| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 41/96 | 9. 4. 1996 | Ústavní soud nemá jiných pravomocí než daných čl. 87 Ústavy a ani v rámci rozhodování o ústavní stížnosti dle zák. č. 182/1993 Sb., který upravuje předběžné opatření, nemůže meze svých pravomocí překračovat tak, jako požadují navrhovatelé, totiž že by byl oprávněn zasahovat do moci zákonodárné v tom smyslu, že by byl oprávněn její výkon pozastavit. | |
| IV. ÚS 259/95 | 4. 4. 1996 | 2 | Dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, svěřil veškerou rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v uvedeném oboru výlučně do rukou ministra (§1 odst. 3, 4, §4 odst. 5, §7 odst. 6, §10 odst. 1). Tomu, že tato výlučná pravomoc ministra byla dána i při rozhodování o rozsahu znárodnění, nasvědčuje také pozdější novelizace citovaného dekretu zákonem č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a jiných podniků, výslovně stanovícím v čl. II sub. 14 (§4 odst. 7), že o rozsahu znárodnění podle odstavců 2 až 5 rozhoduje ministr průmyslu. Pokud tedy výměr, jímž byl vymezen rozsah znárodnění, byl sice vydán ministerstvem průmyslu, nicméně nikoli ministryní průmyslu, ale někým, jehož podpis je ve výměru označen jako nečitelný, byl znárodňovací proces dovršen v rozporu s tehdy platnými předpisy. |
| Pl. ÚS 32/95 | 3. 4. 1996 | 2 | Právo na vzdělání na vysoké škole nelze chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje. Kritéria pro přijetí ke studiu na vysokou školu nejsou stanovena zákonem (§18 odst. 1 zákona č. 172/1990 Sb.), ale jsou věcí samosprávné působnosti vysokých škol. Vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o opravném prostředku proti nepřijetí uchazeče ke studiu na vysoké škole není proto porušením čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. |
| Pl. ÚS 47/95 | 2. 4. 1996 | 2 | Nelze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku. To, že zákonodárce mohl postupovat i jinak, resp. že mohl do právního předpisu zahrnout ustanovení k odstranění tvrdostí v individuálních případech, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů. |
| Pl. ÚS 31/95 | 2. 4. 1996 | 2 | 1. Pokud by z omezení základního práva (v daném případě základního práva obsaženého v ust. č. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) vyplynula právní povinnost, mohlo by se tak stát jen na základě zákona a v jeho mezích. Za meze základních práv a svobod je přitom nutno považovat jakékoliv omezení svobodné vůle oprávněného subjektu, t.j. též stanovení podmínek omezujících výkon podnikatelského oprávnění (tedy povinnost omezit poskytované služby jen na určitou dobu). 2.Pokud je příslušný článek napadené vyhlášky v rozporu se zákonem není možné za jeho porušení ukládat sankce. Sankce je možné ukládat toliko za porušení právních povinností. Povinnosti uložené ustanoveními vyhlášky, které jsou v rozporu se zákonem, nelze považovat za právní povinnosti a nelze je tedy ani v případě jejich nedodržení sankcionovat. |
| I. ÚS 198/95 | 28. 3. 1996 | 2 | Ekonomická nevhodnost odstranění stavby je z hlediska posouzení veřejného zájmu sama o sobě jako důvod k zamítnutí návrhu na její odstranění nepostačující. |
| III. ÚS 280/95 | 27. 3. 1996 | Řízení o výkon rozhodnutí je řízením bez jednání, které může předseda senátu nařídit, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Výkon rozhodnutí nařídí předseda senátu, a to zpravidla bez slyšení povinného. Tato ustanovení vytvářejí právní prostor pro úvahu soudu, což Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Vzhledem k tomu, že exekuční řízení je zvláštním řízením, nelze spatřovat v tom, že navrhovatelka nebyla vyslechnuta ani nebyly provedeny důkazy, které navrhla, porušení práv stanovených v čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS 44/95 | 26. 3. 1996 | 2 | Pod samostatnou působností obce podle ustanovení §13 a násl. zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, lze stěží rozumět zákaz činností, který v podstatě není ničím jiným, než parafrází skutkových podstat trestných činů, uvedených v §260, §261 tr. zák. Chce-li obec v tomto směru výslovně projevit svou politickou vůli, může tak případně učinit jinými adekvátními prostředky, nikoli však právním normativním aktem. |
| Pl. ÚS 48/95 | 26. 3. 1996 | 2 | V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. |
| I. ÚS 28/94 | 26. 3. 1996 | 2 | Podle ustálené judikatury obecných soudů - od níž se Ústavní soud v této otázce nemíní odchylovat - lze na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, připustit vydání majetku, který byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., toliko za podmínek ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) cit. zákona, pokud správní orgán rozhodoval o splnění podmínek podle dekretu č. 108/1945 Sb. až po 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení §2 odst. 5 dekretu č.108/1945 Sb. jako kogentní norma dopadá obecně na každého spoluvlastníka, který vlastnil menšinový podíl na majetku osob podléhajícího konfiskaci bez ohledu na příslušnost menšinového spoluvlastníka k určité sociální nebo majetkové skupině či vrstvě. Nejde tedy o věc srovnatelnou s některými konfiskacemi podle téhož dekretu, kdy byl konfiskační výměr rovněž vydán po 25. 2. 1948 a kdy byl obsah tohoto dekretu účelově zneužit v tzv. třídním či politick ... |
| II. ÚS 193/94 | 13. 3. 1996 | 2 | Zákon o Ústavním soudu sice umožňuje, aby stěžovatel pominul další procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva, avšak snáší tím riziko neúspěchu ve věci, pokud Ústavní soud dojde při obligatorním posouzení toho, zda stížnost svým významem "podstatně" přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, k pro něj nepříznivému závěru. Jde o výjimku z obecného pravidla a takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Nejde proto o vytváření situace, kdy by Ústavní soud vstupoval do řízení na místo druhoinstančních orgánů, nýbrž o zcela zvláštní, zákonodárcem sankcionovaný postup. |
| III. ÚS 207/95 | 29. 2. 1996 | 2 | Pokud je nepochybné, že nemovitý majetek, který je předmětem restitučního řízení, se vždy nalézal a nalézá na území tehdejší ČSSR, nyní České republiky, je potřebné za této situace vzít v úvahu ustanovení mezinárodního práva soukromého. V daném případě tedy volit postup z hlediska zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, když mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou, podle které by v daném případě mohlo být postupováno, neexistuje. Takto tedy ve smyslu citovaného zákona jeho §17 se řídí dědické poměry právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti. I dle §5 téhož zákona věcná práva k nemovitostem se řídí (není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak) právem místa, kde se věc nalézá (lex rei sitae). |
| Pl. ÚS 9/95 | 28. 2. 1996 | 2 | Je věcí státu stanovit podmínky, za kterých zvýhodňuje určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Ve veřejném zájmu nepochybně je prosazování principů demokracie a lidských práv. Stejně tak naopak nepochybně není ve veřejném zájmu zvýhodňování činností osob, které, ať přímo nebo nepřímo, byly potlačováním lidských práv a demokratického systému a sloužily upevňování politického systému totalitního. Aby se jednalo o retroaktivitu, musel by zákon odejmout, resp. zrušit nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání, přičemž by již vyplacené částky musely být vráceny. Napadený zákon výslovně stanoví, že nesplňuje-li příslušná osoba nově upravené podmínky pro přiznání výsluhového příspěvku nebo splňuje-li podmínky pro přiznání příspěvku v nižší částce, sníží se ode dne účinnosti zákona tento příspěvek na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání nebo se jeho výplata zastaví. Zákon tedy zcela jednoznačně stanoví svou účinnost ... |
| III. ÚS 19/96 | 23. 2. 1996 | Navrhovatel jako občanské sdružení byl zřízen za účelem registrace údajů o porušování zákonných norem v České republice a úsilí o nápravu zákonnými prostředky. To však nemůže znamenat, že veškeré údaje shromážděné navrhovatelem je možné a priori považovat za porušení práv a že soud, který eventuálně věc projednává, je názorem navrhovatele vázán. Každý má sice právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu ( čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), z toho však nevyplývá, že soudy poskytují ochranu i právům domnělým, resp. pouze tvrzeným. Jestliže soud dospěje k závěrům, že tvrzené právo neexistuje, neposkytne mu samozřejmě ochranu. | |
| III. ÚS 85/95 | 22. 2. 1996 | 2 | l. Právní předpisy, upravující postavení státních podniků, v rozhodující míře vycházejí z právních teorií, neslučitelných s právními systémy demokratických států, spjatými s ochranou základních práv a svobod a tržního hospodářství. Při interpretaci těchto předpisů si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že je nelze systémově sladit s tradiční civilistickou naukou, na které je postaven stávající občanský a obchodní zákoník, což je úkolem demokratického zákonodárce, a tudíž lze v této souvislosti řešit jenom otázky parciální. 2. V konkurenci ustanovení §27 odst. 2 písm. c) hospodářského zákoníku a §19 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nutno považovat druhé z uvedených za ustanovení speciální, a tudíž nutno upřednostnit dosažení smyslu a účelu zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, před povinností vypořádat pohledávky likvidovaného státního podniku. 3. Jelikož státní podnik hospodaří pouze s věcmi ve státním vlastnictví (sám není a nemůže být subjektem vla ... |
| III. ÚS 232/95 | 22. 2. 1996 | 2 | Podle své Ústavy je Česká republika - mimo jiné - právním státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); chránit tato práva a svobody přináleží soudům (čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), které ve výkonu soudní moci jsou nezávislé (čl. 82 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), přičemž soudce je ve svém rozhodování vázán zákonem (čl. 95 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Tyto ústavně dané garance nezávislosti soudní moci, jakož i nestrannost jejího výkonu, je zvlášť zdůrazněna dalším ústavním příkazem, totiž, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod, §7 odst. 2 zák. č. 335/1991 Sb.). Posléze zmíněný ústavní imperativ sluší pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého ú ... |
| I. ÚS 93/95 | 21. 2. 1996 | 2 | V daném případě navrhovatelé nevyužili podnětu krajského soudu a nedomáhali se vydání nemovitosti na základě zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Namísto toho podali ústavní stížnost, kterou opřeli o obecný odkaz na čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo vlastnit majetek, vlastnické právo má nárok na ochranu a vyvlastnění je možné ve veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu. Ani v možnostech Ústavního soudu není však měnit místo navrhovatele právní základ jím uplatňovaných nároků, takže se Ústavní soud mohl zabývat pouze zkoumáním, zda se obecné soudy ve svém rozhodování opíraly pouze o Ústavu, Listinu základních práv a svobod a o mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy, a to na základě nároků a na základě právního zdůvodnění, uplatněných v řízení před obecnými soudy. |
| I. ÚS 146/94 | 20. 2. 1996 | 2 | Naplnění podmínek §39 občanského zákoníku má za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy, která svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům. V daném případě vyplynul zvláštní a to přednostní a zvýhodňující způsob prodeje nemovitosti nejen z výše kupní ceny, která neodpovídala platným cenovým předpisům a byla více než o třetinu nižší, ale také z toho, že prodej nemovitosti byl uskutečněn se zřejmým ohledem na stranické funkce a funkcionářské zásluhy kupce samého. |
| IV. ÚS 251/95 | 15. 2. 1996 | 2 | Usnesením nadřízeného soudu o přikázání věci z důvodu nutnosti jinému soudu téhož stupně (§12 odst. l o.s.ř.) se zákonným způsobem mění místní příslušnost soudu určená podle rozhodných okolností, které byly dány v době zahájení řízení. Soud, jemuž byla věc takto přikázána /nikoliv postoupena) již tuto příslušnost nemůže zkoumat ve smyslu ustanovení §105 o.s.ř. |
| IV. ÚS 194/95 | 15. 2. 1996 | 2 | Zákon č. 119/1990 Sb. sice ve svém ustanovení §2 stanoví, že pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí, vyhlášená v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, týkající se skutků spáchaných po 5.5.1945, podle zákonů a jejich ustanovení tam vyjmenovaných, jakož i všechna další rozhodnutí v trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána, zároveň však již sám tento zákon ve svém ustanovení §23 odst. 2 stanoví, že podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku nebo zabrání věci, jakož i způsoby náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb. |
| II. ÚS 156/95 | 14. 2. 1996 | 2 | Protože Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlava čtvrtá; čl. 83; čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle §226 o.s.ř. |
| I. ÚS 104/95 | 14. 2. 1996 | 2 | Novela občanského zákoníku neruší bezpodílové spoluvlastnictví manželů a také nestanoví žádný jiný způsob jeho zániku než ten, který je uveden v §148 odst. 1 o. z. Podle §143a odst. 1) o. z. se manželé mohou dohodnout pouze o rozšíření nebo zúžení zákonem stanoveného rozsahu BSM aniž by je touto cestou mohli odstranit. Také formulace "zákonem stanovený rozsah BSM" svědčí o tom, že zákonodárci nejde o odstranění, ale o zpružnění bezpodílového spoluvlastnictví manželů "pro futuro". Manželé mohou buď si vyhradit vznik BSM až ke dni zániku manželství a vymezit si tak majetkovou autonomii během trvání manželství až do okamžiku jeho zániku a s výjimkou společného majetku ke dni zániku manželství. Mohou však také zákonem stanovený rozsah BSM rozšířit nebo zúžit. Z formulace zákona a ze souvislostí této formulace vyplývá i tu zaměření ve vztahu k budoucnosti. Toto pojetí podporuje i požadavek právní jistoty třetích osob. |
| I. ÚS 244/95 | 26. 1. 1996 | V daném případě nemůže Ústavní soud aplikovat ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., týkající se subsidiárního použití o. s. ř. v řízení před Ústavním soudem, konkrétně aplikovat ustanovení §58 o. s. ř. o prominutí zmeškání lhůt. Přiměřené použití občanského soudního řádu je možné pouze za podmínky, že zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví nic jného. V tomto případě však čl. 43 odst. 1 písm. b) neskýtá dispoziční volnost. | |
| I. ÚS 86/95 | 18. 1. 1996 | 2 | Změna výlučného vlastnictví jednoho z manželů na bezpodílové spoluvlastnictví manželů by byla možná pouze za předpokladu, že by došlo i k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví mezi manželi (např. darováním). Takový právní úkon však učiněn nebyl. Sama dohoda podle §143a občanského zákoníku se netýká jednotlivých částí majetku, nýbrž znamená toliko rozšíření nebo zúžení obecného rozsahu BSM, který je upraven v §143 občanského zákoníku. Dohoda podle ustanovení §143a občanského zákoníku se může týkat jen majetku nabytého v budoucnu (tedy po uzavření takové dohody), nemůže však zahrnovat majetek, který byl nabyt před jejím uzavřením; nelze tedy takovou dohodou zpětně měnit vlastnictví již jednou nabyté. |
| I. ÚS 154/95 | 18. 1. 1996 | 2 | Současně platné restituční zákony, zejména zákon o mimosoudní rehabilitaci (č. 87/1991 Sb. v platném znění) a zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě (č. 229/1991 Sb. v platném znění), byly vydány s cílem zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům, v těchto zákonech specifikovaného majetku, v období let 1948 až 1989. Splnění cíle a účelu zákona vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z této speciální úpravy při posuzování nároků osob, jejichž majetek přešel na stát, nebo jiné právnické osoby, v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, a zejména aby v tom duchu interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo, a to především tam, kde orgán veřejné moci musí vycházet z vlastní úvahy (např. o jednání v tísni, o politické perzekuci apod.). V opačném případě dochází k porušení čl. 90 Ústavy ČR, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože zákonem stanoveným způsobem nebyla poskytována ochr ... |
| I. ÚS 188/94 | 18. 1. 1996 | 2 | Odnětí přídělu jako restituční důvod ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění, nezná. Při posouzení otázky, na základě čeho byl v daném případě ONV oprávněn vydat rozhodnutí o odnětí přídělu je nutno vyjít především z ustanovení §5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb., kdy je jednoznačně stanovena povinnost přídělce na přidělené půdě osobně hospodařit a dále pak z prováděcích směrnic k tomuto zákonu. Základní podmínkou pro přidělení nemovitosti do vlastnictví bylo, aby přídělce na nabyté půdě skutečně hospodařil. Podle přídělové listiny bylo možné příděl odejmout, jestliže přídělce neplnil uložené povinnosti. Protože v dané věci právní předchůdce stěžovatelů opustil přidělené nemovitosti poté, co vyhořely a odmítal se na ně vrátit a znovu hospodařit, došlo k odnětí přídělu. Šlo tedy o takové okolnosti pozbytí majetku, na které se nevztahují ustanovení o vydání nemovitosti uvedené v §6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetk ... |
| I. ÚS 83/95 | 17. 1. 1996 | 2 | Stěžovatelce vzniklo právo užívání bytu na základě dohody o užívání družstevního bytu. Proto se nemůže dovolávat ústavní ochrany práva vlastnit majetek, neboť tato ochrana je poskytována pouze vlastníku věci a nikoli jejímu uživateli. Vyhláška č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejich uživatelů. Poštovní řád sice upravuje existenci zásilek zásilek "do vlastních rukou", nezakotvuje však instituci tzv. náhradního doručení. (Výjimku tvoří pouze ustanovení §46 Poštovního řádu, které však dopadá na případy, kdy zásilku nelze uložit do domovní schránky, popř. do doručovací schránky. O náhradním doručení jedná toliko příloha č. 5 k poštovnímu řádu, která stanoví odlišné podmínky pro podávání a dodávání úředních písemností s doručenkou, které podle zvláštního předpisu odesílají soudy a další v příloze č. 5 uvedené státní orgány. Lze tedy dovodit, že náhradní doručení doručovaných písemností mezi účastníky občanskoprávních vztahů Poštovní řád neupravuje. |
| Pl. ÚS 30/95 | 10. 1. 1996 | 2 | Výraz "jeho věc" v čl. 38 odst. 2 Listiny je nutno vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, má mít možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Konstrukce tzv. nesporného řízení s jeho zvloáštnostmi nemůže vést k tomu, aby taková základní práva nebyla v občanském soudním řízení respektována. |
| I. ÚS 56/95 | 3. 1. 1996 | 2 | Z ustanovení §216 o.s.ř. plyne, že ustanovení §92, které umožňuje soudu připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení, pro odvolací řízení neplatí. Proto odvolací soud v souladu se zákonem přistoupení J. P. do řízení nepřipustil. Vzhledem k tomu nelze dovozovat, že by krajský soud tímto postupem porušil článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článek 90 Ústavy či jiný ústavní zákon či mezinárodní smlouvu ve smyslu článku 10 Ústavy. Poučovací povinnost soudu je upravena v ustanovení §5 o.s.ř. a omezuje se na procesní práva a povinnosti účastníků poučení o tom, že má či může být žalován ještě další odpůrce, však z mezí procesních pravidel sporu zřetelně vybočuje, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení. Nelze tedy srovnávat souzený případ s jinými rozhodnutími Ústavního soudu ohledně poučovací povinnosti obecných soudů, která se vesměs týkala poučení žalobce ve věci změny označení žalovaného subjektu. |
| I. ÚS 98/94 | 3. 1. 1996 | 2 | Ustanovení §250f o. s. ř. připouští, že soud může rozhodnout o žalobě bez jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li výhradně o posouzení právní otázky. Z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že musí být splněny obě podmínky zároveň, což je důležité zejména proto, že citované ustanovení o. s. ř. výrazně prolamuje jednu ze základních zásad občanského soudního řízení a to zásadu bezprostřednosti, ústnosti a veřejnosti soudního procesu, která je obsažena i v Listině základních práv a svobod. Ve svém rozsudku odůvodnil Městský soud v Praze uvedený postup podle §250f o. s. ř. pouze tím, že se jedná o posouzení otázky právní. V předmětné věci však v žádném případě nešlo vzhledem k okolnostem a možným právním následkům o jednoduchý případ a nebylo též nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, neboť i zjištění policejních orgánů nebyla zcela určitá a jednoznačná. Tím neby ... |