legitimaci politické strany pro řízení ve smyslu druhého oddílu hlavy druhé zákona o Ústavním soudu současná právní úprava nezná a též vzhledem k tomu, že především znění ústavního předpisu je zcela jednoznačné (a přirozeně kogentní), je zřejmé, že jeho obsah nelze nad daný rámec výkladem rozšiřovat, resp. extenzivním výkladem zastírat jinak (pro jiné subjekty) přípustný důvod jiný, zejména pak ne ten, který svědčí jiným právním subjektům, mezi něž však politická strana podle zákona nepatří.
II. ÚS 49/96 30. 8. 1996 Podání návrhu na zrušení rozhodnutí správního orgánu v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 správního řádu účastníkem správního řízení není podáním mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení §250i odst. 2 občanského soudního řádu . Průtahy v tomto řízení nejsou právně rozhodné pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž soud rozhodl o žalobě proti napadenému rozhodnutí správního orgánu.
IV. ÚS 203/96 27. 8. 1996 Současný systém správního soudnictví nedává fyzickým a právnickým osobám dostatečnou ochranu před nečinností správních orgánů, případně před postupem, který bude meritorní rozhodnutí natolik oddalovat a komplikovat, že ve své podstatě se bude rovnat rozhodnutí negativnímu.
IV. ÚS 219/96 19. 8. 1996 Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [ čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústava ČR , §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právo rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
II. ÚS 225/95 18. 8. 1996 Pro účely řízení před Ústavním soudem nelze přistoupit na výklad, dle něhož by usnesení o zastavení řízení ne vždy bylo lze pokládat za rozhodnutí procesní povahy, neboť nejen z hlediska soudní praxe, ale i teorie není sporu o tom, že rozhodnutí o zastavení řízení je procesním rozhodnutím a že připuštění možnosti posuzovat takové rozhodnutí jednou jako meritorní a podruhé jako nemeritorní by bylo v rozporu s principem důvěry občana v právo.
II. ÚS 148/96 7. 8. 1996 Soudce zpravodaj odmítne podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, návrh na zrušení usnesení Ústavního soudu o odmítnutí návrhu s ohledem na §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. , který stanoví, že podání opravného prostředku proti usnesení Ústavního soudu o odmítnutí návrhu podle §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je nepřípustné.
III. ÚS 169/96 31. 7. 1996 Pokud jde o stížnost proti zásahu orgánů veřejné moci, spočívajícímu v jednání těchto soudů a v nepřiměřené délce trestního řízení, pak je třeba poukázat na zákon č. 436/l99l Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v němž je mj. zakotveno právo fyzických a právnických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti a také povinnost předsedů soudů tyto stížnosti, jejichž obsahem může být i stížnost na průtahy řízení, ve lhůtě vyřizovat (§26, 3l až 33 cit. zákona). Navrhovatel neprokázal, že by využil svého práva k podání stížnosti dle zákona č. 436/l99l Sb., a proto jeho návrh k Ústavnímu soudu, v němž si stěžuje na nepřiměřenou délku trestního řízení a na jednání obecných soudů, byl odmítnut podle §43 odst. l písm. f) zák. č. l82/l993 Sb., o Ústavním soudu.
III. ÚS 124/96 31. 7. 1996 Jednotnost právního řádu je v rovině právního jazyka kromě jiného spjata s konstantností významů, přisuzovaných jazykovým výrazům, tj. s vyloučením polysémie a homonymie. Výjimkou je pouze rozlišování samotným zákonodárcem, a to explicitně formou legální definice nebo implicitně, tzn. když je odlišnost významů, přisuzovaných jednomu výrazu, zřejmá z kontextu. Pakliže tedy právní předpis obsahuje legální definici pojmu, omezující její použití pouze pro účely daného předpisu, plyne z toho nutnost odlišení ve vztahu k významu stejného pojmu, obsaženého v jiných předpisech.
I. ÚS 4/96 30. 7. 1996 2 Podle ustanovení §121 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, Ministerstvo vnitra stanoví obecně závazným předpisem podrobnosti o nárocích, souvisejících se skončením služebního poměru. Tímto obecně závazným předpisem je Výnos Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 6. 1992, (vyhlášený pod č. 374/1992 Sb.), podle něhož se žádost o přiznání příspěvku za službu podává u útvaru, kde oprávněný koná nebo konal službu, přičemž o tomto příspěvku rozhoduje vedoucí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (§88). Stěžovatel nedodržel procesní postup pro rozhodnutí o nároku na příspěvek za službu podle zákona České národní rady č. 186/1992 Sb., takže příslušný správní orgán o jeho nároku nerozhodl, a proto nemohla být založena ani věcná příslušnost obecného soudu. Podle ustanovení §132 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb. může účastník řízení podat odvolání proti rozhodnutí služebního funkcionáře, a to do 15 dnů. Odvolání se podává u služebního funk ...
IV. ÚS 146/96 30. 7. 1996 Jakkoli s dovoláním nejsou spojeny suspenzivní účinky a podání dovolání nemá vliv na právní moc napadeného rozsudku, je rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost v projednávané věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodování o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, což by, zejména vzhledem k případným rozdílnostem, b ...
I. ÚS 95/96 18. 7. 1996 2 Deklarant (dovozce) je odpovědný za ochranu dováženého zboží proti ztrátě, odcizení a poškození a pokud této své odpovědnosti nedostojí, stíhá jej povinnost uhradit clo. Existence této povinnosti je nezávislá na nahodilé okolnosti, jakou je například odcizení zboží nebo osoba pachatele [srov. §140 odst. 2, §240 odst. 1, 2, 3 písm. a), d) zákona č. 13/1993 Sb.]. Stěžovatel se dopouští omylu, pokud považuje neúspěch v soudním sporu za porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak již Ústavní soud judikoval dříve, neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě za porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod považovat (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 245).

Za rok 1996 bylo zveřejněno 180 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 2 z celkem 4 stran,
v čase 0.000452 sekundy z toho 0.000325 sekundy NoSQL databáze - scan 1439 záznamů.