| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 127/96 | 11. 7. 1996 | 2 | 1. Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu §1 o. s. ř., čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Pokud neurčitost procesního rozhodnutí soudu implikuje různé interpretace jeho obsahu, nelze přijmout tu, jež je k tíži dotčených účastníků řízení. |
| II. ÚS 87/95 | 11. 7. 1996 | 2 | Jestliže v mezidobí od podání ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud o neústavnosti podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití jako podmínky pro uplatnění restitučního nároku a jestliže krajský soud své rozhodnutí opřel o tuto neústavní podmínku, musel Ústavní soud toto rozhodnutí zrušit jako neústavní. |
| II. ÚS 173/95 | 11. 7. 1996 | Pravomocná soudní usnesení podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., zák.č. 633/1992 Sb. a zák.č. 198/1993 Sb., pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, jsou listinou opravňující provedení záznamu podle ustanovení §8 odst.2 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č.210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb. | |
| Pl. ÚS 35/95 | 10. 7. 1996 | 2 | Definovat zákonné vymezení obsahu a rozsahu podmínek a způsob uplatnění práva občana na bezplatnou zdravotní péči je možné jen zákonem. Této povinnosti se zákonodárce nemůže zbavit tím, že zplnomocní orgán moci výkonné k vydání právních norem nižší právní síly než zákon. Nárok občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky je vázán na ústavní požadavek a rámec veřejného pojištění. Systém veřejného pojištění je jako každý pojišťovací systém limitován objemem finančních prostředků, který se získává na základě povinnosti platit na všeobecné zdravotní pojištění podle zákona ČNR 592/1992 Sb. v platném znění. |
| Pl. ÚS 4/96 | 10. 7. 1996 | 2 | Lze stěží mít za to, že pod samostatnou působností obce lze rozumět zákaz činností, který v podstatě není ničím jiným, než parafrází skutkových podstat trestných činů, uvedených v §§260 a 261 trestního zákona. Vydávat obecně závazné vyhlášky ve věcech náležejících do přenesené působnosti, může potom obec pouze na základě zmocnění v zákoně a v jeho mezích (§24 odst. 1 zákona o obcích). O tento případ však v dané věci evidentně nejde. Uvedená vyhláška je tak v rozporu s článkem 104 odst. 3 Ústavy ČR a ustanoveními §13, 14 a §16 odst. 2 zák. ČNR č. 367/1990 Sb. o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. |
| II. ÚS 294/95 | 9. 7. 1996 | 2 | Okresní úřady jsou především orgány státní správy, pro které platí v oblasti veřejnoprávní zásada hospodárnosti a efektivnosti a v oblasti soukromoprávní vázanost právních úkonů na péči řádného hospodáře, což dále znamená, že nemůže jít v napadených rozhodnutích týkajících se přednosty okresního úřadu o interpretaci §2; §5 zák. č. 425/1990 Sb. a §158 odst. 1 písm. b; odst. 2 písm. a trestního zákona obecnými soudy natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. |
| IV. ÚS 171/96 | 9. 7. 1996 | Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V projednávané věci je touto skutečností tvrzený zásah orgánu veřejné moci, spočívající podle stěžovatele v tom, že ministr vnitra doposud nerozhodl o jeho podání. Ústavní soud vzal v úvahu okolnost, že již z dopisu ministra vnitra České republiky muselo být stěžovateli zjevno, že ministr, jak se v uvedeném dopise výslovně konstatuje, považuje záležitost za uzavřenou. Lhůta k podání ústavní stížnosti počala tedy běžet již tímto dnem, popřípadě dnem doručení dopisu. Jiný výklad by vedl k tomu, že stěžovatel by ústavní stížnost mohl vždy včas podati v době, kterou si sám zvolí. | |
| III. ÚS 80/96 | 4. 7. 1996 | 2 | Ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu má svůj základ v Listině základních práv a svobod; ta zaručuje každému (tedy i státu) právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), který především je povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (čl. 40 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Tyto ústavní záruky v občanskoprávních věcech provádí (a ústavně stanovený postup při ochraně práva před soudem kogentně rozvádí) procesní předpis, jímž je především zákon č. 99/1963 Sb., v současně platném znění, občanský soudní řád; ten upravuje postup soudu a účastníků v občanském řízení v zásadě tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o. s. ř.) a obecným soudům ukládá povinnost - mimo jiné - projednávat a rozhodnout spory a dbát přitom na to, aby nedocházelo k porušení zájmů práv fyzických a právnických osob (§2 o. s. ř.). I když novely občansk ... |
| III. ÚS 226/95 | 4. 7. 1996 | Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Uvedené ustanovení Listiny základních práv a svobod vyžaduje tudíž pro všechny případy rozhodování o právech stanovený postup, čili procesní úpravu, garantující rovnost a vyloučení libovůle. Na rozhodování o přijetí ke studiu na vysoké škole se podle §34 zákona o vysokých školách nevztahují obecné předpisy o správním řízení, tj. §53 až 61 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Uvedenou problematiku neupravuje přitom ani zákon o vysokých školách. Podle §1 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou vysoké školy samosprávné, v důsledku čehož o organizaci a činnosti vysoké školy rozhodují, v souladu se zákonem a v jeho mezích, orgány akademické samosprávy. Je tedy jejich úkolem ve statutu vysoké školy (fakulty) stanovit postup rozhodování o právech, jestliže tento není stanoven pr ... | |
| Pl. ÚS 43/95 | 3. 7. 1996 | 2 | Stanovení povinností cestou obecně závazné vyhlášky je možné jen na základě výslovného zákonného zmocnění. Pokud pak jde o zákaz něco činit ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je to možné jen zákonem. V případě, že zákaz něco činit je současně formou zásahu do základních práv a svobod, je to možné stanovit ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2 jen zákonem a za podmínek, které Listina základních práv a svobod stanoví. |
| I. ÚS 27/96 | 2. 7. 1996 | 2 | Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy usuzuje, že "Zástavní smlouvu - kauci" (která byla podmínkou uzavření pracovní smlouvy a pracovník by na její vrácení ztratil nárok v případě, že by závažným způsobem nedodržel sjednaná smluvní ustanovení) je nutno posuzovat jako pracovněprávní vztah, na který se plně vztahují předpisy z oblasti pracovního práva. Ustálená teorie i praxe dosud stále vycházejí z myšlenky, že zákoník práce má zásadně kogentní povahu. To - mimo jiné - znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou uzavřít jen ty smlouvy, které jsou typově upraveny (nebo alespoň předvídány) pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují. Kogentní povaha zákoníku práce vyplývá i z jeho ust. §244 odst. 1, podle něhož je smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu. Zákoník práce tedy předpokládá uzavření smluv (dohod) "podle př ... |
| III. ÚS 31/96 | 27. 6. 1996 | 2 | Krajský soud se nezabýval důkazem, který provedl okresní soud (šlo o rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, kterým se určuje povinná osoba pro poskytnutí náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář). Krajský soud se tímto důkazem nevypořádal ani v odůvodnění svého rozhodnutí, vlastně se jím ani nezabýval a konečně tedy ani nevysvětlil, proč tak neučinil. Svým postupem tak porušil ustanovení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.(č. 209/1992 Sb.). |
| I. ÚS 65/96 | 27. 6. 1996 | 2 | Překážkou projednání (před Ústavním soudem) věci není skutečnost, že stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, protože tento návrh se nepovažuje za procesní prostředek, který stěžovateli zákon poskytuje k ochraně jeho práva (ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Nápadně nevýhodné podmínky totiž nelze - jak plyne z dosavadní judikatury - spatřovat toliko v samotné kupní ceně, která byla v konkrétním případě zaplacena. Konkrétní cenu je třeba vždy posuzovat v souvislosti s hodnotami, které reprezentovala ve své době a nikoliv podle cen současných. "Nápadně nevýhodné podmínky" se mohou stěžovateli jevit jako existující i při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními. Takto však nelze ust. §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. vykládat, protože "nevýhodné podmínky" v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával. Stěžovatel namítl, že byl vyloučen ze ... |
| III. ÚS 289/95 | 27. 6. 1996 | 2 | Ustanovení §250 f o.s.ř. prolamuje zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního procesu, tedy zásady, které v rámci soudního řízení nutno považovat za jedny z nejdůležitějších právě také z hlediska hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Proto je nezbytné vykládat podmínky zmíněného ustanovení přísně restriktivně. Jestliže zákon stanoví, že soud může rozhodovat o žalobě bez jednání v jednotlivých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li o posouzení právní otázky (§250 f o.s.ř.), pak pro řízení bez účasti stran musí být splněny tyto podmínky. Za závažné porušení spravedlivého procesu nutno považovat i to, že Krajský soud se nikterak nezabýval námitkou stěžovatelů o podjatosti úředníků pozemkového úřadu, který ve věci rozhodoval a tudíž a porušení principu nestrannosti při rozhodování správního orgánu, když tato námitka byla vznesena v řízení před správním orgánem a opakovaně byla vznesena i v odvolání stěžovatelů ... |
| IV. ÚS 101/96 | 26. 6. 1996 | 2 | Také pojem tísně podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je třeba interpretovat v širších souvislostech, tedy i v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Politický nátlak nelze zde chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila. |
| IV. ÚS 106/95 | 26. 6. 1996 | 2 | Účtová osnova a směrnice k účtové osnově pro hospodářské organizace, ve znění platném pro zemědělské organizace, vydaná Federálním ministerstvem zemědělství a výživy dne 11. 12. 1989 pod čj. FM 4-1230/1989 k rozpracování Účtové osnovy a směrnice k účtové osnově Federálního ministerstva financí ze dne 15. 9. 1989, čj. V/13 000/1989, již postrádá povahu sekundární právní normy. Sám pojem rozpracování totiž naznačuje, že obsah takto stanovené účtové osnovy se již plně nekryje se sekundárním normativním aktem a posunuje ji tak do terciální roviny. Právní řád České republiky však terciální tvorbu práva nepřipouští, což znamená, že účtová osnova Federálního ministerstva zemědělství a výživy není normativním aktem. |
| I. ÚS 215/95 | 25. 6. 1996 | 2 | Ustanovení §250 f občanského soudního řádu prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání, jakož i zásadu bezprostřednosti, když připouští rozhodnutí soudu bez nařízení jednání. Přistoupit k použití tohoto ustanovení však lze jen v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené, tj. byl-li správně zjištěn skutkový stav, jde-li o posouzení právní otázky a jedná-li se o jednoduchý případ. |
| IV. ÚS 154/96 | 25. 6. 1996 | Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, se kterou se ztotožňuje i Ústavní soud České republiky, je třeba přiměřenost lhůty určitého řízení posuzovat komplexně podle okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci a k jednání stěžovatele a orgánů projednávajících případ. | |
| I. ÚS 155/96 | 25. 6. 1996 | Ústavní stížnost může být podána jen tehdy, tvrdí-li fyzická nebo právnická osoba, že individuálním aktem aplikace práva bylo porušeno její chráněné základní právo nebo svoboda. Ústavní stížnost proto nemusí směřovat proti normativnímu právnímu aktu samotnému (srov. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, C. H. Beck 1995, str. 199-201). Návrh na předběžné opatření má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. | |
| IV. ÚS 80/96 | 21. 6. 1996 | 2 | V případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, a to s odvoláním na vládní nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, ačkoli se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě vyloučeno, i když v jeho ustanovení §6 není výslovně vládní nařízení č. 15/1959 Sb. uvedeno. |
| I. ÚS 62/94 | 18. 6. 1996 | 2 | Zákon o mimosoudních rehabilitacích stanoví povinnost vydat věc, která přešla v rozhodném období na stát v případech, kdy občan, zdržující se v cizině, věc zanechal na území republiky. Povinnost vydat tuto věc fyzickým osobám váže však na podmínky §4 odst. 1 a 2, v daném případě tedy podmínku, že nynější majitelé, manželé P., nabyli věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy anebo na základě protiprávního zvýhodnění. Protože manželé P. požadovaný majetek nezískali ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění, nejsou povinnými osobami. V takových případech stanoví §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, povinnost poskytnout oprávněné osobě finanční náhradu, nelze-li jí nemovitost vydat. |
| II. ÚS 10/96 | 16. 6. 1996 | 2 | Podle ust. §48 zák.č. 182/1993 Sb. provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, s čímž souvisí i možnost přehodnocení závěrů soudů obecných, a to v případech, kdy právě těmito hodnoceními dochází k porušení základních lidských práv. |
| IV. ÚS 264/95 | 13. 6. 1996 | 2 | K principu rovnosti Soud přezkoumávající zákonnost správního rozhodnutí nemůže toto rozhodnutí zrušit jen proto, že v konkrétním případě se nepřiznání nároku jeví jako velmi tvrdé. Jinak řečeno - absenci ustanovení o zmírnění tvrdosti zákona nelze nahradit rozhodnutím soudu ve správním soudnictví. |
| Pl. ÚS 42/95 | 12. 6. 1996 | 2 | Pod samostatnou působností obce nelze rozumět zákaz činností, které nejsou ničím jiným než parafrázováním skutkových podstat trestných činů. |
| II. ÚS 219/95 | 12. 6. 1996 | 2 | Jestliže se obecné soudy nezabývají všemi podstatnými aspekty projednávané věci, lze v konkrétní věci dospět k závěru, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 90 Ústavy. |
| Pl. ÚS 45/95 | 11. 6. 1996 | 2 | Obec však nemůže obecně závaznou vyhláškou upravit takové otázky, které jsou vyhrazeny k právní úpravě zákonu. Ustanovení §14 zákona o obcích, v němž je uveden okruh věcí svěřených do samostatné působnosti obcí, je třeba interpretovat restriktivně, neboť se vztahuje jen na věci, v nichž obec nevystupuje jako subjekt oprávněný určovat pro občana povinnosti jednostrannými příkazy a zákazy. I když nové ustanovení §17 zákona o obcích, ve znění zákona č. 279/1995 Sb., rozšiřuje pravomoc obcí obecně závaznou vyhláškou omezovat nebo zakazovat činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek, tato rozšířená pravomoc se vztahuje jen na místní záležitosti veřejného pořádku [podle §14 odst. 1 písm. o) zákona o obcích]. Do samostatné působnosti obce nelze zahrnout zákaz činností, který je v podstatě toliko parafrází skutkových podstat trestných činů, uvedených v §260 a v §261 trestního zákona. |
| II. ÚS 54/96 | 11. 6. 1996 | Z ustanovení §4 odst. 1, 4 zák. č. 18/1992 Sb. plyne, že odložení výkonu civilní služby je pojmově spojeno s důvody dočasného charakteru, protože stěžovateli, jak sám uvádí, jde o zproštění či prominutí civilní služby, tedy o opatření trvalého charakteru, nezbylo než jeho návrh proti rozhodnutí vydanému dle §4 uvedeného zákona odmítnout. | |
| IV. ÚS 95/96 | 10. 6. 1996 | 2 | Pojem tísně podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je třeba interpretovat způsobem, který by reflektoval specifickou povahu tohoto restitučního zákona, sledujícího zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 - 1989. Jakkoli je tedy nepochybné, že v uvedeném období byl uzavřen nespočet smluv zcela se vymykajících z rámce restitučních předpisů, třeba moment tísně zkoumat i z výše uvedeného pohledu, vnášejícího otázku, zda k uzavření kupní smlouvy došlo i v projednávané věci za okolností, obvyklých v každém právním státě. |
| I. ÚS 46/96 | 6. 6. 1996 | 2 | Podle §2 odst. 1 trestního řádu nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Trestný čin podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, pro který je stěžovatel stíhán, je trestným činem úmyslným. Proto v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popř. i pohnutka a následek. Pokud ve sdělení obvinění podstatná náležitost chybí, nelze je považovat za zákonné sdělení obvinění ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu. Za této situace bylo - podle přesvědčení Ústavního soudu - usnesení o vzetí do vazby vydáno v rozporu se zákonem, který stanoví, že do vazby lze vzít pouze osobu, které je sděleno obvinění (§68 trestního řádu). Je zřejmé, že na počátku trestního stíhání neexistuje přesný důkazní materiál a teprve probíhající přípravné řízení slouží k tomu, aby byl shromážděn potřebný podklad k podání obžaloby. Z těchto skutečností však nelze dovozovat možnost zahájit tre ... |
| IV. ÚS 286/95 | 6. 6. 1996 | 2 | Právem na soudní ochranu je třeba rozumět právo na řádný proces, který končí vydáním soudního rozhodnutí. Samotnou okolnost, že odvolací soud neakceptoval námitky uplatnění proti žalobě, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu. |
| II. ÚS 98/95 | 5. 6. 1996 | 2 | Právo na právní pomoc při podání vysvětlení dle §12 zák. č. 283/1991 Sb. se opírá o čl. 37 odst. 2 Listiny a znamená povinnost policie zastoupení advokátem umožnit. |
| II. ÚS 3/95 | 4. 6. 1996 | Pokud stěžovatel spatřuje porušení čl. 10 Ústavy České republiky v tom, že české procesní předpisy jsou v rozporu s mezinárodními smlouvami, je třeba uvést, že námitka jednoinstančního soudního přezkumu správních rozhodnutí jako odporující ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb. ) neobstojí, neboť pro rozhodování Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva je postačující, když rozhodnutí správního orgánu, který sám o sobě podmínkám čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyhovuje, podléhá následné kontrole justičního orgánu, který může tomuto správnímu orgánu vnutit svůj názor. Těmto podmínkám činí naše právní úprava zadost, nehledě na to, že namítaný pojem "tribunál" není evropskými orgány vyhrazen pouze pro soudy jako takové, které jsou součástí soudní soustavy určitého státu. Podle jejich názoru to nemusí být "a court of law of the classic kind, integrated within the standard jud ... | |
| I. ÚS 127/96 | 28. 5. 1996 | 2 | Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, neupravuje veřejnoprávní podmínky pro vznik a činnost koalice a nestanoví pravomoc žádného orgánu rozhodovat o tom, že určitá politická strana nebo seskupení politických stran či hnutí má být považována za koalici účastnící se voleb. Není tedy dáno žádné oprávnění státního či výkonem veřejné moci pověřeného orgánu zasahovat svým rozhodnutím do předvolebních aktivit politických subjektů a zákonodárce neměl zřejmě v úmyslu do vytváření (volebních) koalic veřejnoprávně zasahovat. Z daného právního stavu lze dovodit, že jen sám politický subjekt dobrovolně rozhoduje, zda se chce voleb účastnit jako (volební) subjekt samostatný nebo jako (volební) koalice. Při nedostatku jiné právní regulace je tedy relevantní jedině to, jakým způsobem takový subjekt své kandidátní listiny zaregistroval. Vyplývá to i z toho, že citovaný zákon ve výčtu subjektů oprávněných podávat kandidátní listiny pro volby uvádí vedle politických stran i koal ... |
| IV. ÚS 142/96 | 24. 5. 1996 | Z ustanovení §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyplývá, že jediné opatření, které Ústavní soud může učinit za podmínek stanovených citovaným ustanovením, je uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval. Je tedy zcela evidentní, že návrhem na předběžné opatření se nelze domáhat aktivní činností. | |
| Pl. ÚS-st. 1/96 | 21. 5. 1996 | 1 | 1) Smyslem a účelem ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení. 2) Stanovení výše náhrad, poskytovaných státem za práce a služby podle čl. 9 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, prováděných na základě zákona a na něj navazujícího jednostranného rozhodnutí orgánu veřejné moci za účelem ochrany ústavou garantovaných hodnot, není věcí omezení smluvní volnosti za účelem ochrany zaměstnanců. Ústavní soud tudíž v této souvislosti nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního na obsah veřejnoprávního vztahu, a tedy z porušení §151 odst. 2 tr. ř., §23 odst. 2, §15 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 písm. ... |
| I. ÚS 32/95 | 21. 5. 1996 | 2 | Obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Vyplývá to z ústavního principu nezávislosti soudců při výkonu jejich funkcí a z jejich vázanosti pouze zákonem. Podstata tohoto principu spočívá mimo jiné v tom, že soudcům není možné přikazovat, jaké důkazy mají v zájmu zjištění skutečného stavu věci provést a jakým způsobem je mají hodnotit. I samo hodnocení důkazů tedy přísluší obecným soudům a není věcí Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval. |
| III. ÚS 28/96 | 16. 5. 1996 | Společná ustanovení obsažená v §244 až 246c občanského soudního řádu v podstatě rozvádějí podmínky soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. První podmínkou je, že soudní ochrana se poskytuje pouze tomu, kdo byl na svých právech zkrácen. To je nutno vyložit tak, že na právech může být krácen nejen účastník správního řízení, ale i ten, do jehož práv bylo zasaženo rozhodnutím, které ve správním řízení vydáno nebylo - pro dovolání se soudní ochrany je podstatné, zda skutečně došlo k ohrožení nebo krácení práv. Předpokladem poskytnutí soudní ochrany je přitom samotné tvrzení žalobce, že bylo ohroženo nebo zasaženo jeho subjektivní právo. | |
| Pl. ÚS 3/96 | 15. 5. 1996 | 2 | 1. Princip reprezentativnosti obsahuje především odvozenost složení zastupitelského sboru od politické struktury občanské veřejnosti. Obsahuje však i požadavek minimální reprezentativnosti subjektů (politických stran a hnutí), zúčastněných na politické soutěži. Jeho promítnutím je minimální reprezentativnost jako náležitost návrhu na registraci politické strany podle §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 424/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obdobný požadavek je vyjádřen i v případě nezávislého kandidáta pro volby do Senátu v podmínce jeho přihlášky podle §61 odst. 6 zákona č. 247/1995 Sb. 2. Smysl volební kauce ve volbách do Poslanecké sněmovny je působení ve směru omezení účasti ve volbách stranám, jejichž reprezentativnost je nižší než 3 % odevzdaných hlasů (v opačném případě je totiž garantován státní příspěvek nebo i vrácení kauce). Jde tudíž o určité akcesorium k omezující klauzuli podle §49 zákona č. 247/1995 Sb. Cílem tohoto akcesoria je omezit počet politických stran a hlasů pro ... |
| I. ÚS 2/95 | 30. 4. 1996 | 2 | Ustanovení §250f občanského soudního řádu tvoří výjimku z principu obecného, znamená prolomení zásady veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti soudního jednání, takže je třeba splnění jeho podmínek vykládat přísně a restriktivně, nikoli toliko gramaticky. Takový výklad ustanovení §250f o.s.ř. je na místě i z toho důvodu, že soudní řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů podle §247 a násl. o.s.ř. je řízením jednostupňovým, takže eventuální pochybení procesního soudu již obecný soud vyššího stupně napravit nemůže (srov. nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 105/94). Pro postup soudu podle ustanovení §250f o.s.ř. nestačí sama skutečnost, že jde o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna i základní podmínka aplikace citovaného ustanovení, totiž aby šlo o případ jednoduchý. "Jednoduchý případ" však nespočívá toliko v tom, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, neboť tento text je v zákoně uveden jen příkladmo, takže existují i jiná hledisk ... |
| IV. ÚS 233/95 | 29. 4. 1996 | 2 | Ustanovení §129e hospodářského zákoníku je možno aplikovat pouze v případech, byla-li zastavena cizí věc movitá. Tento závěr je třeba dovodit z dikce uvedeného ustanovení (v návaznosti na předcházející ustanovení §129d odst. 3 hosp. zák. ), které vznik zástavního práva v případech zastavení cizí věci vázalo, kromě dobré víry zástavního věřitele, na odevzdání věci zástavnímu věřiteli, přitom odevzdání věci pojmově, ve smyslu uvedené úpravy, přicházelo v úvahu pouze u věcí movitých. |
| IV. ÚS 312/95 | 25. 4. 1996 | 2 | Je-li předmětem soudního řízení žaloba o určení neplatnosti nájemní smlouvy, týkající se nemovitosti, je dána výlučná místní příslušnost soudu podle §88 písm. h) o.s.ř. |
| IV. ÚS 240/95 | 25. 4. 1996 | 2 | Zamítl-li odvolací soud odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se odvoláním věcně nezabýval, odňal tímto postupem účastníkovi řízení možnost jednat před soudem a porušil tím jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. |
| Pl. ÚS 41/95 | 24. 4. 1996 | 2 | Obecně závazné vyhlášky obce nejsou pramenem práva stejného stupně právní síly jako zákon, a proto předmětem jejich úpravy, s ohledem na ústavní princip zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, nemůže být vymezení znaků skutkové podstaty trestného činu. |
| Pl. ÚS 38/95 | 24. 4. 1996 | 2 | Ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Taková úprava důkazního břemene v daňovém řízení není v rozporu s ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami. |
| I. ÚS 38/95 | 24. 4. 1996 | 2 | Rozhodnutí o žádosti stěžovatele o zvýšení starobního důchodu o penzijní nadlepšení je ve věcné působnosti České správy sociálního zabezpečení, bez ohledu na to, že zákon č. 100/1988 Sb. (ani dnešní právní předpisy) tzv. penzijní nadlepšení jako dávku sociálního zabezpečení neznají. Opačný výklad (popírající věcnou působnost ČSSZ o této dávce rozhodovat) by ve svých důsledcích žadateli znemožnil obrátit se na soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci, což by bylo v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výdaje na důchody zaručil stát hradit ze státního rozpočtu. Z toho důvodu není možné výměry podle vládního nařízení č. 18/1954 Sb., o úpravě nároků z dosavadního penzijního nadlepšení, považovat za jistinu v kapitálovém fondu, poněvadž státní rozpočet za takovou jistinu považovat nelze. Žádný občan v rámci povinného sociálního zabezpečení nemá uzavřenu se státem smlouvu, která by mu zaručovala při dosažení určitého věku nebo při záva ... |
| IV. ÚS 169/95 | 23. 4. 1996 | 2 | Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995, publikovaným v částce 11 pod č. 29/1996 Sbírky zákonů, došlo ke změně právní úpravy, a to v tom směru, že také ve věcech, spadajících pod režim zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky, související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., byla zrušena podmínka trvalého pobytu. Krajskému soudu, jenž potvrdil zamítavé rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, nelze tedy vytknout porušení stěžovatelových práv, neboť své rozhodnutí vydal za zcela jiné právní situace, nicméně s ohledem na podanou ústavní stížnost nemůže Ústavní soud již konstatovanou právní změnu z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, pominout. |
| II. ÚS 15/95 | 23. 4. 1996 | 2 | Protože zákon o Ústavním soudu vychází ze zásady obligatorního kvalifikovaného zastoupení při podání ústavní stížnosti, musí být z podání ústavní stížnosti patrné, čeho se stěžovatel domáhá i po právní stránce. Pravidlo §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze vykládat tak, že z této možnosti vylučuje stěžovatele, kteří nebyli účastníky žádného řízení, a v jejichž případě tak došlo k "jinému zásahu" do jejich základních práv z toho důvodu, že je zákon neústavně připravil o možnost být účastníkem řízení a tudíž i o možnost podat opravný prostředek (nález č. 31/1996 Sb.). Vždy je třeba usilovat o výklad konformní s ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezná dvě odlišné kategorie stěžovatelů, rozlišuje pouze zvláštnosti situace, kdy je důvodem stížnosti rozhodnutí a situace, kdy je důvodem jiný zásah než rozhodnutí. Jiným postupem by se nutně dospělo k závěru, že všechna případně neústavní ustanovení, která někomu ... |
| Pl. ÚS 40/95 | 17. 4. 1996 | 2 | 1. Statutární města jsou oprávněna postoupit městským částem, resp. jejich zastupitelstvům, pravomoc vydávat obecně závazné vyhlášky v mezích jejich působnosti 2. Při zkoumání ústavnosti a zákonnosti podzákonného právního předpisu nelze odhlídnout od toho, zda tento předpis splňuje základní požadavky obsahové, mezi které patří i terminologická přesnost, srozumitelnost a jasnost. 3. Do samosprávní působnosti obce ani její části nespadá oprávnění normativně upravovat výkon ústavně zaručeného shromažďovacího práva. |
| Pl. ÚS 34/95 | 10. 4. 1996 | 2 | Bezpečnostní a informační služba je oprávněna ukládat, uchovávat a využívat údaje o fyzických a právnických osobách v rozsahu nezbytném pro plnění úkolů, které pro ni vyplývají ze zákona. Ukládání, uchovávání a využití těchto údajů Bezpečnostní a informační službou, a to jak u osob mladších 15 let, tak i u osob starších, musí být vždy v souladu s příslušnými ustanoveními ústavních a jiných zákonů, jakož i s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. I když osoby mladší 15 let nejsou trestně odpovědné, je z hlediska prevence a získávání informací taková evidence údajů významná pro činnost Bezpečnostní a informační služby. |
| I. ÚS 78/95 | 10. 4. 1996 | 2 | Ve změně půdní klasifikace ze "zahrady" na "ornou půdu" a v důsledku toho nižší kupní ceně pozemku nelze spatřovat nápadně nevýhodné podmínky, jestliže se kupní cena v době prodeje pozemku pohybovala v rámci tehdy platných cenových předpisů, avšak současně za předpokladu, že k této změně klasifikace nedošlo v souvislosti s koupí anebo v době nepříliš vzdálené, takže takovou souvislost by bylo možné předpokládat. |