| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 116/97 | 9. 10. 1997 | 2 | Licitátor dražby je organizátorem dražby bez vlastní meritorní rozhodovací pravomoci, vystupující při dražbě v intencích toho, v jehož prospěch se dražba koná a jeho případné vykročení z daných instrukcí může mít sice různé právní následky, nemůže však nikdy vést k založení vlastnictví vydražitele k věcem, které jako dražené nebyly představeny (k dražbě nabídnuty). Způsoby nabývání vlastnictví dané ustanovením občanského zákona (§132) samy o sobě nespadají pod ústavně právní ochranu vlastnictví ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; plyne to nejen ze zásad v dřívějších nálezech Ústavního soudu již vyložených, ale i z toho, že jde toliko v obecné rovině o zákonem stanovený výčet hmotněprávních podmínek, za nichž lze vlastnictví platně nabývat a jejichž splněním (dovršením) konkrétní vlastnictví teprve vzniká. |
| III. ÚS 355/96 | 9. 10. 1997 | 2 | Dle §5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. přidělená půda přechází dnem převzetí do držby do vlastnictví přídělce. Přitom podle §10 odst. 2 citovaného dekretu s tím spojené zápisy v pozemkové knize obstará Národní pozemkový úřad. Pojem dokončení přídělového řízení dle dekretu č. 28/1945 Sb. nutno tudíž interpretovat ve smyslu přechodu vlastnictví. Nesplnění zákonem (dekretem) uložené povinnosti správnímu orgánu zajistit zápis v pozemkové knize nemůže jít k tíži přídělce, jakožto již vlastníka. Pokud s ohledem na provedené důkazy není pochyb o přechodu vlastnictví ani o rozsahu a identifikaci předmětných parcel z hlediska jejich držby a užívání přídělcem, nesrovnalosti v evidencích nemovitostí nemohou být samy o sobě důvodem postupu podle §11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě. |
| Pl. ÚS 17/97 | 8. 10. 1997 | 1) Ustanovení §14 odst. 1 písm. o) a §17 zákona o obcích zakládají pravomoc obce přijímat obecně závazné vyhlášky v místních záležitostech veřejného pořádku. Podle §48 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze těmito obecně závaznými vyhláškami obcí stanovit skutkové podstaty přestupků proti veřejnému pořádku (na základě argumentu a contrario potom platí, že předmětem úpravy přestupků proti pořádku ve věcech územní samosprávy dle §46 odst. 2 zákona o obcích jsou jiné, než přestupky proti veřejnému pořádku). Rozsah předmětu takovéto právní regulace obcí je však omezen základními právy a svobodami, plynoucími z ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy, jakož i na ně navazujícími zákony. Podle ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, přičemž dle čl. 26 odst. 2 Listiny podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností může stanovit pouze zákon. V českém právním řádu nebyl vydán zákon, jen ... | |
| IV. ÚS 173/97 | 2. 10. 1997 | 2 | Za jednoduchý případ ve smyslu ustanovení §250f o. s. ř. nelze považovat věc, kdy jiný krajský soud, než soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností, zabývající se stejnou právní otázkou, dospěl ke zcela opačnému závěru. |
| III. ÚS 90/97 | 2. 10. 1997 | 2 | Zástavní právo, jak vyplývá z ust. §151a a násl. o.z., je právem věcným, což znamená, že nepůsobí pouze vůči osobě, která s věřitelem uzavřela zástavní smlouvu, ale i vůči osobám třetím. To ale neznamená, že od vzniku zástavního práva by vlastník zastavenou věc nemohl zcizit, či jinak s ní disponovat, protože zástavní právo působí i vůči dalšímu nabyvateli. Jediným omezením vlastnického práva k nemovitosti, která je zatížena zástavním právem, je, že vlastník nemovitosti musí strpět, aby se zástavní věřitel v případě nesplnění zajištěné pohledávky uspokojil ze zástavy. Toto omezení však působí i na každého nového vlastníka. |
| II. ÚS 94/96 | 1. 10. 1997 | 2 | K otázce, zda rozhodnutí podle §55b zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jímž je rozhodnutí po přezkoumání potvrzeno, má charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví ve smyslu §244 a násl. o.s.ř., vychází Ústavní soud z toho, že nejde o pouhé procesní rozhodnutí dle §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., ale o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, jímž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech. Toto rozhodnutí má tedy hmotněprávní účinek. |
| II. ÚS 366/96 | 1. 10. 1997 | 2 | Z ústavně zaručeného práva na stanovené postupy dle čl. 36 odst. 1 Listiny zákldních práv a svobod a z úpravy obsažené v oddílu druhém správního řádu, kde jsou stanovena základní pravidla správního řízení, ve které se mimo jiné v §3 uvádí, že správní orgány jsou povinny chránit zájmy občanů a organizací a postupovat tak, aby tito mohli svá práva nejen hájit, ale také aby mohli uplatnit své návrhy s tím, že se správním orgánům dokonce výslovně ukládá zabývat se každou věcí, jasně plyne, že správní řízení má místo nejen tam, kde lze z hlediska skutkových zjištění a hmotněprávních ustanovení vyhovět, ale také tam, kde přichází v úvahu zamítavé rozhodnutí. |
| II. ÚS 195/96 | 1. 10. 1997 | 2 | Jestliže soud v řízení dle části páté hlavy druhé o.s.ř. za situace, kdy mu byla řádně a včas doručena omluva zástupce účastníka s uvedením důvodu omluvy, byť až v den jednání, nicméně tak, že ji měl k dispozici v hodinu nařízeného jednání a tam ji správně posoudil jako návrh na odročení jednání a také o ní takto rozhodl, a kdy sám stěžovatelku jako účastnici řízení nepředvolal a přitom vzhledem k záměně v datu jednání zástupcem nemohl dle §246c o.s.ř. vycházet z přiměřeného použití §49 odst. 1 o.s.ř. ("má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci") a tedy aplikovat §250g odst. 2 o.s.ř., který předpokládá řádné obeslání účastníků, přesto ve věci jednal a rozhodl, porušil čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a to tím spíše, že správní senáty obecných soudů jsou prvním, ale také posle ... |
| Pl. ÚS 16/97 | 30. 9. 1997 | 2 | Účel a funkce vydávání obecně závazných vyhlášek směrují jen do oblasti samostatné působnosti, v níž obec "spravuje své záležitosti samostatně" [§13 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. Nelze je proto spatřovat v pouhé volné reprodukci zákonů, týkajících se úkolů státní správy, či dokonce v normování v této oblasti. |
| Pl. ÚS 23/97 | 30. 9. 1997 | 2 | Článek 8 Listiny základních práv a svobod zaručující osobní svobodu v odst.6 závazně určuje, že pouze zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Tedy jedině soudu přísluší konečné rozhodnutí o tomto umístění, a to na základě povinné oznamovací povinnosti příslušného zdravotnického zařízení. Výjimku tvoří převzetí a držení osoby ve zdravotnickém zařízení, které nařídil soud v jiném řízení. ( např. podle §72 tr. zák.) . Správní orgán o tom rozhodovat nemůže. |
| IV. ÚS 28/97 | 25. 9. 1997 | 2 | K problematice zachování účinků podaného návrhu při zastavení občanského soudního řízení. Zachovanými účinky podaného návrhu lze rozumět pouze to, že zde návrh je, takže není nutné podávat nový a že se na tento návrh hledí, jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jiný výklad je ve vztahu k těm, kdo se na soud obrátili v důvěře, že soud zná právo, nespravedlivý. |
| III. ÚS 148/97 | 25. 9. 1997 | 2 | 1) Účelem ani součástí rozhodování o vazbě není přezkoumávání pravdivosti výpovědí obviněného, resp. obžalovaného. Za maření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jež může odůvodňovat rozhodnutí o vazbě, nelze nikdy považovat jednání, jež je součástí práva obviněného, resp. obžalovaného, na obhajobu. Mezi ně patří i popírání viny nebo uvádění nepravdivých okolností. Uvalení vazby v důsledku kontroverzních výpovědí obviněného (nota bene srovnávaje jeho vysvětlení před sdělením obvinění s jeho výpovědí po sdělení obvinění), v čemž je soudem spatřována evidentní snaha vyhnout se trestní odpovědnosti a působit v rámci dokazování ve svůj prospěch, nutno proto považovat jednak za donucování obviněného přiznat vinu, a tudíž za porušení čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, za omezení práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i za postup, ve kterém absentuje zákonné a ústavně konformní zdůvodnění vazby ve s ... |
| IV. ÚS 114/96 | 25. 9. 1997 | 2 | Právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. |
| III. ÚS 336/96 | 25. 9. 1997 | 2 | Rozhodnutí v řízení o odstranění stavby může mít zásadní význam pro rozhodování o restitučním nároku oprávněné osoby. Nelze podle názoru Ústavního soudu souhlasit se závěrem stavebního úřadu o tom, že pro řízení o odstranění stavby je zásadní rozhodnutí ve sporu o vlastnictví pozemku. V daném případě se totiž nejedná o typický spor o vlastnictví pozemku, ale o spor restituční, tj. jsou-li splněny podmínky tzv. restitučních zákonů, o spor o vydání pozemku. |
| I. ÚS 282/96 | 25. 9. 1997 | 2 | Neveřejným projednáním věci a neexistencí jakéhokoliv opravného prostředku proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení byl účastník zbaven jakékoliv možnosti domáhat se respektování řádného procesu, např. namítnout podjatost soudce apod. Ústavní soud dospěl k závěru, že princip veřejnosti jednání musí být respektován alespoň v jedné instanci, což za platnosti §250f o. s. ř. splněno nebylo. |
| I. ÚS 204/96 | 25. 9. 1997 | 2 | V této věci dospěly obecné soudy k závěru, že při darování nemovitostí státu nebyly splněny podmínky tísně ve smyslu §6 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Ústavní soud však tíseň stěžovatelky dovodil z toho, že teprve na základě odmítavého postoje úřadů ke snaze stěžovatelky nemovitost prodat a na základě nedostatečných informací ze strany národního výboru se stěžovatelka odhodlala k darování státu a to navíc za podmínek pro ni zjevně nevýhodných. Proto Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně v této věci. |
| II. ÚS 23/97 | 24. 9. 1997 | 2 | V nejobecnějším smyslu slova k otázce vázanosti rozhodnutími Ústavního soudu, tj. čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, Ústavní soud uvádí, že ať již je čl. 89 ost. 2 Ústavy ČR, dle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, jakkoliv teoreticky problematický, je to stále ústavní předpis jako norma nejvyšší právní síly, pro kterou platí čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, v němž se stanoví, že soudce je vázán zákonem, a která se snaží reagovat na předlistopadový stav naší justice, kdy základní lidská práva nejenže nebyla chráněna, ale dokonce byla pošlapávána. Uvedenému čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je proto třeba přinejmenším rozumět tak, že jde o snahu ústavodárce započít v co možná nejširším rozsahu s ochranou základních lidských práv a svobod také ve vztahu k justici, která svou totalitnímu režimu sloužící existencí žádné záruky neskýtala. Rozsudky obecných soudů výslovně odmítající zabývat se restitučním nárokem z hlediska judikatury Ústavního soudu tak svědčí o jej ... |
| II. ÚS 252/96 | 24. 9. 1997 | 2 | Ústavní soud vychází z aplikovatelnosti zák. č. 87/1991 Sb. tam, kde došlo k přechodu vlastnictví dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a kde k vydání správního aktu dle §1 odst. 4 (do účinnosti zák. č. 84/1949 Sb. dle §1 odst. 3) dekretu došlo v rozhodném období a bylo důsledkem politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Nicméně dospěly-li obecné soudy na základě provedeného dokazování postupem, který nevybočil z mezí ustanovení §6; §120; §132 o.s.ř., k závěru, že správní orgán rozhodl dle §1 odst. 3 uvedeného dekretu před rozhodným obdobím, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit takové hodnocení důkazů obecných soudů, neboť by takto porušil ústavní princip soudcovské nezávislosti, upravený v čl. 82 Ústavy. |
| II. ÚS 131/96 | 24. 9. 1997 | 2 | Pozemky, na kterých byly zřízeny autokempy nespadají pod režim §11 zákona č. 229/1991 Sb. a oprávněné osoby mají nárok na jejich vydání při splnění restitučních náležitostí. |
| I. ÚS 301/96 | 23. 9. 1997 | 2 | Jestliže soud, aniž se seznámil se skutečným stavem věcí, vyvodil závěr o stavu nemovitosti a její použitelnosti jako rovnocenného bytu v souvislosti s projednáváním žaloby na vydání souhlasu k výpovědi z nájmu podle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, učinil svůj závěr na základě své subjektivní představy a tím neposkytl ochranu právům stěžovatelů zákonem stanoveným způsobem. Občanský zákoník neobsahuje sice výslovnou definici náležitostí bytu, ale za byt nelze v této souvislosti považovat jakoukoliv nemovitost užívanou k bydlení, nýbrž je třeba vycházet z toho, že byt má svou velikostí a vybavením zajišťovat lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti, jak lze analogicky odvodit i z ustanovení občanského zákoníku, který definuje pojem náhradního bytu. Pokud soud v souvislosti s aplikací §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku dospěl k závěru, že podnikatelka tím, že si zvolila místo pro své podnikání, dala spolu se svým manželem najevo, kde se oba chtějí zdržov ... |
| I. ÚS 291/96 | 23. 9. 1997 | 2 | Nelze souhlasit s tvrzením, že proti trestnímu příkazu se nelze práva odporu vzdát, neboť i když trestní řád přímo právo vzdát se odporu neupravuje, je přípustné použít analogie s ustanovením §250 trestního řádu, o právu oprávněné osoby vzdát se odvolání, neboť i v případě práva podat odpor jde o dispoziční právo obžalovaného učinit právní úkon v trestní věci, která se dotýká jeho osoby. |
| I. ÚS 176/97 | 17. 9. 1997 | 2 | Ústavní soud sdílí právní názor krajského soudu, pokud nekvalifikoval zánik pohledávky peněžního ústavu (váznoucí na předmětných nemovitostech) jako vyplacení náhrady za jejich znárodnění. Jde toliko o potencionální - ostatně nedostatečně prokázanou - a vzdálenou souvislost Ustanovení čl. 95 Ústavy však samo o sobě nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu, což ostatně vyplývá i z jeho systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústavy, upravující soudní moc (srov. např. nález II. ÚS 87/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 5., Praha, C.H. Beck 1997, str. 508). |
| IV. ÚS 117/96 | 11. 9. 1997 | 2 | Ústavním soudem i obecnými soudy již judikovaný právní závěr, podle něhož při posouzení otázky, zda došlo k majetkové křivdě v tzv. rozhodném období, je třeba vyjít i z toho, kdy příslušný správní orgán rozhodoval o splnění podmínek dekretů prezidenta republiky z roku 1945 - nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 59/93, IV. ÚS 56/95, R16/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.12.1994, sp. zn. 4 Cdo 174/94), zdůrazňující okamžik rozhodování správními orgány , je třeba uplatnit také ve vztahu k eventuálnímu rozhodování tehdejších soudních orgánů, rozhodujících o zákonnosti rozhodnutí správních orgánů v rámci správního soudnictví. |
| I. ÚS 304/97 | 11. 9. 1997 | Je mylný názor, že i obecně závazná vyhláška, jejíž výkon byl pozastaven, musí být dodržována jako závazná právní norma. Obecně závazné vyhlášky obce jsou totiž podzákonnými právními akty a pokud byl jejich výkon právě pro rozpor se zákonem pozastaven, pak podle nich postupovat nelze. | |
| IV. ÚS 82/97 | 28. 8. 1997 | Ústavní soud neshledal důvod měnit názor již dříve vyjádřený, podle kterého je ústavně nepřijatelné interpretovat ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona způsobem, který znamená, že četnost těchto trestných činů by vlastně byla určována počtem povolání k vojenské službě, které orgán vojenské správy vydá či nevydá. Ústavní soud současně konstatuje potřebu nové právní úpravy. | |
| IV. ÚS 79/97 | 20. 8. 1997 | Neveřejné projednání věci při současné absenci jakéhokoli opravného prostředku proti rozhodnutí v takovém řízení vydaném zbavuje účastníka řízení jeho práva na spravedlivý (fair) proces. | |
| II. ÚS 83/96 | 20. 8. 1997 | Odkaz §20 odst.1 zák.č. 87/1991 Sb. v platném znění na ustanovení §4 odst.2 téhož zákona zahrnuje v sobě jako povinné osoby všechny osoby, které uvádí citovaný zákon v §4 odst.2, včetně osob blízkých, na které bylo vlastnictví převedeno těmi, kteří je získali přímo od státu. Jiný výklad je v rozporu s principem rovnosti v právech, vyjádřeným v čl.1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 37/97 | 19. 8. 1997 | Vrchní soud zejména namítl, že Ústavní soud (mimo rámec úvahy, zda byla stěžovateli poskytnuta soudní ochrana) nemůže podrobit rozhodnutí obecného soudu věcnému posouzení a zaujímat stanovisko k tomu, zda právo (podle zákona č. 217/1994 Sb.) mělo nebo nemělo být správním orgánem či soudem přiznáno. Tento názor je však neakceptovatelný. V souzené věci nejde toliko o posouzení otázky (o níž se zmiňuje vrchní soud), zda byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se ostatně stěžovatel ani výslovně nedovolává. Jedná se o to, zda byl proces jako celek spravedlivý. Je logické, že spravedlivost procesu nespočívá v tom - jak správně uvádí vrchní soud - že by byl obecný soud povinen rozhodnout příznivě pro stěžovatele. Nicméně princip spravedlivého procesu směřuje k tomu, že Ústavní soud je oprávněn a povinen - podle okolností případu - zkoumat na základě ústavní stížnosti i meritum věci (tedy i otázky hmotného práva), neboť je jeho úkolem uvážit, zda též v tomto směru, např. vysloveným právní ... | |
| IV. ÚS 92/97 | 13. 8. 1997 | I když v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 366/96 byl vysloven názor, že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu správního řízení nelze považovat za rozhodnutí pouhé procesní povahy, vymykající se možnosti přezkumu soudem podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., nejde o případ nepřípustnosti ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jestliže až do vydání již citovaného nálezu Ústavního soudu návrh na přezkoumání správního rozhodnutí v takovém případě podán nebyl. Podle názoru Ústavního soudu nelze totiž uvedený nedostatek nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva vytýkat v situaci, kdy o nemožnosti přezkumu rozhodnutí správních orgánů o zamítnutí návrhu na obnovu správního řízení nejen v soudní praxi (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze publikované pod č. 42/95 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale ani v právní teorii, nebyly v dob ... | |
| IV. ÚS 167/97 | 13. 8. 1997 | Je-li formálním znakem právní normy náležitá, zákonem předepsaná publikace, v daném případě ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, nepostačuje k naplnění tohoto znaku a nesplňuje podmínku náležitosti jen povšechný odkaz v opatření, vydaného Ministerstvem financí ČR, o převzetí opatření vydaných bývalým Ministerstvem financí ČSFR, podle §4 odst. 2 citovaného zákona, a to na opatření, jež doposud publikována nebyla a v publikovaném oznámení (registraci) nejsou jednotlivě uvedena ani pojmenována. | |
| III. ÚS 70/97 | 10. 7. 1997 | 1) Skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy, nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny). 2) V řízení o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím orgánů veřejné moci má Ústavní soud pouze postavení soudu kasačního (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu, jejich existenci však Ústavní soud v souladu s ustanovením §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. (pod ... | |
| III. ÚS 359/96 | 10. 7. 1997 | Zákon o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.) jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zák.); ratio legis tohoto ustavení spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady v procesním postupu před orgánem nižšího stupně mohly být v řádném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny. O tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 39 Listiny základních práv a svobod); případný nesouhlas s autoritativním (a pravomocným) rozhodnutím těchto orgánů je zcela nerozhodný a nemůže založit důvod pro vyvinění z odpovědnosti za (neoprávněný) zásah do záko ... | |
| Pl. ÚS 9/97 | 8. 7. 1997 | 2 | Znovu k otázce mezí, v nichž může obec (město) vydávat obecně závazné vyhlášky. Ze zásady, že obecně závazná vyhláška obce musí být v souladu se zákony a obecně závaznými předpisy vyplývá, že to, co je upraveno zákonem nebo jiným obecně závazným předpisem nemůže obec upravovat odchylně. |
| III. ÚS 77/97 | 8. 7. 1997 | Smluvní volnost na straně jedné a zákonná i ústavní volnost výkonu vlastnického práva na straně druhé nejsou, a jak z jejich vlastní podstaty vyplývá, ani nemohou být vůči sobě v kontradiktorní pozici, která by při smluvním vzniku věcného práva (nebyl-li by podle týchž zásad smluven opak) již sama o sobě vlastníka věci vylučovala ze smluvní volnosti vůči třetím subjektům. Zásada plynoucí z věty prvé odstavce třetího čl. 11 Listiny základních práv a svobod míří především vůči vlastníkovi samotnému, jehož tak váže náležitou a dostatečnou péčí o jemu svědčící vlastnictví, a proto z ní zpravidla nelze vyvozovat nadzákonné povinnosti mimo vlastnictví samotné. Zásada plynoucí z třetí věty odstavce třetího čl. 11 Listiny základních práv a svobod míří v obecném slova smyslu na zdroje ohrožující životní prostředí (lidské zdraví, přírodu) jako takové, a nikoli na individuální nesoulad při výkonu smluvně stanovených práv, jejichž ani souhrnný výkon se životního prostředí (lidského zdraví, přírody ... | |
| Pl. ÚS 2/97 | 2. 7. 1997 | 2 | Základního práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") se lze dovolávat přímo na základě tohoto ustanovení. Případné navazující zákony, pokud se tohoto práva dotýkají, nemohou překročit hranice, které stanoví Listina v citovaném ustanovení. Má-li být respektován časový limit zadržení, uvedený výslovně v čl. 8 odst. 3 Listiny, musí jej jako výlučný stanovit pouze trestněprocesní právní předpis, tedy trestní řád. Ustanovení §14 odst. 1 písm. d), e) policejního zákona však vytvořilo formálně právně další "prostor" pro omezení osobní svobody osoby podezřelé, tj. přistižené při spáchání trestného činu nebo podezřelé na základě kriminalisticky doložitelných informací z přípravy, pokusu či spáchání trestného činu. Tím vybočilo z ústavněprávního rámce, který by mělo jakožto navazující zákonná úprava respektovat a jejž vymezuje čl. 8 odst. 3 Listiny. Postup při omezení osobní svobody podle čl. 8 odst. 3 Listiny předpokládá, neodpadnou-li dův ... |
| IV. ÚS 318/96 | 2. 7. 1997 | Jakkoli v době úmrtí postiženého občana v koncentračním táboře Dachau dne 18. 5. 1945 nebyl tento tábor již pod nacistickou správou, není pochyb o tom, že jej již nemohl opustit a v něm také zemřel. Právě tuto nemožnost opuštění koncentračního tábora a úmrtí v něm považuje Ústavní soud za určující moment, uvádějící potřebu aplikace úvodní preambule k zákonu č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb., a proto i aplikace ustanovení §3 odst. 1 písm. d) citovaného zákona. | |
| IV. ÚS 78/96 | 1. 7. 1997 | I když k úmrtí postižené osoby v koncentračním táboře došlo v době, kdy tábor již nebyl pod nacistickou správou, je možno aplikovat ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., pokud k úmrtí došlo z důvodu nemoci způsobené v přímé souvislosti s útrapami věznění. | |
| IV. ÚS 170/95 | 1. 7. 1997 | Byl-li nárok na vrácení "sokolského majetku" řádně a včas uplatněn oprávněnou organizací u zákonem definovaného subjektu, je nerozhodné, jaké typy právního nástupnictví (sukcesi univerzální nebo singulární) restituční nároky sledují. | |
| IV. ÚS 98/97 | 30. 6. 1997 | U trestných činů proti republice podle hlavy první zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb. byl jako objekt těchto trestných činů daleko převažujícím způsobem zakotven disimulovaný zájem vládnoucí stranické oligarchie, uplatňující ve vztahu ke "zbytku obyvatelstva" všechny atributy totalitní moci. Stěžovatelovo jednání, kvalifikované v trestním řízení jako trestný čin vlastizrady podle ustanovení §91 trestního zákona a trestný čin vyzvědačství podle ustanovení §105 trestního zákona, bylo tedy způsobilé zpochybnit nanejvýš zájmy této moci. Navíc existence suverénního státu byla v inkriminované době pouhou fikcí, neboť československý stát, ve svých vnitřních poměrech se prezentující jako totalitní systém, byl ve skutečnosti pouhým vazalem cizí mocnosti, okupující jeho území. Jestliže tedy na jedné straně lze podle článku 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudit a trestat i za činy, jejichž skutkové podstaty nejsou v našem trestním zákonu buď vůbec nebo n ... | |
| III. ÚS 94/97 | 26. 6. 1997 | Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl.1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. | |
| III. ÚS 123/97 | 26. 6. 1997 | Novela zákona č. 283/1991 Sb. provedená zákonem č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, rozšířila však dosavadní zajištění o důvody opravňující zajistit osobu, která byla přistižena při spáchání trestného činu [§14 odst. 1 písm. d)] nebo která na základě kriminalisticky doložitelných informací je podezřelá z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu [§14 odst. 1 písm. e)]. Touto novelizací byl institut zajištění [§14 odst. 1 písm. d), e) cit. zákona] vytržen z pořádkového charakteru a zařazen do trestně procesní roviny. V uvedených případech totiž zajištění zjevně neplní pořádkový účel, ale ve skutečnosti je zadržením pachatele trestného činu nebo osoby podezřelé z jeho přípravy či pokusu. | |
| IV. ÚS 87/96 | 26. 6. 1997 | Právo na bezúplatný převod práva hospodaření k národnímu majetku (založené hospodářskou smlouvou uzavřenou v roce 1980), které svědčilo jedné státní organizaci proti druhé, se nemohlo při absenci výslovné právní úpravy vztahující se k této otázce transformovat na právo na bezúplatný převod práva vlastnického. | |
| II. ÚS 341/96 | 25. 6. 1997 | Ústavnímu soudu nepřísluší znovu hodnotit skutková zjištění obecných soudů nebo je doplňovat svými úvahami, pokud by sám ve věci neprovedl doplnění dokazování, to vše ale za situace, že by ze spisového materiálu zjistil tvrzené porušení základních práv a svobod stěžovatele. Kompetence a činnost Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti znamená, že Ústavní soud zjišťuje, zda v průběhu řízení předcházejícího napadeným rozhodnutím a těmito rozhodnutími samotnými došlo k porušení základních práv a svobod, zaručených Listinou a ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy. | |
| I. ÚS 63/96 | 25. 6. 1997 | Podle ustanovení §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Dle názoru soudu ustanovení §5 o.s.ř. je nutno vyložit tak, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Cílem poučovací povinnosti je informace účastníka o tom, jaká má v procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní povinnosti. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit. | |
| I. ÚS 111/96 | 25. 6. 1997 | Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a správního orgánu nerespektovala ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř., tj. překážku věci rozsouzené. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. Z nečinnosti okresního úřadu, který jako zakladatel původní osoby povinné k vydání nemovitostí, převzal její závazky i dosud neskončené restituční případy, nelze vyvozovat požadavek, aby následky této nečinnosti nesla stěžovatelka. | |
| I. ÚS 84/96 | 24. 6. 1997 | Zákon č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, v platném znění, nestanoví ani pojem koncentračního tábora, ani nevymezuje dobu existence koncentračních táborů, a proto termín 4. 5. 1945 podle jiného zákona (č. 255/1946 Sb.) pro vymezení jiných skutečností (totiž pojmu politického vězně) nelze pokládat za časovou hranici pro předpoklad, že vězni, kteří zemřeli v koncentračním táboře po tomto datu, v koncentračním táboře vlastně nezemřeli. | |
| II. ÚS 180/96 | 18. 6. 1997 | Dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy nejde jen o to, aby spravedlnost byla vykonána, ale též o to, že musí být viditelné, že je vykonávána. | |
| II. ÚS 86/96 | 18. 6. 1997 | Pro obecný soud vyplývá ze zákona povinnost zkoumat nejen zda je napadené správní rozhodnutí přezkoumatelné soudem, ale současně je jeho povinností zkoumat, kdo je v takovém postavení, že jej zákon označuje za účastníka řízení. V případě, že kasační soud zjistil, že žalovaným nemůže být správní orgán uvedený v návrhu, neboť tento není orgánem, který rozhodoval v posledním stupni ve smyslu ustanovení §250 odst. 4 o.s.ř., měl soud postupovat per analogiam v souladu s ustanovením §94 odst.2 o.s.ř., t.j. vydat usnesení, kterým by přibral příslušný správní orgán do řízení jako jeho účastníka. Je věcí soudu, aby k těmto náležitostem přihlížel kdykoli v průběhu řízení. | |
| I. ÚS 129/97 | 17. 6. 1997 | Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( §237 až §239 o. s. ř. ). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání. | |
| IV. ÚS 366/96 | 13. 6. 1997 | Rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu správního řízení (§62 a násl. zákona č. 71/1967 Sb.), není nutně rozhodnutím procesní povahy, a proto není vyloučeno jeho přezkoumání soudem v řízení podle ustanovení §244 a násl. o. s. ř. |